|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 10:28:55 GMT
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 10:29:07 GMT
A Joaquin byl opět sám. Tentokrát bylo poledne, zbytek skupiny po včerejší náročné noci ještě spal. Před svým odchodem probudil Nicol a informoval ji, že jde najít vodu. V polospánku nic nenamítala. Každopádně Joa byl rád, že může odejít s čistým svědomím, že přeci jen někomu řekl o svém odchodu. Jeho nepřítomnost by totiž mohla vyvolat pěknou paniku, kdyby jim předem nic neřekl. A to by od něj nebylo hezké. Neměl v plánu chodit nijak daleko a ačkoliv to od něj mohlo být pošetilé, batoh nechal na svém místě. Ovšem helmu nezapomněl, tu ne. V jedné ruce s plastovou lahví, v druhé s dýkou, u pasu pistoli a v kapse cigarety. Třeba bude ještě šance si jednu vykouřit. Aby bylo jasno, Joaquin nikdy nekouřil, dokonce to považoval za nechutný zlozvyk. A taky nevábně vonící, každopádně apokalypsa změnila všechno, dokonce i jeho návyky. A nikotin jej uklidňoval, ne že ne. Po každé psychicky náročnější situaci se odměnil jednou cigaretou, ovšem po čase byl nucen zvednout laťku, protože s takovou by už žádnou cigaretu neměl. Ve výsledku, co pro něj bylo těžké na psychiku v minulosti, bylo pro něj jako nic nyní. Tiše se kradl lesem, všechny smysly zapojené na maximum, nemohl si dovolit žádnou chybu. Sice už věděl, že tahle část lesa se dá považovat za bezpečnou, poněvadž tady tábořili již dost dlouho a nenarazili ještě na žádný problém-problém rovná se chodící potvora-i přes to však nehodlal riskovat tím, že by byl nepozorný. Po nějakém čase zaslechl šumění vody, jakoby byla v blízkosti řeka, ačkoliv by Joa mohl přísahat, že to není možné. Vždyť by si jí jinak už dávno všiml, ne snad? Každopádně se vydal za zvukem a ještě více překvapen byl, když se před ním skutečně proudící voda ukázala. Než se rozhodl opustit zákryt stromů a vydat se k jejímu břehu pro vodu, zrekognoskoval terén, jestli poblíž náhodou není nějaké jiné stvoření, co mělo stejný nápad jako Joa, a to dojít si takhle z rána pro vodu.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 28, 2019 11:08:00 GMT
Podzim byl chladnější, než by Bellamy čekal, avšak když přišel o něco teplejší a slunečnější den, než ty předtím, rozhodl se toho využít a konečně si vyprat (tedy opláchnout) svršky, jež vlastnil. Kamkoliv Bellamy šel, vždy si bral všechny své věci, měl je rád u sebe, a neměl toho moc. Přesně věděl kam dnes půjde, k řece, kterou objevil před pár dny. Měl dobré orientační smysly a tak si cestu k řece pamatoval, navíc bylo světlo a lesní mlhu dnes vystřídala skvělá viditelnost. Nepotkal žádné mrtvé, ani živé, celkově byl zatím v dobré náladě, pokud ho tak můžeme kdy vidět. Ještě řeku ani neviděl, už ji slyšel zpoza stromů. Byla hlučná, ale neměla tak prudký a silný proud jaky v deštivé dny, a tak se nebál, že by mu ve vodě dnes něco uplavalo. Než vyšel zpoza stromů, zkontroloval okolí. Neviděl sice za všechny kouty a balvany, avšak zatím se okolí zdálo čisté, a tak vykročil směrem k vodě. Šel pomalu a opatrně, nikam nespěchal, a tak si alespoň nemusel vyvrtnout kotník na nějakém kluzkém kameni. Klekl si k vodě a ze zad si sundal batoh. Pak se ještě jednou v rychlosti rozhlédl a rozepnul si bundu, odhodil ji na břeh, tu si namočit nechtěl, aby pak případně neumrzl. Postavil se a sundal si triko. Bellamymu se dostávalo hodně pohybu a poslední dobou měl štěstí na zajíce, dokonce i dvě srny, proto nebyl vyhublý, postavu si udržoval silnou a vycvičenou, v tomto světě se mu síla hodila. Jeho záda byla na několika místech zjizvena, avšak některé ranky měl ještě z dob před apokalypsou. Z batohu vytáhl i ostatní svršky a k jeho překvapení i zbytek mýdla, které sehnal v nedávném průzkumu po staré benzínce. Rozhodl se nejprve umýt sebe, tedy své torzo, takže si zase dřepl a ponořil ruce do vody. Byla studená ale čistá. Chvíli ruce jen držel pod vodou, aby si zvykl na chlad a pak si vodu rozetřel po hrudi, břiše a s menší námahou i zádech. Voda byla opravdu studená. Bellamy si však už nepamatoval, kdy naposledy měl teplou sprchu. Radši nad tím moc neuvažoval, namydlil se a vodou zase opláchl, opatrně, aby si moc nesmočil kalhoty. Pak se zabral do "praní" svých triček, přestal vnímat okolí, jednoduše doufal, že tu prostě nic a nikdo jiný není, a pozornost věnoval jen svému praní.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 11:42:42 GMT
Vzduch se zdál čistý. Tedy asi. Joa se rozhodl vyjít z úkrytu stromů, seběhl ke břehu řeky a podřepl si, aby se k vodě lépe dostal. Prvně zkontroloval její stav, především čistotu a chuť, než ji bude nabírat do lahve. To dá rozum, ne? Uvolnil své ruce, oba předměty nyní ležely na zemi vedle něj, jak dýka, tak i ten kus plastu, který měl Joa od začátku apokalypsy. Vydržel toho hodně, ne že ne. Vložil dlaně do ledové vody, sehl se a jeho rty se setkaly s hladinou nabrané tekutiny. Jak mu protékala mezi prsty, tvořila na látce kalhot, kam dopadala, mokré flíčky. Usmál se sám pro sebe, když uhasil žízeň a spláchl pachuť, která člověku vždy na jazyku po spánku přebývala. Pohyb zopakoval, lokl si ještě třikrát a poté odšruboval víčko lahve a nabral vodu i do ní. Ještě dříve, než vstal, si opláchl tvář. Velmi osvěžující, ačkoliv zase takové teplo nebylo, aby mu z toho nenaskákala husí kůže. Ale co. Vstal, sebral vše, co odložil stranou a rozhodl se ujít ještě kus podél řeky, i když to nebylo zrovna bezpečné. Joa pro to však měl své důvody, řeka by mu mohla pomoci v orientaci, tak se rozhodl zariskovat. Kdyby něco, měl u sebe zbraň, což by mu vůči nemrtvým moc nepomohlo, přesto to byl pocit více než uklidňující. Vydal se tiše k místu, kde řeka zahýbala za roh, tudíž nemohl vidět, co se v tom čase odehrávalo na samém břehu o kus dál. Byl velmi překvapen, když jeho pohled padl na nahé záda jakéhosi mladíka, co si podle všeho pral oblečení. Zůstal stát přemýšlaje, zda by mohl představovat hrozbu či nikoliv. Měl krátký čas na rozmyšlenou, dokud si ho cizinec nevšiml, přeci jen byl k němu zády, ale mohl se kdykoliv otočit. Joaquin si nedovolil myslet na nic, co by se netýkalo přežití, na druhou stranu bylo jen těžko přehlédnutelné, jak se dotyčnému přes holou kůži rýsovaly svaly. A to ani neviděl předek. Polkl, byl by velice nerad, kdyby od někoho takového dostal přes pusu, ale tak... měl přeci zbraň, čeho se bál? Třeba bude cizinec vědět nějaké informace, které by se Joahovi i celé skupince mohly hodit. Pomalu se rozešel směrem k němu, ovšem nebyl tak hloupý, aby se neudržel v dostatečné vzdálenosti, dá se říci v bezpečné vzdálenosti. ”Ehm.” Snažil se na sebe upozornit krátkým zakašláním, aby na chlapce nevyvalil z ničeho nic a on mu pak v šoku nezpůsobil zbytečnou újmu. ”Pěkný den.” Řekl pak, když mohl získat mladíkovu pozornost, načež se usmál, až odhalil své bílé zuby. Skutečně, kolem zuří apokalypsa a Joa přijde za úplně neznámým člověkem s tím, že mu přeje hezký den. Trochu komické.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 28, 2019 13:09:17 GMT
Myšlenkami byl trochu mimo, sice se soustředil i na svou práci, ale chtěl zaměstnat i hlavu, ne jen ruce, aby přestal myslet na to, že mu je chladno, což bylo, jelikož byl bez trika a ještě k tomu mokrý. Teda už polosuchý, studený vánek byl sice trochu bodavý, ale účinný. Poslední dobou více a více přemýšlel nad budoucností, což mu nebylo zrovna podobné. Sice si neplánoval svůj život, jen uvažoval nad tím, kam směřoval. To byla jeho nejčastější otázka poslední dobou. Nechtěl si to přiznat a rozhodně by to nepřiznal nikomu jinému, ale budoucnost mu přišla ještě strašidelnější, než přítomnost. Už měl skoro hotovo, stačilo oblečení pořádně vyždímat, pak by si už jen nabral vodu a oblečení nechal uschnout. Když se však natahoval pro flašku, kterou měl v batohu, uslyšel za sebou něčí hlas. V rychlosti se otočil a jeho pohled spočinul na mladém muži. Jeho kroky nejspíše přehlušil randál z řeky, která hlasitě šuměla. Zpoza pásku, který měl kolem kalhot si během vteřiny pohotově vytáhl své 'bojové' kladivo a nedůvěřivě do muže zabodl hnědé oči. Pěkný den? Ten člověk musí být snad z jiné planety. Bellamy nadzvedl obočí. Neměl rád, když ho někdo překvapil. Když o něm někdo věděl dřív, než on o něm, takhle ztratil všechny výhody - okrást či neokrást, zabít či nezabít, vytratit či -- vlastně nic, většinou to byly ty první dvě možnosti a pak se vytratit. Tak fungoval Bellamyho život. Narovnal se a s chladným výrazem vydechl, spíše otráveně, nežli úlevou. Po prohlédnutí muže si uvědomil, že sám pro něj nepředstavuje hrozbu, byl o něco menší, hubenější, dokonce se usmíval, což Bellamymu přišlo velmi podezřelé. Nemířil na něj zbraní a než aby ho hned napoprvé nepraštil zezadu kamenem do hlavy a nevzal mu všechny jeho věci, se muž rozhodl ho přátelsky pozdravit. Bellamy dnes věřil spíše muži, který na něj nejprve namíří zbraní, nežli tomu, který přichází s dobrými úmysly. Dnes se přece každý bojí i vlastního stínu. Kladivo sice neměl natažené k útoku, ale pevně ho svíral, připravený si kdykoliv zachránit holý krk. "Jste tu sám, nebo na mě vyskočí ještě další umpa lumpové?" Pronesl hlubokým hlasem. Bezpečnost nadevše, i když mu mohl muž lhát.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 14:15:32 GMT
No dobrá, už ho zaregistroval. To, že vmžiku svíral jakýsi hrozivý nástroj vypadající jako kladivo, se Joa raději snažil přehlížet. Tak či tak ho to však utvrdilo v tom, že měnit pozici by nyní nebyl zrovna dobrý nápad. Tedy, pokud nechce muže vyprovokovat k útoku a skončit mrtvý. Což by nerad. Přeci jen by bylo víc kewl umřít na pokousání od nemrtvého, když už. Nebylo těžké z pohledu neznámého vydedukovat, že mu zrovna dvakrát nevěří, jak taky jinak. Joa by byl pošetilý, kdyby si myslel něco jiného. I tak ho to však... zamrzelo? Ne, na takové emoce není místo. Úsměv mu lehce opadl, tedy alespoň do doby, než se ozval hlas dotyčného. Slyšel dobře? Joa byl lehce zaskočen, jeho výraz tomu dosti odpovídal, každopádně byl rád, že kladivo muže mířilo směrem dolů a nevypadalo tak, že by mělo být každou chvíli po Joaquinovi hozeno. Třeba by stihl uskočit, mrštný na to byl dost, raději si to ale nepředstavoval. Zvedl ruce ve smířlivém gestu, jakoby se vzdával, ačkoliv ta dýka v pravačce tomu moc nenapomáhala. Riskoval, když ji zastrkoval za opasek, jenomže nynější priorita byla, aby mu muž věřil. Stejně by proti němu neměl šanci i tak. Když mu konečně docvakl význam jeho otázky, musel, prostě musel zareagovat tichým smíchem. ”Ne, jsem tu sám.” Nebylo třeba jej informovat, že zbytek je v lese, nechtěl je ohrozit, kdyby se z muže přeci jen vyklubal nějaký nebezpečný maniak. Joa se pak opět zarazil. ”Vypadám jako umpa lumpa?” Poznamenal si spíše pro sebe se zmateně svraštěným obočím. Ale opět, to je jedno. Chvíli mlčky muže sledoval. Pohled mu sjel k jeho břišákům, což způsobilo, že se mu lehce orosilo čelo. Vypadal nebezpečně. Vypadal, že by Joa vyřídil hravým způsobem, bez jakýchkoli potíží. A tento fakt se mu nezamlouval. Na sucho polkl, jeho pohled se opět střetl s očima neznámého. ”Nechtěl jsem vyrušovat, omlouvám se. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli nemáte nějaké mapy, do kterých bych mohl nahlédnout.” Opět se mírně pousmál. ”Nebo vypadám až tak nedůvěryhodně?” Dodal pak po krátké pauze, aniž by úsměv opouštěl jeho tvář.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 28, 2019 14:46:37 GMT
Všiml si lehce překvapeného výrazu muže, vlastně se snažil všímat si každého dalšího pohybu a výrazu, aby o muži co nejvíce zjistil ještě než cokoliv řekne, pomocí řeči jeho těla. Alespoň podle všeho, co dokázal usoudit. Jedné věci si všiml hned, a to té, když muž schoval svou dýku, nejspíše jako náznak příměří, i když teď mohl schovat svou dýku a během pěti minut na něj vystřelí nějaký jeho kamarád támhle zpoza stromu. Jestli to ještě nebylo na beton jasné, Bellamy lidem opravdu nevěřil. Doteď k tomu měl jen velmi málo důvodů, velmi málo příležitostí. "Sám? Beru vás za slovo." Zabručel a také si kladivo schoval za opasek. Teď neměl potřebu mu kladivem rozbít hlavu, a kdyby si něco zkusil, nebyla žádná novinka, že by si Bellamy neporadil i s holýma rukama, kdyby snad náhodou neměl dostatek času se zase své zbraně chopit. Založil ruce na hrudi a hleděl mu do očí. Na otázku mu neodpověděl, nejspíš ani nebyla směrována přímo jemu, a hlavně, nechtěl se bavit o věcech, které by neměly hlubší smysl, on se celkově moc rád nebavil. Povšimnul si, jak muž sklopil pohled na Bellamyho torzo, to by neuniklo ani slepému. Bellamy se hned cítil lépe, s pocitem, že člověk před ním ví, že je Bell silný a pro ránu by nešel daleko. Jen ať se trochu bojí, pomyslel si. Vyslechl si, co po něm muž chtěl a hned na to se ušklíbl a přikývl. "Ah, vidím, že se lidstvo sjednocuje vzájemnou důvěrou a pomocí, huh?" Odfrkl a s drzým pohledem v očích nadzvedl jedno obočí. Po jeho poznámce o důvěryhodnosti se ušklíbl ještě víc, dokonce se zazubil, ne však radostně. "Nedůvěryhodně? Radši bych věřil mrtvému chodci, než chlápkovi co mě v dnešní době přivítá se zářivým úsměvem a popřáním pěkného dne." Pokrčil rameny a všechny známky umělého úsměvu a úšklebku se proměnily v jeho specifický kamenný, chladný výraz, kterým si ho prohlížel. "To automaticky očekáváte ochoty od cizince? Vy musíte mít víc štěstí, než rozumu." Zavrčel svým hlubokým hlasem. Chtěl mít lepší důvod, proč neznámému pomoc, než ten prostý, živý živému. Populace živých Bellamymu za jeho život udělala větší újmu, než-li mrtvých, proto potřeboval onen lepší důvod. Nikdo by jemu jen tak sám od sebe nepomohl, proč by měl tedy Bellamy.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 15:22:47 GMT
Mlčky stál a vyčkával na reakci muže, která nebyla příliš pozitivní. Stačilo chvíli a Joa věděl, že narazil na typ člověka, který tu nestojí a nepere svá trika sám bezdůvodně. Už se ani nemusel ptát, zda byl také osamocen, dotyčný mu na to odpověděl vlastním chováním. Teda ještě zde byla ta varianta, že se kdesi v lese skrývali stejně protivní lidé, to by si pak rozuměli a vzájemně neměli co vyčítat. A nebo se jen zkrátka cizinec svým prvotním chováním snažil zastrašit nechtěné otravy, jako byl právě Joaquin, ačkoliv o tuto práci se už postaral jeho vzhled. Takže co. Joa byl opět v rozpacích. Až příliš každého posuzoval podle sebe, což by se rozhodně měl odnaučit, sám to věděl, ale nemohl si pomoct. Nechápal, proč mu lidé jeho úsměv nevěří, protože na sebe neviděl z jejich pohledu. Samozřejmě, věřil by snad on někomu, kdo si i během apokalypsy dokáže zachovat příjemný výraz na tváři? A vlastně, proč by ne. Co vlastně byla důvěra. Pokud by na ně zaútočili nemrtví, nezbylo by jim nic jiného, než si vzájemně pomoci. Protože to bylo nejpřednější, přežití. Joa si nad tím povzdechl. ”Důvěrou nevím. Ale řekněte, proč by se člověk měl stavět proti člověku, když zde existuje daleko větší hrozba, na kterou bychom se měli soustředit?” Pravil tentokrát s naprostou vážností, už měl plné zuby toho, jak si lidé vzájemně byli schopni ubližovat, místo toho aby svou sílu sjednotili proti neživým. Jistě, bylo mu jasné, že pokud šlo o přežití, nikdo nebral ohledy. Jenomže tohle byla apokalypsa a nakonec i ten nejsilnější jedinec pokud by byl sám, podlehl by jistě tomu, co se dělo kolem. Protože stačil jediný kousanec. Jediný kousanec a bylo po všem. Joa se celou dobu díval muži zpříma do očí, s tím nikdy neměl problémy. Nestyděl se. ”Pravda, protože mrtví vás nezradí. Udělají přesně to, co se od nich očekává, nic víc, nic míň.” Pokrčil lehce rameny, na tváři spokojený výraz. ”Na druhou stranu proč bych se měl na svět mračit jenom kvůli tomu, že se rozhodl jít jinou cestou, než jsme všichni chtěli.” Povytáhl tázavě obočí, na toto by rád slyšel odpověď. ”Od cizince ne, ale od chlápka, co pobíhá po lese a hraje si na Thora...” Pohledem významně sjel k jeho pasu, kde měl kladivo. ”... Jednoznačně ano.” Dopověděl s lišáckým úsměvem.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 28, 2019 16:01:11 GMT
A už zase se musel nad jeho slovy ušklíbnout. Přišel mu svým způsobem naivní, možná i trochu zaslepený. Nejspíš vedl slušný život. "Ať už se na zemi posere cokoliv, hrozbou vždycky bude lidstvo. Mrtvoláci nepřemýšlejí, proč nás chtějí sežrat, neplánují si to tu vyhubit, dělají to, protože nic jiného neumí. Za to lidi - ty svoje činy dělají a ví o nich. Ví proč ostatním ubližují a nepřestanou s tím. Lidi jsou hrozba." Bellamy se zatvářil vážně, možná i jeho pohled se změnil, možná mu přes oči přelétly vzpomínky a jeho pohled na chvíli zněžněl, ne však na dlouho. Rychle si sám sebe uvědomil a lehce se zamračil. "Lidi jsou hloupí, vždy byli a vždy budou." Pokrčil rameny. Nad jeho otázkou nadzvedl obočí. "Jak se na svět tváříte je mi jedno, každý má své způsoby." Očima zabloudil k jeho helmě, kterou měl nasazenou na hlavě. Netušil z jakého důvodu ji měl, nečekal by, že by byla proti mrtvým jakkoliv nápomocná. Avšak ani příběh helmy muže Bellamyho nezajímal, stejně jako jakékoliv jiné zdlouhavé mluvení o lidech, které neznal. Jenže pak se zmínil o jeho kladivu. Bellamy krátce sklopil pohled ke svému pasu, u kterého měl kladivo a pohlédl muži do očí. "To zní odvážně od Forresta Gumpa." Kývl k jeho helmě a nadzvedl jeden koutek v lehkém sarkastickém úšklebku. "Pokud to urychlí můj odchod..." Bellamy se sehnul k batohu a vytáhl z něj starou mapu okolí, kterou jako mýdlo předtím také získal na staré benzínce. Pak se zase narovnal a chvíli na muže zvrchu pohlížel, jakoby si užíval výškový rozdíl, který mezi těma dvěma byl celkem výrazný. Pak mu mapu podal. Ne, že by ho krátké uvažování o lidskosti s vojínem Ryanem nějak duševně poznamenalo, jen už tohle chtěl mít za sebou, a taky, jeden dobrý skutek mu přece neublíží. Spíše naopak, utiší myšlenky muže před ním, a polemizování o světě se Bellamy vyhne rád jakýkoliv den.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 16:53:28 GMT
Joa s ním nemohl souhlasit. On měl lidi rád, na druhou stranu s nimi však neměl téměř žádné špatné zkušenosti. Nezklamali jej. Ani nemohli, protože od nich nic neočekával. Možná to byla ta potíž většiny. Někdo neustále očekával, že se ten druhý zachová tak či onak a byl poté nepříčetný, když se stalo jinak. Joa netušil, jak to tenhle mladík měl. A možná ani nechtěl. Bylo těžké někoho přesvědčovat, aby se díval na svět více pozitivně, když sám nechtěl. Stálo by to příliš mnoho zbytečného úsilí. A tak Joa mlčel. Další poznámku si však neodpustil. ”Tak nekompromisní k vlastní rase.” Nejraději by nad tím zavrtěl hlavou, ale ovládl se. Ovšem osobně si říkal, že by nemusel být cizinec tolik hrubý. ”Já vám jen vysvětloval ten úsměv.” Pronesl menším hlasem, ne že by nějak omluvně, ale vlastně docela ano. Vzhledem k tomu, že měl neustále oči na jeho tváři, bylo lehké povšimnout si, že přešel pohledem na jeho hlavu. No a na co se tak asi mohl dívat. Ta helma přišla většině komická. Dokonce i Nicol, ta si z něj věčně utahovala. A přesně toho se dočkal i od mladíka, ovšem zaslouženě, on ho před chvílí přirovnal k Thórovi. Mírně se pousmál, více však nereagoval. Podle jeho dalších slov bylo více než jasné, že bude nakonec s propůjčením mapy souhlasit. Joa se pomalu vydal blíže k němu a pozoroval, jak se hrabe v batohu, načež když se pak narovnal, ne že by mu mapu hned podal. Neee. Joa věděl, proč se na něj tak dívá. Musel si ho vychutnat, co. ”To je diskriminace.” Řekl s rádoby zamračeným výrazem, vždyť Joa nemohl za to, že zrovna příliš nenarostl. Věděl, že pochopí, čemu byla tahle slova určena. Víc se tím však nezabýval, bez ostychu mu sebral mapu a odstoupil od něj jen proto, aby si mohl sednout na jeden z přítomných kamenů. Rozevřel papír a zahleděl se do něj.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 28, 2019 17:25:19 GMT
Bellamy zatřepal hlavou. "Jsem tak nekompromisní, jak moje rasa byla nekompromisní ke mě. Lidi se nemění." Lhostejně si odfrkl. Celé mu to však přišlo jak mluvit do zdi, jelikož muž před ním měl svou jistou představu o lidech a Bellamy velmi očividně úplně jinou. Bellamymu muž přišel naivní a muži Bellamy zřejmě musel přijít nepříjemný, protivný a nepřátelský vůči lidem a ano, toto všechno Bellamy napovrchu byl. Uvnitř možná až tak ne, možná někde hluboko uvnitř chtěl lidem dát druhou šanci, ale tato jeho část byla velmi hluboko, pod drsnou hroší kůží, díky které společnosti tak dlouho odolával a od srdce doufal, že i nadále bude. To nebylo nic pro něj. Alespoň tak si to myslel. A už dlouho tomu věřil. Možná až moc dlouho, tak, že už byl touto vlastní myšlenkou úplně zaslepený, vůči ostatním. Jeho připomínku o úsměvu ignoroval, už jen protože se mu nechtělo to nijak komentovat. Jak už bylo zmíněno, nerad vedl nedůležité hovory, které nikam nevedly. Po tom co mu podal mapu ho nechal si ji prohlédnout a s už o něco klidnějším výrazem se vrátil ke svému prádlu, které ani nestihl roztáhnout, jen vyždímat, a pak ho ten helmáč zaskočil. A tak se dál choval, jakoby tam muž ani nebyl a našel si čistý kámen, na který vyprané oblečení rozprostřil, pak se zase narovnal a dal ruce v bok, prohlížejíc si prádlo. Cítil se jako něčí matka. Možná za to mohl už jeho přísný postoj. Prohrábl si hnědé vlnité vlasy a pohledem spočinul zpět k mladíkovi. "Našel co hledal?" Zeptal se a povzdechl si. Už mu byla celkem zima, a tak se podíval kousek dál od svých nohou, kde při příchodu odhodil svou bundu, kterou si mýt nechtěl. Tělo už měl suché a tak ji zvedl, oprášil. Oblékl si ji a zapnul až ke krku. Hned se cítil líp. Uvolněněji.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 17:45:08 GMT
Lidi se nemění. Jistě. Bože tenhle dotyčný byl natolik skeptický, až to i na samotného Joaquina bylo moc, a to už je co říct. Tak nějak notnou chvíli se navzájem ignorovali, Joa si mohl odpočinout od jeho negativního přístupu ke všemu a pohledat v mapě, co potřeboval, zatím co onen mladík naopak nemusel poslouchat jeho osvícenské kecy a dodělat to prádlo. Vzájemně si neměli co vyčítat. Aspoň že tak. Joa tak nějak uvažoval, že větší protiklady, než ty dva, by člověk jen těžko hledal. Tiše si povzdychl, rozhodl se raději věnovat tomu, pro co sem přišel, dal se rychle do práce, protože netušil, čeho všeho byl neznámý schopen. Co kdyby mu mapu z ničeho nic vytrhl a on si nestihl vyhledat ani tu pitomou řeku, u které se zrovna nacházeli. Tak nějak se zalekl, že přesně to jde onen zmiňovaný udělat, když zaslechl jeho hlas, poplašeně k němu vzhlédl, pak si uvědomil, že zbytečně panikaří a výmluvně si odkašlal. ”Ano.” Řekl jen, načež mapu složil a vstal, aby mu ji podal. Škoda, že neměl telefon, hodilo by se pořídit fotku, když už by se s ním nikam nedovolal. Jenomže Joa svůj telefon ztratil. Už to bylo dlouho od doby, co opustil svůj byt. Čas letěl. Joa protáhl ruku s mapou až k neznámému, aby si ji mohl převzít a s tichým díky od něj opět odstoupil. ”Tak přeji příjemný zbytek dne. A nenech se sežrat.” Mrkl na něj, opět to byl ten Joaquin s širokým úsměvem a s pohodovým přístupem ke každému nešvaru. Vzal svou láhev s vodou, do druhé ruky chytil dýku, která doteď spočívala u pasu a vyrazil směrem tam, odkud přišel.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 28, 2019 19:19:47 GMT
Bellamy už byl hlavou jinde, někde kde by se pro dnešek utábořil, založil oheň, který by ho zahřál a zároveň by si na něm udělal nějakou chutnou veverku ze stromu. Už chtěl mít toto nekonečné 'socializování' za sebou a být zase jen ve své přítomnosti. O to byl radši, když mu muž mapu vracel, doufal, že je to vše, co potřeboval. Bell by zřejmě nebyl ani ochotný, pomoct mu s čímkoliv jiným, už jen protože se mu jednoduše nechtělo. Pro jeho úlevu, dotyčný se s ním už loučil. Bellamy na rozloučenou jen kývl, ani ne mužovým směrem. Prostě kývl a sehnul se pro své věci. Mokrá trika sice ještě neuschla, ale na to ještě bude čas. Přehodil si batoh přes jedno rameno a pak bez ohlížení nechal muže za sebou.
Bellamy si pro vlastní dobro počítal dny. Ne sice od začátku, ale vždy od nějakého bodu, kterého se mohl držet. Například - sedmnáct dní od průzkumu benzínky. Dnes to byl sedmý den od muže, kterého potkal u řeky. Ne že by pro něj ten den byl tak převratný, jen to byl další den, od kterého mohl do budoucna počítat dny. Uběhlo sice jen sedm dní, Bellamy se však nikdy nikde nerad zdržoval dlouho, proto byl každý den na nohách. Dostal se od řeky za těch pár dní daleko, narazil na menší vesnici, spíše jen sousedství. Dnes to stálo za risk pár mrtvoláků, musel prohledat domy, zda-li neměly něco užitečného, popřípadě v jednom z nich přenocovat. Ulice byla tichá, klidná. Až moc. To se mu moc nezamlouvalo. Chodil potichu, opatrně našlapoval a rozhlížel se kolem. Prošel kolem opuštěného auta u chodníku a oknem nakoukl dovnitř. Jen samé krámy. Bellamy se neobtěžoval snažit se do auta dostat a prostě šel dál. Když už se ho zmocnil zvláštní pocit, ohledně klidu, který v okolí přetrvával, konečně uslyšel tak známý zvuk vrčení a klepání zkažených zubů. Pohled stočil k chodci, uvíznutým za žebra v plotě jednoho z domů. Zpoza opasku vytáhl kladivo a jedním rozmachem ukončil tvorův bezcenný život. Ránu mu zasadil přímo mezi oči, jeho tlející hlava se rozbila jako přezralý meloun. Do kusu košile, který visel z chodcova mrtvého těla, si Bellamy otřel kladivo od krve a znovu ho schoval za opasek. Rozhodl se sousedství projít, zkontrolovat a pak by si mohl vyhlédnout dům, který vypadal nejbezpečněji a tam strávit noc. A tak se Bellamy dal do práce.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 28, 2019 19:36:16 GMT
Byl to týden od chvíle, co se potkal s tím neznámým mužem u řeky. Od té doby se toho hodně změnilo. Například to, že se celá skupina rozhodla změnit stanoviště. Nicol již mohla chodit, tudíž nebyl problém opět s velkými přesuny, chodili v noci ve dne, s minimálními pauzami, protože Joa měl jednoduše strach někde přenocovat. Pohybovali se v otevřeném prostoru, nedalo se kde schovat a to dělalo Joaquinovi starosti. Chtěl být z téhle části země co nejrychleji pryč. Byl rád, že tehdy mohl nakouknout do té mapy, to však neměnilo nic na tom, že se téhle oblasti zkrátka a dobře nemohli vyhnout. Nebylo jak ji obejít. A tak spěchali. Joa byl vždy pár kroků napřed, mohl jen vzdáleně slyšet, jak si Elijah a Nicol šeptem povídají, zatím co Mason byl věčně potichu. Aby řekl pravdu, nedivil se mu. Jinak to byl přátelský mladík, ne že ne, okolnosti ho však připravily o jazyk. Obrazně řečeno. Další den uběhl jako voda. Pohybovali se za tmy s vysloveným zákazem použít jakékoliv svítidlo, ať už baterku, či zapalovač. Důvod prostý, příliš riskantní. Joa nepovolil nic, co by na ně mohlo upozornit, a to i když byla taková tma, že opravdu téměř nic neviděli. Přeci jen, žádné lampy či podobná zařízení už se jaksi nevedla a měsíc dnes svítil velice slabě. I přes to se však Joaovi podařilo v dáli zahlédnout obrys něčeho velkého, vsadil by se, že to vypadalo jako barák či co. Věděl, že si celá skupina potřebuje odpočinout a načerpat síly alespoň krátkým spánkem. Pořád lepší něco, než nic. A tak je k té temné siluetě v dálce zavedl. Jak se blížili, akorát se potvrdila jeho myšlenka, skutečně se jednalo o barák, evidentně už dosti chátrající. A doufejme že opuštěný. Stáli před ním a Joa mlčky uvažoval, že tímhle rozhodnutím popřel vše, na čem si tolik doteď zakládal. Protože to, že teď stáli před domem, netušíc, zda byl prázdný, naprosto vyčerpaní a neschopni obrany, natož nějakého boje, bylo riskantnější než si zapálit cigaretu uprostřed suchého pole. Joa se ohlédl po svých společnících. Unavené tváře, Nicol usínala ve stoje. Pokud zde byl nějaký člověk schopný průzkumu, byl to jedině Joa. ”Lehněte si do trávy a počkejte tady. Dám vám signál, když bude bezpečno.” Šeptl směrem k nim a vydal se do domu dřív, než by si to stihl rozmyslet, poněvadž upřímně... měl docela strach. Rozhodl se obydlí prvně obejít, přičemž si povšiml, že v menší vzdálenosti za tímto barákem jsou další siluety, snad jako nějaká vesnice. Joaovi se orosilo čelo. Tím pádem byla téměř stoprocentní šance, že bude poblíž nějaká chodící obluda. Bylo načase se rychle schovat a dělat, že nikdo z nich ve skutečnosti neexistuje. V případě nebezpečí mohli předstírat nábytek jako tehdy Horacio v Harrym Potterovi. Jo, kéž by tohle Joa uměl. Zkrátíme to. Skupina si ani neuvědomovala, jaké měla štěstí, že se jim podařilo narazit rovnou na opuštěný barák. Skutečně, Joa po důkladném prozkoumání vyslal signál a zanedlouho už byli všichni vevnitř. Ti tři zalomili okamžitě, Joa držel celou noc hlídku, ale k ránu nevydržel a usnul zhruba na čtyři hodiny. Další den by se vyloženě dal nazvat regeneračním, poněvadž všichni odpočívali, zbytek snad i spal, zatím co Joa se po čase rozhodl projít dům za světla, zda neobsahuje nějaké užitečné věci.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 30, 2019 9:19:39 GMT
Uběhlo ani ne dvacet minut, Bellamy sem tam narazil na pár mrtvých chudáků, jinak se místo zdálo celkem čisté. Možná zdejší chodci byli oběti začátku apokalypsy, co ještě nevěděly o co jde. Všichni vypadali už dost zašle, zbytek obyvatel nejspíše odjel, proto jich kolem bylo tak řídko. Bellamy se rozhodl přistoupit k plánu číslo dvě, což bylo posunout se z ulic do domů, prohledat je pro užitečné vybavení, možná i trvanlivé jídlo, které za sebou někdo zanechal, a potencionální nocleh. Nebyl moc vybíravý, začal u nejbližšího domu. Měl dvě patra, na zahradě dětské houpačky a pískoviště, nejspíše zde žila velmi šťastná rodinka. Kde jsou teď už je záhadou, ne že by to Bellamyho zajímalo. Zaklepal na dveře, doufajíc že tím vyláká kohokoliv, nebo spíše cokoliv, co by vevnitř mohlo přetrvávat, aby ho pak při průzkumu nic nepřekvapilo. Jen pár pouhých vteřin na to uslyšel Bellamy známé chraplavé sténání a neohrabané sápání po dveřích. Připravil si kladivo a dveře pootevřel. Naštěstí bylo odemčeno, kdo by taky ztrácel při útěku čas zamykáním. A mrtví si taky nejspíš nezamknou, takže to vlastně až tak překvapivé nebylo. Do díry, kterou Bell udržoval spíše menší, se ihned vecpala postava ženy, byla vyhublá, kousance na krku, nejspíše příčina smrti, a hnilobný zápach. Bellamy si zvykl. Mrtvá žena se vší silou zapřela do dveří, snažejíc je otevřít dokořán, pochutnat si na chlapcově mase. Ten však bez váhání mách kladivem. Mířil na hlavu, avšak mrtvá sebou nešikovně škubla a kladivo se zaseklo v jejím rameni. "Mrcho." Zavrčel soustředěný Bellamy udýchaně a s námahou kladivo vyprostil z jejího těla. Udeřil podruhé, tentokrát konečně do hlavy. Tělo ženy se ihned přestalo hýbat a padlo k zemi. Bellamy vydechl a kladivo zase otřel do kusu oblečení mrtvé ženy. To alespoň nemusel prát. Opatrně nahlédl do domu, jestli se nepřidal další její kamarád, avšak dům se zdál tichý. Vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Všude bylo plno prachu, nikdo tu zřejmě dlouho nebyl. Nikdo živý. Mrtví sami od sebe jen tak prach nezametou, vlastně Bellamy je na svých cestách často pozoroval. Tiše seděl na vyvýšených místech a pozoroval, jak se chovají když jsou sami. Když jsou sami, člověk by si řekl, že jsou jako unavení lidé. Se svěšenou či zakloněnou hlavou chodí pomalu sem a tam, jen se potácí po světě, nebo v klidu stojí, někdy dokonce i sedí a nic nedělají, dokud něco neuslyší. Nebo před nimi neproletí pták. Ptáci jsou však moc rychlí. Proletí kolem, oni jen vztáhnou ruce, ale pokud jim rychle sejde z očí, sejde i z mysli. Honí se hlavně za zvukem a když už ví, že někde někdo je, většinou si to pamatují i o něco déle, hlavně když už si dlouho na ničem nepochutnali. Bellamy se jejich pozorováním učil a možná i bavil. Vzpomínal, jak jednou strávil noc zavřený ve staré policejní strážnici, byl tam jeden chodec, avšak byl připoutaný, nemohl mu ublížit, a tak ho Bellamy nezabil. Celou noc se chodec po něm jen natahoval a chrapěl. "Lepší konverzaci jsem už dlouho nezažil." Smál se nad posledními slovy, která chodci říkal, než zase odešel. Kdyby nebyli nebezpeční, nejspíše by mu ani nijak nevadili. Bellamy se vrátil myšlenkami zpět na zem, do domu, který zrovna prohledával. Vypadal celkem prázdný, lidé dům nejspíše opustili a většinu svých věcí si vzali. Bellamy se ušklíbl, když si všiml prázdných foto-rámečků nad krbem. "Lidi." Zašeptal a potřásl hlavou. Možná by se nad tím však šklebit neměl, sám měl někde v batohu zmačkanou fotku sebe a Alice, když byli stále kamarádi, když ještě nebyla zamilovaná do ztracence, který pak je oba zahubil. Bellamy sklopil pohled. Tyto vzpomínky v něm nevyvolávaly smutek, spíše hněv. Možná kdyby byl tenkrát silnější, Alice by byla živá. Avšak, jaký by to v dnešní době byl rozdíl. Hnědovlásek cítil vlnu horka, která mu stoupala do tváří. Ani nepostřehl svých rukou, které zaťal v pěsti. Že by přicházel další Bellamyho záchvat hněvu? Na odpověď na tuto otázku nečekal dlouho, pěstí udeřil do skleněných foto-rámečků a jednou ranou je rozbil. Necítil těch pár střípků skla, jež ho řezaly do kloubů, cítil jen vztek. Otočil se od krbu a uchopil jedno menší křeslo, nadzvedl ho skoro nad hlavou a mrskl s ním až do rohu místnosti. Bellamy většinou nevěděl, odkud tyto jeho momenty přichází, většinou ho provázely s přemýšlením nad minulostí. Ale přemýšlet nad minulostí je přece zbytečnost, věci už se nezmění, tak nač tím být tak posedlý? Bellamy si dřepl a schoval tvář do dlaní. Několikrát se nadechl a hluboce vydechl. Když se zase postavil, chystal se si ještě do něčeho pro jistotu kopnout, nedošlo mu však, že jeho předešlé počínaní nebylo vůbec tiché. Uslyšel zvuk rozbitého skla. Nejspíše okna. Někdo se dobýval dovnitř. Bellamy šel za zvukem, odkud to přicházelo a vešel do jednoho z přízemních pokojů. V okně byla zaseklá postava mrtvého muže, snažící se dostat dovnitř. Co však Bellamyho udivilo byla jeho společnost. Nebyli dva, ani tři, avšak ani osm. Bellamy nerad ztrácel čas, a tak ani neměl čas na to je tam všechny počítat, stačilo mu všimnou si, že dům je obklíčen mrtvými a po ulici se jich plížilo víc. Nebyl si jistý, jestli je přilákal zrovna Bellamy, nebo jestli prostě procházeli kolem, ovšem špatné bylo to, že už si ho všimli, a teď byli všichni zaměřeni jen na Bellamyho. "Do prdele." Zašeptal a vyběhl z pokoje. Přední vchod ještě nebyl zatarasený a Bellamy mohl utéct. Jakmile se dostal na ulici, ihned se snažil vymyslet únikový plán. Schovat se v domě, utéct do přírody? Bojovat nebyla momentálně možnost, přes hordu by se nejspíše živý a nepokousaný nedostal. V tom si všiml ještě jednoho domu, byl dále od sousedství, měl dvě patra a byl dost daleko, aby tam Bellamy rychle doběhl a zatarasil se, než mrtvoláci přijdou. Tam by je mohl přečkat. Ještě jednou se ohlédl na hučící dav mrtvých těl, nesoucích se směrem čehokoliv živého, co jim zavoní, a pak už se rozběhl, směrem přímo k vyhlédnuté budově. Byl rád, že měl dobrou fyzičku, jinak by byl brzy bez dechu, což se v takových situacích rozhodně nehodí. Když doběhl k domu, neměl čas na někoho ťukat a čekat až vyjde, aby si potykali s jeho kladivem, prostě musel počítat s tím, že to vevnitř bude lepší než venku. Otevřel dveře a vběhl dovnitř, dveře za sebou rychle zavřel a opřel se o ně, rozhlížejíc se po domě. Jeho pohled spočinul na muže, který byl celkem daleko od toho aby se jeho tělo rozkládalo za pochodu. Kdo ví, na jak dlouho, s hordou za zády. Bellamy byl udýchaný. Vytřeštil oči, když si uvědomil, že tento muž byl doopravdy živý a nejen to - nebyl sám, a nebylo to poprvé co ho potkal. "Do prdele." Vydechl, stále se opírajíc o dveře.
|
|