|
Post by Joaquin Harrison on Jul 21, 2019 8:00:54 GMT
Joa se mlčky prodíral nějakým trním, museli se dostat z lesa, aby se mohl lépe zorientovat, přičemž na tváři měl neustále mírný úsměv, aniž by si to sám uvědomoval. To jen ta radost, že se Bell vrátil byla natolik obrovská, že ji musel nějak ventilovat, alespoň pomocí výrazu, když jinak nemohl. Byl by ho i objal, ale jak tak tušil, mladíkovi by se to mohlo zdát přes čáru, a tak se raději ovládl. Nemohl uvěřit tomu, že znovu bude mít možnost pohlédnout do té tváře, která se sice moc často neusmívala, ale i to hodlal přehlédnout, když cítil, jak blízko k němu Bellamy jde. No dobrá, možná ne až tak blízko, Joa měl ve zvyku věci často zveličovat. Když pak zaslechl jeho hlas, automaticky se zastavil a počkal na něj, jen aby se mu mohl podívat do očí a vklidu odpovědět. ”No... samotného mě to překvapilo. Ona to byla víceméně náhoda. Při prohledávání jednoho z domů se jednomu z nás podařilo nechtěně zapnout rádio. Ale neřekl bych, že to znělo jako rozhlas.” Odmlčel se jen proto, aby se mohl soustředit na cestu, jelikož se trní zúžilo. Když jím úspěšně prošel, počkal na Bella a opět se dal do řeči. ”Znělo to spíš jakoby někdo přes vysílačku dával informace někomu jinému a my to se štěstím zaslechli.” Konečně se před nimi otevřel výhled, Joa si pro jistotu vzal do ruky nůž, poněvadž člověk nikdy nevěděl, kde se nějaký mrtvý mohl vyskytovat a zamířil k polní cestičce, která by podle mapy měla vést k oné vesničce. Ne že by se do ní podíval znovu, to jen Joa měl dobrou fotografickou paměť a zvládl si vybavit, co viděl, téměř bez problémů. Když byli dál od těch tří, aniž by se Joa na Bella podíval, opět tiše řekl pár slov. ”Ano i já vím, že je docela pošetilé věřit něčemu takovému, jenomže když jsem viděl jejich výrazy... získali naději a já jim ji nemohl sebrat. A tak to tam jdeme alespoň zkusit.” Jak se říkalo, za zkoušku člověk nic nedá, ale Joa věděl svoje. Při tom všem jen doufal, že jim svým rozhodnutím nepodepsal rozsudek smrti. Protože i on si uvědomil, že by to mohla být past nebo bůh ví co ještě. A jestli obrana padla, mohli se těšit na pěkný zástup zombie. Každopádně když z dálky zahlédli pár domečků, věděli, že jdou rozhodně správně. Čekalo tam na ně pár nemilých obyvatel, nebylo jich však tolik, aby se to nedalo zvládnout a oni je úspěšně pobyli. Pak se Joa zahleděl na Bella. ”Nabral bych i nějaké jídlo, přeci jen jsme nesnídali.” Rozhlédl se kolem po nějakém supermarketu. ”Chceš se rozdělit nebo půjdeme společně?” Zeptal se ještě dodatečně, než se vydali hledat nějaké zásoby.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 21, 2019 8:48:18 GMT
Všiml si úsměvu, který člověku stále hrál na rtech, trochu ho to vyvedlo z míry. Nevěděl zrovna nejlépe, jak se kolem lidí chovat, zvláště když k němu byli dobří. Dokonce i na něj chvilku počkal, aby mu mohl odpovědět. Bellamy mu věnoval krátký pohled, pak radši dával pozor na cestu, zatímco jej ho poslouchal. Zatvářil se trochu zmateně, a začal přemýšlet co jiného než rozhlas to mohlo být, avšak Joaquin mu to hned na to zase vysvětlil. Bellamy přikývl. "Takže měli nezabezpečený kanál, nejspíš byli i blízko." Řekl Bellamy tak aby ho slyšel i Joaquin, ale spíše to říkal sobě, možná aby si to jaksi objasnil. Konečně se vymotali z lesa, Bellamy už měl škrábanců od větví plné zuby. Šel muži celkem v patách, možná protože čekal, co mu ještě řekne, a přitom se rozhlížel po okolí. Stejně jako Joaquin chtěl být Bellamy vždy připraven a v bezpečí, takže zpoza opasku vytáhl své oblíbené kladivo a pevně sevřel rukověť, už to byl zarytý zvyk. Při jeho dalších člověk nadzvedl obočí a přikývl. Řekl slova, která se Bellamymu honila hlavou poslední dva dny. "Jo, za zkoušku to asi stojí." Uznal. Pak už šel spíše potichu, pozoroval menší počet budov, který se před nimi rýsoval a společně s ním i narůstající počet mrtvých, který byl stále ještě zvládnutelný. Když se k nim dostali, Bellamymu stačilo jen pár šikovných švihů kladivem přímo do čela, obličeje, hlavy a kamkoliv, kde to zavedlo smrtelnou ránu pro mrtvého tvora. Zalíbilo se mu už teď, jak rychle to se zbytkem šlo. Normálně by musel být více na pozoru a skupinku mrtvých vždy řešil více strategicky, tak, že je pobil jednoho po druhém, že si jej ani nevšimli, takhle si ale každý kryl záda a ve zkratce to bylo mnohem lehčí. To byly nejspíše ty plusy nějakého toho konceptu skupiny. Koukl na muže, když bylo okolí čisté a kývl. Jídlo bylo určitě dobrý nápad. Pak se však zeptal, jestli se chce rozdělit, nebo jestli půjdou spolu. Bellamy už chtěl samozřejmě ze zvyku říct, že radši půjde sám, ale v poslední moment se zastavil. Když už se rozhodl s nimi jít, taky si tomu dostojí, ne? "Společně." Odpověděl a jak řekl, tak se i připojil. Určitě tedy museli najít nějaké konzervy, jídlo, které vydrží nejdéle a dá se jednoduše udělat na ohni. A hlavně ty kalhoty, Bellamy nemohl snad na nic jiného myslet, cítil se jako dítě. "Určitě jich bude tady, i v jakékoliv budově mnohem víc, tak se musíme mít na pozoru." Řekl než vyšli a rozhlédl se po zbytku skupiny.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 21, 2019 13:22:02 GMT
”Nejspíš.” Pokýval hlavou Joa. Později mu opět udělalo radost, když zaslechl jeho odpověď. Společně. Těžko říct, proč se mu kvůli tomuhle jedinému slovíčku rozbušilo srdce, na sucho polkl a jen kývl hlavou. ”Nicol, dávej pozor na Elijaha prosím.” Řekl pak, když se Bell zmínil o tom, že mají být ve střehu. Nejmladší chlapec však nesouhlasně zamrčel a Joa ho povzbudivě podrbal ve vlasech. ”Nemruč a vem si tohle.” Strčil mu do ruky svůj druhý nůž a otočil se na zbytek. ”V žádném případě nepoužívejte zbraně, jen kdyby nebylo zbytí. A ani tehdy ne. Nestojíme o žádné zástupy mrtvých, že?” Mluvil především na ty tři, věděl, že Bell takové věci dávno ví. ”Jdeme dovnitř. Neberte žádné zbytečné věci, jen jídlo, které se nezkazí, nějaké nože, náplasti...” Ukončil svůj proslov a máchl rukou, aby jej následovali. Když se dostali dovnitř nějakého domu, Joa se krátce podíval na Bella a pak se dali do prohlídky, jestli kolem není nějaký zombie. Joa se rozhodl vzít si horní patro na starost, tiše se kradl po schodech a první, kdo mu přišel na ránu, byla nějaká stará žena. Nebylo nic příjemného ji zabít, a tak to Joa udělal co nejrychleji mohl, vrazil ji nůž do hlavy a pozoroval, jak se hroutí k zemi. Bohužel na něj čekalo ještě něco daleko horšího. Když uviděl dítě, okolo asi deseti let, ustrnul v pohybu. ”Panebože cokoliv, jen ne tohle.” Zaskuhral, když se na něj malá černovlasá holčička otočila, tvář měla kupodivu ještě v dobrém stavu, ruce však krvavé od kousanců. Rozběhla se naproti němu s chrčením a téměř v okamžiku se nabodla na nůž. Konečná rána byla mířena opět na hlavu a když ochabla, Joa ji chytil do náruče a se slzami v očích ji přitiskl k sobě. Plakal, ale ne hystericky, ne hlasitě. Prostě si jen na krátkou chvíli dovolil uvolnit emoce, když nebyl nikdo poblíž. Hladil děvče po vlasech, slzy se mu kutálely po tvářích a on přemýšlel, jestli podobný osud stihl i jeho rodinu. Nejspíše.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 21, 2019 15:16:45 GMT
Chvíli stál, čekal až muž zadá pokyny a věnoval ještě jeden pohled zbytku skupiny, jakoby je počítal, ani nevěděl, proč to udělal, přece se nechystal zapisovat si docházku. Přišel čas jít prozkoumávat a Bellamy koukl na Joaquina a přikývl, když se rozhodl vzít si horní patro. Prošel tedy to dolní, avšak nikoho nenašel. Prošel tedy věci v domově. Našel nějaké léky a náplasti v koupelně za zrcadlem, a vše strčil do batohu. Pak chtěl prozkoumat zbytek pokojů, avšak zaslechl pád těla k zemi, zrovna z horního patra. Nejspíš to byl nějaký mrtvý, o kterého se Joaquin postaral, stejně se radši chtěl ujistit, že je všechno v pořádku, nechtěl mít hned první den se skupinou na krku mrtvého člena. I kdyby to nebyla jeho vina. Vyšel tedy schody a rozhlédl se, odkud zvuk přišel. Když Joaquina našel, byl k němu zády. Sice byl celkem tichý, ale znělo to jakoby brečel. "Hej, v pohodě?" Zeptal se hlubokým hlasem a pomalu se k němu přiblížil. Postavil se před něj a všiml si koho držel. Bylo to dítě. Bellamy nebyl bezcitný, někde uvnitř se mu něco pohnulo. Chvíli na povadlé tělo dívky koukal a pak zvedl pohled od ní k Joaquinovi. Položil mu ruku na rameno. Ani nevěděl, kde se to v něm bralo, ale poznal, že je Joaquin dobrý člověk. Nejspíše toho na něj bylo už tak moc a když se člověk snaží udržet silný pro ostatní, to co ho uvnitř trápí si nechává pro sebe. Ten pocit Bellamy znal. Ještě k tomu, člověk by si myslel, že takovéhle věci se vyhnou těm nevinným, malým dětem. Že alespoň je takový osud nepotkal, ale tak tomu nikdy nebylo. Bellamy nevěděl co říct, dokud ho nenapadla jedna věc. Mohla by to být ztráta času, ale je to něco, co by jim mohlo přivést alespoň nějaký klid. A možná i duši dívky a ženy, pokud něco takového existuje. "Mohli bychom je pohřbít." Mluvil tiše, jakoby ho nechtěl rušit, ani nevěděl od čeho přesně. Jelikož Bellamy často na takováto místa nechodil, spíše přežíval v přírodě, bylo to překvapivě první proměněné tělo tak mladého dítěte, které za celou dobu od počátku apokalypsy viděl. Ani by si nepomyslel, že ho po tom všem, co už viděl, a jak vlastně vůbec ostatní lidi vnímal, taková situace tak vyvede z míry. Možná by to přivedlo nějaký klid i Bellamymu, kdyby tato dvě těla pohřbili a nenechali je tady tak ležet. Jako všechny ostatní.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 21, 2019 18:42:20 GMT
Po lících mu tekly slzy a on se ani nesnažil je stírat. Ve svých myšlenkách vůbec nezaslechl, že se k němu někdo blíží a za jiných okolností by se i lekl nečekané otázky, ale nyní... nyní jen zíral před sebe, dokud na svém rameni nezaznamenal dotyk, který jakoby jej vyvedl z tranzu. ”Eh, jo. Jo v pohodě.” Položil mrtvé dítě opatrně na zem a vstal, na doteď čisté košili mu zůstaly zbytky krve. Stoupl si vedle Bella, otřel si tváře a tiše si povzdychl, než se znovu ozval jeho hlas. A tentokrát měl Joa možnost zahlédnout i kousek jiného Bellamyho, než jakým se doteď jevil. Tohle si však uvědomil až později, teď jen mlčky zíral na tělo dívky, než přikývl. ”Ano, to bychom mohli.” V jeho hlase bylo stále trochu stopy po pláči, ovšem když došel ke schodům a zakřičel, nic takového již na něm nebylo poznat. ”Běžte napřed, doženeme vás. Dávejte na sebe pozor.” A odpovědí mu bylo jediné souhlasející slůvko, než mohli slyšet, jak tříčlenná skupinka opouští dům. Jistě, s jejich pomocí by měli hroby vykopané daleko rychleji, jenomže Joa je nechtěl volat na takovou práci. Nechtěl, aby viděli tak mladou holčičku mrtvou. A ještě méně chtěl, aby žili s pocitem, že to byl Joa, kdo ji zabil. On sám to jen těžko bral jako sebeobranu. Vždyť přeci dřív to byl člověk, byla stejná, jako on. Proč skončila zrovna takhle? To už Bůh vážně neměl krutější způsob, jak je všechny potrestat? Jestli tedy vůbec nějaký Bůh existoval. Joa začal pochybovat. A pochyby byly vždy začátek konce. ”Postarám se o nářadí, prosím odnes je za domek.” Řekl bezbarvým hlasem a zmizel někde v prvním patře, jen aby našel vchod do nějaké garáže, kde by se s největší pravděpodobností mohly nacházet lopaty. Jaká to náhoda, byly přesně dvě. Joa je obě popadl, nějaký černý pytel už nehledal, k čemu. Vyběhl z domku a našel Bella za ním. Aniž by se na něj podíval, či na jednu z mrtvol, podal mu lopatu a sám začal kopat. Půda byla kupodivu měkká a práce šla s větší lehkostí, než Joa čekal. Nevěděl, jak dlouho kopali. A bylo mu to jedno. Díry nebyly nijak hluboké, na to neměli čas, bohužel. Zahodil lopatu a vzal dítě do náruče, než ho položil na připravené místo. Ruce jí těsně pod hrudí spojil a ještě naposledy ji pohladil po vlasech, než se postavil na své původní místo a počkal, až se Bell připojí k němu. Chvíli mlčeli a Joa měl pocit, že se k němu vrací další nával smutku. Nezadržoval ho. To, že stál vedle muže, kterého téměř neznal, mu pro tentokrát bylo jedno. A možná to tak bylo lepší. Bylo pro něj lepší uvolnit se před ním, než před těmi třemi, u kterých musel za každou cenu budit dojem silného, toho, kdo se nehroutí, toho, kdo ujišťuje, že vše bude v pořádku. Joa s tím neměl problém, vždyť taková jeho povaha vlastně byla, ale i on to ze sebe musel nějak dostat. A za ten měsíc se to slušně nahromadilo, takže když se mu opět zamlžily oči slzami, nebránil se. Hrdě zvedl bradu a odříkal tichou modlitbu, než se chopil lopaty a zaházel jámu hlínou, na níž dopadaly jeho čerstvé slzy. Nakonec nářadí položil hned vedle do trávy a otřel si oči. ”Můžeme?” Zeptal se tiše, aniž by mu pohlédl do očí. Za celou tu dobu se na něj ani jednou nepodíval. Styděl se. Styděl se za svou slabost. A taky se styděl za to, že zkrátka nenašel jiný způsob, jak dívce pomoct, než že ji zabije. To jej trápilo asi nejvíc.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 21, 2019 19:18:49 GMT
Stál v tichosti, nikdy nevěděl, co by měl v takový moment říkat, nejspíš nic. Jen přikývl, svého zmetka Bellamyho musel na tento moment schovat, zavřít někde pod zámek. Zvedl první dívku, jelikož jí byl blíže a vynesl ji ven na zahradu za dům, kde ji položil na zem. Pak se vrátil i pro starší ženu, kterou položil vedle ni. Počkal na Joaquina a potichu od něj převzal jednu lopatu a pustil se do práce. Kdyby byl sám, tímto by se nejspíš vůbec neobtěžoval, a tak možná byl z části rád, že zrovna dnes sám nebyl, alespoň se ohledně sebe cítil o něco lépe, jakože možná ještě nebyl ztracený případ. Celou dobu oba kopali potichu. Když byl hotový, jelikož se Joaquin postaral o dívku, Bellamy vzal ženu a sám sebe překvapil, jak opatrně položil její mrtvé tělo do hrobu, který nebyl nijak zvlášť hluboký, ale stačil, aby se tam vlezla. Koukl na Joaquina. Možná že tohle potřeboval, trochu vyfiltrovat něco, co dlouho zadržoval, navíc, pohřbívání byla lidská věc, něco, co lidé jako civilizace dělali, když je někdo opustil. Možná i to potřeboval, být zase na chvíli člověk, připomenout si to, jaký svět doopravdy byl. Když se začal modlit, tiše, ale Bellamy poznal, co to bylo, sklopil pohled k ženě. Nikdy se nijak nemodlil, jen když byl ještě malý a měl nějakou naději. Modlil se aby měl klid od dětí, které mu ze života dělaly peklo, modlil se, aby pro něj do sirotčince přišla matka se slzami v očích a vzala ho domů, modlil se za Alice. Avšak teď? Jak se tak díval na obličej mrtvé ženy, nenapadlo ho nic jiného, než si pomyslet 'odpočívej v pokoji'. Snad to stačilo. Doufal, že všichni ti přeměnění už jsou na lepším místě, někdy měl strach z toho, že v mrtvém ještě kousek jeho já zůstal, a že musel vidět vše to, co jeho mrtvá 'já' dělá, jakoby v něm byl navždy uvězněn, dokud ho někdo nevysvobodí ránou do hlavy. Proto si vždy říkal, že pokud bude někdy kousnutý, nebo pokud se něco nepovede a on bude trhán na kusy, radši si během toho prostřelí hlavu, aby nemusel čelit tomu, co by mohlo přijít. Děsilo ho to více než bolest. Z myšlenek se 'probudil' zrovna když začal Joaquin házet hlínu na tělo a tak udělal to stejné u hrobu ženy. Když byl hotový jen hrob lopatou trochu udusal a pak ji položil na zem. Zase věnoval pohled Joaquinovi. Nějakým způsobem mu ho bylo .. líto? Možná si to jen neuvědomoval, jelikož kolem lidí nebyl často, možná v něm stále byla nějaká empatie. A nebo měl jen slabší chvilku. Pak si však uvědomil jaký pohled měl Joaquin na tváři. Ten pohled znal. Byl to snad náznak viny? "Hej," začal překvapivě něžným, ale stále hlubokým hlasem, "neber tohle na sebe, člověče. Nebyl jiný způsob, jak pomoct." Nebylo to zrovna povzbuzující, ale to Bellamy moc neuměl i když se teď dokonce i celkem snažil. Tím, že řekl, že nebyl jiný způsob jak pomoct chtěl naznačit že jim vlastně jaksi pomohli, sice jinak, než by si přáli, ale i tak - zprostili je tohoto věčného bloudění po světě, s touhou zabíjet a žrát ostatní lidi. A to je svým způsobem pomoc, no ne? Svoboda, konečně klid. Poplácal ho po zádech a kývl k cestě. "Pojďme." vybídl ho a sám se rozešel směrem k ostatním. Opravdu byl sám ze sebe velmi překvapený, nevěděl, jestli se mu to jak se teď choval líbilo, nebo ne. Určitě byl zmatený, ale nic jiného nevěděl.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 21, 2019 19:38:10 GMT
Opět by jej za jiných okolností možná i trochu překvapilo, jak se chování Bellamyho na ten krátký okamžik změnilo. Jako by náhle vnímal i něco jiného než sebe. Ne že by na Joa působil až tolik sobecky, to vůbec ne, jen... každý zkrátka preferoval něco jiného, Joa to věděl, cítil, jenomže teď jakoby se na malou chvíli naladili na stejnou vlnu a to by pro něj za jiných okolností byl posun vpřed. Posun ve vývoji jejich vztahu. Ale měli vůbec nějaký vztah? Nebylo zbytečné nad tímhle uvažovat? Dříve či později je stejně opustí a Joa se s tím bude muset smířit, ať už chce nebo ne. Tahle situace však nebyla rozhodně vhodná pro takové myšlenky. Mladík mu na jeho slova neodpověděl, se sklopenou hlavou se vydal za ním a v ruce už opět svíral zakrvavený nůž, kdyby narazili ještě na nějakého chodce. Jeho tok myšlenek náhle změnil směr a on zauvažoval, jestli tohle všechno má vůbec smysl. Proč si prostě neprostřelí hlavu hned tady na místě, ať už to dál nemusí řešit. Nebyl by srab. Vždyť se snažil. Zastavil se v chůzi a ruku, která byla připravena sáhnout po zbrani, sevřel v pěst. A pak si vzpomenul na Nicol, na Elijaha, na Mansona. Jaký by byl v jejich očích? Vážně by byl natolik sobecký, aby sobě dopřál klid a je tady nechal? Ne. Nemuseli být stejné krve, nemuseli být příbuzní, aby pro ně chtěl žít. Před měsícem si byli naprosto cizí, nevěřili si navzájem a hle. Poznal by to teď na nich někdo? Ne, Joa musel žít. Setřel poslední slzy, hlavu zvedl vzhůru a vykročil vpřed, dokud Bella nepředehnal. A když pak zahlédl ty tři uprostřed cesty, ještě tempo kroku zvýšil. Elijah se k němu rozběhl a Joa na tváři vykouzlil opět ten svůj přívětivý úsměv. “Hele co jsem našel.” Ukazoval mu nějakou nepotřebnou věc, Joa ani nevěnoval pozornost tomu, co to bylo, ale přesto nešetřil chválou. ”No vidíš, šikovný kluk.” Natiskl ho na sebe a pročechral mu vlasy, zatím co Nicol a Manson se bavili polohlasně o něčem, co Joa neměl tendenci poslouchat. Nezajímal ho význam jejich slov, nyní jej zajímala pouze jediná věc. Zvedl svůj pohled k blížícímu se Bellovi a zabodl do něj oči. I když se usmíval, i když se před těmi třemi tvářil, jakoby nic, jediný on mohl vidět tu bolest. A z těch tří to byl nyní jedině on, kdo mu mohl rozumět.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 23, 2019 17:17:27 GMT
Nechtěl moc ztrácet čas, věděl, že by se neměli moc zdržovat. Pořád se ještě chtěl podívat po nějakých těch pitomých kalhotách. A nějakých dalších věcech, jelikož prohledávat ten poslední dům.. No prostě se na to necítil, jakoby je okrádal, i když to už dnes asi ani neexistovalo. Šel celkem rychle, jakoby chtěl mít to co se zrovna stalo co nejrychleji za sebou. Po chvilce si však uvědomil, že kroky Joaquina, které za sebou slyšel utichly a tak se po pár vteřinách zastavil a otočil. Měl pocit, jakoby ho nevnímal, myšlenkami byl jinde. A pak pohled sklopil k jeho ruce. Jeho výraz celkem napovídal, nad čím přemýšlel, ale Bellamy si pořád nebyl zrovna jistý, jestli to je to, co si myslel. Prohlédl si ho, ale rozhodl se nic neříkat. Ať dělá co dělá, Bellamy se rozhodně nehodlal nikomu zasahovat do jeho života. Tak i tak by to nemuselo skončit dobře a tak se zase otočil a pokračoval směrem ke zbytku skupinky aby se mohli zase nějak pohnout a prohledat více budov. Když kolem něj Joaquin prošel, sledoval jak skoro doběhl ke svým lidem. Vypadal mezi nimi šťastný, byl ale doopravdy? Bellamy se zastavil zase opodál, ale o kousek blíže než měl ve zvyku a potichu pozoroval počínání malé skupinky. I Joaquina, který změnil své chování hned jak se s nimi shledal. Avšak pak mu věnoval ten jeden pohled. Bellamy se moc s lidmi nebavil, nevyznal se v nich, ale tento jeden pohled poznal. Až příliš mu totiž připomínal jeho samého. Podíval mu hluboko do očí, jakoby mu naznačoval, že to chápe, ale sám ani nevěděl, co tím myslel. "Měli bychom se posunout." řekl a sám se vydal prohledávat areál, najít více zásob a ostatní věci, co by mohli potřebovat. A kalhoty, samozřejmě.. Už tohle chtěl mít za sebou a být zase na cestě, tohle 'zdržování' ho znervózňovalo, jakoby se bál, že záchranná stanice snad uteče. Už se moc nezajímal, jestli měl ten zbytek za sebou, proběhl další dům, kde naštěstí narazil jen na jednoho mrtvého, snažil se moc nezaobírat tím kým byl, aby se nad tím zase nemusel pozastavovat. Když zrovna prohledával kuchyň, otevřel malou skříňku v rohu linky. Byl to bar. Bellamy se nevědomky zazubil. Do batohu strčil flašky s ginem, vodkou i tequilou. Ano, opíjet se v takovém světě rozhodně nebyl dobrý nápad, ale nebylo už to stejně jedno? A navíc, pokud se dostanou do té stanice a ona bude opravdu fungovat, jak by měla - tam to bude jedno, ne? Mohl by si dopřát nějaké uvolnění. Vyběhl schody a prohlédl ložnici. Bez toho, aniž by nad tím nějak uvažovat otevřel i šatník a hle- kolik kalhot tam bylo! Bellamy si všechny pořádně prohlédl a rozhodně se nesměl zapomenout přesvědčit, že mu padnou, a padly. Vzal si dvoje, oboje byly černé a na život venku se celkem hodily. Byl rád, že tohle má za sebou. Jedny strčil do batohu a ty druhé si ihned převlékl. On byl tedy připravený vyrazit, vyběhl z domu a rozhlížel se po ostatních.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 25, 2019 16:46:07 GMT
A Joaquin upíral své oči do těch Bellamyho až do doby, než se onen zmiňovaný ozval, že by měli jít. Joa mlčky přikývl, věděl, že není jiná možnost, poplácal Elijaha po zádech a vydal se za černovlasým. Nedokázal se však soustředit na přítomnost, jeho myšlenky byly stále u toho pohledu, pohledu, co mu Bell věnoval. To pochopení. To pochopení mu zamíchalo pocity jako nic jiného, cítil úlevu, ale když pohlédl na své ruce, všiml si husí kůže. Mrazilo jej. Sevřel pevněji svou zbraň, nůž a na sucho polkl, když zvedl pohled před sebe a nikoho neviděl. Krátce si myslel, že by mohli jít společně, jako původně, ale Joa nejspíše Bellamyho zdržoval. Byl pro něj moc slabý. A divil se tomu Joaquin? Vždyť ukázal to nejhorší, co mohl, své slzy. Jenomže teď už se s tím nedalo co dělat. Povzdechl si a vydal se do nějakého modrého domku s úhlednou terasou, v takovém baráku chtěl Joa vždy bydlet. Mít ženu, děti, kočku, psa a hromady muškátů. Nebýt apokalypsy, jistě by se mu to splnilo. Ale takové myšlenky byly zbytečné. Měl štěstí, celý dům byl prázdný a on nejprve zamířil do kuchyně, kde našel pár konzerv, dokonce i ty náplasti, jak před tím zmiňoval. Vydal se do horního patra, jen aby si našel nějaké košile, pokud možno pánské a ve své velikosti. No, pánské sice byly, ovšem majitel byl snad na své poslední cestě na Hawai, protože všechny měly pestře barevné květované vzory a byly taky poněkud větší, kdyby si vzal jednu z nich mladík na sebe, měl by ji až pod zadek. Nakonec ale nechtěl strávit celý den prolézáním ostatních domů, aby si našel oblečení, navíc na to ani nebyl čas, tudíž popadl troje nejméně barevné kusy oblečení, narval je do batohu a šel. I tak mu to však nedalo a když vešel na ulici a neviděl nikoho z těch čtyř, že by na něj čekali, zaběhl ještě do jednoho baráku, tentokrát značně menšího, aby si našel kalhoty. Našel. Černé tepláky, ale co. Nikdy v teplácích nechodil, neměl je na sobě rád, ale nyní mu byly více než dobré. Popadl ještě jedno bílé triko a pak už si to skutečně zamířil ven, aby našel ostatní. Bellamy byl první, koho uviděl, rozběhl se proto k němu a pokusil se o úsměv, jakoby se nic z toho před půl hodinou nestalo. A jakoby si nemyslel, že je Bellovi jen na obtíž. ”Našel jsi, cos potřeboval?” Vyslovil tichou otázku, ovšem zrovna ve chvíli, kdy by mu mohl jeho společník odpovědět, Joa spatřil zbytek skupinky a zvedl ruku, aby si ho všimli. Nemohl volat, nikdo z nich nemohl být hlasitý, a tak jen doufal, že to postačí k tomu, aby přišli. Naštěstí ano. A když přišli, Joa už se chtěl vydat na cestu, než mu však do oka padlo něco, co jej donutilo zastavit se. ”Vezmeme si auta.” Pohledem vyhledal Bella. ”Možná to není úplně nenápadný způsob přepravy, ale už je nás pět. Jeden člověk se možná zvládne přesunovat pěšky, ale pro skupinu už je to docela riskantní. Navíc ani nevíme, v jakém stavu ta záchranná stanice je a kdyby se něco zvrtlo, nemůžeme počítat s tím, že s tama jen tak odejdeme po svých.” Domluvil a přejel všechny zúčastněné pohledem. “Jak... jak to myslíš? Pochybuješ, že tam ti lidi jsou? Že nám pomůžou?” Ozvala se Nicol a Joa se jí zahleděl do očí. Všichni tři se na něj dívali stejně, opravdu byli tak naivní? Joa je nechtěl okrádat o naději, ale i tohle bylo příliš. Tiše si povzdechl. ”To já neříkám, Nicol. Jen tím myslím, že je dobré vždy počítat i s jinou možností. Nemůžeme si tam jen tak nakráčet a myslet si, že už na nás čeká teplé jídlo a postel.” Děvče jen plaše přikývlo a Joa doufal, že to alespoň trochu pochopili. Jistě, on se s nimi celý měsíc přesunoval pěšky, ale to se nedalo srovnat s tím, co je nyní čekalo. Oni se drželi mimo všechny města, tábořili dlouho na jednom místě a auto nepotřebovali. Rozhodně ne tak, jak nyní. Joa ještě jednou pohlédl na Bellamyho, aby se ujistil, že s ním souhlasí.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 27, 2019 20:46:05 GMT
Chvíli na to co vyšel z domu se již před ním vynořila postava Joaquina. Na tváři mu hrál stejný úsměv, jako před tím, jakoby nic. Vyslovil otázku a Bellamy zase jen tiše přikývl. Chvíli přemýšlel, jestli by mu měl říct i o flaškách alkoholu, které se v batohu celkem pronesly. Nakonec si to však rozmyslel, když si Joaquin povšiml zbytku skupiny. Zůstal tiše, a pozoroval ostatní, kteří se vydali jejich směrem. Bellamy už byl připravený vyrazit na cestu avšak pak Joaquin promluvil znovu. Ne že by dával takový pozor na cokoliv, co se ve skupině dělo a říkalo, ale toto si jeho pozornosti zažádalo. Věnoval mu pohled a zamyšleně si prohlížel jeho obličej, myšlenkami však zvažoval všechna pro a proti, která ho v ten moment napadla, jestli si auto vzít, nebo ne. Ne, že by si myslel, že je toto rozhodnutí na něm, u skupiny 'byl' (ani si nebyl jistý, jestli s nimi 'byl' nebo jestli s nimi jen 'šel') jen den. Ani ten den asi ne, ale o tom vlastně Bellamy ztratil přehled. Vyslechl si Joaquinovo odůvodnění a pak jen krátce přikývl, spíše pro sebe, nežli pro ně. Podíval se na dívku. Její pohled snad naznačoval, že opravdu stoprocentně naivně věřila, že i touto dobou bude něco jako záchranná stanice stále plně funkční. Ano, doufat v to mohli, ale slepě tomu věřit? Bellamy zvědavě naslouchal, jak ji to Joaquin vysvětlí, byl si jistý, že bude své přátelé chtít uklidnit a zároveň připravit i na nejhorší, aby nebyli kdyžtak zklamaní. To bylo fér. A to co řekl dávalo i smysl. Bellamy koukl zase zpátky na vůdce této malé skupinky. "Myslím, že je to dobrý nápad." Kývl, tentokrát přímo na Joaquina, možná jako nějaký způsob podpory, ale Bellamy sám nevěděl, co to znamená. "Hádám, teď se po něčem musíme podívat.." Prohodil nenuceně. Bellamy byl rád za svou trochu nemilou minulost, kdy musel žít na ulici, naučil se totiž.. krást auta. V dnešní době by už se to tak nenazvalo. Navíc, stačilo si vyhlédnout dům, u kterého nějaké stojí a prohledat barák, jestli v něm někdo nenechal klíče, jelikož kdo by si bral klíče od auta a auto ne? Bellamy počkal až se zase skupinka rozdělí, aby se každý podíval někam, a když byl Joaquin sám, vydal se po jeho boku. Chvíli vedle něj šel potichu, pak si však velmi trapně odkašlal. V tomhle opravdu neměl moc zkušeností. Nesměle se podrbal na zátylku a sklopil pohled k zemi, zatímco držel krok s mužem vedle něj. "Jsi dobrý vůdce. Udržet tolik životů pohromadě stále naživu vezme hodně úsilí." Na chvíli se odmlčel, jakoby si rozmýšlel svá další slova. Nevěděl, proč mu to říkal. Proč se snažil, aby mu nějak 'ulevil'. Proč by se Bellamy měl vůbec zajímat? Avšak, v ten moment mu to bylo nějak jedno. Chovat se jako člověk ho na nějakou dobu přece nezabije. Měl pocit že Joaquin a nejspíše i ta jeho skupinka si zaslouží, aby se k nim choval lidsky, i když tak Bellamy přeskakoval všechno co znal, všechny své zásady. Byly to však vůbec zásady, nebo jen buranská zatvrzelá a introvertní povaha? Bellamy spolkl svou zabručilost a prohlížel se po okolí. "Jsi silný, ať už si myslíš cokoliv. A tak si to zapamatuj, jelikož přijdou momenty, kdy to budeš potřebovat. Znám to. Musíš myslet i na sebe, chlape." Pokrčil rameny, aby zase ulehčil trochu atmosféru. Bylo to snad nejvíc, co za pár let namluvil, a Bellamy sám sebe překvapoval každým slovem. Pak ukázal prstem k jednomu domu. Nestálo tam jen takové obyčejné auto, byla to snad menší dodávka. Bellamy nevěděl, jak se tomu říká, ale byl to vůz pro více osob, nejspíše pro vícečlennou rodinu. To se teď hodilo nejlépe, nemuseli mít dvě auta, která by strhala tolik pozornosti. "Dneska máš štěstí, Joaquine." Mrkl na něj a jeden koutek jeho rtů sebou lehce avšak povšimnutelně cukl nahoru. Byl to úsměv, byl to polo-úsměv? Nejlépe by to vystihovalo 'pokus o polo-úsměv' a Bellamy doufal, že to nevypadalo moc nešikovně, hlavní bylo, že ani neměl chuť nebo potřebu být nepříjemný. Možná to někdy byl trochu zlobr a zloun, avšak dneska ne. K těmhle lidem ne. Bellamy ho zase poplácal po rameni a s radostí, že takové auto stálo zrovna kousek od nich, se vydal směrem k němu. Nejlépe by bylo, kdyby se jeho klíč opravdu nacházel ěnkde v domě, pokud ne, páčidlo a krátká hra s drátky bude muset stačit. Vytáhl kladívko a pustil se do vyčistění domu, nebyl si jistý, jestli v tomto dnes už někdo ze skupinky byl. Žádný mrtvý ani žádná mrtvola, dům byl čistý. Bellamy si ulevil a začal prohledávat každé místo, kde by normální lidé normálně nechávali klíčky od takového auta. Zabralo to celkem dlouhou chvíli, avšak nakonec je Bellamy přece jen našel. V prádelně sice, ale neměl co namítat, hlavně že tam byly. Vyšel z domu a klíče vsunul do auta. Ano, byly to ony. Bellamy se nenápadně zazubil avšak jeho výraz se zase stihl vrátit do neutrálu než se otočil k ulici, očima hledal jakékoliv členy ze skupiny. Byl klidně připravený dokonce řídit, aby si zbytek mohl odpočinout. Nevěděl, kde se v něm všechna ta dobrota bere, ale pro začátek to stačilo. Opřel se o auto, založil ruce na prsou a s lehkým nadzvednutím hustého obočí a chlapeckým úšklebkem, který mu hrál na rtech, jako veselému dítěti, pozoroval příchozí. Opravdu se cítil jako dítě, které se těší, až předvede rodičům svůj dokonalý objev.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 28, 2019 13:46:38 GMT
Byl rád, že jej podpořil. Všech pět na sebe kývlo a vydali se hledat auto, vhodné pro jejich další cestu. Joa se rozešel opačným směrem, než ostatní a otočil hlavu, když za sebou zaslechl kroky. Netušil, že jej Bellamy následuje, ale potěšilo ho to. A ještě více jej překvapilo, když pak zaslechl jeho slova. Za tu krátkou dobu měl možnost zjistit, že jejich nový společník není zrovna výřečný typ a snad nikdy nezačínal téma první, nebo ano? Joa si na to každopádně nevzpomínal. Na jeho slova reagoval pouze přikývnutím, co mu na to měl k čertu říct? Díky za kompliment? Proč o tom mluvíš? Nevěděl. Nevěděl nic. Nevěděl ani, proč se mu při každém pohledu na onoho člověka rozbušilo srdce, proč se mu ulevilo, když se k nim vrátil, proč tak moc toužil po jeho přítomnosti. Ano, Joaquin byl přátelský typ. Byl upovídaný typ. Ale tohle nikdy před tím nezažil. A když muž pokračoval, mladík si přál, aby raději mlčel, protože jeho slova Joaquina přiváděla do rozpaků. ”Díky.” Zahuhlal jen, poněvadž neměl víc, co by k tomu řekl. V ten moment naštěstí už Bell kamsi ukazoval a Joa zahlédl naprosto dokonalé auto, do kterého by se všichni pohodlně vešli. Na jeho tváři se vykouzlil šťastný úsměv, ačkoliv ještě neměli klíče a nevěděli, jak je na tom obsah nádrže. Joa svůj pohled stočil ke svému společníkovi zrovna ve chvíli, kdy vyslovil jeho jméno. Zastavilo se mu srdce? Nejspíš. S mírnou červení ve tvářích nevěřícně sledoval, jak se koutek mužových úst o kousek pozvedl, což způsobilo v mladíkovi doslova hurikán. Na sucho polkl, když ucítil jeho dotyk na svých zádech a celou dobu jej sledoval, když se vydal blíže k autu. Chudák Joaquin byl naprosto zmatený. A taky velmi nezvykle zamlklý, což by se dalo přikládat k tomu, co před necelou hodinkou zažil. Ačkoliv nyní v hlavě neměl obraz mrtvé holčičky a přesto se tak choval. Měl pocit, jakoby si s Bellem na krátkou chvíli prohodili role. Mezitím však už byl zmiňovaný dávno zpátky z domu a když nastartoval auto, Joa si oddechl. Přišel až k němu, aniž by mu uniklo, jak se muž tváří. Když viděl jeho úšklebek, nemohl si pomoct a i jeho koutky úst se lehce pozvedly. Měl radost, že měl Bellamy radost. Vtipné. Neváhal ani chvíli a otevřel dveře, aby se podíval, jak to uvnitř vypadá. Majitel auta byl díky bohu čistotný člověk a naštěstí neskonal vevnitř, žádná krev, žádné vnitřnosti. Joa si hodil věci na sedadlo spolujezdce a opět se otočil na Bella, když v tom zaslechli dívčí křik, nejspíše Nicol. Věnovali si jeden rychlý pohled, než oba naskočili do auta, Bell chytl volant a vyjel směrem k místu, odkud se hlas ozval. Všichni tři byli spolu, a k tomu taky pěkná banda zombie, asi šest nebo sedm. Joa stáhl okýnko a zakřičel na ně, ať rychle nasednou. Zbylí neváhali a během pár vteřin byli v autě, zatím co se na ně mrtví sápali. ”Jeď, jeď!” Ozval se nervózně mladík, když si všiml, že je kolem více a více těch chodících potvor. A Bell skutečně šlápl na plyn a zanedlouho už měli město za sebou, v ten moment se Joa zřítil do sedadla a otřel si z čela pot. “Tohle je ale suprový auto.” Poznamenal Elijah a všichni mu museli dát za pravdu. ”Máme ho díky Bellamymu.” Osvětlil jim Joaquin tiše, aniž by jeho pohled opouštěl cestu před nimi. Zaslechl nějaké poděkování a pak už se ti tři vzadu dali do tichého rozhovoru, tedy hlavně chlapci, Nicol krátce na to usnula. Cesta utíkala rychle, benzínu měli dost a Joa byl rád, že může chvíli sedět. Nakonec ale odpojil zrak od cesty a přenesl ho na řidiče. Zkoumal Bellamyho z profilu a tak nějak doufal, že se na něj dotyčný podívá. Alespoň na pár vteřin chtěl vidět jeho oči.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 28, 2019 19:54:47 GMT
Všiml si, že byl Joaquin spíše zamlklý, rozhodl se ho tedy více nezatěžovat a tiše se věnoval svému úkolu. Nepovšiml si však, v jakém rozpoložení ho zanechal, když se bez otáčení vydal k domu. Když auto otevřel, jen letmo si ho prohlédl, nevypadalo špatně ani zvenku ani zevnitř a tak neměl zrovna chuť dělat podrobné prohlídky. Posadil se za volant a s upřímnou radostí na duši na volant položil ruce. Sice už celkem dlouho neřídil, ale když řídil, tak rád, takže se nebál, že by to snad zapomněl. Neměl však moc času se kochat, i on zaslechl dívčí křik, rozléhal se celou čtvrtí. Rychle nastartoval, jen se modlil za plnou nádrž. Jakmile uslyšel bouchnutí dveří ze strany spolujezdce vyjel z příjezdové cesty a pořádně šlápl na plyn. Už z dálky si všiml skupiny mrtvoláků sápající se po oné skupince. Převaha byla dost velká na to, aby z nich během chvilky byly svačiny. Skupinka na nic nečekala a naskákala do auta. Když na Bellamyho okno přistála první rána jednoho z těch mrtvých, ani on na nic nečekal a ujížděl daleko odsud. Ve zpětném zrcátku pohlédl na ty vzadu. "Žádné kousance?" Zeptal se a oči znovu zamířil na cestu před sebou. Když uslyšel pozitivní odpověď, oddechl si. Jakoby se mu snad ulevilo, i když tím si nebyl jistý, ani je tak neznal. Oči upíral na cestu před sebou, když v ten moment mu došlo, že ani neví, kterým směrem jede. A taky si uvědomil, že sedí s batohem stále na zádech. Na chvíli pustil volant, aby mohl batoh sundat, jel už o něco pomaleji, nemusel už moc pospíchat. Batoh opatrně podal Joaquinovi vedle sebe a věnoval mu krátký pohled. "Mohl bys prosím najít mapu, potřebuju se orientovat, nemám zrovna dobrou paměť." Mluvil tišeji, možná aby se na něj soustředil pouze Joaquin. Nemusel se moc bát, zezadu se také ozývaly tlumené hlasy, zaneprázdněny svou konverzací. V ten moment Bellamy nemyslel na flašky, které v batohu měl, nějak mu bylo jedno, jestli je najde nebo ne. Auto ještě trochu zpomalilo, nechtěl jet daleko, zbytečně míjet benzín, kdyby náhodou jeli špatnou cestou. Věnoval Joaquinovi ještě jeden pohled, který mu spadl ke klínu, kde měl jeho batoh. "Oh promiň..." Zašeptal a k batohu se natáhl, aby ho muž nemusel držet, a jednou rukou ho položil za své sedadlo, tak aby jím nikoho vzadu nepraštil samozřejmě. Cestou míjeli několik mrtvoláků, ti však byli moc pomalí a nevytrvalí, aby se za nimi honili a tak si z nich Bellamy nic nedělal. Když byl konečně na správné cestě, pootevřel si okno a nechal aby mu vítr rozcuchal jeho už dost rozcuchané, kudrnaté tmavé vlasy. Rád řídil, cítil se tak více svobodný. Den už pomalu zase končil, touto dobou byla tma každým dnem dříve, značící nevyhnutelný příchod zimy. Bellamy měl jednu ruku položenou na volantu a tu druhou opřenou loktem o dveře, podepíral si hlavu, která mu najednou připadala těžká. Dokonce ho hlava bolela, jakoby v ní měl přetlak, jakoby měla každou chvílí vybuchnout. Povzdechl si a periferně se na moment zaměřil na Joaquina. "Jaké máte plány na zimu, kdyby nebyla záchranná stanice možnost?" Zeptal se se zvědavostí v hlase, hnědé oči však stále upíral na cestu před sebou. Musel je přivírat, obloha dnes byla čistá a tak jeli přímo naproti oranžovému, zapadajícímu slunci, které ladně mizelo za horami. Bellamy byl sám se sebou překvapený, jak se za ty dva dny držel. Žádný výbuch, žádná agrese nebo nezdvořilost, opravdu se snažil. A dokonce se mu to líbilo.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 28, 2019 20:51:17 GMT
Uvolněně seděl až do doby, než ho pohyb vedle něj dostal opět do pozoru. Sledoval, jak Bell pouští volant a sundává batoh a Joa byl ihned v pohotovosti, aby ho od něj převzal. Po jeho slovech jen mlčky přikývl a udělal, co po něm bylo žádáno. Taky jej mohlo napadnout, že by se nějaká navigace nebo tak hodila. Joaquin byl zkrátka jen až moc unavený na to, aby mu to dnes více pálilo. Nechtěl se mu v jeho věcech hrabat, opravdu neměl jediný důvod podivovat se nad tím, proč má u sebe flašky alkoholu, nic na to neřekl, vytáhl mapy a batoh nechal položený tam, kde byl. Rozložil papír, aby se mohl podívat kudy mají jet, v tu samou chvíli mu však váha batohu z klína zmizela a on věnoval Bellovi překvapený pohled, ačkoliv se na jeho rtech zformoval mírný úsměv. Dál to přešel bez nějaké větší reakce a zahleděl se do mapy, bylo potřeba rychle najít místo, kam jeli a především místo, kde se nacházeli teď. ”Hmm, dobře, furt rovně. Řeknu ti, až bude potřeba odbočit.” Řekl Joaquin po chvíli, v orientaci byl vždycky dobrý a v navigování taky. Teda asi. Své oči přenesl z papíru opět na cestu, ovšem nemohl si pomoct a párkrát sklouzl pohledem k Bellovi. Nevypadal zrovna fit, ale to nikdo z nich. Joaquina spíše zarazilo, jak se držel za hlavu a přemýšlel, jestli by neměl navrhnout výměnu v řízení. Ne že by měl mladík víc energie, ale vždy stavěl potřeby ostatních členů skupiny před ty svoje a nyní neměl problém to samé udělat i pro onoho “cizince,” když viděl, že mu evidentně není úplně nejlíp. Možná by mu udělalo dobře trochu spánku, vždyť Joa by zvládl jak řídit, tak i navigovat sám sebe, proč ne. Už to v minulosti dělal, ačkoliv s mapou jako takovou to bylo vždy těžší. Zase byl natolik ponořený do myšlenek o černovláskovi, že si ani neuvědomil, že na něj onen zmiňovaný mluví. Jeho hlas jej vytrhl z toho všeho přemýšlení a on si sundal na krátký moment helmu, jen aby si pročechral spláclé vlasy. ”No... Nejlepší by bylo najít si nějaké stálé útočiště, vážně si nedovedu představit, jak bysme v zimě cestovali. Nabrat hodně zásob, munici a dostat se do nějakého odlehlého baráku. Nebo dojet na pobřeží, sehnat loď a odplout na nějaký neobydlený ostrov.” Poprvé za dlouhou dobu se ozval jeho smích. Samozřejmě svá poslední slova nemyslel vážně, i když upřímně i nad tím už uvažoval. Po krátkém odmlčení si opět helmu nasadil a tiše se uchechtl, než sklopil svůj pohled ke svým rukám v klíně. ”Byl bych moc bláhový, kdybych doufal, že narazíme na opuštěný bunker s dostatečným množstvím zásob?” Zeptal se, ačkoliv odpověď znal. Ale ne, nehodlal si brát naději na úplně všechno, nehodlal být až takový realista. Znovu krátké ticho. ”Za chvíli bude tma.” Přenesl svůj zrak na Bella a chvíli jej pozoroval. ”Bolí tě hlava nebo něco? Klidně tě vystřídám v řízení, ať si můžeš odpočinout.” Měl nutkání sáhnout hřbetem ruky na jeho čelo, aby zkontroloval, zda nemá teplotu, ale ovládl se. ”Můžeme jet celou noc a střídat se, nebo někde přespat. Nevím, co by bylo lepší.” Pohlédl do zpětného zrcátka a všiml si, že všichni tři spí. Ani si nevšiml, že přestali v tichém rozhovoru. Tak rád by řekl, že už nechce dělat všechna rozhodnutí sám. Že nechce mít na sobě tolik zodpovědnosti. Nakonec však svá slova ale spolkl. Nemá právo si stěžovat. Sice si sám nevzpomínal, kdy se stal leaderem jejich malé skupinky, nevzpomínal si ani na to, že by to odsouhlasil, ale taky věděl, že nemůže jen tak couvnout. Nemohl, nemůže a nebude moct. Měl je až moc rád na to, aby je nechal ve srabu. A to i když se mu každou noc usínalo hůř a hůř, protože si nebyl plně jist svými rozhodnutími. Měl strach, že je všechny vede ke smrti. To byla jeho největší noční můra.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 29, 2019 9:17:57 GMT
Zase si všiml, jak rychleji postupoval, když měl někoho vedle sebe, než kdyby byl na toto sám. Samozřejmě, kdyby byl sám, nikdy by ho výlet do záchranné stanice nenapadl a nejspíše by si ani sám nebral auto (což by byla chyba, jak jej nyní napadlo, jelikož cesta autem byla velmi pohodlná). Ale kdyby neměl někoho, kdo by mu pomohl s navigací, nejspíše by musel auto zase zastavit a sám se v mapách orientovat, sám si dávat pozor kde zabočit, všechno by musel dělat sám a nejen že by to bylo obtížnější, ale i zdlouhavější a Bellamy se nerad zdržoval. Uvědomil si však až teď, kolikrát se už kvůli své samoty musel zdržovat sebevětší blbostí. Na Joaquinova slova přikývl a zase mu tiše poděkoval, aby nebyl neslušný. Nevěděl proč nechtěl být neslušný zrovna v této době apokalypsy a zrovna na tyto lidi, ale nechtěl se tím zaobírat, přece jen on byl zvyklý tyto 'věci' nechávat pod pokličkou. Poslouchal Joaquinovým slovům. Přikyvoval, myslel si, že je to dobrý nápad. Při jeho posledních slovech se lehce ušklíbl a zavrtěl hlavou. "Jo tak to by bylo úplně nejlepší." Zamumlal na jeho slova o odlehlém ostrově a věnoval mu lehce pobavený pohled. Nechtěl však v této narůstající tmě narazit na žádného chodce, živého ani mrtvého, a tak většinu času oči upíral na cestu před sebou. "Bunkr? Jako válečný," odmlčel se a krátce podíval na jeho helmu, "nebo přímo pro tyto případy?" Nadzvedl obočí a přivřel okno. Nechtěl, aby mu ještě k bolehlavu nafoukalo do uší. Když se Joaquin ozval znovu chvíli tiše seděl a narovnal se na svém místě. Opravdu chvíli mužovu nabídku zvažoval, odpočinek by se mu hodil, ale z nějakého zvláštního důvodu opravdu nechtěl nechávat Joaquina v tomhle všem samotného. Podíval se mu do očí a svraštil obočí. "V pohodě, já ještě něco vydržím." Koukl na obzor. Slunce bylo skoro za horami, paprsky už nebyly tak ostré, nebe bylo fialového odstínu a tmavlo každým momentem. "Můžeme se vystřídat ale to si nejprve musíš odpočinout i ty." Promluvil tiše, sám si všiml že vzadu se spí. Jeho hlas se zdál ještě hlubší dokonce s lehkým starostlivým podtónem. Věděl, že všichni pasažéři v autě mají své problémy, každý to má v něčem 'těžké'. Ale měl pocit, že nejvíce toho má na zádech zrovna chlapík s helmou, který seděl vedle něj. Nemusel se starat jen o sebe, jako Bellamy. Měl na krku lidské životy, záleželo mu na nich, Bellamy si všiml, že by se pro ně i rozkrájel. Ať už byl Bellamy pro ostatní lidské bytosti osina v zadku nebo ne, něco takového on uměl ocenit. Joaquin byl nesobecký a dobrý, a určitě si zasloužil ten odpočinek více než Bellamy. A tak mu ho chtěl dopřát, když už teď nějaký ten čas měli. "Máme určitě plno času." Dodal. Všímal si přírody kolem, sem tam byl u cesty nějaký dům, většinou však v okolí takových domů narůstala početnost mrtvých. Bellamy měl najednou tíživý pocit, že byli poslední živí na tomto světě. Proč by mu to mělo vadit, není společenský typ. Ale ta představa, že celý svět je plný nepřátelských kanibalských mrtvol... Nebylo to nic příjemného. Možná i pro to si v podvědomí cenil té malé skupinky, která s ním teď jela v autě, možná proto tam někde hluboko uvnitř ani nechtěl odejít.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 29, 2019 12:02:56 GMT
Tiše si povzdechl. ”Myslím, že bych byl rád za jakýkoliv.” Pravda, kdyby našli onen zmiňovaný bunker, nejlépe opuštěný, i kdyby tam neměly být zásoby, měli by na zimu vyhráno. A kdo ví, třeba ne jen na zimu. Mohli by tam zůstat až do doby, než by se situace zklidnila, ačkoliv... mělo k tomu vůbec dojít? Chtěl strávit zbytek života pod zemí? No, alespoň by byli v bezpečí. I když to nebyli asi nikde. Když mu Bell pak dal svou odpověď, jen nejistě přikývl. Na druhou stranu si i lehce ulevil, protože z něj cítil oporu, sílu, ne jako z těch tří vzadu. Zdálo se mu, že když byl vedle něj Bell, nebylo vše jenom na něm. Chtěl mu pomoct a toho si Joa velmi cenil. ”Dobře, vyspím se. Ale kdyby cokoliv, probuď mě a já budu řídit.” Řekl a s těmi slovy už se zachumlal do sedáku (wtf?) a během pár minut usnul, jak byl vyčerpaný. Během noci se prostřídal s Bellem jednou a následující dva dny utekly rychle, jako voda. Šetřili zásobami, takže nikde nemuseli zbytečně stavět pro jídlo, benzín doplňovali minimálně, zkrátka většinu dne strávili na cestě. Vlastně celý den, dokonce i Manson se na nějakou dobu ujal řízení. Joa spolehlivě navigoval a napětí v autě vzrostlo, když jim oznámil, že za půl hodiny jsou v cíli. ”Možná bychom neměli jezdit autem až ke stanici. První by bylo fajn zjistit, jak to tam vypadá a kdyby něco, prostě naskočíme rychle do auta a zmizíme.” Auto zpomalilo a jelo co nejtišeji, když už byli skoro na místě. ”Zastav tady, zbytek dojdeme pěšky.” Rozkázal Joa Mansonovi a ten poslechl, načež si černovlasý vzal svou zbraň, nůž a hlavně helmu, než kývl na Bella a vystoupil. Naklonil se zpět do interiéru auta a zahleděl se na ty tři. ”Půjdeme jen my dva, vy zůstanete tady. Kdyby se cokoliv stalo... no, hlavně zachraňte sebe. Čekejte na můj signál, auto pak nechte tady a vydejte se za námi se všemi věcmi. Chápeme se?” Počkal, až přikývnou a pak se ohlédl na Bellamyho. Mlčky se vydali směrem, kde by se měla ona stanice nacházet. Joa vůbec neměl představu, jak by taková věc mohla vypadat. Když se však před nimi objevil plot a za ním nějaká velká budova, bylo oběma jasné, že je to to, co hledali. Nedostali se však zrovna blízko a už na ně někdo volal, ať dají ruce nahoru a zůstanou stát. Joa věnoval Bellovi krátký pohled a pak uposlechl příkazu. ”Přicházíme v míru.” Bože, nad svými slovy by se plácl do čela. Měl pocit, že je jako v nějakém filmu či co. ”Je tohle ta záchranná stanice? Přijímáte ještě lidi?” Pokračoval ve svých slovech, zrak upíral na muže se zbraněmi, kterých se u plotu objevilo překvapivě dost. Vyměnili si dalších několik slov, až se konečně dobrali k závěru, že je mezi sebe přijmou i s těmi třemi, o kterých je Joa informoval. To, že mají poblíž auto však nezmiňoval. Vždy si nechával zadní vrátka. Dal signál těm třem a za chvíli už byla celá jejich malá skupinka puštěna za plot, díky bohu. Ani nijak neřešil, že jim sebrali veškeré zbraně, chtěl hlavně teplé jídlo no a... sprchu. Až později nejspíše bude litovat toho, že si nechal svou pistoli vzít, ale nyní takové myšlenky vůbec neměl. Dovedli je dovnitř budovy, obeznámili s pravidly a ukázali jim jejich pokoje. Elijah, Nicol a Manson skončili v jednom a Joa s Bellem hned vedle nich v dalším. Dali jim prostor, aby si oddechli, osprchovali, upravili a aby se pak v osm večer připojili k nějaké společné večeři či co. Joa už moc neposlouchal. Když je cizinci nechali tak, plácl sebou na postel a odmítal se kamkoliv hnout.
|
|