|
Post by Bellamy Greyson on May 1, 2019 16:56:45 GMT
Byl odchod dobrý nápad? Neměl Bellamy udělat něco víc? Povznést se nad své předsudky a přehnaný skeptismus a dát šanci lidem? Chtěl by ale někdo vůbec Bellamyho přítomnost? Jak to mohl jen vědět, když s lidmi netrávil čas. V tom za sebou však uslyšel hlas dívky. Zastavil se a na místě pomalu otočil, čelem ke skupince. Věta 'Nezůstanete s námi?' jeho myšlenky jen nakopla. Pak se přidal i mladší chlapec. Bellamy si oba dva prohlédl. Pak sklopil pohled a chvíli tiše stál. Ano, napadlo ho to přímo před odchodem, a otázky těch dvou jen jeho myšlenky podporovaly, avšak Bellamyho se zmocnil zvláštní pocit. Ani ne strach, jako spíše úzkost, možná. Mělo to smysl? Byla to pro Bellamyho vůbec rozumná možnost? Uměl ještě být s lidmi? Byly to až přehnané otázky, ale člověk v úzkosti často přehání. Nic neříkal, zvažoval. Opravdu, Bellamy to zvažoval. Mohl to přece zkusit, ne? Tyto lidi ale vůbec neznal. Pohlédl na jejich vůdce, ten byl s tím druhým mladíkem. Sám nic neříkal, dokud ho k tomu nevyzvala ta dívka. Muž se doopravdy chystal mu něco říct, vstal a přišel blíže k němu, Bellamy ho opatrně sledoval. Jeho slovům Bellamy moc nevěnoval pozornost, hlavně mu šlo o to, že i jejich vůdce svým způsobem 'svolil' aby s nimi Bell zůstal. Naopak, nebyl to tak špatný nápad. Nemusel být přeci úplně s nimi, jakože, hned vedle nich, u každého jejich kroku. Nemusel vést láskyplné konverzace o životě, nemusel vlastně dělat nic víc, než jít jaksi s nimi, stejnou trasou, k řece. Bellamy by tam nejspíše byl šel i sám, tak proč nezkusit pro jednou nebýt sám? Jen to zkusit. Bell si sám sobě nevěřil, ale bez toho aniž by v ten moment jakkoliv ovládal své tělo, krátce přikývl. "Tak tedy k řece." Bellamy pronesl tiše a znovu sklopil pohled a zůstal chvíli ticho. Snažil se sám sebe přemluvit k dalším slovům, aby se alespoň trochu polidštil. "Jinak, jmenuju se Bellamy." Řekl po chvíli. To bylo poprvé, co se někomu představil první. Na konci světa už sice neexistovalo moc věcí, které lidi udržovaly lidma, museli vraždit, krást, žít ze dne na den - avšak udržet si lidskost, to byla volba - možnost, kterou stále měli, ještě nebyli příliš daleko. Možná Bellamy měl šanci.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on May 1, 2019 17:15:10 GMT
Chvíle napnutého ticha. A pak dívčino nadšené tiché zatleskání, když cizinec svolil. Joa měl pocit, že by Nicol muže nejraději objala, kdyby ho znala jen trochu déle. Místo toho se natiskla k Joaovi, který ji rozpačitě chytil a následně přátelsky poplácal po zádech. Když se odtáhla, měla v očích slzy. Joa to přisuzoval emočnímu vypětí za poslední dny, především tedy za necelou hodinu zpátky, kdy jim šlo opravdu o život. Řekněme si upřímně, nebýt muže, nejspíše by tu ani jeden nestáli, na druhou stranu to byl on, kdo tam zombie zavedl... ačkoliv se to tak brát nedalo, poněvadž se tam chodící obludy mohly objevit tak či tak, možná jen snad trochu později. Takže Joa to neřešil. Místo toho jen pohlédl do očí muže a když se představil, mírně se usmál. “Já jsem Nicol, tohle je Elijah a tam ten vzadu Manson. A Joaquin.” Vychrlilo děvče, než Joa vůbec stačil zareagovat. Zabodl se do ní pohledem, měl v plánu představit se sám, ale co už zmohl. Nakonec si jen opět povzdechl a svůj pohled věnoval Bellamovi. ”Těší mě.” Prohodil směrem k němu, když si Nicol odběhla pro věci a oni se tak na chvíli octli ‘sami.’ Joa pak vzhlédl vzhůru. Byla tma. Jakto? Ani si nevšiml, že by se den chýlil ke konci, natolik byl zaneprázdněn. Pohyb lesem teď bude beze světla jistě daleko obtížnější. Ale co už. ”Máte všechno?” Otočil se na ty tři a zkontroloval, jak jsou na tom. Stáli se svými věcmi a čekali na pokyny. ”Jdeme tedy?” Pozdvihl Joa obočí, když svá slova mířil na muže jménem Bellamy. Za jiných okolností by se na něj jistě usmál, teď mu však musel postačit neutrální výraz. Vždyť bude ještě spoustu příležitostí ukázat, jak krásný úsměv Joa má.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on May 2, 2019 13:08:45 GMT
Zatleskání dívky ho upřímně vylekalo, možná spíše překvapilo, každopádně sebou trhl a nadzvedl obočí. Nadšení opravdu nečekal. Pak dívka sebe, a zbytek malé skupinky představila, Bellamy věnoval pohled každému, koho zrovna představila, snažejíc zapamatovat si jména, pokud by to opravdu potřeboval. Kývl směrem k vůdci, tedy Joaquinovi, namísto odpovědi, Bellamy si ještě nebyl jistý, zda ho taky těšilo. Nešlo o ně, spíše o něj, ale to teď nebylo důležité. Tiše stál a koukal zamyšleně do země, čekal až kdy bude skupina připravená vyjít. Cesta před nimi nebyla zrovna rychlá a krátká záležitost a momentálně si Bellamy jednoduše chtěl lehnout a vyspat se, avšak nechtěl na sobě dát znát únavu a tak jen znovu přikývl na mužovu otázku. "Jdeme." Prohodil tiše a vyšel hlouběji do lesa, jako první, možná aby si udržel trochu přehled o tom, co je před nimi a aby si udržel odstup od toho, co je za ním. Tímto nemyslel Joaquina, Nicol, Masona a Elijaha, ale spíše své překvapivé rozhodnutí s někým spolupracovat více než hodinu. Jak tak cesta pokračovala, les byl hustší, a všude byla rozlehlá tma. Ač mohl Bellamy použít svou baterku, nebo si vyrobit louč z kusu dřeva, Bellamy na sebe radši ve tmě neupozorňoval, hlavně když měli za zády pomalu armádu mrtvol. Nad tou představou, tedy, spíše vzpomínkou, mu ještě teď přebíhal mráz po zádech. Všechny ty mrtvoly, které jednou byli jako on - živí a dýchající. Nejspíše měli práce, rodiny, auto, televize, oblíbené sportovní týmy a takové ty další lidské záležitosti. Bellamy nemohl říct, že by mu život před tímto chyběl, žádnou z těchto věcí neměl - neměl práci, rodinu, auto ani televizi. Ani vlastně svůj vlastní domov. Dalo by se říct, že Bellamy o nic nepřišel. To bylo asi pozitivní. V tom ho napadli lidé za ním. Kdo byli před apokalypsou? Znali se už předtím, nebo navázali přátelství ve snaze vzájemně si pomoct přežít? Bellamy se na moment otočil na toho nejmladšího - Elijaha, a pak zase zpět před sebe na temnou cestu. (Musel dávat pozor, aby o něco nezakopl.) Ten kluk musel být teprve student, středoškolák. A teď musí bojovat aby přežil, den po dni. Pokud se život nezměnil tak moc pro Bellamyho, pro ty za ním nejspíš určitě ano. Bellamy trochu zpomalil, jakoby počkal na Joaquina. Podíval se na něj, jakoby mu chtěl něco říct. Byla to otázka. Bellamy ji však spolkl, zavrtěl sám nad sebou hlavou a tiše šel dál, tentokrát však jen asi krok před mužem.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 14, 2019 18:48:29 GMT
Muž zavelil a celá skupina se dala do pohybu. Ti tři vzadu, pak Joa a jako první Bell. Joaquin šel mlčky, byl rád, že jej hlava už tak šíleně nebolí a že je schopný nějak fungovat. Strašně rád by z hlavy vymazal vzpomínky na posledních čtyřiadvacet hodin, ovšem to mu jaksi dopřáno nebylo. Sledoval záda cizího muže, teď už možná ne až tak cizího, i když na pozoru by se měl mít, ne že ne. Joa většinou odhadl lidi dobře a zmiňovaný mu nepřipadal jako vraždící maniak, ačkoliv si tím nemohl být stoprocentně jistý. To v ničem v tuto chvíli. Tiše zívl, přičemž si jednou rukou poupravil helmu, sledujíc, jak se Bellamy otáčí a krátce pozoruje všechny čtyři. Joa uvažoval, nad čím přemýšlí. Jeho mozek neměl ve zvyku vytvářet katastrofické scénáře a když náhodou, Joaquin je rychle vytlačil někam do ústraní. Už v tak stresové situaci se přeci nemůže ještě více stresovat vlastními myšlenkami. Ovšem otázku v očích Bella nemohl přehlédnout, a tak lehce popohnal, až s ním srovnal krok a po očku na něj koukl. ”Chtěl ses na něco zeptat?” Šeptl jeho směrem, možná to měl nechat být, zvlášť když viděl cizince vrtět hlavou, ale Joa si nemohl pomoct. Takový on zkrátka byl.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 15, 2019 9:56:13 GMT
Dával větší pozor na své okolí, než 'společníky', dával pozor aby o něco nezakopl, aby ho nepřekvapil žádný chodec sedící ve křoví. Byla noc, tak bylo obtížnější vidět, na to byl Bellamy celkem zvyklý, takže co se jeho oči po nějaké chvíli přizpůsobily, vyznal se v okolí celkem dobře. Ovšem že nebyl žádný kocour, s nočním viděním, ale po takové době se s pohybem po nočních lesích lépe seznámil. Cítil se v přírodě více doma, než se kdy kde předtím ve svém životě cítil (to bylo avšak velmi lehké, jelikož on se nikde doma necítil, dětský domov nesnášel). Všiml si, že Joaquin přidal do kroku, a během několika vteřin už šel vedle něj. Nevěnoval mu žádný pohled, dokud na něj Joaquin sám nepromluvil. Krátce tedy koukl jeho směrem a pak znovu pod nohy a před sebe. Chvíli šel beze slov, pak si jen tiše odkašlal a pokrčil rameny. "Znali jste se už předtím?" zeptal se polohlasně, možná tak aby to slyšel jen Joaquin, možná i kvůli bezpečí. Sám byl celkem překvapeným, že se zeptal a nenechal to jen tak plavat. Za tu chvíli, co byl s touto malou skupinkou rozmluvil víc, než co napovídal za celé měsíce, a to toho ani tak moc neřekl. To, když si sem tam povídal sám se sebou, nebo s veverkami v lese, když se nudil, se přece nepočítá. "Jste všichni mladí, a nevypadáte si nějak podobní." Znovu pokrčil rameny. Since ani nevěděl, kolik let má ten, kdo je z nich nejstarší, sám byl Bellamy opravdu mladí, přeci měl jen dvacet tři let, avšak tolik si toho zažil, že měl pocit jakoby měl staršího ducha, uvězněného v tak mladém těle. Ne - necítil se jako dědek, spíše... jakoby byl snad unavený? Začínal se cítit unavený i psychicky, byl to velmi dlouhý den. Bál se, aby to neovlivnilo jeho schopnosti, kdyby se náhodou objevily další problémy, a tak se narovnal, jakoby se chtěl sám sebe přesvědčit, že unavený není. Dokonce stáhl všechny obličejové svaly do zamračené grimasy, nemračil se však na nic specifického, možná chtěl vystrašit únavu. Bellamy měl zvláštní zvyky, a v přesvědčování se, že není unavený, hladový či cokoliv jiného - v tom byl prostě dobrý. Věděl, že kdyby se zase něco stalo, nejspíše by ho, jako vždy, popoháněl adrenalin, i tak je lepší být všemi smysly ve střehu.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 15, 2019 17:17:28 GMT
Joaquin si musel ještě chvíli počkat, než se Bellamy rozhodl onu otázku vyslovit. A když tak udělal, Joa se mírně pousmál, ve tmě však tuto změnu ve tváři nikdo neměl šanci zahlédnout. ”Neznali.” Pronesl po chvíli a vzhlédl ke korunám stromů, kolem nichž právě procházeli. ”Byla to docela náhoda, že jsem je našel a přidal se k nim. Lepší, než být sám.” Pak pohlédl na Bellamyho, uvažujíc nad tím, že jemu naopak samota nedělala evidentně sebemenší problém. Joa měl pocit, jakoby potkal svůj protiklad a to se vším všudy. On tím byl fascinován, na druhou stranu doufal, že ho za to Bellamy později nebude peskovat. Tedy pokud se někdy vůbec dostanou do stádia, že by si měli prohodit více než pět slov. Joaquin si rád povídal, v poslední době však k tomu neměl příliš mnoho příležitostí, poněvadž kdejaký zvuk by je mohl prozradit. A bože dej, on už nikdy v životě nechtěl zažít to, aby si musel na sebe mazat vnitřnosti nějakého chodce. Stromy se začaly pomalu rozestupovat, pětičlenná skupinka se podle všeho přibližovala k okraji lesa a Joa doufal, že všichni mrtví jsou co nejdál od nich. Jak velmi by si přál nějaké místo, kde by strávili alespoň jeden celý týden, kde by si odpočinuli, načerpali síly a kde by je neohrožovali žádní zombie. To toho chtěl tak moc? Nerad je zabíjel, vždyť přeci i oni byli kdysi lidé. Čím si zasloužili takový konec? Děsila jej představa, že by v budoucnu mohl dopadnout stejně. Ale ne, nechtěl na to myslet. Nechtěl narušit tu ochrannou schránku, kterou si pečlivě vytvořil kolem sebe. Kolem svého srdce. Ačkoliv teď nebyla zrovna nejvhodnější chvíle na pokec, mladík si nemohl pomoct a tázavě se na cizince zahleděl. ”A co ty, ty jsi ani před tím s nikým necestoval?” Lehce pozvedl obočí a upřel na něj své modré pronikavé oči. Velice ho odpověď zajímala, i když počítal i s možností, že žádnou nedostane. Inu nevadí. Joa byl trpělivý a věděl, že dříve či později Bellamyho více rozmluví. Protože to on uměl dobře.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 15, 2019 19:17:20 GMT
Bellamy na Joaquinovu odpověď pouze přikývl. Sám si myslel, že byli předtím třeba přátelé, nečekal, že by někdo dokázal navázat tak silné vztahy v takovéto situaci, kdy si nikdo nevěří. Možná byl takový jen on, on však měl své důvody. Dále byl potichu a věnoval se cestě před sebou. I on si po chvíli všiml řídnoucímu se lesu, potvrdilo se tedy, že šli dobrou cestou, kdyby ne, šli by stále jen hlouběji a hlouběji do lesa, špinaví od zaschlých orgánů a krve, bez zrovna velkého počtu zásob, ztracení v lese. Bellamy by nejspíš až tak ztracený nebyl, ale sám teď nechtěl celou noc chodit a hledat východ, tak se mu ulevilo, že cestu našli. Oznamovat to snad nemusel, ostatní si určitě také všimli. Řeka by neměla být daleko. Bellamy se těšil, až ze sebe oblečení sundá, a děkoval všem svatým za náhradní tričko. Kalhoty však jiné nemá, a tak bude nejspíše muset co nejdřív zaběhnout pro nové oblečení do nejbližšího města, kterým by se ale měl vyhýbat. Nějaká hlína a dírky mu na oblečení nevadí, ale byl si na sto procent jistý, že rozkládající se střeva a žlučník studenou vodou a zbytkem mýdla nevypere, navíc, nechtěl tam sedět od pasu dolů skoro nahý, hlavně když už je chladno.. Do přítomnosti ho vrátil hlas mladého muže, který, jak si Bellamy překvapeně všiml, kráčel stále vedle něj, místo toho aby se vrátil ke svým lidem. Bellamy zatřepal hlavou. "Jen jednou. Odešel jsem sám." odpověděl krátce. Pobyt s tou skupinou byla pro Bellamyho dodnes chyba, kterou si vyčítal, byli to slabí a hloupí jedinci. To že to skončilo rvačkou, a že Bellamy odkráčel od dvou brečících žen a tří krvácejících mužů, tím se Bellamy chlubit nechtěl, ne, že by mu nějak záleželo na názoru těchto nových lidí, spíše neměl potřebu mu vysvětlovat své sociální potíže. Bellamy byl takový, jaký byl, a pro ostatní se měnit nechtěl. To, že lidé v jeho bývalé skupině měli tupé nápady, které by je všechny zabily - to ani Bellamyho chyba nebyla (i když to, že je všechny v zápalu hádky zmlátil do bezvědomí, jak Bellamy měl v agresi ve zvyku, tak to možná ano). V tom uslyšel tok vody. Řeka nebyla daleko.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 16, 2019 7:05:05 GMT
Než dostal odpověď na svoji otázku, i on zaslechl vzdálený šumivých zvuk značící, že je řeka blízko. Na jeho tváři to vykouzlilo úsměv při představě, že voda smyje alespoň trochu těch nečistot, co měl naplácaných na sobě. Tak nějak tušil, že tohle oblečení už bylo na odpis a nerad si to přiznával. Měl rád svou vojenskou košili a i když měl v batohu ještě dvě úplně samé, nelíbila se mu myšlenka, jak málo stačilo k totálnímu zničení jedné. Dobře věděl, že přijde den, kdy už mu z jeho původního oblečení nezbyde nic a že bude muset tak trochu vykrást nějaký ten obchod, aby nechodil po světě nahý. Ale jako krádež by se to brát nemělo, ne? Ne v těhle dobách, ubezpečoval se Joa, protože on si nikdy nechtěl se zákonem zahrávat. Jenomže... platily teď vůbec nějaké zákony? Z toku myšlenek jej vyrušil hlas Bellamyho, který mu velmi stručně objasnil, jak to v minulosti se skupinami měl a podle tónu hlasu měl Joa pocit, že už by se asi na víc věcí ptát neměl. Rozhodně ne teď. Netrvalo dlouho a oni skutečně došli k řece, měli štěstí, v širokém okolí byli sami. Teda, asi. Alespoň Joaquin v to doufal, přičemž na nic nečekal a ač mohla být voda studená jakkoliv, odhodil batoh na břeh a vlezl do ní až po pas, kde se ponořil. Mladý chlapec jej vesele následoval, zatím co jeho starší sestra volila decentnější způsob, zaklekla u vody a postupně do ní vnořovala ruce. Co dělali zbylí dva členové mu bylo pro tentokrát docela jedno, hlavně, že on ze sebe spláchne ten hnus. Když však pak vylezl na břeh, jeho kůže čistá sice byla, ale oblečení, jak už tak nějak před tím čekal, se moc nezlepšilo. Nezbývalo mu nic jiného, než se vysléct a pokusit se to oprat ještě ve vlastních rukách. A tak to udělal. Postupně košili, boty, kalhoty, až zůstal pouze ve spodním prádle. Měl by se stydět? A takové myšlenky nebyl čas. Musel počkat, než trochu uschne, aby si mohl na sebe nahodit čistou košili z batohu.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 17, 2019 9:20:02 GMT
Konečně se před nimi rozprostřela řeka. Její tok nebyl moc pomalý, a tak si Bellamy nejprve sundal batoh, a vše co měl v kapsách si položil na břeh, aby mu to řeka náhodou neunesla. Stál spíše opodál od skupiny, ne daleko, ale ne moc blízko, přece jen měl rád svůj prostor. Sundal si bundu a také ji pohodil hned vedle batohu. Unaveně si tiše povzdechl a sundal si triko. Nemělo důvod ho mýt, takové špíny se nezbaví. Nechal ho tedy ležet u několika říčních kamenů. A pak, od pasu nahoru nahý vkročil do vody. Ta byla studená, ale Bellamy si teď vybírat nemohl. Vlastně mu to už bylo jedno. Šel tak dlouho dokud vodu neměl v okolí pasu a začal se oplachovat a smývat krev, hlínu a kdo ví co ještě z paží, pak hrudi a tak dále. Vlastně to byl ocelkem osvěžující, alespoň ho noční studená "koupel" trochu probrala. Při tom stále sledoval pobřeží na obou stranách, a také odkud voda tekla, aby k němu nedoplavala nějaká mrtvola. Nebylo by to poprvé, co by viděl, že vodní tok strhnul nějaká ta těla, nechtěl tedy, aby se na něj něco vynořilo, či ho nečekaně nehryzlo do nohy. Sice si všiml, že kousanec na končetině by si mohl odříznout, jelikož už pozoroval několik cizinců podobně jednat, vlastně jen dva, ale společné měli to, že přežili. Avšak Bellamy rozhodně nechtěl nic takového riskovat, přece nebude po takovém světě skákat po jedné noze. Od břehu pohledem ucouvl k menší skupince, která ze sebe taktéž smývala vnitřnosti, a chvíli si je všechny prohlížel. Ne, že by na ně nějak civěl, jak se tam polonazí oplachují, avšak stále přemýšlel nad tím, co předtím řekl Joaquin. Opravdu se předtím neznali. Jak může vystresovaný člověk v situaci o život najít loajálního přítele? Jak může dnes v této době vůbec někdo jen tak někomu věřit? Nejspíše to nebylo 'jen tak', důvěra se přece nějak pěstuje a chvíli to trvá. To však Bellamy moc neznal, málokdy dal někomu šanci a čas, získat si jeho důvěru. V tom byla asi ta chyba. Bellamy prostě lidem nejen nevěřil, on ani nechtěl. Asi byl moc zaslepený a tvrdohlavý, nenechal si připustit, že by musel na někom záviset, že by někoho potřeboval. Zatřepal hlavou, jakoby se myšlenky snažil zapudit, jak on vždy dělal, když se nechtěl něčím zabývat, a pohlédl znovu ke břehu. Chvíli se ještě oplachoval, pak mu však došlo, že ve vodě stojí tak dlouho, že skoro necítí prsty u nohou, co by přeci chtěl - byl podzim a on stál po pás ve velmi studené - ne - ledové vodě. Otřásl se, po pažích měl husí kůži. Rozhodl se tedy konečně vyjít na břeh. Sedl si na zem vedle svého batohu, ze kterého vytáhl nové triko. Moc nově nevypadalo, ale i tak bylo nejčistší co teď měl. Sundal si kalhoty, tak že byl jen boxerkách a botách, natáhl ne sebe triko a tím druhým čistým a suchým si přikryl nohy, nebo alespoň stehna, aby mu nebyla zima. Kalhoty na převlečení nechtěl, proto si tyto chtěl jen nechat uschnout, a s prvním světlem už plánoval nějakou 'výpravu' do nejbližšího obchodu. Vytáhl tedy z batohu několik štosů papírů a začal se v nich přehrabovat. Všechno to byly mapy, které si nastřádal. Když našel svou nejnovější mapu, tohoto okolí, ostatní schoval a začal si ji prohlížet. V tom jej začala tlačit myšlenka v pozadí mysli. Má jen tak odejít? Tohle je jeho jediná šance na to, jak nebýt na všechno sám, měl by se ji pustit? Ale on přece je rád sám, a lidi rád nemá? Tak co řeší? Ale co když nechce být sám, jen si to neuvědomuje, jelikož je zaslepený zvykem, stylem života, jakým žil už snad od malička. Vždyť věřil jen jednomu člověku. Dívce, která nakonec stejně zemřela. Možná se nechtěl na lidi vázat, jelikož se bál, že když je už začne mít nějakým způsobem rád, stejně je ztratí? Bellamy byl myšlenkami zmaten, měl pocit, že se jeho osamocené srdce spiklo proti jeho zatvrzené hlavě, která za něj vždy rozhodovala, jelikož svému srdci neměl zatím moc důvodů věřit. Na moment znovu koukl na skupinku. Jaký rozdíl by vůbec udělali tito ňoumové v jeho životě? Potřeboval je vůbec? A naopak - kdyby neudělali takový rozdíl, tak by přece až tak nevadilo s nimi strávit více dnů.. Bellamy snad nikdy nesváděl větší vnitřní boj, a hlavně ne nad tlupou cizinců. "Sakra Bellamy." Zavrčel tiše a sklopil pohled k mapě. Nebyl schopný se soustředit, stejně na ni moc dobře neviděl, a tak ji naštvaně položil vedle sebe a na moment zavřel oči. Ne z únavy, jen chtěl pořádně seřvat toho vnitřního Bellamyho, toho, který ho nutil mít tyhle zbytečné myšlenky. A byly opravdu zbytečné..?
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 17, 2019 14:55:16 GMT
Pokračoval v praní svého oblečení, zatím co jeho kůže mrzla pod náporem ledového podzimního větru. Zachvěl se, ale v práci neustával, dokud nepochopil, že to skutečně nemá cenu. Nechtěl se s tím smířit, nechtěl jen tak vyhodit své oblečení, ale neměl na vybranou. S povzdychem vstal, jeho zrak se na krátkou chvíli upřel na polonahého Bellamyho v řece, než se opět vrátil k té hromádce mokrých hader pod ním. Celá ta situace je dovedla až k tomu, že ani dívka neměla problém svléct se skoro do naha jen proto, aby ze sebe spláchla ten hnus. Stejně tady nebyl nikdo, kdo by se nad tím pozastavoval, každý měl práci sám se sebou a ostatní zrovna neřešil. Joa, tak už z osmdesáti pěti procent suchý, tou dobou už dávno lovil ve svém batohu čistou košili, kterou si rychle oblékl, když se do jeho snědého těla opět zaryl náhlý poryv větru. Na kalhoty kašlal, ty mu zatím neuschly, když se vydal podél řeky k nejmladšímu chlapci, aby mu pomohl s věcmi. Zanedlouho se přidala i jeho sestra a oni tak tiše klábosili, zatím co se snažili vyprat všechnu tu krev. Byly to všední řeči, nic podstatného, ale Joa věděl, že to potřebují. Alespoň na chvíli jim to mohlo připomenout, že jsou přeci jen lidé. A že nejsou sami, ačkoliv to nebyla pravda. Každý z nich byl sám. V tomhle světě to tak bylo. Ale kdo by si to dobrovolně přiznával, že? Možná jedině Bellamy, na kterého Joa přenesl svou pozornost zvláště proto, že si od jejich skupinky držel docela odstup. Joa přemýšlel, co se stalo v té předchozí skupině, že byl mladík natolik nedůvěřivý. Na druhou stranu nemohl každého posuzovat podle sebe, dost možná byl Bellamy jednoduše introvertní typ a s tím se nedalo nic dělat. Tedy ne že by s tím Joa chtěl něco dělat, respektoval jeho povahu. Jenomže i tak si nemohl pomoct, když viděl, jak vztekle odkládá mapy, aby se nezvedl a nešel za ním. A za pár minut už si to mířil k němu, tiše, s přívětivým výrazem, ostatně on se snad ani nijak jinak tvářit neuměl. Každopádně Bellamy jeho mírný úsměv vidět nemohl, měl zavřené oči, což z dálky nebylo poznat. Joa proto přistoupil až k němu a jemně mu položil ruku na rameno, doufal, že ho tím nepodnítí k tomu, aby mu vmžiku urazil hlavu tím svým obrovským kladivem. ”Stalo se něco?” Zeptal se, když své oči upřel do těch jeho, aniž by si uvědomoval blízkost, v jaké se nyní oba nacházeli.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 19, 2019 19:34:16 GMT
Chtěl se na chvíli soustředit na něco jiného, než své matoucí myšlenky, a tak seděl se zavřenýma očima. Zaposlouchal se do zvuků přírody. Do toho jak teče řeka a šumí listí ve větru. Do vzdálené, nenucené konverzace, do houkání sovy, která je teď nejspíše pozorovala z nějakého vysokého stromu. Život ptáků se nezměnil, leda zlepšil. Mrchožrouti měli co žrát a nikdo je nelovil. Teda pokud nebylo zvíře hloupé a nenechalo se náhodou sežrat pomalou, tupou chodící mrtvolou. Pokud se tedy stále bavíme o ptácích, kteří lehce uletí. Jak by si Bellamy někdy přál létat, prostě se na všechny trable vykašlat a přeletět planetu, dokud by si nenašel vlastní ostrov, kde by dožil bez toho, aniž by se musel štvát s nějakým zapáchajícím virem. Bellamy se sám pro sebe ušklíbl nad představou nad sám sebou, jak létá po obloze jak nějaký pochmurný netopýr. Uslyšel přibližující se kroky, neměl ale chuť otevírat oči, přece to jen mohl být někdo z malé skupiny, pak mu však někdo položil ruku na rameno a tak sebou trhl a už se skoro natahoval po pásku, kde měl své kladivo, když však otevřel oči, setkal se s očima Joaquina. Nadzvedl obočí a lehce se odtáhl, na tolik lidského kontaktu fakt nebyl zvyklý. Měl chuť začít křičet a pořádně mu vysvětlit, že se takhle neohlášeně nemůže na někoho vyplížit, už cítil, že by se jej chytl i jeden z jeho ne tak neobvyklých agresivních záchvatů, avšak jakýmsi způsobem chytl své nervy a držel je jako vzteklého psa před beránkem, jaký by vůbec mělo smysl tu teď vybuchnout. Na jeho výrazu nešlo poznat, že by byl nějak podrážděný, možná jen překvapený a lehce se i mračil, ale kdy se Bellamy nemračil? Mužova otázka jej zmátla. Proč se ho ptal, jakoby ho to zajímalo.. Bellamy zatřepal hlavou a koukl na řeku. "Nic." Řekl jednoduše a pokrčil rameny, pohledem neuhnul od vody. Měl na jazyku pár slov, ale sám nevěděl, jestli je říct nebo ne. Za zkoušku nic nedá přece, ne? Po chvilce ticha se tedy nadechl a pohled opět věnoval muži. "Kam budete mít teď namířeno?" nezeptal se na svou otázku hned, nejprve radši chtěl vědět, co mu muž řekne. Pak možná zváží jestli se k nim na pár dní na zkoušku připojit. Možná by mu nebýt sám pomohlo. Možná by si uvědomil, že mu společnost vadí stále a tak bude alespoň pevně přesvědčený, že lidi nepotřebuje - (nebo naopak by se mu to mohlo zalíbit a pochopit, že celou dobu svou situaci přeháněl, to si však Bellamy nepřiznal a nejspíše ani nepřiznal). Své hnědé oči upíral do těch mužových modrých, ne že by si snad všímal, jakou barvu mají oči ostatních. Na barvu očí Alice ještě nezapomněl, a dodnes ho myšlenka na její vodnatě blankytné oči svědí v mysli, jakoby měl pocit, že na něj dívka stále zírá, i když je už taková dlouhá léta po smrti. Když si uvědomil, že má muž celkem podobnou barvu očí, sakra i podobný přívětivý pohled, jako ona mívala, pohledem uhnul. Nechtěl si připadat citlivý, či snad zranitelný, nechtěl na ni myslet a nechtěl myslet na nikoho. Jeho pohled se během té vteřiny změnil, byl chladnější, protože to Bellamy prostě dělal - zakrýval to co v něm hluboko trpí, udusal to, a na špičku ledovce přibyl i chladný, nepříjemný vnějšek, aby cokoliv jiného, co by mu mohlo v budoucnu ublížit radši předem odehnal. Byl tvrdohlavý, ale byly to jeho zásady, a jiný být neuměl.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 20, 2019 7:33:53 GMT
Polekané trhnutí i nemilý výraz Joa očekával, i přes to se však rozhodl jít zeptat, co muže trápí. Staral se. Staral se o emoce těch tří už nějakou tu dobu a neviděl důvod, aby to s tímhle mužem bylo jiné. Chce ho odehnat? Fajn. Joa půjde. Ale nemůžete očekávat, že nepřijde znovu. Poněvadž mladík se nedokázal dívat na to, jak před ním někdo trpí, užírá se vlastními myšlenkami a nechce s nikým mluvit. Ano, mohl být sice introvertní, to Joa nepopíral, ale tohle označení v sobě nezahrnovalo to, co viděl. Viděl muže s bolestnou minulostí, který si kolem sebe postavil ochranný obal, jen aby nebyl zranitelný. Přesně to viděl, i když jiní možná ne, těžko říct. Na jiné to zabralo, dali pokoj a odešli. Tohle mladík nechtěl. Joa nebyl tak sobecký, aby ten ochranný obal rozbil násilím. Chtěl muži za každou cenu dát důvod, aby on sám z něj chtěl alespoň na chvíli vylézt. Aby to všechno, ať už to bylo cokoliv, ze sebe vypustil a nechal odejít, ačkoliv nějaké smutky v nás přeci jen vždycky zůstanou. I když nepatrné, ale jsou tam. I Joaquin takové měl, naučil se však nevytahovat je často, nejlépe vůbec. A hlavně ne teď, v tuhle dobu, kdy kdejaká slabost mohla člověka i zabít. Když se dočkal odpovědi, ani tehdy nebyl zrovna překvapený její strohostí. Pokýval jen hlavou a ruka z ramene poklesla k zemi, přesně tak, jak si Bell přál. Ačkoliv by měl odejít a kde kdo jiný by tak učinil, on stále přetrvával na místě, jeho pohled se však namísto muže tentokrát upíral na tančící hladinu řeky. Až když se podruhé ozval jeho hlas-k Joaově překvapení-opět své oči zabodl do jeho tváře a krátce se zamyslel. ”Před třemi týdny v rádiu mluvili o nějaké záchranné stanici. Jídlo, útočiště, léky... Tam máme namířeno.” Odvětil tiše a jeho pozornost se stočila k těm třem u řeky. Sice byl Joa ve většině případech optimista, tentokrát se však do jeho mysli vloudily pochyby. Ale nehledě na ně, musel to zkusit. Už jen kvůli nim. Jak tak sledoval ty mladé tváře, věděl, že jim nesmí brát naději, protože naděje byla to jediné, co je dnes a denně drželo při životě. Když se pak opět otočil na svého společníka, nemohl si nevšimnout jeho změny ve výrazu. A jakoby mu byl Joa zase o krok vzdálenější, místo toho, aby to bylo naopak. Tentokrát si však nebyl vědom, čím ho vyprovokoval k tomu, aby se od něj odvrátil. Věděl snad něco víc o tom záchranném místě? Nebo to bylo úplně z jiných důvodů? Joa si tiše povzdechl, než ustoupil vzad. ”Předpokládám, že s námi asi nepůjdeš, že? Preferuješ samotu, jak jinak. Nechám tě tedy samotného.” Dal se k odchodu, ale těsně před ním se ještě na krátkou chvíli zastavil. ”Rozmysli si to do rána prosím. Opravdu chceš čelit tomuhle všemu sám?” Při posledních slovech se na něj přes rameno podíval, ovšem pak už si to zamířil zpět na místo, odkud přišel. Nečekal na odpověď. Věděl, že žádnou nedostane.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 20, 2019 11:42:36 GMT
Když mu muž pověděl o záchranné stanici, zase k němu zvedl pohled, jestli to myslel vážně. Vždyť apokalypsa vypukla před několika měsíci, takové věci ještě stojí? Nebude to jen nějaká past? Bellamy po chvilce tichého přemýšlení pomalu kývl hlavou. Uznal, že skupina nebude vědět, v jakém stavu je tahle záchranná stanice, pokud to alespoň nezkusí. Mohla by to pro ně být šance na nějaký trochu normální, bezpečný život. Bellamy neměl normální ani bezpečný život už před apokalypsou, takže mu nový svět nedělal až takový problém, byl vynalézavý, ale i on si myslel že nějaký čas odpočinku by se mu hodil. Kdyby tedy s nimi šel, mohl by se poprvé v klidu vyspat, sníst něco normálního a pak by se nejspíše zase vydal na cestu, velké skupiny lidí opravdu nebyla jeho věc. Bellamy měl chuť zeptat se, kde stanice je, ale nezeptal se. Jako několikrát ve svém životě, i při tomto rozhovoru spolkl tolik slov, jakoby jeho vnitřní malý Bellamy mluvit chtěl, ale jeho vnějšek mu to prostě nedovolil. Pak muž ustoupil a pronesl poslední slova. Pokrčil rameny. "Vždy jsem byl sám." odvětil a pozoroval jak se vzdaluje. Po pravdě si to ale rozmýšlel. Bellamy ty to moc prožíváš, pomyslel si. Za zkoušku nic nedáš, zopakoval si v hlavě dnes už po několikáté. Nemusíš se s nimi přeci bavit, nebo se věnovat, stačí když nebudeš chvíli sám. Bellamy sám sobě přikývl, jakoby se jen ujišťoval, ale připadal si tak patetický.. Musel se nějak zaměstnat, nebo ho ty jeho myšlenky vyvedou z míry. Oblékl si tedy kalhoty, které ještě nebyly suché, ale nechtěl kolem chodit jen v boxerkách, vzal si své věci, nechystal se odejít, jen byl rád v jistotě, že má vše u sebe, kdyby se cokoliv stalo. Procházel se kolem řeky a sledoval vodu, břeh, kontroloval les, nejspíše by to mohl nazvat 'hlídkou' ale asi se chtěl opravdu jen rozptýlit. Chvíli se tedy procházel a pak zmizel v lese. Nechtěl jít daleko, jen udělat malou pochůzku a pořádně si vše promyslet, možná si i někde sám sednout, odpočinout.
Když vyšlo slunce, vrátil se k řece. Skupina tam ještě byla a tak si to namířil přímo k nim. Zastavil se u Joaquina a pohlédl mu do tváře a podal mu štos map, kterýma ještě předtím v lese listoval. "Připojím se k vám, na pár dní možná. Kudy je ta stanice?" Promluvil a při tom myslel na ještě jeden svůj úkol a to bylo nějaké to nové oblečení a zásoby. "Pokud je to daleko, po cestě musím ještě najít nějaký obchod, nějaké oblečení." To co potřeboval řekl jasně a stručně, a během toho stále koukal muži přímo do očí. "Kdy vyrážíme?" prohlédl si i zbytek skupiny. Byl připravený odejít hned teď, ale rozhodl se, že pokud chce s někým trávit nějaký ten čas, musí se naučit na ně brát ohledy, a tak se chtěl přizpůsobit. Nebyl to zrovna jeho styl, ale alespoň pro jednou by si to nemusel pokazit a tu dobu, co s nimi stráví přežít v klidu, bez toho aniž by se zbytečně vzrušoval.
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Jul 20, 2019 16:16:58 GMT
A přes to všechno se jeho srdce nepříjemně sevřelo, když Joa později zjistil, že je Bellamy i se svými věcmi pryč. Jestli je takhle opustil bez toho, aniž by něco řekl, aniž by se rozloučil, nemělo důvod po něm tesknit a přes to Joa věděl, že ať už si myslí cokoli, jeho srdce je na tom jinak. Nedokázal však vysvětlit proč. Sám byl lehce v rozpacích, když si konečně přiznal, že by byl upřímně rád, kdyby s nimi Bell pokračoval v cestě. Proč, když se s nimi ani nijak zvlášť nebavil? Ano, sice mu víceméně vděčili za svůj život, ale to byl možná tak jeden z těch všech důvodů, proč si Joa myslel, že by měl Bell zůstat. Neměl pochyb, že to sám jistě zvládne a přesto se ptal; nestane se mu něco? Věděl, že preferuje samotu a přesto tiše doufal, že se mu alespoň trochu zastýská, pokud už je tedy nezapomene úplně, že. To byla taky jedna z možností, kterou si Joa nerad přiznával. Tak či tak, nemůže se celou věčnost zabývat myšlenkami nad jedním člověkem, musí naplánovat trasu k již zmíněné záchranné stanici. A až nyní mu došlo, že všechny mapy měl u sebe Bell. Jindy klidný mladík kopl vztekle do kamínku u nohou a pozoroval, jak skončil se šplouchnutím v řece. “Co se stalo Joaquine?” Ozvala se za jeho zády dívka a on se znaveně pousmál, možná pro ni, možná pro sebe, těžko říct. “Kde je Bellamy?” Slyšel její hlas znovu, to už se neubránil zoufalému povzdechnutí. ”Já nevím.” Řekl jen a děvče pochopilo a vrátilo se ke svému bratrovi. Joa se posadil na kámen, svůj pohled stále upíral na vířící se vodu a v duchu přemýšlel, že nebyl jediný, komu se onen cizinec zapsal do paměti. Protože pro jejich skupinu už to ani cizinec nebyl.
Další ráno bylo trochu hektické. Všichni byli hladoví a unavení a bylo pro ně nadlidský úkol posbírat všechny své věci a pokračovat v cestě. Joa stál s batohem na zádech, připravený kdykoliv vyrazit a pohledem přejížděl všechny přítomné, jakoby je chtěl popohnat. A když se pak do jeho zorného pole dostala čtvrtá postava, dech se mu div nezastavil. Hleděl užasle na Bella, neschopen slova. Zahleděl se na jeho mapy, které mu podával a jako opožděný film si je od něj převzal a opatrně rozevřel. Krátce mu trvalo, než se zorientoval a nakonec zabodl prst na jedno místo. ”Tady by měla být na stanice.” Řekl mu, aniž by pohledem uhnul od mapy. ”Typoval bych tak dva, možná tři dny chůze. Taky musíme doplnit zásoby, takže bych to vzal...” Opět ukázal bod na mapě, kde by měla být malá vesnička, či něco podobného. ”Tudy?” Dokončil svou větu a zahleděl se na tvář Bella, kterou už tu jedinou noc, co odešel, postrádal. Složil mapy a podal mu je zpět, než se ozvala další otázka. Pozvedl obočí a zakřížil si ruce na hrudi. ”Pokud možno hned, kdyby si tady ti ráčili pohnout.” Předstírání naštvaného mu ale nikdy nešlo a on se po chvíli tiše rozesmál, ostatním taktéž na tváři pohrával úsměv. Počkal, až si nejmladší člen skupiny vezme své zavazadlo na záda a pokýval hlavou. ”Takže jdeme.” Rádoby zavelil a vydal se směrem pryč od řeky. Dřív by si nikdy nepomyslel, že bude zrovna on leader nějaké skupiny a ještě v takové době.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Jul 20, 2019 17:11:32 GMT
Nějaká jeho část byla nejspíš i ráda, že se vrátil, alespoň nemusel být na všechno sám, možná budou teď věci na chvíli lehčí, možná si na chvíli i uleví. Možná to mělo nějaký smysl. Všiml si, že Joaquin byl celkem viditelně rád, když se Bellamy vrátil, nijak to však neřešil, i když to bylo poprvé, co se na něj někdo podíval s celkem upřímnou radostí ve tváři, od doby co umřela Alice na něj všichni koukali jen povýšenecky, znechuceně, se smíchem, zákeřně, no a kdo ví co ještě, po chvíli se to Bellamy naučil ignorovat a nevyhledávat kontakt s lidmi, neměl to zapotřebí. Sklopil pohled k mapám a poslouchal odpověď. Pořádně si prohlédl místo, kde ukázal by se měla nacházet na stanice a pak i místo, kde se budou nabírat zásoby. Přikývl, sundal batoh z jednoho ramene a nacpal do něj mapy, pak se rozhlédl po zbytku skupinky. Byli celkem připraveni k odchodu, za což byl Bellamy rád, sice by se přizpůsobil, jak už se sám se sebou dohodl, avšak nechtěl ztrácet čas. A tak počkal jen malou chvíli, než konečně zazněl povel k pohybu. Vyšel a držel se vedle Joaquina, ne úplně bok po boku, spíše v blízkosti. Pak jej napadla otázka, kterou se chtěl zeptat už v noci. "Říkal jsi," oslovil ho už bez vykání, snad to ani nebylo zapotřebí, když mluvil koukal na zem, aby nezakopl před svou novou společností o klacek, "že jste to slyšeli před třemi týdny v rádiu? Jaktože je ještě rozhlas?" Když se zeptal zvedl oči k Joaquinovi. Bellamy rozhlas vlastně ani nikdy neposlouchal, ani když vypukla apokalypsa, jen ho napadlo, že touhle dobou už takové věci nebudou fungovat. Vlastně ho i překvapilo že místo jako záchranná stanice bude ještě existovat. Možná to byla past, možná byla opravdu chyba tam jít, Bellamy však nic neříkal. Upřímně - opravdu se těšil na ty nové kalhoty. A ještě upřímněji - doufal že záchranná stanice past není, už dlouho jedl jen co ulovil či našel a nikdy to nebylo zrovna něco kvalitního. Ano, Bellamy byl zvyklý, ale kdo by odmítl dobré, nejlépe i teplé jídlo? Měkkou nebo alespoň jaksi pohodlnou postel? A co třeba teplou, čistou vodu? Nikdy mu na takových věcech moc nezáleželo, byl rád za to co měl, ale měl pocit, že po takové době by si alespoň jedno z toho i zasloužil, ne snad? "Myslel jsem, že touto dobou takovéhle centra padnou..." Dodal jen a pokrčil rameny.
|
|