|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 30, 2019 14:05:40 GMT
Joa procházel po domě, aniž by našel cokoliv, co by mu k něčemu bylo. Nu dobrá, možná tak nějakou starou deku, která jim mohla posloužit jako přikrývka na další noc. Nakonec se vrátil zpět do místnosti, kde se nacházel zbytek skupiny. Nikdo sice už nespal, ale jejich nepřítomné výrazy napovídaly o únavě, která obklopovala jejich tělo. Naprosto probuzeni však byli v okamžiku, když se náhle ozvala rána a v prostoru se objevil další člověk. Nadávající člověk. Všichni byli vmžiku na nohou, Joa nevěřícně koukal do jeho tváře. Notnou chvíli všichni mlčeli. ”No... taky vás rád vidím.” Prolomil nakonec ticho Joaquin, který spolu s ostatními hleděl na muže jako na svaté zjevení. Svými slovy nejspíše zbytek skupiny překvapil, jak se tak na ně díval, vypadali vyděšeně, nevěděli totiž, že Joa muže znal. Nesvěřil se jim o incidentu u řeky, poněvadž to nepovažoval za důležité. Víte, ono bylo opravdu těžké zkazit Joaovi náladu. Skutečně. Věčně byl pozitivní. Jenomže když teď přešel k oknu a uviděl celou armádu chodících mrtvol, ztuhla krev v žilách i jemu. ”Myslím, že máme návštěvu.” Řekl lehce otráveným tónem a otočil se na cizince, který zase už takovým cizincem nebyl, přestože stále Joa neznal jeho jméno.
Elijah a Nicol následovali Joa k oknu a vyhlédli z něho ven. Při výjevu, co se před nimi objevil, oba zbledli. “Co budeme dělat?” Zakňučel sedmnáctiletý, načež přistoupil k Joaovi, který měl z toho všeho pocit, že by mu chlapec nejradši vlezl pod košili, kdyby mohl. ”Půlka z nás bude předstírat nábytek jako Horacio Křiklan v šestém díle Harryho Pottera, když ho navštívil Brumbál, aby ho přesvědčil, ať se vrátí do Bradavic a druhá polovina může využít schopnosti neviditelného pláště. Především bych-“ “Co to sakra meleš! Měl jsi úchylku na knížky od Rowlingové? Jestli ti to nedošlo, to, že existují zombie neznamená, že existují nějaké neviditelné pláště a lidská křesla!” Nicol z očí metaly blesky, její slova Joaquina na chvíli umlčela. Sledoval, jak děvče bere všechny své věci a připojuje se k Mansonovi, který už stál dávno v pozoru, přičemž ostražitě sledoval cizího muže. Elijah po jejím vzoru začal dělat to samé. ”Takže to musela vidět. Jak jinak by věděla, že byl Horacio proměněný v křeslo.” Poznamenal tiše Joa pro sebe, zároveň však směrem k muži, který se stále zapíral o dveře. Kdyby se někdo ptal, nepřeskočilo mu, i když se to zbylým přítomným v místnosti mohlo zdát. Zkrátka tak pouze reagoval vždy, když byl vykolejen z osy. A pohled z okna jej velmi vykolejil. Poněvadž, koho ne.
|
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 30, 2019 14:46:06 GMT
Adrenalin pulzoval celým jeho tělem. Bellamy tento pocit velmi dobře znal, ale nikdy si na něj úplně nezvykl. To je na akci a adrenalinu asi to zvláštní, vždy je člověk napnutý, i když mu jde o život každý druhý den. Zmateně koukal do očí muži, kterého už potkal, a pohledem sem tam utíkal mezi ním a jeho kumpány. I když jim všem teď šlo o život, Bellamy myslel na ještě jeden fakt. "Myslel jsem, že jste sám." Zavrčel. Neměl rád, když mu lidi lhali, i když teď už od lidí ani nic jiného nečekal. Vlastně nikdy pro jistotu nic nečekal. I tak mu to přišlo jako zmínky hodný fakt. Možná ale ne v tento moment. Ne, teď to nebylo až tak důležité. Bellamy nevnímal co ten člověk a jeho společníci říkali, odstoupil od dveří a pozoroval pokoj, hledal vše, čím by vchod a všechny ostatní potencionální mohl zatarasit. Krátce vyhlédl z okna. Nevýhoda mrtvých byla jejich pomalá rychlost, naopak ve výhodě byli asi o něco větší, díky svým počtům, které byly v tuto chvíli vysoké. Pohled na ně nebyl nic příjemného, a tak se Bellamy vrátil zpět ke svému improvizovanému plánování. Pak mu došlo, o čem ten muž celou dobu mluví. Možná bude on a jeho kamarádi během několika následujících minut roztrháni na kusy a on mluví o pohádce? Na Bellamyho se kradl další pocit hněvu. Teď na to nebyl ale prostor. Přišel k němu a uchopil ho za ramena. "Hele, helmáči, nevím jak jste se naživu drželi vy, ale kouzla neexistujou, jen hnijící mrtvoly, takže pokud dnes nemáš v plánu stát se hlavním chodem, soustřeď se." Pustil ho a odstoupil. "Normálně by mě to nezajímalo, ale jsme tu zavření a jít ven už není možnost. Takže jestli chcete přežít, musíte pro to něco dělat." Zavrčel hlubokým hlasem a popadl nejbližší židli, která stala v jinak poloprázdném pokoji. Zapřel ji o kliku dveří, hlavní vchod byl naštěstí jediný vchod budovy. Sice nevěřil, že jedna židle vydrží náporu tolika těl, ale mohlo jim to koupit nějaký čas, jelikož se mrtví blížili. Jenže Bellamy nenacházel nic jiného, co by jim momentálně pomohlo. "Sakra tohle místo je prázdné, musíme nahoru." Nápad se mu nelíbil, bylo to možná ještě nebezpečnější, za normálních okolností. Teď to však byla jediná možnost. Vyběhnout do druhého patra, možná zatarasit schody a pak se schovat v pokoji, počkat až odejdou. Pokud odejdou. Pak by byla ještě jedna možnost, ale ta nevoní. Doslova. Bellamy vzdal hledání něčeho užitečného v prvním patře, když uslyšel první náraz do dveří a škrábání. "Musíme nahoru." Zopakoval Bellamy a bez toho aniž by se ohlížel, jestli za ním zbytek přeživších jde, nebo ne, vyběhl po schodech. Hned první pokoj, do kterého ve spěchu nahlédl měl knihovnu a skříň, to by mohlo chvíli fungovat. Na chodbě v horním patře byl starý zaprášený klavír. "Tohle můžeme hodit na schody, pomůže mi někdo?" Koukl za sebe. Ať už lidem věřil nebo ne, šlo mu hlavně o přežití. |
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 30, 2019 15:40:15 GMT
Pominul fakt, že mu muž vyčetl něco, co ani nebyla jeho chyba a dál sledoval dění v místnosti, jakoby byl paralyzovaný či co. Najednou byl však cizinec u něj, držel ho za ramena a Joa vyjeveně koukal do jeho očí, byly hnědé jako čokoláda, ale nad tím by teď neměl přemýšlet, ne. A podle všeho by neměl přemýšlet ani nad Harrym Potterem, jak mu hned zprvu objasnila Nicol a nyní i tady ten mladík, co evidentně bral celou situaci daleko vážněji, než samotný Joa. A proč? Protože Joa byl v mírném šoku. Ano, v mírném, nepřejte si vidět, co dělal, pokud tahle emoce proudila jeho tělem plnou silou. Každopádně na jeho slova nereagoval nijak, nakonec se zmohl jen na pouhé přikývnutí, než sebral svůj batoh, vytáhl z něj dýku, zkontroloval zbraň u pasu a pomalu se tím vším opět dostával do své běžné nálady. Jeho myšlení se vrátilo zpět do reality, oči se zúžily a ztmavly. Na mladíkovy slova reagoval prudkým kývnutím, nemohl nic jiného, než souhlasit. ”Všichni nahoru.” Řekl do prostoru, ovšem tato slova byla mířena hlavně na ty tři zoufalce z jeho skupiny. Všech pět se dalo do pohybu, následovali cizince, zatím co Joa šel jako poslední, aby se mu náhodou někdo ze společníků neztratil. Když se pak všichni opět ocitli ve stejné místnosti, s tím rozdílem, že byla o patro výš, Joa vyslechl mladíkova slova a opět přikývl. ”Nicol postarej se o Elijaha, Mansone běž prohlédnout ostatní pokoje. Já ti pomůžu.” Nikdo z těch tří se neopovažoval cokoliv namítat, zvláště tehdy, když se celým domem ozvalo chraplavé vrčení značící jediné; zombie se dostali dovnitř. Joa se přímo rychlostí světla přemístil k cizinci, načež společnou silou zatarasili schody, aby získali zase o trochu více času. ”Máš nějaký plán?” Zeptal se, automaticky mu začal tykat, aniž by si to sám uvědomil. I když v takové situaci kdo by to řešil.
|
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 30, 2019 16:11:26 GMT
Celý dům byl už nejspíše obklíčen, vrčení tolika mrtvých po kupě bylo hlasitější, než snad Bellamy kdy slyšel. Štvalo ho to, skoro se nedokázal soustředit, když ho přitom rušilo klapání krvelačných zubů. I tak si zatím dokázal zachovat chladnou hlavu, nic jiného mu nezbývalo, pokud chtěl přežít další den. Když se muž zase vzpamatoval, trochu se mu ulevilo. Všichni mužovi společníci, tedy dva mladíci a jedna mladá žena, se k nim přidali a brzy poslouchali toho muže, jež byl nejspíše jejich lídr a následovali Bellamyho nahoru po schodech. Společně ve dvou posunuli starý klavír, na ten už si stejně nikdo nezahraje. Potom přišla ta otázka, kterou si Bellamy snažil zodpovědět celou tu dobu, co doběhl k domu. Plán. Bellamy se rozhlídl kolem. "Jeden klavír je na dlouho nezastaví, musíme do jednoho z pokojů. Támhle, je tam knihovna a skříň, ty by mohly být těžké." Bellamy ukázal prstem k jednomu z pokojů, do toho, kam předtím nahlédl. Věnoval jeden pohled schodišti, pod kterým se začali shromažďovat mrtví. "Schodiště je úzké, nahoru a přes klavír se jich dostane jen pár, máme nějaký čas, ale nedokážu říct jak dlouho." Zavrtěl hlavou Bellamy a pohlédl muži do očí. "Musíme si pohnout." Po těchto slovech na nic víc nečekal a běžel přímo k onomu pokoji. Bývala to nejspíš ložnice. Bellamy ze zvyku zkontroloval všechny východy, které mohl použít, ve spěchu si všiml pouze dvou oken, avšak okna byla na stejné straně domu jako vchod, do kterého se cpali chodci. Museli si jich všimnout, jinak by se sem až tak silně nervali. Nezbývalo nic jiného, než použít vše co šlo k zatarasení dveří pokoje a pak jen doufat. "Pojďte tady, položíme tu knihovnu na bok a pak to přirazíme tou skříní a pro jistotu i tamtím křeslem v rohu." Prstem ukazoval na vše co zbytku mužovy skupiny popisoval. Mluvil ve spěchu, ale spolupráce s těmito lidmi byla celkem sehraná, všichni se báli, ale všichni chtěli přežít, a tak nemohli ani nijak jinak, než si navzájem pomoct. Dům se pod takovým náporem skoro otřásal, některých nárazů si Bellamy značně povšiml. Společně tedy zabezpečili dveře, pak Bellamy ustoupil a chvíli barikádu pozoroval. Vypadalo to docela stabilně. Prozatím. "I když o nás ví, musíme být potichu, možná zapomenou a odejdou, ale pokud jo, tak to bude trvat. Pokud nezbude jiná možnost, musíme bojovat." Zašeptal. Bellamy sice nevěřil, že by se hordou probojovali ven, ale on rozhodně nebyl typ člověka, který by něco vzdal ze strachu, nebo protože to vypadalo beznadějně. Pár takových skoro-beznadějných momentů už zažil, ale vždy to prostě nějak zvládl. Možná byl v zapálení momentu silnější, nebo byl šikovnější v konání za chodu, tak i tak, Bellamy stále tak nějak věřil, že i z tohoto by mohl vyváznout živý. Doufal v to. Nebyl si jistý z jakého důvodu tak moc chtěl přežít, přece už dlouho přemýšlel o tom, že jeho život stejně nikam nesměruje. Možná šlo o něco, o čem ještě nevěděl, prozatím bylo důležité to, že jeho pud sebezáchovy byl silnější než strach a dokonce než jeho bručounství a protivnost na lidi. |
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 30, 2019 16:42:33 GMT
Vše se událo strašně rychle. Tedy, Joaovi to tak alespoň připadalo. Na druhou stranu jak by ne, vždyť šlo hlavně o čas, nic jiného. Ačkoliv se mrtví pohybovali pomalu, Joa měl pocit, že mají míň a míň času na to, aby ty schody zabarikádovali. Nakonec však úspěšně všechno zvládli, Joa byl rád, že na velení a přemýšlení o následujícím postupu tentokrát nebyl sám, vlastně se upřímně teď tak trochu vezl. Přenechal cizinci otěže vedoucího a skákal tak, jak pískal, protože netoužil zrovna dnes přijít o život. A to vlastně nikdo z nich. Sic jej mírně znervózňovalo, že muž neměl žádný záložní plán, jak z této nepříjemné situace vyváznout, každopádně jeho optimismus byl zpět na místě, a tak už se nehroutil z myšlenky, že chodci nesoucí smrt jsou od nich odděleni jen o jednu překážku. To samé se však nedalo říct o zbytku skupiny. Uslyšel utlumený vzlyk Elijaha, kterého se Nicol snažila ztišit tím, že mu rukou zacpávala ústa. Joa se na chlapce otočil, chytil ho zezadu za krk a přitiskl ho k sobě do rychlého objetí. ”Ššš, klid Elijahu. My to přežijeme, slyšíš? Už jsem ti někdy lhal?” Odtáhl ho od sebe s pozdvihnutým obočím, aby mohl vidět jeho reakci. Chlapec zavrtěl hlavou. ”Vidíš. Hlavně nepanikař.” Pohladil jej jemně po vlasech, povzbudivě se na něj pousmál a pak ho opět vložil Nicol do péče. V tu dobu už byl otočený na cizince zahleděný na jeho tvář, s obličejem daleko sešlejším, než když mluvil s Elijahem. Uvědomoval si realitu a slovo bojovat, které muž vyslovil, mu připadalo absurdní vzhledem k počtu umírajících. I přes mizivou šanci na úspěch však odmítal přestat doufat. Protože naděje a odhodlání kolikrát dokázaly divy. No a co, že jich bylo jenom pět. No a co, že byli zabarikádovaní v jednom z pokojů bez možnosti útěku. Nějaká šance zde byla vždycky, biť sebemenší, ale byla. Náhle měl pocit, jakoby veškeré vrčení a chraptění odeznělo. Bylo možné, aby Bůh vyslyšel jeho myšlenky? Jestli tedy něco jako Bůh existovalo, ovšem. Joa nikdy nebyl věřící, ale pokud by se teď podíval z okna a zjistil, že jsou všichni ti smradlaví nevítaní darebáci pryč, asi by vyhledal nějaký nezřícený kostel, sehnal mezi přeživšími alespoň jednoho kněze a nechal se pomazat, nebo jakže to fungovalo. Popošel kousek blíže k barikádě, kterou všichni společnými silami postavili a přiložil ucho ke dřevu skříně, snad za cílem slyšet něco, co se dělo v prostoru za tím. Jenomže v ten samý okamžik jej něco praštilo do hlavy, ani helma jej neochránila před náhlým zatměním, když dopadlo jeho ochablé tělo k zemi. Poslední, co mohl vnímat, byl rozmazaný útvar vylézající z druhé strany zábrany. Do nosu jej udeřil pach rozkládajícího se masa. Jak mohl být tak naivní, myslet si, že odešli pryč.
|
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 30, 2019 17:11:28 GMT
Když už nezbývalo nic jiného než doufat a tiše se strachovat, Bellamy měl konečně čas vydechnout. Nemohl si oddechnout úlevou, ale alespoň mohl popadnout dech, zamyslet se nad tím, co se dělo, a zvážit co se bude dít dál. Trochu se uklidnit. Pozoroval skupinu. Nejspíše si byli blízcí. Ten, který vypadal nejmladší na tom byl nejspíš nejhůř. Bellamy si nedovedl ani představit ještě mladší lidi, než on, jak by přežívali sami. I když kdo ví, tuhý kořínek je tuhý kořínek, ale kdo by ho hledal u puberťáků dnešní generace? Pokud tedy ještě něco jako generace jsou. Stál opodál a tiše očima studoval barikádu. Pak si všiml počínání muže, jak přiložil ucho ke skříni. A pak jakoby někdo zhasl a znovu rozsvítil, muž se skácel k zemi a hned před ním se rýsovala příčina. Bellamy bez váhání Uchopil kladivo a jedním skokem byl u barikády, postavil se mezi muže na zemi a mrtvého, který se sápal dovnitř skrze tak dokonalou barikádu. "Měla vydržet dýl." zaúpěl Bellamy, ale stížnosti na zákaznickou linku si bohužel musel nechat na později. Jednou přesnou ranou rozdrtil lebku chodce. Otočil se k těm třem. "Vezměte ho a odtáhněte daleko od dveří, prohledejte jestli není kousnutý." Prohlásil a znovu se otočil k barikádě. "Jsou tu." Zašeptal. Jeho vize se na krátký moment rozmazala a on se praštil dlaní do čela. "Mysli, mysli!" Krátce pohlédl na vystrašené obličeje za sebou a pak na tělo chodce, které mu leželo u nohou. "Zkuste ho probudit, mám plán." Jeho hlas byl vážný, ale jak jinak v takové situaci. "Ty-" ukázal na jednoho ze tří, který vypadal nejstarší, "hlídej vchod." Řekl krátce a klekl si k mrtvole. Vytáhl zpoza opasku nůž a kladivo si položil na zem vedle nohy. Nůž zabodl chodci do břicha a s pokřiveným výrazem v obličeji, jak ucítil pach vnitřností, začal chodce kuchat. "Tohle se vám líbit nebude, ale budete mi muset věřit. Pomažete se jejich vnitřnostmi, pak nerozpoznají váš zápach. Musíme jimi projít, nemáme jinou možnost. Musíme být potichu, chodit pomalu, neupozorňovat na sebe a hlavně smrdět jako oni. Pojď první." Poslední větu směroval k dívce, která uklidňovala toho nejmladšího. Dívka věnovala krátký pohled chlapci, ale i ona určitě věděla, že nemají na strach momentálně čas. Strach je totiž smrt. Přešla k Bellamymu a klekla si vedle něj. Zakryla si nos, ale zůstala potichu. Bellamy ji v rychlosti 'namazal' vnitřnostmi, od vrchu až dolů a pak jí krví otřel obličej. "Takhle důkladně a pořádně natři i jeho." Hlavou kývl k mladšímu chlapci a dívka přikývla. Pak se Bellamy sám vymýchal v chodcových vnitřnostech. Nebyla to jeho oblíbená činnost, a toho pachu se bude určitě zbavovat velmi dlouho, hlavní je, že to přežije. "Pohlídám vchod, teď ty." Promluvil k tomu, který hlídal předtím. Začal si je plést, jak neznal jejich jména, ani na to však nebyl čas. Postavil se s kladivem v ruce a zabil dva další chodce, kteří se dobývali dovnitř. "Ještě jedna věc - snažte se je nezabíjet. Opravdu na sebe neupozorňujte, hlavně nebuďte hluční, nepoužívejte žádné zbraně, pokud doopravdy nemusíte. A dýchejte." Bellamy nevěděl, kolikrát se má ještě zopakovat, aby si byl jistý, že ho zbytek chápe, i když ho nejspíše pochopili už napoprvé. Toto však byla velmi riskantní akce, muselo to proběhnout bez problémů. Jinak za to zaplatí všichni. "Jste hotoví?" Zadýchaně vytahoval zaklíněné kladivo z lebky dalšího chodce. Nápor těl to co zbylo z barikády už dlouho nevydrží. "Už není čas!" Naléhal. Bylo zvláštní jak rychle si Bellamy v této situaci zvykl na spolupráci s ostatními, nejspíše jelikož mu nic jiného než spolupracovat nezbývalo. (A taky spolupráce s těmito nebyla až tak namáhavá jak o ve skupině, ve které byl poprvé a naposled.) I když mohl odejít i bez nich, avšak on čekal. Nejspíše se cítil vinný za to, že chodce tímto směrem přivedl, avšak nemohl vědět, že tu ještě někdo bude. A taky - chodci by tudy přece šli nejspíš sami, pokud stádo zrovna procházelo touto lokací. I tak tohle Bellamy dělal hlavně z pocitu viny. |
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 30, 2019 17:34:36 GMT
Netušil, kolik uběhlo času mezi dobou, kdy se skácel k zemi a tím, než se opět probral k sobě, každopádně už neležel u barikády, nýbrž v náruči Nicol, jejíž tvář byla to první, co viděl. Sice rozmazaně, ale jeho mozek děvče rozpoznal téměř okamžitě. Cítil, jak mu duní v hlavě, ale na to teď nebyl čas. Snad adrenalin nashromážděný v jeho těle z celé té odehrávající se situace způsobil, že byl schopen dát se dohromady během pouhých pár minut. Tak nějak pochopil, o co se ostatní snažili, když se potírali těmi (s prominutím) sračkami a i kdyby ne, bez přemýšlení je následoval. Aniž by skuhral chytl střevo a potřel jím všechno, co se dalo, jakoby se umýval mýdlem. To bylo také to jediné, na co během oné nechutnosti myslel. Pak vylovil z břicha mrtvoly něco, co vypadalo jako slezina, zadržel dech a otíral si tou věcí obličej tak dlouho, dokud nezbyl jediný vynechaný kousek. S obtíží se postavil na nohy, Elijah mu podepřel záda ve strachu, že by byl schopen znovu padnout k zemi. Joa tam stál, slova muže slyšel asi tak, jakoby stál na opačném břehu řeky, zkrátka z velké dálky. V uších mu šumělo, před očima měl mlhu, ale dokázal se udržet na nohou. Nicol jej chytla z jedné strany, Elijah se objevil z druhé. Joa se zahleděl na muže před sebou, sledoval, jak stěží drží zbytky barikády a náhle měl zcela jasno. ”Připraveni.” Řekl zároveň s kývnutím hlavy a tím momentem vše začalo. Cizinec byl na prvním místě, Manson jej následoval, poté Nicol, Elijah a nakonec samotný Joa. Zvládl to. Zvládl se pohybovat sám, jeho oči opět zaostřovaly, každopádně nyní by si i možná přál být opět poloslepý. Uvědomil si to v okamžiku, kdy byl obklopen mrtvými těly, páchnoucími tak nesnesitelně, že by se to nedalo přirovnat ani k tomu nejhoršímu smradu, co kdy Joaquin ve svém životě cítil. Ale pokud je tohle mělo dostat ven, nestěžoval si. V duchu se zmohl na chabé zajásání, že mužova strategie skutečně fungovala. Zatím.
|
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 30, 2019 17:55:03 GMT
Když viděl, že je muž zase při smyslech, věnoval jen krátký pohled dívce, možná ji chtěl naznačit, ať i jemu pomůže s pomazáním, avšak muž byl během chvíle na nohou a zvládl to i sám. A tak Bellamy svou pozornost zase věnoval držením chodců mimo místnost. Když byli všichni připraveni, Bellamy kývl. "Zapomeňte, že jste lidi. Teď jste a musíte být chodci, nemluvte pokud to není opravdu nutné. Budou se na vás hodně mačkat, zachovejte si klid." To byla poslední slova, která jim řekl. Vztáhl ruce tak aby je udržel za sebou a trochu je popostrčil, když couval od vchodu. Jeho tep a dech byly zrychlené, když sledoval jak se chodci dostali do místnosti. Několik se jich prodralo dovnitř a pozorovalo malou skupinku v čele s Bellamym, který stál před těmi čtyřmi cizinci. Ruce pomalu svěsil podél těla, kladivo měl sice v ruce, ale doufal, že ho nebude muset v brzké budoucnosti použít. Nesměl. Chodci přišli blíž, možná byli zmatení, pokud to v jejich primitivních mozečcích vůbec šlo. Každopádně, jakmile Bellamy zbystřil, že se uvolnil vchod, s čtyřkou za patami se pomalu dostal ven z místnosti. Pak kolem klavíru, míjel chodce, kteří na ně vždy krátce upřeli bílé, kalné oči a pak zase hleděli jinam. Fungovalo to, zmátli je. Ale ještě je čekala dlouhá cesta. Pomalu a potichu se lehce houpavou chůzí dostal ke dveřím, tedy spíše vchodu - dveře ležely na zemi jak je chodci vylomili z pantů. Bellamy protáhl skrze dva chodce, kteří se zrovna cpali dovnitř. To nebyl nejlepší nápad, ihned získal jejich pozornost. Cítil jak mu jejich tupé pohledy visí na zátylku. Nechtěl se otočit a přesvědčit, jestli to je pravda, prostě věděl, že to tak je. Pach však fungoval nadále a chodci po chvíli šli dál. Bellamy se velmi pomalu otočil a zkontroloval ty čtyři. Všichni byli bledí. Buď ze strachu, či z nevolnosti. Bellamy měl ovšem taky strach a i jeho žaludku tato situace nijak nevoněla, avšak Bellamy musel zůstat silný. Navíc, nerad dával najevo, že má strach. Lehce na ně kývl, aby je možná trochu povzbudil, nebo uklidnil. Ne, že by ho jejich osudy nijak zajímaly, věděl ale, že pokud na sebe přivolají pozornost, budou roztrháni a Bellamy s nimi. Možná - pokud by tedy nešel dál a nechal je tam, což by mu bylo podobné. Ale takový byl vůči lidem, kteří byli nefér k němu. Tito se prostě snažili přežít. Proč Bellamy přemýšlel nad lidskými vztahy v této situaci mu nebylo jasné, musel se přeci soustředit. Otočil se zpět a šel vpřed. Vpřed, kde byla celá horda. Zastavil se a počkal až se k němu dostane ten muž, který byl podle všeho jejich vůdce. Stádo bylo hlučné, zašeptání by si nemuseli povšimnout a tak se to Bellamy rozhodl riskovat. "Jdeme rovně, k lesu, tam se vytratíme." Zašeptal a očima pohlédl směrem k lesu a pak zpět na muže. Teď museli být ještě opatrní, pak stačilo dostat se k místu, kde jejich počty řídnou a lesem už doběhnou do bezpečí. Pokud tedy nějaké bude. Až teď Bellamy postřehl, že den spěl ke konci, slunce pomalu ale jistě zapadalo. Dnes mu nic nehrálo do karet a Bellamy z toho měl špatný pocit. |
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on Apr 30, 2019 18:29:29 GMT
Pokud by měl Joa nějaký seznam, list, říkejte si tomu jak chcete... kdyby ho měl a na něm bylo napsáno “nejnechutnější věci, co jsem v životě prožil,” buďte si jisti, že procházení skrze hromadu zatuchlých těl by bylo na prvním místě. Co na prvním, na takovou věc není ani dostatečná příčka. Joa nikdy, opakuji nikdy nečekal, že jednou bude muset překračovat moře, co moře, rovnou oceán tady těch oblud, potřísněn orgány jednoho z nich a ještě k tomu nucen předvádět, že není nic jiného než taky jedna ze zahnívajících mrtvol. Hraní mu šlo vždycky dobře, ovšem nyní vrávoravou chůzi předvádět nemusel, vzhledem k tomu, jak se mu ve skutečnosti motala hlava. Tyto stavy přicházely v intervalech, jednou se konečně cítil při smyslech, hned na to ho rozbolela hlava. Netušil, že ho jeden hloupý pád může až natolik vyřadit z provozu. Cítil se špatně. Cítil se špatně už jen z toho důvodu, že nevydržel víc. Jistě, jeho nynější stav byl podpořen také tím, že skoro tři dny nejedl, téměř nespal a chtělo se mu na záchod, ale vždyť chtěl být voják pro Krista pána! Byl zklamán sám sebou.
Zabrán do vlastních myšlenek si ani neuvědomil, že to nejhorší podle všeho už měli za sebou. Bylo to ve chvíli, kdy se octl vedle cizince, btw ani nevěděl jak, ale nevadí, jenž se rozhodl pošeptat mu pár slov. Riskantní, ne snad? Joa tohle slovo začínal pomalu nenávidět. Všechno bylo riskantní, mohl by se s tím už smířit konečně. Každopádně mlčel, jeho jedinou odpovědí bylo souhlasné kývnutí. V životě se tolik nenakýval, jako posledních třicet minut. Pomalu si začal připadat jako ta hračka vyobrazující kočičku či pejska s volně pohyblivou hlavou, kterou si lidé rádi dávali do kanceláří na stoly, aby se během pracovní doby rozptýlili. Samozřejmě to byla minulost, kdy ještě existovala nějaká pracovní doba. Hm. Joa nenápadně zkontroloval členy skupiny, zda jsou všichni, nikdy by si neodpustil, kdyby se jednomu z nich něco stalo. A poté se opět soustředil na cestu před sebou. Pár okamžiků na to se vše odehrálo tak, jak Bell předpovídal. Oblud bylo méně a méně a když Joa vstoupil mezi první stromy lesa, i přes únavu a vyčerpání by se nejraději rozběhl co nejdál pryč od toho prokletého domu. Místo toho se zastavil a očima vyhledal toho cizince, čekajíc na jeho pokyny.
|
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on May 1, 2019 8:46:30 GMT
Čas jako by se ztratil někde mezi mrtvými těly a následně jimi byl udupán. Bellamy netušil, jestli utíkal pomalu, či rychle, vůbec ho nevnímal. Jediné na co se soustředil byla bezpečná cesta až k lesu. Naštěstí pro něj cesta proběhla bez snad žádných komplikací, jediná byl asi stres, ale to se dalo přežít. Možná ho i trochu děsil fakt, že chodci šli opačným směrem - naproti nim. Sice to bylo dobře, jelikož je nebudou pronásledovat, ale pokud někam stádo jde, vždy jde spolu. Bellamy jen čekal, kdy si nějaký chodec všimne či snad 'uvědomí', že mají ve svém stádu černé ovce, které jdou proti směru. Ale nic takového se nestalo a před zraky živých už se rýsoval les. Bellamy si oddechl, když se konečně vymanil z hordy a ještě chvíli šel lesem, aby se jim ztratil z mrtvých očí. Stádo ale šlo dál, takže Bellamy mohl jen doufat, že pokud je žádný jiný zvuk nepřiláká jejich směrem, brzy budou strašit zase někoho jiného, daleko od něj. Pak se otočil. Vzpomněl si totiž, že mezi nimi neprocházel sám, naopak, s čtyřmi dalšími přeživšími. A to se potvrdilo, když si všiml jejich vůdce, jak už stojí v lese. Také si vzpomněl, že se muž předtím udeřil do hlavy, byl zázrak, že celou tu dobu ustál. Bellamy si ho krátce prohlédl a pak koukl zpět směrem ven z lesa. Vrčení se doopravdy vzdalovalo. "Přišli všichni?" Řekl stále tlumeným hlasem, směrem k tomu muži s helmou, bez toho aniž by se na něj podíval. Očima projížděl opačnou stranu lesa, tam kam měl v plánu se vydat. Daleko od tohoto prokletého místa. Sice ještě nevěděl kam, ale vypadalo to, že si bude brzy muset zopakovat svojí misi praní prádla, i když si nebyl jistý, jestli na tohle bude fungovat mýdlo, nebo radši benzín a oheň. |
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on May 1, 2019 9:11:37 GMT
Zanedlouho se muž ocitl vedle něj. Položil mu dotaz, aniž by se na Joa podíval. Narozdíl od něj se však Joaquin na cizince zaměřil pohledem, očima přejížděl po jeho tváři, jakoby nad něčím přemýšlel. Nakonec se však přeci jen otočil, aby zkontroloval stav skupiny. ”Jsme všichni.” Pošeptal mu nazpět a podíval se směrem, kam muž upíral svůj pohled. Pak se znovu otočil na vzdalující se skupinu mrtvých. ”Pojďme odtud.” Řekl tiše, s mírnou bolestí v hlase. Nevolnost se opět vrátila, bylo však třeba zatlačit ji do pozadí mysli. Nebyl na ni čas. Všech pět za krátkou chvíli již bylo rozptýleno v lese, Joa dokonce od doby, kdy mohl, utíkal. Tedy pokud se tomu pohybu, co vykonával, dalo říkat běh. Joa málem narazil do stromu, zastavil se a sundal si helmu. Naštěstí už byli dost daleko od kraje lesa, dalo by se říci v bezpečí. “Smyjte ze mě ty střeva prosím.” Zakvílel Elijah, když sebou žuchl na zem, Nicol jej následovala. Joa se otočil, opřel se zády o kmen stromu a zahleděl se před sebe, načež se téměř ve stejném okamžiku sesunul dolů. Bylo mu jedno, že mu kůra odře záda. Seděl pod stromem, opíral se o něj a jeho pohled zabloudil k cizímu muži. Jeho tvář se skřivila bolestí, když mu bolest vystřelila do krku.
|
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on May 1, 2019 9:45:52 GMT
Když muž odpověděl, že jsou všichni, automaticky se otočil a vyšel směrem do lesa. Skupině nadále nevěnoval pozornost, neměl důvod. Spíše přemýšlel nad dalším průzkumu starých odlehlých obchodů a benzínek, rozhodně potřeboval nové oblečení, pokud v nejbližší době nenarazí na funkční pračku, což bylo více než nepravděpodobné. Také si všiml, že se jeho kladivo až moc často zasekává. Čas kdy se ho snaží vymanit z lebek by mohl jiný chodec strávit kousancem do Bellamyho ramene. Možná by se měl tedy pořídit i novou zbraň, taková mačeta by se mu zamlouvala asi o něco víc. Uvědomil si, že se skupina zastavila, neměl to sice v úmyslu, ale mohl taky na chvíli vydechnout a tak se zastavil taky, jen stál trochu opodál. Zůstat s nimi byla myšlenka, která ho ani jednou nenapadlo. Jediný důvod proč se nevytratil už dřív, byl jelikož neměl jak a tak musel na krátkou chvíli spolupracovat. Možná to nebylo tak strašné, jak se tomu vždy vyhýbal, ale pořád se kolem lidí cítil nepříjemně, nepohodlně. Stejně by tam ani nezapadl, proto už teď plánoval jeho další cíl. Dočasný cíl. Sedl si na kmen spadlého stromu opodál od skupinky a sundal si batoh, ani ten se vnitřnostem nevyhnul. Otevřel ho a začal se v něm přehrabovat. Pak vytáhl jednu z několika pokrčených map, které za tu dobu našel a rozevřel ji. Prstem v ní jezdil, když hledal místo, kde teď nejspíš je. Moc informací neměl, od řeky byl daleko a jediné co věděl, že to byla odlehlá vesnice u lesa. To mu nijak nepomohlo. Vzhlédl k muži, sedícího u stromu. Možná on by mohl vědět. "Nemáte lidi ponětí, kde jsme?" Zeptal se monotónně. |
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on May 1, 2019 10:04:40 GMT
V jednu chvíli naprosto přestal vnímat okolí, soustředil se pouze na vlastní dech a pulsující bolest. Z těžka polkl, přitáhl k sobě svůj batoh a vylovil z něho flašku vody, aby si mohl trochu osvěžit rty. Na plný doušek mohl zapomenout, bylo třeba vodou šetřit, nevěděl, za jak dlouho bude příležitost doplnit zásoby. Dotek tekutiny na rozpraskaných krvavých rtech byl vskutku osvěžující, i taková maličkost jakoby mu dodala dostatek energie k tomu, aby byl schopen připlazit se k muži, respektive k jeho mapě, kterou svíral v rukách. Zahleděl se na ni a chvíli přemýšlel. Pamatoval si, kde se zhruba nacházel u té řeky, když se tehdy potkali, a vzhledem k výborné fotogenické paměti si byl schopen vybavit trasu, jež je dovedla přes pole až k tomu domu. Prstem přejel po papíru, kudy se tak mohli pohybovat a pak zapíchl na jednom místě. ”Plus mínus tady.” Řekl, ruka mu klesla k zemi, na mapě po jeho doteku zůstala krvavá šmouha. Pohledem neuhýbal, snažil se rychle najít jakékoliv další cílové místo, než muž mapu zase schová a nechá je tady uprostřed lesa. Nedivil se, kdyby toho byl schopen. Vlastně proč ne, nic jim nedlužil. Ani oni jemu. Vzájemně si pomohli přežít, toť vše. Tedy Joa by to takhle nebral, pouze se snažil na situaci dívat z cizincova pohledu. Mohl tak trochu odhadovat, jaký na to má názor, vzhledem k tomu, že s ním měl tu čest u řeky. Po chvíli vstal a přesunul se k těm třem. ”Půjdeme k co nejbližší řece.” Rozhodl, nikdo nic nenamítal. Všichni se chtěli zbavit toho nechutného zápachu krve a vnitřností, ačkoliv to bude chtít ještě hodně sprch a praní, aby voda pomohla.
|
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on May 1, 2019 15:18:50 GMT
Když mu muž pomohl najít jejich místo na mapě a ukázal na něj prstem pozorně místo pozoroval. Prohodil rychlé 'dík' a dále se tiše orientoval v mapě. Kolem toho moc nebylo, což trochu hatilo Bellamyho plány, avšak nijak zvlášť mu to nevadilo, rychlou chůzí se k nejbližšímu menšímu městečku či odlehlému obchodu dostane během pár dní. Do té doby by si mohl v nějaké další řece či jezeru znovu umýt oblečení a hlavně sebe. Možná žil v přírodě, nemusel však žít jako zvíře, ne? Chvíli ještě po mapě klouzal pohledem. Uvědomil si, že pokud bude chtít jít někam dál, bude si pořídit další mapy, ty co má jsou většinou okresové a ty, kam se už nevrací používá jako podpal do ohně. Papír zase složil a schoval do batohu, vytáhl flašku s vodou, která ubývala a napil se. Od hladu mu zakručelo v břiše. Celý den nic nejedl a teď byl zrovna zvyklý na to jíst často, poslední dobou měl štěstí ohledně lovů. Takže do svého plánu brzké budoucnosti samozřejmě musel vtěsnat i nějaké hledání jídla, nejlépe i nějaké konzervy, ať toho má víc. Poslední dobou více myslel i na vzdálenější budoucnost, i když v jeho očích byla černá - prázdná. Jednoduše chodit každý den mu nepřišlo jako dobrý plán na celý život. Uslyšel muže jak promlouvá ke svým lidem. Jejich plán byl zatím stejný, jak slyšel muže zmínit řeku. Hned na to se však zase ztratil v myšlenkách. Přemýšlel nad ostatními lidmi. Co vlastně mají v této apokalypse v plánu všichni ostatní? Taky jen každý den chodí z místa na místo? Mají nějaký cíl, za kterým se honí? Nebo je na nohou udržuje jednoduchý pud sebezáchovy? Co jiného se dalo dělat? Lidé už neměli práce, své domy, ztráceli milované každým dnem, proč vlastně takhle pokračovat? Co když je to někde jinde jiné? Snaží se lidi spolupracovat, zakládají komunity? Pomáhají si, nebo se každý zajímá jen o sebe? Tak jako Bellamy, vskutku. Bellamy by se zajímal i o ostatní, kdyby nebylo všech těch lidí, kteří ho v minulosti zklamali. Jeho naděje na to, že někdy bude mít na společnost štěstí, byla jen malinká, jelikož jediný člověk, který se k němu choval férově, přátelsky, a na kterém Bellamymu doopravdy záleželo, zemřel ještě když byli mladí - tedy zemřela. A proč? Kvůli špatnému člověku. Vidíte, Bellamy měl opravdu problémy lidem věřit, vinil je za vše zlé, co se mu v životě přihodilo. A to z větší části ještě před apokalypsou. Vlastně, po apokalypse byl jen s jednou skupinou, ale i to byla snůška imbecilů. Od té doby se lidem vyhýbal. To už je asi jasné. Bellamy se zamyslel nad skupinou, se kterou opouštěl zamořený barák. K sobě navzájem se chovali přátelsky, navzájem se nešikanovali, neshazovali, naopak si pomáhali, záleželo jim na sobě navzájem. Bellamy někde hluboko uvnitř něco takového taky chtěl. Mít přátelé. Z nějaké jeho části mu to chybělo. Sice přátelství zažil také jen jednou a jen s tou jednou dívkou, avšak vztah, který mezi nimi byl, byl silný a krásný a Bellamy se díky ní cítil jako člověk, jako že za to stojí. Bellamy si povzdechl a sklopil pohled. Alice mu chyběla. Kdyby tu byla s ním, určitě by se nezajímal o sebe, spíše by dělal cokoliv, aby ji udržel naživu. Navzájem by se respektovali, ochraňovali. Něco podobného, co má skupinka muže s helmou. Ale Alice tu není a už nebude. Avšak ostatní lidé ano. Mělo vůbec ale smysl a rozum jim dávat šanci? Skončit to přece může jakkoliv, a Bellamy se už dlouho vyhýbal zklamání. Že by byl až tak poznamenaný? Vzhlédl ke skupině. Možná to bylo jím, možná on všechny odrazoval a nutil je se k němu chovat, tak jak se k němu lidé doposud chovali. Možná se on musel změnit. Tato slova však pro Bella zněla jako tabu. Proč se měnit kvůli ostatním, když ostatní by ani nebyli schopni změnit se pro něj. V tom je však ten problém - Bellamy by ani nechtěl, aby se pro něj někdo měnil. Proč by měl někdo měnit jaký je, jen kvůli někomu jinému, když může zůstat jaký je, kvůli sám sobě? A když potká někoho kdo za to stojí, proč nezůstat sám sebou i pro toho někoho jiného? Bellamy zavrtěl hlavou. Vrtal se až moc hluboko, ve svých myšlenkách. Postavil se a batoh si přehodil přes rameno. "Uh.." Odkašlal si. Neměl sice důvod být nepříjemný a nepřátelský, avšak konverzace mu nešla ani tak. Spíše naopak, lépe se mu mluvilo když k němu někdo byl hrubý, mohl pak být sarkastický a zlý, a to si k lidem, kteří si to zasloužili, užíval. Tito si nezasloužili vidět jeho bručounství a tak jen pohledem sjel od muže s helmou, k dívce a pak i ke dvěma chlapcům a kývl hlavou. "Dobrá práce." Prohodil a otočil se k odchodu. |
|
|
|
Post by Joaquin Harrison on May 1, 2019 16:04:59 GMT
Jít k řece Joaovi připadalo jako dobrý nápad. Upřímně taky dost možná proto, že byl jediný. Po tom všem už byl naprosto neschopen donutit mozkové závity, aby alespoň trochu spolupracovaly. Teď by písmenku z matiky rozhodně za jedna nenapsal. Jedině za pět. A jak říkala jedna z jeho učitelek na škole, i na pětku musíš něco umět. Takže Joa by teď byl teoreticky neoznámkovatelný. Mezitím, co šel zpět ke svému batohu, cizinec prohodil jakési slova, která Joaovi jaksi unikla. Zkrátka a dobře je neslyšel, nicméně slyšel jeho hlas, takže především věděl, že něco řekl. “Počkat, vy už jdete? Nezůstanete s námi?” Ozval se hlas Nicol, která vmžiku stála na nohách, celým tělem stočená na cizího muže, jenž se měl k odchodu. “Jo! Proč nezůstanete s námi?” Přidal se Elijah, narozdíl od Nicol však zůstal sedět na zemi, stejně jako Manson a Joa. Černovlasý chlapec se nehodlal jakkoliv zapojit do konverzace, seděl a sledoval dění pohledem značně nepřítomným. Joa ho neslyšel promluvit již několik dní a začínal mít starosti. Přešel k němu a nabídl mu láhev s vodou, přičemž jej lehce pohladil po zvlněných vlasech. ”Napij se, udělá ti to dobře.” Měl pocit, jakoby ta slova říkal sám sobě, ve skutečnosti však mluvil k mladíkovi, který petku přijal a poslechl radu staršího. Zatím co se Manson posilňoval, Joa svůj pohled přenesl na cizince, který nevypadal zrovna nadšeně, že by měl zůstat se skupinou. Třeba byl zkrátka sólista, jako kdysi Joaquin. Ten během nocí spoustykrát přemýšlel, proč se prostě neoddělí, nenechá ty tři žít svým vlastním životem a nepostaví se světu a apokalypse sám. Kdysi by mu to nečinilo žádný problém, ale když tak nad tím uvažoval nyní došlo mu, že se změnil. Ti tři jej změnili. Celá ta věc jej změnila. Již by nebyl schopen sebrat se a nechat je napospas vlastnímu osudu, protože by se každou minutu bez nich strachoval, zda jsou v pořádku. Ať si to chtěl přiznat nebo ne, přirostli mu k srdci. A když tak viděl chování Nicol a Elijaha, měl pocit, že jsou na tom stejně. Jen u Mansona si nebyl jistý, chlapec byl velký introvert. Joa mu to však nezazlýval, proč taky. Neměl důvod. Každý byl nějaký. Bylo třeba se vzájemně respektovat.
Z myšlenek jej vytrhla opět Nicol. “Joaquine, řekni mu něco.” Zakňučela, jakoby snad mladík s helmou dokázal přesvědčit cizince, aby s nimi zůstal. Upřímně, bylo mu to tak nějak jedno, na druhou stranu chápal, proč ho ostatní chtějí. Byl to silný článek, jehož přítomnost by je nejspíše uklidňovala. Měli by pocit, že je jich víc. Že se o ně má kdo postarat. Doteď to dělal pouze Joa, cizinec byl však dobrý adept na dalšího vůdce. Joa měl teď jiné starosti, byl unavený a postupně si uvědomoval kručení v žaludku, které doteď úspěšně přehlížel. Ovšem už jen kvůli Nicol byl ochoten to zkusit. Tiše si povzdechl, nechal Mansona Mansonem a přistoupil k cizinci. ”Pojďte s námi k řece. V pěti máme stále větší šanci na přežití.” Chabý argument a Joa to věděl. Neviděl žádný důvod, proč by jim mělo přežívání jít lépe ve větším počtu. Ale často to slýchával, ještě za dob, kdy se díval na filmy a podobné věci. Rozhodl se tedy pouze zopakovat to, co už slyšel. Protože upřímně, jeho veškerá kreativita pro tuto chvíli byla na bodě mrazu.
|
|
