|
Post by Bellamy Greyson on Jul 29, 2019 14:22:17 GMT
Zamyslel se. Ano, bunkr by mohl být bezpečný, Bellamy by se však na takovém místě nejspíše cítil stísněný, ne že by byl zrovna klaustrofóbní, ale měl radši volnost, možná proto byl i rád na nohách. Spíše chtěl mít otevřené možnosti. Přikývl když se dohodli o výměně a nechal ho se vyspat. Snažil se vyhnout jakémukoliv výmolu či hrbolku v cestě, aby ty čtyři neprobudil a jel opatrně. A pak čas utíkal rychleji než by chtěl. Noc uplynula, a tak stejně i další dva dny cesty. Řízení si střídali, sem tam se zastavili pro více zásob a nějaký ten benzín, a Bellamymu přišlo jakoby jen mrkl okem a Joaquin už oznamoval že během půlhodiny budou na místě. Bellamymu se sevřelo hrdlo a vyhlédl z okna. Na jeho další slova přikývl, rozhodně by neměli riskovat přímý vpád na místo. Bez řečí se přidal k Joaquinovi, avšak ještě jednou se ohlédl k autu a těm třem, než se zase soustředil na cestu. V okolí nebylo ani mrtváčka ani živáčka a tak nevěděl co si myslet. Avšak pak se před nimi rozestavěl plot a za ním vysoká budova. A živí lidé. Nejspíše ochranka na ně volala a tak Bellamy uposlechl, nerad, ale zvedl ruce lehce nad hlavu. Mluvení nechal na Joaquinovi, stejně by určitě řekl nějakou ostrou blbost, která by jim pobyt jen pokazila či znepříjemnila. Vše šlo celkem v pořádku, až na odevzdávaní zbraní. To se Bellamymu nelíbilo ani trochu. Koukal na muže, kterému měl své zbraně podat a zpražil ho tím nejvražednějším pohledem, který uměl. S velkou neochotou, kterou na sobě dal i velmi jasně znát ale zbraně odevzdal. Ne však všechny. Bellamy měl vždy v botě kapesní nůž, samozřejmě zavřený. Na tuto situaci měl své boty velmi rád, uvnitř totiž byly o něco širší, po straně se totiž zevnitř nacházela nenápadná kožená kapsička. O noži však nikomu neřekl, proč taky. Odevzdání jeho zbraní a hlavně kladiva ho vyvedlo z míry a jeho nálada byla zkažená. Mohl být sice rád, že je přijali, ale nevěřil jim, nevěřil by nikomu kdo by ho donutil vzdát se svých věcí. Ano, nejspíše to měl chápat jako jednoduché bezpečnostní opatření, oni nevěřili jim a cizinci zase nemuseli hned tak věřit Bellamymu, i tak by byl mnohem klidnější, kdyby jim je prostě nechali. Cítil se jako dítě, kterému sebrali hračku, avšak takové dítě, které bylo schopné onomu člověku prokopnout hlavu ze vzteku. Zamračeně si prohlížel budovu když je vedli k pokojům. Při obeznámení s nějakými pravidly nedával pozor, na to byl moc naštvaný. Byl narovnaný, tak aby byl v celé své vysoké kráse a když je konečně nechali samotné, možná si i trochu oddechl. Nebyl zvyklý na to s někým mít pokoj a tak se radši rozhodl nejprve se umýt opravdovou teplou vodou a mýdlem. Měl pocit že se sprchoval snad hodinu, zbraně nezbraně, teplá voda byla opravdu něco. Když byl hotový, oblékl si své zbrusu nové čisté kalhoty, a vlastně všechno až na tričko, které si zapomněl v pokoji. Vyšel teda z koupelny a prohlédl si Joaquina. Nevypadal, že by mu odebrání zbraní tak vadilo, nebo spíše měl větší radost z opravdové postele. Přešel k té své posteli, na které měl položený batoh a vytáhl z něj čisté triko. Při oblékání se znovu podíval na Joaquina. "Nevím jestli jim věřit." Řekl polohlasně, jakoby snad měl pocit, že je budou odposlouchávat. Bellamy sice jen tak někomu nevěřil, vlastně už dlouho nikomu nevěřil, ale to odebrání zbraní ho stále tížilo. Ale věděl, že tomu musí dát nějakou šanci, a tak si triko jen přetáhl přes hlavu a posadil se na svou postel. V tom se mu rozzářily oči. Zase zvedl svůj překvapený pohled na Joaquina a pohladil rukou přikrývku. "Asi tomu dám šanci." Zamumlal. Jeho tón se ihned změnil, už nebyl nabroušený, spíše nevinný. Stejně jako Joaquin sebou mrskl o postel. "Kruci, to je pohodlný." Řekl když pozoroval strop. Měl pocit, že kdyby zavřel oči, ihned by usnul. Najednou byla myšlenka na zbraně ta tam. I na nějakou nedůvěru.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 29, 2019 17:07:46 GMT
Zatím co Bell někam zmizel, podle tekoucí vody Joa usoudil, že vlezl do sprchy, on sám zůstal ležet na posteli a jak již bylo zmíněno, nehodlal se hnout. Asi usnul. No, ne asi, určitě, protože se taky dobře lekl, když zaslechl prásknutí dveří a Bellamyho hlas. Měl tendenci sáhnout po svém noži, který však musel odevzdat, jen protože si neuvědomil, že jsou již v záchranné stanici. Zklidnil se, když přišel zpět k rozumu, ačkoliv ne nadlouho, stačil jediný pohled na Bella a jeho srdce se divoce rozbušilo. I kdyby se ovládal sebevíc, jeho pohled stejně nakonec skončil na jeho břichu a Joa se zarudlými tvářemi otočil hlavu, aby Bell tuto trapnou reakci neviděl. ”Já taky úplně ne, ale co se dá dělat. Kdyby něco, vždycky můžeme odejít.” Zahuhlal do polštáře a s velkým úsilím se nakonec posadil, načež si promnul oči. Protáhl se a pak jen sledoval, jak se jeho společník natáhl na posteli, přičemž se rozesmál nad jeho slovy. ”Není to tak špatné, co?” Joa jen přemýšlel, proč ho Bell tolik trápil, proč si jednoduše nedal triko, protože tenhle pohled Joaquina rozhodně nenechával chladného. A to aniž by on sám věděl proč. Tak nějak se děsil, že je možná nemocný, když jej polévalo pravidelně horko v přítomnosti onoho muže, když se mu z ničeho nic rozbušilo srdce, když se mu nepochopitelně objevila husí kůže. Doufal jen, že tohle nejsou projevy nákazy, panebože, co když se po nějaké době promění bez kousnutí? Nervózně polkl a prudce vstal, zašmátral v batohu po nějaké košili a zamířil ke dveřím koupelny bez jakéhokoli slova. Ani nepomyslel, že by tím Bella mohl uvést do rozpaků. Nechtěl, ale potřeboval na sobě cítit teplou vodu, jedině ta z něj mohla spláchnout všechny ty myšlenky, kterým ani on sám nerozuměl. Po nějakých patnácti minutách naprosto dokonalé sprchy vylezl, utřel se do ručníku a nahodil na sebe květovanou košili, kterou našel před třemi dny v jednom z těch baráků. Byla to jedna z těch velkých, látka mu končila skoro až v půli stehen, ale co měl dělat. Alespoň jako pyžamo dobré. Samozřejmě nezapomněl na spodní prádlo, jenomže kalhoty na sebe opravdu rvát nehodlal, a tak nakonec vyšel z koupelny jen tak, v ruce držel hromádku oblečení, co měl původně na sobě. Měli ještě nějakou hodinku a půl do večeře a myslím, že by ji rádi oba strávili odpočinkem. Aniž by se Joa podíval na Bella, položil své věci vedle postele a sehnul se k batohu, jen aby vytáhl čokoládovou tyčinku, co našel při jejich posledním “nákupu.” Nemohl být však natolik sobecký, aby ji snědl sám, místo toho se otočil na Bella a vydal se k němu, načež si opatrně sedl na pelest jeho postele. Nedotýkal se ho. Nijak. Věděl, že už taková blízkost mu nejspíše nebude příjemná, jenomže Joa nechtěl být odtažitý. Prostě ne. ”Chceš tyčinku?” Ukázal mu sladkost a zahleděl se jako nevinný beránek do jeho očí. Jakoby mu bylo zase sedm let.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 29, 2019 19:41:54 GMT
Všiml si, že Joaquina vylekal, neuvědomil si, že spal a tak se cítil trochu blbě, že ho tak probudil. "To je pravda." Přikývl při jeho slovech, na která však zapomněl, jakmile se posadil. Uslyšel jeho smích a sám se nad ním trochu pousmál, avšak když si uvědomil, že ho 'nakazil' něčí smích svůj úsměv zase schoval, avšak nemračil se, jen poklidně zíral do stropu. "Není to vůbec špatné." Zamumlal a přivřel oči. Díky krokům si všiml, že Joaquin odešel a také do koupelny. Bellamy se mu nedivil, něco takového jako sprcha byla dnes totální luxus. Nechtěl ještě spát, bál se, že by se neprobudil na jídlo a na to on byl dost zvědavý a tak se snažil nezavírat oči. Čas v této pohodlné posteli ubíhal velmi rychle a tak jako lusknutím prstu byl Joaquin zpátky. Bellamy nadzvedl trup a zapřel se o lokty. Pobaveně ho sledoval. "Kytky? Jedeme k moři?" ušklíbl se. Uvědomil si však, že to vyznělo spíše jako nějaká 'společná dovolená' a tak sám nad sebou svraštil obočí, posadil se a protáhl. I když jet někam k moři bylo takhle před zimou možná i chytré, někam alespoň do tepla. Pozoroval každý pohyb Joaquina, ne že by nějak zíral, jen si ho spíše prohlížel. Rozhodně se ještě neviděli takhle blízko, takhle sami a hlavně - takhle čistí a voňaví. Pak si Joaquin sedl kousek od něj na kraj Bellamyho postele. Ten byl dost zmaten svými myšlenkami a tak se na něj po jeho slovech podíval velkýma hnědýma očima. Bylo to poprvé, co se k němu tak z ničeho nic někdo zachoval hezky, nesobecky. Sám mu nabízel něco, co je v dnešní době vzácné. Bellamy překvapeně zamrkal a koukl mu do očí. "No já.. nevím." Nikdy by neuvěřil, že by ho dostala do rozpaků čokoládová tyčinka od muže v dlouhé květinkované košili. Možná ani nešlo tak o tu tyčinku jako o ten čin, který Bellamy nikdy nečekal. Ne, že by si nemyslel, že je Joaquin dobrý, jen nevěděl, že někdo může být dobrý k Bellamymu. Když se z toho lehkého šoku vzpamatoval zavrtěl hlavou. "Děkuju, ale myslím, že si ji zasloužíš celou." Nadzvedl koutky úst v lehčí úsměv, a pak ho koutky neuposlechly a usmál se úplně. Po tolika letech se doopravdy usmál a pak se znovu protáhl. "Ale kdy už bude ta večeře, myslím, že tu si zasloužíme oba?" Zavtipkoval a rozhlédl se po pokoji. Styděl se snad za svůj úsměv? Nevěděl, čím to bylo, ale byl v rozpacích a vůbec ten pocit neznal.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 29, 2019 20:30:04 GMT
Jeho poznámku doplnil ironickým smíchem, jakože takové to “ha ha ha, vážně vtipné,” ale skutečnost byla taková, že Joa byl potěšen jeho reakcí. Konečně se Bellamy rozmluvil, víceméně, konečně jej Joa mohl poznat trochu víc. O což opravdu velmi stál. Chvíli si jen tak zírali do očí, mlčky, než se ozvala váhavá odpověď Bella, nad kterou se mladík nesouhlasně zamračil. ”To víš, že jo.” Zamručel, odtrhl půlku a aniž by si uvědomil, co dělá, už svíral jeho dlaň a dával mu do ní kousek čokoládové tyčinky. Letmý dotek a nejspíše taky jejich první, jak si hned na to Joa uvědomil, když rychle stáhl svou ruku zpátky a nervózně si odkašlal. Praštil by se. Praštil by se za všechno, co cítil, za to, jak byl zmatený, jak si nevěděl rady a když už si myslel, že bude v pohodě, stačilo podívat se zpět na Bella a zjistit, že je pořád polonahý. To Joaquina upřímně vytočilo, svraštil obočí a zavrtěl hlavou nad jeho slovy. ”To vážně nevím. A zakryj se, je tu zima!” Sebral deku a natiskl mu ji k jeho nahé hrudi a bylo mu úplně jedno, že důvod, kvůli kterému ho zahalil, nedával smysl. Ale co. Se stále zamračeným pohledem vstal a přešel zpět ke své posteli, kde si sedl a nabručeně si odkousl ze svého kusu čokolády. Problém u Joaquina byl jediný, když se hněval, vypadal více roztomile, než jako někdo, koho by člověk bral vážně, natož se ho bál. On sám si to moc neuvědomoval, ale jeho okolí ano. A taky ještě jedna věc, nikdy nezůstal naštvaný dlouho. Takže když se za pár minut na to ozval jeho hlas, už byl opět přátelský a milý. ”V čem na tu večeři máme vůbec jít?” Tiše si povzdechl, dojedl svačinku a přitáhl k sobě batoh, aby se podíval, jak je na tom s oblečením. Nic, nic, aaaaa, čisté triko. A taky tepláky, které nedávno našel. Navlekl je na sebe a sundal si svou květovanou košili, uložil ji a šáhl po černém triku. ”Tohle se vážně na večeři hodit nebude.” Zamumlal si pro sebe, když to pak na sebe oblekl a sjel sám sebe pohledem od zhora až dolů. Vypadal sportovně, hezky, ale rozhodně ne na večeři. Ale řešil tady vůbec někdo oblečení? Nemohli za to, že nic jiného neměli. Joa to bral tak, že pokud chtěli, aby se oblekli více slušně, měli jim nějaké obleky dát. A to by jim taky řekl, kdyby zaslechl jen jedinou poznámku na jeho outfit. Krátce se podíval na Bella, jakoby se snad chtěl přesvědčit, že tam opravdu je a pak vzal do ruky svoji helmu a opatrně ji položil na hromádku věcí, co měl dnes před sprchou na sobě. Až nyní mu hlasité zakručení žaludku připomnělo, jak velký má hlad. Pohlédl na hodiny, co byly v místnosti a mírně se pousmál. ”Už jenom dvacet minut. Půjdu zkontrolovat ty tři vedle, hned budu zpátky.” A s těmi slovy vyšel z pokoje, zaklepal na dveře toho vedlejšího a počkal, až mu někdo otevře. Setkal se tváří v tvář s Elijahem, který se na něj široce zazubil a pozval ho dál. Joa se u nich dlouho nezdržel, chtěl se jen ujistit, že jsou v pořádku a taky připraveni na blížící se večeři. Když měl své odpovědi, rozloučil se a vrátil se zpět za Bellem. Sedl si na postel a nedočkavě poklepával prsty do svých kolenou, než prudce vstal a vydechl. ”Už to nevydržím. Jdeme, aspoň se podíváme, jak to tam vypadá.” Sehnal ty tři a společně s Bellem se vydali do nějaké té společenské místnosti, či co, kde je pár lidí informovalo, kudy mají jít až k hodovnímu stolu. Dorazili akorát včas a i když na ně někteří mohli mít dotazů kolik chtěli, všech pět mělo takový hlad, že nemohli přes plnou pusu odpovídat. Po vydatném jídle se pak už nic moc nedělo, někteří zůstali u stolu, jiní ve společenské místnosti a vypadalo to, že se nechtějí s cizinci zrovna moc bavit. Malá skupinka proto zamířila zpět do svých pokojů, tedy spíše do pokoje, protože se všichni vecpali za Joaquinem a Bellem. Elijah obsadil mladíkovu postel a Joa ho za to spražil pohledem, protože si chtěl opravdu velmi lehnout, ale co už. Sedl by si na kraj, ale tam již dávno seděla Nicol, Mason byl pod nimi na zemi a Joa už toho měl zkrátka dost, jednoduše zamířil k posteli Bella a sedl si na ni, protože přeci i on MÁ PRÁVO SEDĚT. Tak nějak nechápal, proč jsou tady všichni, on by šel spát, ale ti tři asi nechtěli být sami, i když by nebyli sami, ale tak co, těžko říct, co se jim honilo v hlavách. Když tu chtěli být, tak ať, jen škoda, že přišel o svou postel. Byl zamlklý, nejspíše z únavy, a tak nějak jen seděl a čekal, jestli někdo něco řekne.
|
|