|
Les
Apr 22, 2019 9:30:18 GMT
Post by Winslow on Apr 22, 2019 9:30:18 GMT
Rozlehlý les plný starých cest, divé zvěře.
|
|
|
Les
Apr 22, 2019 17:34:54 GMT
Post by Amiah Portman on Apr 22, 2019 17:34:54 GMT
Ráno měla skvělý nápad, že si udělá takovou romantickou procházku pryč od svého hlavního tábora, aby třeba mohla nasbírat nějaké nové plody lesa a při troše štěstí něco ulovit. Přeci jenom už zůstala týden na jednom místě a zvířata už ví, že tam by chodit neměla. Bude se muset zase přesunout, jenže předtím se chtěla ještě jednou pořádně porozhlédnout po okolí. Takže si sbalila to, co bylo potřeba na takovou půldenní vycházku, jak si myslela, a ještě pro jistotu si vzala nějaké zásoby, kdyby se někde zasekla, a vydala se na pouť. A samozřejmě, co se nestalo, zasekla se. Na chvíli při pochodu vypla a dostala se moc daleko. V noci je nebezpečné cestovat bez pořádného zdroje světla a vzhledem k tomu, že v těchto lesích může žít cokoliv, byla by sebevražda to riskovat. Nebude pokoušet štěstí, takže se musela zastavit. Alespoň na chvíli schodila baťoh z ramen, to jí dost pomohlo, ale hned se rozeběhne a nakopne jeden ztrouchnivělý pařez, jak je naštvaná. Vydá z úst sprosté slovo a pak se zase vrátí ke svému batohu, už docela uklidněná. Nemá kam spěchat, jednu noc v lesích bez pořádného úkrytu zvládne a hned zítra si najde nové místo, kam dojede s autem.
Pak si ale uvědomí, že by na tom autě neměla být tak závislá. Může se mu cokoliv stát a třeba už ho zítra nerozpohybuje, takže si bude muset poradit bez něj. To není problém, prostě půjde pěšky, i když se bude muset vzdát spoustu věcí. Nebo si udělá nepohyblivý základní tábor a bude prostě bydlet na jenom místě. Zasměje se tomu, že nad tím přemýšlí, a rozlédne se kolem. "Tak co, frajere, všechno dobrý?" to všechno věnuje psovi, protože ten ještě o změně plánu neví. "Zůstaneme dneska tady, co na to říkáš, Gabe?" skloní se k němu a pořádně ho podrbe na hlavě.
Gabe je důvod, proč vždycky rozkládá tábory na zemi. Kdyby si ustlala na stromě, tak by se vyhnula jednomu nebo dvěma zombíkům, ale on by zůstal dole a rozdělili by se. To se nikdy stát nesmí. Rozepne batoh a pořádně se napije vody, kterou má z potoka. Pak dá napít i svému psovi a zase ho podrbe, tentokrát za ušima. Usměje se na něj, asi aby mu řekla, že všechno bude v pořádku a že si nemusí dělat starosti, předtím si potřebovala jenom trochu ulevit. Z batohu pak následně vytáhne celtu a jenom ji tam rozloží, aby trochu proschla předtím, než bude úplná tma. Schová k ní i celý batoh a nechá si u sebe jenom mačetu, se kterou se vydá jenom pár kroků kolem, a začne sbírat dřevo, aby si mohla rozdělat oheň. Jasný, že tím na sebe upozorní, jenže jestli něco v lesích kolem je, mělo by se to bát spíš jí než ona toho.
|
|
|
Les
Apr 24, 2019 18:14:09 GMT
Post by Amiah Portman on Apr 24, 2019 18:14:09 GMT
Když se ráno probudí, což je hned ráno, protože si nemůže dovolit někde zaspat, tak se nejdřív pořádně protáhne. Nesmí zapomínat na správné návyky, i když už společnost neexistuje. Už jenom ze zvyku se podívá na svoje chytré hodinky, které už ale chytré moc nejsou, jak už několik dní postrádají plnou baterku. Žádný čas, počet ušlých kroků ani spálené kalorie se z nich samozřejmě nedozví, ale nechce je sundat. Nemá k nim snad ani žádnou tak vyloženě citovou vazbu, dobře, dostala je od rodičů, když ukázala, že není marná, ale nosí je spíš ze zvyku. Usměje se na Gabeho, to je jediný tvor, na kterého se usmívá bez problémů, dá mu napít, napije se i sama a pak rozdupe ohniště, které si ještě v noci před spánkem vytvořila. Každý, kdo někdy byl v lese a ví, jak les vypadá, by poznal, že tady ohniště bylo, ale ona se ani nesnažila ho skrýt. Jenom by bylo blbé mít na krku ještě požár z nějakého většího počtu žhavých uhlíků. Včera měla ještě v plánu se vrátit k autu a vyrazit na nové místo, ale dneska má chuť spíš ještě něco objevovat. Má fakt dobrou náladu, takže se hned dá do pochodu.
Tentokrát vyrazila trochu víc na sever, až nastane zima, která se rychle blíží, jak soudí podle počasí, tak zkusí nějaké jižnější státy. Třeba by se mohla konečně podívat do Kalifornie, i když cesta přes celé Státy se i jí zdá jako sebevražda. Uvidí, kolik je kde lidí a kolik je kde zombíků. Baví jí je zabíjet, o tom žádná, ale možná by si měla naplánovat, jak povede svůj život dál. Takže si chce užít severu, dokud to jde. Vždycky měla ráda sever, protože jí to přijde, že chodí trochu do kopce. Jenom zatřepe hlavou, aby na takové věci nemyslela, protože si nechce zkazit tu dobrou náladu. Zpomalí svůj krok a chvíli kouká po zemi, než si najde krásný klacek, o který se může opírat. Ujde tak pět metrů, než ten samý klacek začne zajímat i Gabeho. Ten po něm několikrát vystartuje a pak ho uloví a začne se přetahovat. Nedá mu ho jen tak, chvíli se hrajou, než ho Gabe konečně ukradne a udělá s ním vítězoslavně několik koleček kolem své paničky. Pak ho zase přinese a můžou se přetahovat znovu. Dost jí to pobaví a dost jí to baví, i když už nemá žádný klacek a je jí jasné, že kdyby si našla nový, tak Gabe ten starý zanechá. Nechá mu ho tedy a občas ho ještě chytne a třeba se s ním i rozeběhne, aby si ještě trochu pohráli. Miluje toho psa a udělala by pro něj cokoliv.
Cestou mimoto ještě kouká na stromy, sleduje, jestli se les nějak nemění na nějaké pohostinné místo. Ještě neměla snídani a nechce ji vynechat. Taky ale nechce spořádat svoje zásoby nutrityčinek, které si šetří na nějaké horší dny. Tohle je totiž ještě hodně v pohodě. Na chvíli se pak zastaví a na chvíli se orientuje. Pokud dávala celou cestu pozor a není úplně mimo, tak je tak padesát kiláků od svého auta. Jenže úplně mimo klidně může být. Ostře zatočí doprava a vydá se zpátky k autu. Bude to ještě den cesty, když si pořádně mákne, a stejně počítá, že dorazí až za tmy. Taky se chce cestou pokusit něco ulovit, i když to asi nemusí, když si vzpomene, že nějaké pasti nechala nalákané před svým odchodem. Pokud se jí poštěstilo, bude mít i jídlo.
|
|
|
Les
Apr 27, 2019 16:25:08 GMT
Post by Amiah Portman on Apr 27, 2019 16:25:08 GMT
Ještě přes západem slunce se dostala k autu, lhala by, kdyby řekla, že to nebylo příjemné, mít jisté zázemí. Jenže nebyla skoro vůbec unavená, jenom fyzicky, přeci jenom si dala pěknou procházku. Kdyby její hodinky s krokoměrem vydržely, určitě by jí teď řekly něco kolem tak třiceti tisíc kroků. Jo, to by měla splněný denní limit dost s přehledem. V pastech, co měla kolem svého skromného tábora, se chytil jeden zajíc. Po docela dlouhé době, co žádné maso neměla, se na to těšila jako na hostinu. Ještě s ním nic nedělala, jenom ho zabalila do igelitu a hodila do auta. Gabe byl unavený, ten toho naťapkal mnohem víc, protože všude musel být první, jak chtěl mít o všem přehled a taky si myslela, že ji tím chrání, že chce vědět, kam jeho panička jde a hlavně jestli je tam bezpečno. Miluje toho psa. Nechala ho nastoupit dozadu do auta a ještě si na chvíli sedla vedle něj a pořádně ho poňuchňala. Při cestách na takové projevy lásky není čas. Pak už jenom sama naskočila dopředu k volantu, ale ještě se zasekla, než nastartovala. Neměla moc žádný plán, kam se teď vydá. Zkusí asi jenom příjezdové cesty, na kterých nejsou vidět žádné nové stopy vozidel nebo divné stopy lidí. Jenže už je docela tma a docela je zvědavá, jestli něco uvidí. Obě dvě přední světla ještě svítí, ale děsí se dne, kdy se rozsvítí kontrolka a ona nebude vědět, co s tím. Pak konečně přestane filosofovat a otočí klíčkem. Rozjede se po lesní cestě k první křižovatce a tam se dá doleva. Nemá žádný cíl, jenom tímhle směrem ještě nebyla.
|
|
|
Les
Jul 4, 2019 19:11:57 GMT
Post by Madelaine Graham on Jul 4, 2019 19:11:57 GMT
Už pár dní se motá kolem docela podobných stromů. Buďto chodí v nějakém pseudokruhu, nebo prostě celý les vypadá úplně stejně a nikde nekončí. Přes den sice občas vidí slunce, ale má teď takové horší období a popravdě už ji ani nezajímá, jestli se třeba z toho lesa dostane. Je unavená a už ji to nebaví. Má to několik důvodů, jednak se jí fakt stýská po komkoli, kdo by s ní promluvil, protože už pěkně dlouho neslyšela vlídný lidský hlas, také jí začíná být zima, když se ukládá ke spánku, a navíc už dva dny neměla žádné jídlo. Zásoby neměla nikdy, ale vždycky měla štěstí třeba na ovoce nebo zeleninu nebo prostě kořínky, něco, co rostlo volně, dokud nezašla do tohoto lesa. Tady už nic nenašla, jenom dřevo a začátky padajícího listí, když už došla k nějakému listnáči.
To všechno způsobilo, že je hladová a unavená, takže když si povídá sama se sebou, je nepříjemná. Takže pak se na sebe naštve a chvíli nemluví. Jak už dlouho nikoho nepotkala, tak její vlastní hlas je to jediné, co jí připomíná, jak mluví ostatní. Od apokalypsy se z ní stala docela herečka, umí hlasy měnit a zahrát je tak, aby každý měl jinou náladu. Nepřijde si pak tak sama. Na začátku apokalypsy narážela na lidi docela často. I když se jich stranila, tak na někoho narazila pokaždé, když něco potřebovala. Teď nikde ani živáčka. Ale předevčírem viděla jelena. Zvířat má kolem sebe plno, ale tohle se jí obzvlášť líbilo, protože se jí k němu podařilo dostat hodně blízko, aniž by si jí všiml. Pak se otočil vítr a byl fuč, ale zase jí to trochu pomohlo, aby si třeba nemyslela, že na světě zůstala už jenom ona. O tom se jí totiž už několikrát zdálo, hlavně poslední dobou, když už fakt nikoho nepotkala. A nebyly to příjemné sny.
Projde kolem nějakého stromu, který skoro vypadá jako vrba, až na to, že není u vody. Nebo vlastně neví, jestli vrby mohou být i jinde než u vody, ale pokaždé když viděla vrbu, bylo to u vody. Každopádně je to strom, který má větve už nízko u země, takže ani pro takového prcka jako je ona by neměl být žádný problém na něj vylézt. A ona je prosím mistr v lezení na stromy. Už je zkrátka uťapkaná a jak nemá žádný cíl, ani myšlenku o cíli, tak i když jsou ještě zbytky světla, si chce odpočinout. Navíc jak je vyčerpaná bez zásob, musí teď častěji stavět na odpočinek a nevydrží jít tak dlouho. Ještě skočí za nějaký keřík se vyčůrat a pak už vyleze do koruny, kde je takový ten kalíšek z větví, kde si sedne, sundá baťůžek a pověsí na větev, a chvíli jenom sedí. Je unavená, to ano, ale sezení vydrží fakt jenom chvíli, pak ji to přestane bavit, tak začne šplhat výš a výš, jenom proto, aby viděla, jak vysoko to zvládne. Je lehká a ještě není tak zubožená, aby neměla žádnou sílu v rukou, takže jí to jde bez problémů. Dokud nepřenese váhu na suchou větev, které si předtím nevšimla. Ta pod ní praskne a než se stihne něčeho chytit, už letí dolů na zem, kam žuchne jako nějaký pytel.
Už mnohokrát spadla ze stromu a mnohokrát i z větší výšky, teď jí to ale trvá docela dlouho, než je vůbec schopná otevřít oči a uvědomit si, co se stalo. Asi hlavou nějak špatně narazila na něco. Leží ještě chvíli jenom tak, jak dopadla, protože jí najednou bolí celé tělo jako starého dědu, ale pak se konečně začne posazovat a zjišťovat, jak na tom je se zdravím.
|
|
|
Les
Jul 4, 2019 19:45:12 GMT
Post by Alexandra Thea Winters on Jul 4, 2019 19:45:12 GMT
Několik dní…ne několik měsíců…nebo snad roků? Podívala se na to co píše a jenom se zamračila a všechno to zaškrtala. Netušila jak dlouho to je od úplného začátku od doby co je sama a nebo od doby co po jejím boku umřel nějaký poslední člověk. Moc dobře věděla, že psát do deníku ničemu nepomůže, ale bylo to jediné co ji zůstalo z minulosti, když nepočítala jizvu na těle kterou nechtěla vidět. Jídlo dochází…nemám tušení jak dlouho jsem venku a dům se mi nechce hledat. Proč je těžké mít naději? Doufat, že je pro mě nějaké dobro? Není…zavinila jsem si to možná sama, ale proč teď…proč mě to nemohlo potrestat dřív? Zřejmě ji z té samoty pěkně hrabalo, začala upadat do depresí, nějakou chvíli sledovala nůž, jestli to prostě neukončí, tu svoji maličkost, která na tomto světě jen překážela. Poslední…poslední naději použiju na vstanutí a posunutí dál. Potkám někoho? Aspoň na chvíli? Snad ano… Dopsala svůj krátký zápisek do deníku, podívala se na svoje pero a jenom zkontrolovala náplň…bude muset najít další, nepřežije jen tak bez toho aby nenapsala do deníku aspoň čárku. S povzdechem si uklidila deník do batohu, zkontrolovala jestli má všechno a nakonec se jenom sebrala ze země a rozešla se nějakým směrem dál. Asi tři dny..nebo možná míň či víc byla už v lese, jídlo i voda docházelo a ona si přes les snažila zkrátit cestu, i když ji v tomto momentě přišlo že je ten les nekonečný a že měla jít po silnici. Nebo si snad najít nějaký odvoz…
Bloudila dlouho, číst v mapě neovládala a tak prostě nechala nohy kam ji zavedou. Ovšem…jako vždy ji zavedly do problému. Ponořená do svých myšlenek došla do lesní části, kde se to hemžilo lidožrouty - tak jim aspoň ona říkala - a ona si jich všimla až moc pozdě. Když ji najednou chytil jeden, co neměl ani nohy, lekla se s lehkým výkřikem spadla na zem. Najednou cítila velkou bolest ve stehně, otočila se na záda a všimla si jak se ji větvička zabodla do nohy.. Tři lidožrouti se na ni vrhli a ona rychle čapla svůj kousek kulometu a začala se bránit. Jednomu probodla hlavu, doplazila se ke stromu, díky kterému vstala, dalšímu hlavu rozsekla dlouhou ranou a posledního bodla do břicha a když spadl, dupla zdravou nohou, takže se hlava pěkně rozmašírovala. Slyšela další šramot a proto se co nejrychleji rozešla pryč. Snažila se utíkat, ale bolest ji to moc nedovolovala. Všimla si jak proběhla okolo nějakého keře, už je neslyšela a tak jenom spadla na zem s podivným zvukem, který bolestně vydala u stromu, co vypadal jako vrba. Jen se otočila na záda, snažila se popadnout dech, nevnímat bolest a tak koukala na koruny stromů, samozřejmě celou tu dobu držela kulomet v ruce. Když však popadla dech, opatrně se posadila a podívala se na svoji nohu. „Kurva…,“ zavrčí si pro sebe a pak jenom zvedne pohled a celá ztuhne. Až teď si všimla malé holky, co seděla na zemi kousek od ní.. Jenom na ni hleděla, zkoumala ji pohledem stále připravená vytáhnout zbraň a bránit se, i když ta dívka nevypadala na to, že by byla schopna ublížit, no…raději i tak čekala.
|
|
|
Les
Jul 4, 2019 21:15:45 GMT
Post by Madelaine Graham on Jul 4, 2019 21:15:45 GMT
Hlava ji bolí jak něco. Má pocit, že slyší nějaké hučení a divné zvuky jako vřískot a dusot nohou, ale to jenom chvíli, pak to přestane. Co ale nepřestane je pískání v uších, hlavně v levém uchu. Je hodně nahlas a nejde jí se soustředit. Když se podívá na svoje ruce, celé se klepou. Ale hned si uvědomí, že nemá kam spěchat. Vždyť prostě jenom vyleze na strom a v pohodě, nic jí tady nehrozí. Může si dát načas a počkat, až to pískání odezní. Kdyby jí v tom uchu nepískalo, určitě by slyšela tu postavu, co se tam objevila. Jenže ono jí v tom uchu píská, tak nic neví. Je z toho docela rozhozená. Jednou si zlomila ruku, když spadla z koně. To jí ta ruka sakra hodně bolela a rodiče ji pak vzali do nemocnice a dostala sádru, která ji strašně svědila a nemohla se dočkat, až ji sundá. Teď už asi žádné nemocnice nebudou existovat. Tady se na obě ruce koukne a zahýbe s nimi, aby se ujistila, že zlomené nejsou. Nic ji nebolí jako zlomenina, bolí ji jenom ta hlava a to pískání v uchu je dost otravné. Konečně se pořádně nadechne, do této chvíle na to vůbec nemyslela. Tady to trochu pokulhává, jak ji začne bolet na pravé straně někde v místech, kde si myslí, že má žebro. Jenom to bolí, nic jiného to nedělá. Přestane si toho všímat, protože pískot v uchu jí nedá se soustředit.
Zakryje si to levé dlaní a najednou zjistí, že není schopná rozeznat svět ve 3D. Všechno to vidí, jako by to bylo namalované. Toho se lekne, vyskočí na nohy a otočí se. A konečně ji uvidí. Tu osobu, co tam najednou je. Nemá čas ji zkoumat, hned chce sáhnout do baťůžku - nemá tam sice žádnou zbraň, ale plastovou flašku, která je to jediné, co by jí mohlo trošku pomoct, že by třeba vykryla nějaké rány nebo stříkla někomu vodu do očí - nejdřív se netrefí, jak má rozhozenou rovnováhu, a pak zjistí, že baťůžek zůstal nahoře ve větvích. Takže její jediná možnost je se schovat. Nemá čas se tou osobou zabývat víc, ale hned si všimne, že to není žádný zombík, a taky si všimne, že na ní úplně hned neútočí. Stejně jí je nepříjemné tady jenom tak stát a čumět na toho narušitele, tak se hned vydá na cestu zpátky do koruny stromu.
A je to hodně složitá cesta. Lezení má normálně v žilách, ale teď má v žilách jenom ten pískot z ucha. Má pocit, že ho i vidí. Krajně nepříjemná záležitost. Několikrát se chytne prázdna, i když si myslí, že tam větev je. Několikrát vyrazí na druhou stranu, než si to plánovala. Neví, k čemu by ten pocit přirovnala, ale přijde jí na mysl opilost. Ona sama nikdy alkohol neměla a už vůbec nebyla nikdy opilá, ale opilí lidé jsou přece mimo a když se motají po ulici, tak taky neví, na jakou stranu půjdou. Dostávat se výš jde mnohem pomaleji a už si není jistá žádným svým krokem. Ale koruna pro ni znamená bezpečí, jednak tam má svoje věci a jednak prostě doufá, že za ní ta osoba nepoleze. A když jo, je pro ni mnohem jednodušší ji skopnout. Natáhne se k další větvi, ta tam není, ztratí rovnováhu a takových dvacet centimetrů padá, než se jí podaří se za chytit za nějakou jinou větev, o které vůbec nevěděla. Praští se znovu do hlavy o kmen stromu - a hele, pískot přestal. Hlava ji rozbolí víc, ale najednou má už zase čistý obraz a když se vydá na nějakou stranu, je to ta správná. Rychle skoro jako veverka se teď dostane nahoru, popadne batoh a hned si ho nandá, a zaleze do stínu, aby viděla dolů na tu osobu, ale aby ideálně sama vidět nebyla. Prostě se přimáčkne co nejvíc ke stromu, ani nedutá a doufá, že ta osoba odejde.
|
|
|
Les
Jul 4, 2019 22:11:27 GMT
Post by Alexandra Thea Winters on Jul 4, 2019 22:11:27 GMT
Ona sama na nějakou chvíli nevnímala okolí, k čemu? Lidožroutům utekla a tak si mohl aspoň na chvíli odpočinout no ne? Navíc..cítila jak ji teče krev pod látkou kalhot, rána bolela jako čert a tak se jenom musela narovnat, aby si vytáhnout větvičku z nohy, ovšem v tom ji zarazila ta dívka. Sledovala ji zamračeným pohledem, zkoumala co udělá. Vždyť je živá! Potkala jsem někoho živého! zavolala si na sebe v hlavě, ovšem to už si všimla jak se ta dívka snaží dostat na strom. "Po-počkej," zamumlala tiše, pochybovala že ji dívka slyšela, ale i tak...Lexa dlouho ani netušila jak dlouho to je co na někoho promluvila. Dlouho se nezdržovat, hlavně aby neumřela.. pomyslela si a pak se pokusila postavit na nohy, ale ta bolestivá ji zradila a tak zase spadla. „Nejsem...nejsem na seznamování, ale můžu ti pomoct a pak zase půjdu,“ zavolala na ni ještě jednou, neboť si všimla, že ta dívka vylezla už dávno na strom. Jak? Nevypadala zrovna nejlépe...dobré srdce, které stále měla Lexa v sobě ji nutilo zůstat, ale nedostane se k ní na strom a už vůbec ne, když má ve stehnu tu stupidní větev. „Nebo víš co? Slez dolů jestli chceš...já ti neublížím..jestli chceš pomoct, slezeš jestli ne...počkej než si to vytáhnu a už mě neuvidíš,“ přišla si strašně...jak kdyby mluvila sama pro sebe, ale co? V tomhle světě to už nikdo neřešil..
Doplazila se k protějšímu stromu, podél zdravé nohy si dala kus kulometu a pak si jen sundala batoh a opřela se o kmen stromu. Podívala se na tu ránu a zamračila se. Na tohle snad nestačily její základy lékařství...nejlépe by se hodily čtyři ruce, ale což poradí si sama, tak jako vždy. Rozepnula si batoh, vytáhla si provizorní lékárničku, neměla přímo obvazy, ale čisté kusy látky vždycky stačily. Desinfekce měla jen trošku a nakonec bandáže na zastavení krvácení.. To zvládneš..není to nic hrozného, bude to bolet, jenom nesmím křičet... uklidňovala se v hlavě a pak chytla jednou rukou větvičku a druhou dala k ráně na stehno, aby si to mohla hned zakrýt. Zhluboka se nadechla a nakonec jenom začala tahat větvičku ven, a ano bolelo to. Její plán o nekřičení nevyšel a jednou nebo dvakrát vykřikla..
|
|
|
Les
Jul 4, 2019 23:14:39 GMT
Post by Madelaine Graham on Jul 4, 2019 23:14:39 GMT
Chvíli ještě sedí v klidu přilepená na strom, ale taky už ji to přestává bavit. Chce zjistit, co je ten člověk zač a co tady dělá a co se stalo. Je zkrátka zvědavá. Vystrčí hlavu z koruny a chvíli na ní kouká. Jak se snaží postavit a nejde jí to. Asi je zraněná. Trošku se otřese. Jestli je ta paní zraněná, tak se jí muselo něco stát. Zombíci? Nechce si dělat žádné naděje, že by to zombíci nebyli. To ji donutí zase hlavu zastrčit. Nahoru do slabších větví si teď chvíli netroufne, alespoň než ji přestane bolet pravá strana hrudníku a hlavně až jí přestane bolet hlava, ale alespoň trochu z výšky okoukne situaci kolem dokola. Jestli se k nim nepohybuje něco, co by o nich radši nemělo vědět. Jenže v začínající tmě vidí jenom obrysy. Důležité ale je, že se žádný nehýbe, až samozřejmě na tu paní. Chvíli přemýšlí nad tím, co říká. Krutě potřebuje pomoct. Obě potřebují pomoct. Neví, jak je na tom ta paní, ale může mít jídlo. Je možná zraněná, ale to neznamená, že není užitečná. Nic na to ale neříká a ani se nepohne. Je v tom moc velké riziko, kdyby sešla dolů.
Jestli ji opravdu zranili zombíci a jestli se tady někde potulují, je před nimi na stromě v bezpečí. Jestli to jsou jednotlivci, jinak by tady byla uvězněná asi do konce života. Nebo by je zaměstnala ta paní a ona by mohla utéct. V každém případě, v každém možném scénáři, je tady nahoře víc v bezpečí. Takže sama v sobě neumí popsat, proč se jí tak chce dolů za ní. Bude to mít nějaké do činění s tím, že prostě potřebuje lidský kontakt. Může se stát, že na dalšího člověka nenarazí. Zvlášť, když už dlouho žádného nepotkala, to znamená, že lidí ubývá. Může už jich být fakt malinko. Může to být její poslední šance, jak si nepovídat jenom sama se sebou. Předchozí zlé rozpoložení se někam vypaří, jak ji víc a víc láká se dostat na zem. Jasně, může to být past. Říkala sice, že jí neublíží, ale to by klidně mohl být nějaký kec. Zase na druhou stranu, je zraněná, takže si Mads docela věří v tom, že by byla rychlejší a měla by šanci utéct.
Jako opička, která na tom stromě žije celý život a zná ho a ví, jaká větev je jak pružná, se snese na zem. Drží se zpátky a kontroluje si, jestli má únikové cesty a taky jestli se v šeru nezačne něco hýbat. Je přikrčená a docela mhouří oči, aby to všechno viděla dobře. Celé to budí dojem, že už byla bez lidí opravdu dlouho a chová se teď spíš jako nějaký divoký tvor. Dává si pozor, aby byla tichá a našlapovala v klidu. Má na zádech batoh, ale láhev s vodou nechala v něm. Chce věřit tomu, že jí neublíží. Sleduje taky, jak ze sebe tahá ten klacek. Přijde jí to trochu nechutný, ale zároveň se jí to líbí a kouká na to dál. Ta paní mohla prostě jenom spadnout a zarazit si to do nohy, nemusela nutně potkat zombíky.
Přiblíží se úplně k ní a opatrně si sedne na bobek u té její nohy, aby se na to taky podívala. Ne že by byla nějaká doktorka, ale chce se kouknout, jestli tam má fakt díru. A taky jak je ta díra velká, jestli by tam třeba mohla strčit prst. A taky samozřejmě chce vidět, jestli je v pohodě. Ještě chvíli čučí na tu ránu, než si začne prohlížet i tu paní samotnou. Nemá vůbec odhad, kolik jí tak je, třicet? Vypadá jako někdo, kdo už má děti. Chtěla by jí nějak pomoct, i když teda vůbec neví jak. Ale prostě vezme desinfekci a ani se neptá a rovnou jí tu díru postříká. Alespoň tak to vždycky dělala máma, když si třeba odřela ruce. Pak to strašně pálilo, ale jenom chvilku. Teď to asi bude pálit tu paní, ale taky jenom chvilku. Pak už si s tím neví rady, protože takovéhle zranění vidí poprvé v životě. Položí desinfekci a zase se nervózně rozhlídne kolem. Je pořád na bobku a trošku se teď posune dozadu dál od rukou té paní, aby na ní ideálně nedosáhla. Kdyby jí chtěla ublížit, už měla spoustu příležitostí, ale co kdyby se k tomu rozhodla až teď. Je pořád připravená vyrazit každou chvíli a utéct, ale neudělá to, protože... zkrátka potřebuje lidi.
|
|
|
Les
Jul 5, 2019 12:23:03 GMT
Post by Alexandra Thea Winters on Jul 5, 2019 12:23:03 GMT
Proč vůbec mluvíš? Proč se zajímáš? Ta holka asi nechce pomoc tak se ošetři a vypadni.. mluvila na sebe v duchu, možná opravdu přicházela o rozum, nebo to bylo z té bolesti, ale i tak se snažila sama na sebe promluvit, jako kdyby si i měla odpovědět. Nevnímala tu dívku, řekla ji své a bylo ji celkem jedno jestli dívka přijde nebo ne, přeci jen… když nepřijde mohla by žít o nějakou chvíli déle ne? U Lexy všichni umírají, i ona by mohla umřít, ale i tak se snažila dívce pomoct, i když ji mohla být jedno… Jsi s tím hrozná, Alex. kritizovala se v hlavě a pak už se pokusila dostat na nohy, i když ji to ani nešlo. Začínala být tma a ona ani netušila kam se zašije. Zůstane snad tady? Nastraží signály pro lidožrouty a usne tu? Ne… její problém byla i ta dívka, podělí se s jídlem i vodou, klidně ji pomůže ale nenechá se jen tak okrást, to by rozhodně nešlo. Naposledy na ni promluvila, byla ráda že zase slyší aspoň svůj hlas nahlas po takové době a doplazí se jenom ke stromu, aby se o něj opřela. Tohle bude ještě zábava…
Moc dobře věděla, že jsou prozatím v bezpečí, ty co ji chtěli sežrat a kvůli kterým má větvičku v noze zabila a ty další setřásla, ovšem jestli se sem dostanou, jednoduše je zabije. Ani na vteřinu nepomyslela na to, že by mohla použít tu holku jako nějakou oběť aby utekla. Je ještě malá, kolik ji mohlo být? Deset? Nezasloužila si špatné chování. Dost ji to připomínalo období, kdy se musela starat o mladší sourozence, ale stejně umřeli nebo se ztratily. Nemohla mít nikoho u sebe dlouhou dobu, ale zase nemohla nikoho zradit, taková ona prostě nebyla. Ani pořádně dívku nelákala, nedávala ji známky ani toho, že to není past, nechala ji ať se rozmyslí a začala se věnovat sobě. Popravdě? Doufala, že k ní přijde aspoň kousek, nemusela mluvit, ale Alex potřebovala vidět aspoň živou tvář...dalo by ji to další naději posunout se dál, naději že by i její bratr mohl přežít, když to dokázala tahle holka. Mohla tu být ta šance a Lexa se ji držela jak jen dokázala, nechtěla se vzdávat, dokud mohla šla dál ať ji v cestě překáží cokoliv. Dokud neumře, nevzdá se, to byl její cíl.
Ani si nevšimla že se ta holka opravdu odhodlala slézt dolů, mohla být ráda že v té začínající tmě viděla na tu ránu, aby si mohla vytáhnout klacek. Jenom ho chytila rukou, začala to pomalu vytáhnout, dvě vykřiknutí ji stačila a pak už byla jenom potichu. Najednou zvedla hlavu - cítila jak ji po čele jedou dolů kapičky potu, z toho jak moc to bolelo a ona využila veškerou energii na to, aby tolika nekřičela - a všimla si teprve dívky že je na zemi. Poukázala ji malý úsměv, u kterého doufala, že ho viděla, opravdu se snažila ujistit samu sebe, ale i ji že tady po jejím boku na nějakou tu chvíli je v bezpečí. Jedním rychlým pohybem konečně vytáhla klacek, dokonce trochu krve vystříklo do jejího obličeje a ona hned přitiskla gázu, aby zastavila krvácení. Nevypadalo to, že by si zasáhla tepnu, nějaké žíly určitě, ale nebylo to nic co by nemohla přežít. To bylo dobré znamení...
Podívala se na tu dívku, když se najednou přiblížila a chvíli ji sledovala. Jenom se ušklíbla, všimla si jak se dívá na její nohu a tak jenom dala už ne bílou, ale červenou gázu od krve na chvíli stranou, aby se dívka mohla podívat. "Není to nic vážného, ale díra tam je," uchechtla se jenom, ani netušila jestli ji ta dívka rozumí, ale i tak mluvila... potřebovala to. Nakonec si to zase zakryla, volnou rukou se natáhla pro batoh kde našla baterku, rozsvítila ji a podívala se na dívku. Než ji stačila říct aby ji držela, hlasitě zasyčela a celá ucukla, když ji dívka postříkala ránu. "Příště aspoň varuj," mírně zavrčí a snaží se popadnout dech od dalšího návalu bolesti, desinfekci nikdy neměla ráda a ta dívka ji plně použila. Už jen díky tomu jak se chovala a zacházela s věcmi bylo poznat, že ten lidský kontakt neměla asi dlouho. Alex se jenom kousla do rtu a díky světlu z baterky si dívku prohlédla. Opravdu vypadala jako nějaké divoké dítě..."Jenom to drž," do ruku ji vrazí baterku, nastaví ji aby viděla na ránu a nakonec oddělala gázu. Bude si to muset vypálit, šití neměla a to byla jediná možnost, aby se ji to nezanítilo, ovšem teď oheň asi neudělá, proto si povzdechla a s velkým rizikem, že dostane infekci, si tam dala čistou gázu a pak to obvázala kusem látky, co sloužil jako obvaz. Podívala se na dívku a slabě se usmála. "Díky...umíš mluvit?" pozvedla hned obočí, vzala si baterku zpět do ruky a jenom začala hledat něco v batohu. Vytáhla malý sáček sušeného masa, kterého měla opravdu minimálně a konzervu s čínskými nudlemi. "Lepší nemám..." poví jenom a vytáhla nůž. Rozdělala to a velmi opatrně ji tu konzervu podala. Bylo ji jedno jestli se rozdělí nebo to sní sama, vždycky ji záleželo na druhých a proto dívce dávala v jídle přednost. Jenom se rozhlédla okolo, jestli je všechno jak má být a nakonec jenom koukala na dívku, jestli si vezme to jídlo...
|
|
|
Les
Jul 6, 2019 9:47:58 GMT
Post by Madelaine Graham on Jul 6, 2019 9:47:58 GMT
Fakt ji baví koukat na tu krev. Hlavně na tu krev. Ta paní ji zase tolik nezajímá. Když se nahne blíž, cítí dokonce takový divný rezavý pach. To udělá jenom jednou, protože zase tolik to čuchat nepotřebuje. Nic si nedělá z toho, že na ni ta paní mluví občas nepříjemně. Je to pořád lepší než skřeky zombíků. Ještě chvíli na tu nohu civí, ale už také kouká kolem. Vidí, že má ta paní u druhé nohy zbraň. Ne že by se bála, ale už ví, že je ozbrojená a že kdyby se třeba něco stalo, třeba že kdyby přišli zombíci a ony by nestihly utéct, tak mají alespoň nějakou šanci. Ano, obě dvě mají. Nebere ji moc jako nějaké nepřítele, zase, měla už hodně možností, jak se jí zbavit. Ale také to nevidí na delší bytí spolu. Tak je to vždycky, vždycky, když někoho potká, moc dlouho s ním nevydrží. Sama ani neví proč, ale spíš potřebuje hrát podle svých pravidel a ještě je moc malá, aby měla zodpovědnost i za někoho dalšího. A rozhodně nechce, aby měl někdo zodpovědnost za ni.
Dostane do ruky baterku a chvíli s ní svítí na tu ránu, ale pak ji to přestane bavit, tak si posvítí i na obličej té paní, aby si ji prohlídla. Líbí se jí její vlasy. Už se absolutně nestará, co se tam děje s tou nohou, ale otočí baterku k sobě, takže se na chvíli oslepí tím světlem, ale hned si ji dá pod bradu, jako kdyby vyprávěla strašidelný příběh, a začne dělat různé ksichtíky v tom válci světla. To jí chvíli vydrží, než se začne nahlas smát. S její malou baterkou to nejde, no a co jiného s baterkou taky dělat. Když si ta paní vezme baterku zpět, chvíli ji ještě drží, protože ji nechce dát z ruky, ale zase ví, že není její. Ale připadala si alespoň nějak užitečně, že něco alespoň mohla držet. I když to dopadlo tak, jak to dopadlo. Na otázku ale neodpoví. Pokýve hlavou, že umí. Ale že mluvit nebude. Alespoň ne teď. Protože prostě... nechce před ní mluvit. Stejně ji za chvíli opustí, tak chce zůstat co nejvíc neosobní. A taky neví, o čem by si povídaly.
Chvíli čeká, co s tou baterkou bude dělat. Jestli taky vtipné ksichtíky. Ale je to mnohem lepší, když vytáhne jídlo a pak jí podá konzervu. Rovnou se na ní vrhne přesně s tím hladem, že už dva dny nic nejedla. Během ani ne minuty do sebe nacpe půlku a vůbec nevnímá okolí, než zpomalí a konečně si uvědomí, že její jídlo to není. Zastydí se za sebe a přestane se cpát. Konzervu podá zpátky majitelce. Na druhou stranu její tělo ožije i tou troškou jídla, co do sebe dostala. Alespoň něco. Aby tam jenom tak neseděla a nevěděla roupama coby, tak si zase sáhne pro svou oblíbenou baterku a chvíli si s ní hraje. Pak ji namíří na nejbližší strom, chytne ji mezi koleny a ještě trochu pošteluje rukou, než se pokusí udělat stínového psa. Je to dítě, jasně, že umí dělat stínová zvířátka. Až na to, že ten pes vypadá jako pavouk. Zkusí teda holubici, ale zase z toho vyjde pavouk. Každé další zvíře? Pavouk, pavouk, pavouk. Ale nevadí jí to. Baví se tam s tou baterkou, než zaslechne nějaké divné zvuky někde v okolí. Jako kdyby tam někdo šel a bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší. Hned vyskočí na nohy a posvítí baterkou ke zdroji zvuku, tam nic není, ale přesně tam, kam až nedopadá světlo a výsek baterky je tak ohraničený, se objeví nohy. Pomalu a bez nějakého velkého rozmyslu, ale jsou to jasné umrlčí nohy, které se svým líným krokem pohybují směrem k nim.
Nemá čas zjišťovat, jestli je to jenom jeden zbloudilý zombík, nebo jestli to byl první zbloudilý zombík. Hned má jasno, utéct. Zavrčí si sama pro sebe, ale nenechá tady tu paní. I když má něco s nohou, ať jí klidně upadne, ale musí pryč. Vezme ji za ruku a snaží se ji odtáhnout pryč.
|
|
|
Les
Jul 6, 2019 13:26:01 GMT
Post by Alexandra Thea Winters on Jul 6, 2019 13:26:01 GMT
Ani netušila jestli se ji chtělo smát nebo brečet za tu dívku, to jak se chovala…Tohle si děti nikdy nezasloužily, ale zase dívku respektovala, že je živá… Ovšem na jak dlouho? V tomhle světě přežila sotva ona a to byla dospělá, ale co holka, které je jedenáct? Samozřejmě o dívce nepochybovala, jestliže k tomu neměla důvod tak to ani nevypadalo. Možná je rychlá, vypadala hubeně, a docela dobře, tedy aspoň podle toho, co viděla ve tmě a tak si usmyslela že běh ji jde dobře a lezení po stromu zřejmě taky. Jenom se slabě usmívala a sledovala ji. Samozřejmě stíhala více věcí najednou a tak si snažila ošetřit tu nohu a taky hlídala okolí, kdyby musela sáhnout po své zbrani, kterou měla po svém boku. Alex měla vždycky rychlé reflexy, dokázala vrhnout nožem a trefit se, proto jenom namátkově sáhla na pásek jestli má svůj nůž a hned se cítila o něco klidněji když ho tam cítila. Samozřejmě moc dobře věděla, že další má v bundě, poslední v botě a ještě má dvě zbraně a svůj kousek kulometu, neměla se čeho bát a dívku by klidně ochránila. Měla vzato, že dívku by čekalo něco lepšího, má ještě život před sebou a proto by raději zachránila ji, než sebe a to ani tu holku vedle ní neznala, ovšem na tom ji nezáleželo…
Nebyla si úplně jistá jestli byl nejlepší nápad dávat tomu dítěti baterku, ale doufala, že na to aspoň chvíli uvidí, což se ji taky dařilo, když v tom během chvíle, při které to naštěstí stihla ji oslepilo trochu světlo a ona pochopila, že si ji dívka prohlíží, nechala ji a jenom na ni koukala konečně s nohou ošetřenou, i když bolela jeho čert. I Lexa si chtěl prohlédnout dívku, ale asi nebyla její řada a tak se na ni jenom trochu pousmála. Pomalu zapomínala jaké to je starat o někoho malého a ke všemu zvědavého a divokého jako je ta dívka, když najednou světlo z její tváře zmizelo, podívala se na ní jak na sebe posvítila a když začala dělat ty různé ksichtíky musela se opravdu zasmát. Opravdu to byla ještě malá holka, která by si klidně vystačila s onou baterkou. Pobaveně ji sledovala, ale pak potřebovala uklidit věci a vytáhnout jídlo, se kterým se chtěla podělit, jako kdyby si tím mohla koupit její důvěru...i když v přesně to doufala, jen aby tu s ní zůstala o chvilku později. Jenom se ušklíbla, moc dobře cítila, že dívka má i sílu, když nechtěla pustit tu pouhou baterku, ale nakonec ji jenom získala a všechno zase schovala do batohu, ze kterého nakonec vytáhla i jídlo a podívala se na ni.
Mluvila na ni jak nejlépe mohla, všimla si dokonce toho přikývnutí, že mluvit umí, ale taky se ji ani nedivila že se do toho nějak nechystala..Nevadilo ji to, nemusela mluvit, sice si přišla jak kdyby mluvila sama pro sebe, ale aspoň z těch výrazů a pohybů těla bude vědět něco o dívce. Nabídla jí jídlo, dokonce se lekla že by ji dívka i snědla ruku jak se pro to vrhla a nakonec ji jenom s lehkým úsměvem sledovala. Byla to její poslední konzerva, ale nevadilo ji to, jen ať si dívka dá...Lexa si něco najde. Tiše se smála nad tím jak jedla rychle, ovšem pak ji musela trochu napomenout. "Opatrně, aby ti pak nebylo špatně," okomentovala hned a pak na ní dál koukala, načež obhlídla okolí a nikde nic, naštěstí ani nevěděla na jak dlouho, ovšem už teď věděla, že nepřítele když tak zabije, neboť věděla že pro běh její noha není zrovna stavěná. Když se najednou dívka přestala cpát jenom se podívala na to jak ji konzervu podala zpět. "Klidně to sněz... Potřebuješ to víc," pokrčí rameny a nakonec si nechala zase vzít baterku a jenom ji sledovala. Musela se stále usmívat, dokonce ji po chvíli bolely tváře protože se dlouho neusmívala, ale uznala, že ji to i prospělo...být s tou dívkou i když možná za chvíli zmizí. Neřešila to, měla dobrý pocit že ji aspoň nakrmila, dělala ji na chvíli tu blbou společnost. Pak se zasměje když začne dělat stínová zvířátka, sama jich pár uměla. Jenom ji sledovala, jako kdyby k ní patřila už nějakou tu dobu, ovšem najednou zaslechla sama kroky. Nevěstilo to nic dobrého, podívala se kam dívka otočila baterku a hned jak zahlédla boty lidožrouta začala se pomocí stromu zvedat a jenom si sáhla pro svůj kus kulometu.
Udělá všechno proto aby přežila ještě nějakou chvíli, nebo aspoň kdyby koupila nějaký čas té dívce, Když ji najednou začala dívka tahal za ruku, jenom zavrtěla hlavou a udělala nemotorný krok kvůli bolavé noze. "Jestli chceš...uteč, nebo se schovej za strom a ani se nehni. Nemůžu běhat, zdržovala bych," řekla hned tiše, musela si vzít baterku a pak jenom koukla na dívku. "Kdybys utekla, díky za zlepšení dne," mrkla na ni a pak se jenom rozešla dál od ní. "Hej zmrde, tady jsem!" zavrčí aby upoutala pozornost a posvítila si na lidožrouta. Ovšem najednou byly dva, šly za sebou a už po Lexe natahovaly ruce. Ani na chvíli neváhala, vytáhla si nůž a toho co byl blíž, rozsekla jeho hlavu s menší otočkou skoro na dvě poloviny. Toho co se k ní blížil, jenom pomocí baterky našla, napřáhla se a hned vrhla nožem. Zasekl se přímo do oka a lidožrout konečně mrtvý spadl na zem. Alex měla pocit, že její noha umřela...strašně to bolelo, ovšem věděla že takhle tu nemůže zůstat dlouho, udělala moc hluku svým křikem a tak se posune dál. Ani nehledala dívku, měla zato že utekla a jestli ne, tak nějak čekala že se dívka objeví sama, nebyl prostě čas hledat. Sotva chodila, ale dostala se ke stromu, o který se opřela aby si sebrala batoh ovšem noha zabolela a ona hned spadla na zem. "Kruci..." jenom zaklela a utřela si pot z čela, musí si najít nějakou větev jako oporu, jinak to nepřežije...je moc pomalá.
|
|
|
Les
Jul 7, 2019 13:28:07 GMT
Post by Madelaine Graham on Jul 7, 2019 13:28:07 GMT
Když jí nechá celou konzervu, tak se trochu usměje, ale víc má hlad, takže si dá ještě jedno sousto a pak ji nechá u sebe. Jak si tak hraje s baterkou, tak jí je fakt dobře. Cítí se v bezpečí a konečně chvíli není sama, už to bylo fakt dlouhé. Zároveň už ale ví, že je na tom lépe, když je sama. Ale čas od času se hodí někoho potkat. Jak o tom tak přemýšlí, tak jí hned myšlenky sjedou k její rodině. Snaží se o nich moc nepřemýšlet a vždycky když si na někoho z nich vzpomene, začne něco dělat, aby přemýšlet zkrátka nemusela. Jenže teď to nějak nejde. Začne se jí stýskat, jako opravdu stýskat. Byla párkrát na táboře, takže byla už několik dní bez rodičů, ale vždycky tam s ní byli její přátelé a občas i nějaký její brácha, ale prostě takhle dlouho sama nikdy nebyla. Cítí, jak se jí do očí derou slzy, tak proti nim bojuje celou svou vůlí, rozhodně nechce, aby ta paní viděla, že brečí. Proto tak trochu uvítá příchod zombíků, protože si může nepozorovaně otřít oči.
Popadne ze země konzervu a čeká, až ta paní začne taky utíkat. Že by zůstala schovaná za stromem nepřipadá v úvahu, když jsou někde zombíci, chce od nich být co nejdál. Ještě ji jednou zkusí odtáhnout, ale takový tintítko nemá moc šancí. Pustí její ruku a ještě na ni chvíli kouká. Chtěla by něco udělat, ale neví co. Nebo spíš mohla by ty zombíky odlákat za sebou, protože ona jim uteče a dá tý paní šanci se někam schovat, ale to už ta paní začne hulákat, aby udělala přesně to, co měla v plánu. Zkrátka Mads stála moc dlouho na místě a někdo ji předběhl. Zkontroluje, že zombíci opravdu jdou za křikem a má sto chutí utéct, ale nějak to nejde. Nějak se jí nejde odlepit podrážky bot od země. Ještě kouká, jak po ní jde první zombík, a hlavně vidí, že má nějakou zbraň. Její nohy konečně povolí a ona udělá prostě to nejjednodušší, co dělat může. Otočí se jako na obrtlíku a začne utíkat.
Jak je tma, zakopne třikrát o volnou větev, jednou zakopla o vlastní nohu, pak se jednou zamotala od nějakého křoví a pak pětkrát naběhla přímo do stromu. Že by to byla příjemná cesta se nedá říct. Má v sobě ale hodně adrenalinu a nic moc si neuvědomuje, že je teď celá odřená na všech možných tělesných plochách. Běží docela dlouho, nebo si to alespoň myslí, začne zpomalovat až když les přestane být ta hustý a začne v něm trochu vidět. To už si je plně vědoma toho, že ji odřené dlaně a čelo pálí, jak do odřenin stéká pot. Ještě se ale nezastavuje, neslyší nic než svůj dech a tlukot srdce, ale běží dál, sice jenom poklusem, ale pořád běží. Neví kam, alespoň už si ale dává pozor na to, aby do ničeho dalšího nenabourala. Což se jí nepovede, když se zamotá do ostružiníku. Dojde už jenom pár kroků, když si uvědomí, že je na kraji lesa. Že už jenom pár stromů a je tam volné prostranství. Zastaví se a otře si pot, přičemž si zase připomene odřeniny. Nevidí, jestli jí někde teče krev, ale i kdyby ano, nebylo by to nic vážného. Je naprosto vyčerpaná, tak se jenom snaží ovládnout svůj dech, aby slyšela, jestli v jejím okolí nejsou také divné zvuky. Žádné neslyší, ale neoddechne si. Najde si zase nějaký strom, tentokrát už není tak příjemný jako ten podobný vrbě, vyhoupne se na něj a ještě dlouho trvá, než se jí začnou klížit víčka, protože je pořád na výzvědách a kontroluje okolí. Pak to ale neudrží a schoulí se do klubíčka a usne.
|
|
Daryl Lawrence
Přeživší
"Damaged people are dangerous, they know how to survive."
Posts: 25
|
Les
Jul 20, 2019 20:10:10 GMT
Post by Daryl Lawrence on Jul 20, 2019 20:10:10 GMT
Koukl na ni přes rameno a zamračil se. "Celý zasraný život v tomhle zasraném světě je jeden velký hazard," zavrčel. Fajn možná chvílemi byla dobrá přítomnost ta holka, ale stejně pro něj převažovaly ty chvíle kdy ho naprosto štvala, a to ji ani neznal. Jasně že se zajímala o svoje bezpečí, řídil, ale mohl zabít oba, když by omdlel a pořádně s nimi třískl na silnici. O nic jiného tu nešlo zřejmě, jenom o ubohou touhu přežít? Určitě... Spražil ji pohledem, docela dost vražedným, ach v tu chvíli litoval snad ze všeho nejvíce, že nemá reálný vraždící pohled, aspoň by mlčela. "Oplýváš najednou nějakou ukecaností a chytrostí nemyslíš?!" prskl po ni. Mohlo ji být jedno jestli by umřel nebo ne. Však jeho život byl celou dobu bezcenný proč ho prostě nemohl ukončit, když přicházel o krev? Raději mlčel, byl nabručenější než kdy jindy a taky ho bolelo celé tělo, dokonce hlava z toho jak najednou tolika mluvila. Kde se to v ní vzalo?! Zeptal se sám sebe a zařadil to asi jako desátou otázku, na kterou neměl odpověď. Jenom protočil očima, a raději se podíval před sebe s tím že si zavrčel něco jenom pro sebe. "Cetky...věci...," okomentoval to jenom tak, aby toho neřekl zbytečně moc. Říkal že oplývá chytrostí? Byla to chyba, najednou jako by ta chytrost pěkně klesla na nějaké dno. Nakonec ji jenom neznačil aspoň trošku, že se teda nechá, ovšem to si nepamatoval že dezinfekce pálí jako sviňa, takže netušil co ho čeká. Cítil se o něco lépe když se nakonec sama na něj natiskla - samozřejmě kvůli bezpečnosti - a nakonec vyjel. Soustředil se na cestu, ovšem taky na Psa, aby se mu nikde nezatoulal. Chvíli jel po silnici, po očku sledoval jestli tu holku neztratil někde za sebou a pak vjel jenom na lesní cestu. Trochu to házelo, kořeny stromů a ukryté kamení s větvemi pod spadlým listím dělaly hold svoje. Netrvalo to dlouho a svoje myšlenky musel zase vypnout, stejně ani nevěděl kam směřují protože se věnoval tomu aby neomdlel a jenom dojel až k řece, na odlehlé místo, dostatečně zakryté stromy. Měl tu spacák, nástrahy v podobě konzerv, aby stihl včas zaútočit. U spaní měl i ohniště, jeho místečko kde spal bylo u stromu, na kterém na jedné z větve vyselo několik mrtvých veverek a další měl v motorce. Pomalu zastavil, počkal až sleze a nakonec slezl i on a motorku postavil na stojánek kousek od děravé sítě, která byla snad rybářská, ani netušil k čemu to je. "Jedna zkurvená noc. Jestli ráno nebudu mít něco co je mé, vezmu si něco co patří tobě," zavrčel a jenom šel ke spacáku na který si s hrcnutím sedl a pískl na Psa, aby obešel okolí. Vždycky mu něco přinesl, třeba takovou ruku mrtváka či něco takového. Otočil se na ni a jenom ukázal zdravou ruku na svůj domov. "Jako doma," zabručel jenom a podíval se na zakrvácenou ruku. Nechtěl vidět záda, stačilo, že ho to bolelo...
|
|
|
Les
Jul 20, 2019 20:45:37 GMT
Post by Avery Bradbury on Jul 20, 2019 20:45:37 GMT
Ten člověk snad neuměl jinak než se mračit. Vždyť s ním nechtěla trávit zbytek života, teď to prostě překousne. I když nebyla z kamene a každou celkem jedovatou poznámku vnímala, nedala to na sobě znát, nenechala se navenek vyvézt z míry uvnitř však přemýšlela, kdo tomuhle chlapovi ublížil, že se choval jako takový buran. Radši teda už nic neříkala, stejně by to ničemu nepomohlo. Snažila se teď soustředit spíše na směr, kterým se tedy zítra vydá, možná by se pak měla projít i k nějaké benzínové pumpě, sehnat nějaké mapy, lépe se zorientovat a pokud tedy půjde výše do hor, nejspíše by měla sehnat ještě víc konzerv, dnes toho moc nasbírat nestihla, sice jí to mohlo na nějakou chvíli vydržet, za tu dobu co byla sama moc často nejedla, hodně si vše šetřila, takže se ji dost zmenšil žaludek, alespoň nebyla tak často hladová, to byl asi plus. Bohužel byla častěji unavená, to byl mínus. Konečně motorka zastavila a Avery slezla dolů, jak nejrychleji jen mohla. Po okolí se rozhlédla jen velmi krátce, protože pak muž zase promluvil. "Jo, protože tady po všem tak hrozně toužím." Protočila očima při své sarkastické odpovědi. Taková se neznala, vždy byla na všechny přátelská a milá, vlastně i na toho muže byla celkem příjemná ještě celkem nedávno, možná to byl prostě ten jeho přístup, a do toho její sebedestruktivní myšlenky, ale jak šlo poznat, už ani ona neměla moc dobrou náladu. Sundala si ze zad batoh a klekla si. Vytáhla z něj velkou černou mikinu, to byla její jediná radost ze dneška. Sundala si koženou bundu a mikinu na sebe navlíkla, na to zase koženou bundu. Tak je to mnohem lepší, nikdy si nevšimla, že byl podzim tak chladný, možná protože ho celý nemusela prožívat venku s minimum ohně, který láká mrtvé. Batoh zase zavřela a přehodila přes ramena. Sice se nechystala nikam jít, na to už neměla energii, ale měla ráda své věci u sebe a batoh byl teď už bez tlusté mikiny mnohem tenčí a to už byl dost lehký předtím. Narovnala se o rozhlédla se po okolí, tentokrát pořádně. Nebylo to špatné místo, Avery nebyla fajnovka. ještě před apokalypsou jezdívala s rodiči stanovat, a tak ji pobyt venku vlastně nikdy nevadil. Povzdechla si a sebrala všechnu odvahu, aby zase promluvila. Ne že by měla strach z toho muže, spíše měla strach, že nemá nervy na žádné nevrlé hádky s tvrdohlavcem. "Tak co ty rány, mám se na to podívat?" Pronesla nezaujatě a pohlédla na něj. Držela si celkem odstup, nečekala že by ji zbil nebo něco, kdyby jo, je rychlá, možná by utekla, a nebo také by se mohla bránit pistolí, kterou měla přímo u boku, ale opravdu si myslela a doufala, že to nebude zapotřebí, jen to takhle je určitě lepší pro ně oba, mít nějaký ten osobní prostor. Zvláštní myšlenka, když se mu zrovna nabídla, že ho ošetří..
|
|