|
Post by Park Jimin on Aug 14, 2019 8:19:13 GMT
Následující slova zapříčinily to, že se postupně začínal uklidňovat, až jen po chvíli odevzdaně ležel v černovláskově objetí. Vzlyky utichly, stejně tak jako slzy, jež už dávno přestaly téct a nedaly tak šanci smáčenému kruhu na Jungkookově tričku se nadále zvětšovat. Zarytě mlčel, snad proto, že se styděl? Nevěděl, prostě se jen nehnutě koukal na neurčité místo někde na černovláskově hrudi a čekal. Na co? Na cokoliv. To cokoliv přišlo v podání zesílení stisku a posílení tak jejich objetí ze strany Jungkooka, ten jej následně začal hladit po vlasech, což bylo nanejvýš uklidňující a Jimin, kdyby byl kočkou, už by začal i příst. Nevšiml si toho, jak se zmiňovaný trochu odtáhl, aby mu snad viděl do tváře, měl teď docela problém s rozhozeným srdečním rytmem, protože si začínal uvědomovat jejich těsnou blízkost, ze které přímo šílel. Nutno podotknout, že ze zcela jemu neznámých důvodů. A jestli šílel z jeho těsné blízkosti, asi dostal srdeční kolaps, jakmile se k němu černovlasý naklonil a začal mu pod očima slíbávat vlhké místečka, díky slzám, jež tam stále přebývaly, po chvíli už po nich nebylo ani památky. Za to ty doteky.. polibky.. ty cítil stále, i když už se Jungkook odtáhl. Co to proboha dělal? Proč? Díval se na něho, studoval jeho tvář a asi reakci, která u Jimina byla patrná zrychleným dechem, zatnutými pěstmi a zastřeně překvapeným pohledem, že něco takového černovlasý vůbec udělal. Čekal všechno možné, ale ne tohle. Všiml si následného poklesu zraku, ten Jungkookovi klesl k Jiminovým rtům a ten se mohl zbláznit. Chce ho políbit? Aniž by měl šanci a vůli něco říct, aby to zastavil, ještě než bude příliš pozdě, byly jeho rty zajaty v druhých v jemném a velice opatrném polibku, jež vysílal do jeho těla návaly tepla. Přesto se tento polibek něčím od toho prvního lišil, především v tom, že už si černovlasý více věřil a jednal rozhodně. Nakonec ale po až moc krátké době skončil a růžovovlasému se viditelně a asi i slyšitelně změnil dech. Pocítil náhlou prázdnotu, když se od něj mladík trochu odtáhl. Jeho výraz, oči i rty volaly po dalším takovém činu, mozek byl zatlačen v pozadí, takže všechno racionální uvažování odešlo společně s ním někam na dovolenou. Marně by po svém mozku křičel, aby se vrátil, to záviselo jen na černovlasém, který ale nevypadal, že by s čímkoli, co už měl ve své hlavě, chtěl přestat. A tak se jejich rty znovu, již potřetí, ocitly v té známé souhře. I Jimina začal pomalu válcovat pocit, jež do teď neměl tu čest poznat. Touha. Tak nezkrotný a vášnivý cit jej ochromil a zajal stejně jako ty dva načechrané polštářky jeho společníka, přítele. Ať už byl polibek ze začátku pomalý a opatrný, tak teď po něm nezbylo ani památky, změnil se v něco, co doslova Jimina donutilo začít potichounku sténat a sám si musel najít oporu v tom, že své ruce přesunul na jeho hruď o kterou se zapřel a měl tak alespoň malý pocit stability. Jungkook následně zcela nečekaně přesunul jejich polohu, teda, spíše tu jeho, Jimin ležel a černovlasý se nad něj přehoupl. Sice si asi dával pozor, aby ho nezalehl, na druhou stranu i Jiminovi se líbila ta nová úroveň blízkosti, zcela na jiném levelu. Možná díky tomuto překvapení a dalšímu, již hlasitějšímu zasténání, růžovovlasý pootevřel ústa a Jungkook neváhal. Jeho jazyk se střetl s tím jeho a mohl přísahat úplně ke všemu, že lepší pocit neznal. Zatím, že. Kdo ví, co všechno měla tahle nově poznaná stránka Jungkooka za tajemství. Své ruce pomalu přemístil za jeho krk, kde je překřížil a jemně přejížděl po jeho tmavých, hebkých vlasech. Jasně, byl to zcela spontánní čin, avšak i když se černovlasý na chvíli odtáhl, aby mohli nabrat trochu vzduchu, nutno podotknout, že Jiminovi byl snad doslova vyražen, neoddělal je a nechal je na jejich místě. ,,Sakra, ty teda umíš překvapit,'' zasmál se Jimin lehce a cítil, jak se mu do tváří vlévá horkost. Teď už Jungkookovi pohled opětoval a kdyby stál, jeho nynější úsměv by jej zcela jistě a spolehlivě poslal k zemi. A když mu jemně odhrnul vlasy z tváře, nevědomky svou tvář tiskl do jeho dlaně a přivřel oči nad tím příjemným pocitem. Řasy se mu mihotaly v rytmu jeho dechu a když je otevřel, znovu a pomalu začal zkoumat černovláskovu tvář do nejmenšího detailu. Zastavil se u jeho očí, tak hezky jiskřící teď byly až Jimin na chvíli ztratil dech. Znovu. Jenže doslova cítil nutkání jej znovu políbit a rozhodl se ho následovat. Teď už Jungkook věděl jeho reakci. Příznivou a snad nejvíce pozitivní ve všech směrech. Nepřišlo mu divné se s černovlasým líbat, právě naopak, přišlo mu to natolik přirozené, že si ho za spojené ruce za jeho krkem stáhl zpátky ke své tváři a při přivření očí se opět jejich rty setkaly, růžovovlasý mírně a jemně zatahal za jeho spodní ret zuby, na který se následně přisál. V hlavě mu kolovala myšlenka, že tohle rozhodně nebude jejich poslední polibek. Teď, když už oba alespoň částečně věděli, co chtějí, s tím asi jen tak nepřestanou a do polibku se šťastně usmál, přičemž si namotával Jungkookovy vlasy kolem prstů a jemně za ně tahal.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 14, 2019 13:40:42 GMT
Bylo by divné přiznat nyní, že nic tak dokonalého v celém svém dosavadním životě nezažil? Byl naprosto ztracen v nově nalezeném pocitu teplých Jiminových rtů a ačkoliv již dříve v minulosti provozoval tuhletu činnost s dívkami, nic se nevyrovnalo nynější přítomnosti. Doslova nic. Omámený blízkostí a tichými steny mladíka se zmohl na pouhé zasmání, když se zmiňovaný vyjádřil slovy k situaci, co právě proběhla. Jeho zrak se rozostřoval, myšlenky už nebyly tak jasné, byl opilý láskou k růžovovlasému a k těm dvěma polštářkům, které náhle opět pocítil na svých vlastních rtech. Tahle změna v něm vyprovokovala tiché zasténání, jenž se tentokrát nesnažil tlumit, ani na takovou možnost ve skutečnosti nepomyslel. Nechal svá oční víčka poklesnout, stejně byl tento smysl dávno otupěný bůh ví čím. Nevěděl, co v něm ho přimělo udělat ten osudový krok, který způsobil v jejich vztahu zásadní změnu. Jungkookovi se zdálo, že už neví nic. Stěží si vzpomínal na vlastní jméno, natož aby řešil záležitosti typu proč se nyní dělo, co se dělo. Snad osud vedl jeho kroky, hrál si s jeho tělem jako se šachovou figurkou a bylo mu úplně jedno, jaký zmatek v Jeonových emocích způsobí, když ho postrčí směrem k člověku, který tu pro něj celý ten měsíc od doby, co se potkali, byl. Jednou budou vzpomínat na nekonečné jízdy v autě za naprostého ticha, jen proto, že si Jeon nechtěl povídat a ukecaného Jimina v té době téměř propichoval pohledem, když se s ním snažil navázat řeč. V té době by rozhodně neřekl, že s ním jednou bude vést dlouhé dialogy, natož že s ním bude sdílet jednu postel a nakonec i své vlastní rty. Jenomže Jungkook měl k tomu všemu důvod, nechtěl se na něco vymlouvat pro to, že si dovolil jej podruhé políbit, ale když jej viděl zraněného, když ztratil vědomí přímo před jeho očima, jeho tělo obklopil takový strach a nervozita, že to vše bylo jen těžko snesitelné. A odreagování od těch nepříjemných emocí si našel právě v tom něžném, v pořadí druhém, polibku. Nechtěl na to pohlížet jako na pouhé využívání mladšího pro svůj vlastní prospěch, to v žádném případě. Za něco takového by se později nenáviděl a nebyl by sám, kdyby se to nedej bože Jimin dozvěděl, nenáviděl by ho i on. Jenomže tohle využívání nebylo. Stejně jako si to užíval on, chtěl, aby z toho měl Jimin naprosto stejné potěšení, dokonce i větší. A hodlal pro to i něco udělat. Vpasoval se mezi jeho nohy a rukou pod peřinou zašmátral po jedné jeho dolní končetině, jen aby ji z boku v místě podkolenní prohlubně chytil a přitiskl ji na své stehno, zatím co jeho levačka byla zapřená o polštáře podél Jiminovy hlavy a sem tam se prsty vpletla do jeho vlasů, stejně jako to dělal růžovovlasý Jungkookovi. Mladší mu zatahal zuby za dolní ret, čímž si vysloužil Jeonovo hlasitější zasténání a následně spokojené zamručení, když se na to samé místo přisál. Přidal na síle a jejich následující polibek byl vlhký, plný mlaskavých zvuků, jak se oba nemohli nabažit toho, co se mezi nimi dělo. Nakonec se udýchaný Jeon opět odtáhl a tiše se zasmál. ”Jsi nádherný, Jimin-shi. Kdyby ses teď jenom viděl.” Vypadalo to, že se sklání pro další polibek, místo toho však své rty přiložil k jeho krku a začal pomalu sát, dokud se na zmiňovaném místě neutvořil barevný flíček. Když viděl své dílo, akorát ho to přimělo zopakovat to ještě jednou a vytvořit podobných znaků na jeho hebké kůži víc.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 15, 2019 8:40:31 GMT
Dalo se říct, že byl růžovovlasý doslova zhypnotizovaný. Zhypnotizovaný Jungkookem, jeho rty, jeho vůní, jeho chutí, jeho přítomností.. Vlastně ani nevěděl, čím vším. Nikdy nebyl tak moc zmatený, ale na druhou stranu mu nic nedávalo větší smysl. Jistě, už předtím, vlastně si nepamatoval přesně odkdy, už mezi nimi něco panovalo. Něco víc. Co nasvědčovalo tomu, že jednou to prostě praskne a oni tak odhalí své emoce vůči tomu druhému. A to nyní probíhalo. Po jednom celém měsíci co se znali a Jimin měl pocit, že si teď tím vším snad snaží vynahradit ten čas, kdy v sobě všechny ty emoce a tužby úspěšně potlačovali. Teď už nemuseli, ne. A ta úleva, co se mu prohnala tělem, byla nepopsatelná. Rozhodně se už nebude držet zpátky, možná si něco podobného myslel i Jungkook, jež právě utnul jakékoli růžovláskovo racionální uvažování. Jak? No.. první se doslova vecpal mezi jeho nohy a zašmátral rukou po jeho jedné noze pod peřinou, aby si ji následně přitiskl ke svému stehnu. Za to ho Jimin obdaroval překvapeným výdechem a následným tichým zakňouráním. Tlačil si Jungkookovu hlavu blíže k sobě a sám se k němu snažil co nejvíce natahovat, aby byla jejich těla co nejblíže u sebe, jak jen to v tuhle chvíli bylo jen možné. Dokonce by přísahal, že slyšel srdce rezonovat celým jeho tělem a nebylo by úplně od věci, kdyby bylo tak nahlas, že by jej slyšel i jeho přítel. Líbily se mu Jeonovy spokojené zvuky, při jeho činech, kdy mu skousl ret. Při dalším polibku už bylo znát, že to není jen lehký polibek, nýbrž vášnivý a hluboký, samozřejmě také dlouhý, až Jimin ke konci přicházel o dech a myslel si, že mu plíce vypoví službu. Avšak v tu chvíli se od něj černovlasý trochu odtáhl a tak jeho plicím nehrozilo nic. Teda.. jak se to vezme, po dalších slovech, jež Jungkook propustil z úst se mu snad zastavilo srdce, než se znovu rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí a podávalo tak neskutečný výkon. Jenomže neměl šanci nic říct, ani jeho mozek teď neměl kapacitu pro slova. Navíc se k němu černovlasý opět sklonil, vypadalo to, že mu chce věnovat další polibek, jenže Jimina doslova a do písmene šokovaně překvapil tím, jak své rty přiložil na jeho krk. V tu chvíli, jako by se doslova mohl zbláznit. Krk bylo jedním z jeho nejcitlivějších míst, i když.. S černovlasým byl citlivý na každý jeho dotek. Byť jen letmý. I tak to ale bylo něco, co růžovovlasého přímo donutilo hlasitě zasténat a zarýt své prsty do Jungkookových ramen, kam si je během vteřiny stihl přemístit. Tohle se dalo připsat k opravdu hodně dokonalému pocitu, zvrátil hlavu více dozadu, aby černovlasému poskytl ještě lepší přístup a křečovitě přivřel oční víčka k sobě. Nedokázal udržet oči otevřené, to by po sobě chtěl už moc. Až po chvíli mu došlo, co mu to Jungkook na tom krku vlastně provádí, ale ani za mák ho to nezajímalo. Nevadilo mu to. A ani vadit nebude. On by jej snad nechal udělat cokoli a nezmohl by se na žádný odpor. Příjemným věcem přeci není důvod bránit, no ne? Navíc to dovolil člověku, ke kterému choval opravdovou a snad i bezmezně velkou náklonnost. Když se od něj Jungkook po chvíli odtáhl, snad aby spokojeně zkontroloval své dílo, Jimin si asi docela nečekaně spojil ruce za jeho trupem a prosto se k němu přitáhl. Takže se vlastně ocitl v takovém polosedu a hned využil své pozice k tomu, aby mu dal malou pusu na nos, pak na obě líčka a tak pokračoval dál po hraně jeho čelisti. Neopomněl se k němu párkrát natáhnout i pro krátký polibek, občas jej zase jen provokativně zatahal za spodní ret a dál nevinně pokračoval v polibcích na jeho obličeji. Nakonec si po chvíli opřel své čelo o to černovláskovo a zaculil se na něj s hravýma jiskřičkama v očích. Jasně, stále v nich vládly mírné rozpaky a pociťoval lehkou nervozitu, ale to všechno bylo díky Jeonově přítomnosti, ano, znervózňoval ho, takovým tím příjemným způsobem. Jinak by to popsat nedokázal. Studoval jeho oči zblízka a zároveň se k němu snažil co nejvíce přitisknout, protože se mu taktéž líbila ta těsná blízkost jejich těl. ,,Tohle.. jsem chtěl udělat už dávno..'' poukázal na celou jejich situaci tiše, mírně se zavrtěl a malinko sklonil hlavu, protože se za svá slova tak trochu styděl. Třeba to Jungkook nakonec necítil tak, jako on. Přeci jen.. byli tady jen oni dva, tím nechtěl myslet na to, že je to snad využívání, jen mu to přišlo nereálné. Že na sebe měli takové štěstí.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 16, 2019 14:24:40 GMT
Nevěděl, čím si zasloužil ty jemné láskyplné polibky, tak či tak vykouzlily na jeho tváři spokojený úsměv, ruce položil na Jiminovy záda a držel jej, aby to neměl v polosedu tak náročné. Samozřejmě jej tím pádem k sobě opět přitiskl co nejblíže, protože po ničem jiném nyní netoužil, jen po něm, po jeho rtech, jemné kůži a tichých stenech. Když pak bylo s tou pěknou chvilkou konec a Jimin přiložil své čelo na to Jungkookovo, černovlasý si dovolil na chvíli zavřít oči a vydechnout. Jakoby jej všechny starosti světa náhle opustily, všechen stres opadl a zůstal pouze pocit, který Jeon nedokázal pojmenovat. Vysvětlil by ho jen jako příjemné šimrání v podbříšku, bušící srdce a teplo rozlévající se do všech částí těla. Když se od něj pak mladší lehce odtáhl, upřel na něj své tmavé oči a rukou mu vjel do vlasů, načež se při jeho slovech pousmál. Jeho následné sklopení hlavy však Jeona nepatrně vyvedlo z míry. Nesnesl představu, že se růžovovlasý stydí za svá slova, že se stydí za jejich význam, proto mu ukazováček položil pod bradu a pozvedl mu hlavu. ”Uvěříš mi, když řeknu, že já taky?” Uchechtl se tiše a přitiskl na něj rty v letmém polibku. ”Prosím nepochybuj o mých citech k tobě. A nestyď se za svá slova. Už nikdy.” Políbil jej na špičku nosu a pošimral po tváři, aby ho trochu rozveselil. Pak jej poposunul tak, aby měl polštáře přímo pod hlavou a donutil jej opět si lehnout, než se sám položil vedle něj, objal ho a zahleděl se kamsi do dáli na neurčitý bod. ”Dobrou noc, Jimin-shi.” Špitl do ticha, přitulil se k menšímu ještě více a zavřel oči. Po pár minutách usnul s úsměvem na rtech.
Když se ráno probudil, tentokrát neměl pocit, že to všechno, dějící se včerejší večer, bylo sen. To však nic neměnilo na faktu, že tomu nemohl uvěřit. Jeho mozek zkrátka nepřipouštěl variantu, že by se vyplnily ty nejtajnější představy co měl v hlavě od chvíle, co o Jimina téměř přišel. Jeho krizový stav by se dal označit jako zlomový moment v jejich vztahu, jako moment, kdy si Jeon poprvé připustil, že k němu cítí něco, co v minulosti nikdy k nikomu necítil. Nevěděl, co to bylo, za to si byl dobře vědom, že je to něco jiného než přátelství. Něco méně všedního, něco vzácnějšího. Něco víc. A rozhodně to byl krásný pocit. Probudil se v zájemném objetí s Jiminem a když otevřel oči, naskytl se mu nádherný výhled na růžovovláskovu tvář. Přitáhl si ho blíž k sobě a jemně spojil jejich rty. Jak očekával, mladšího tento čin zanedlouho vyvedl z říše snů a když se jejich pohledy setkaly, Jungkook se usmál a pohladil jej po vlasech. ”Dobré ráno.” Pozdravil beze stopy nějaké únavy, či ospalosti. Po dlouhé době se cítil po spánku čerstvý a plný energie. ”Co chceš dneska k snídani? Vajíčka a nebo vajíčka?” Povytáhl obočí a po chvíli vybouchl v hlasitý smích. Rád by mu dopřál jinou snídani, ale jejich zásoby mu to neumožňovaly. Vejce byla to jediné, co se na snídani dalo jíst, ovšem bylo nutné podotknout, že i fazolové polévky byli oba za tu dobu přejezení. To mu akorát připomnělo tu záležitost s masem. ”Měl bych se v nejbližší době konečně vydat na ten lov. Pořád jsem to odkládal, ale potřebujeme maso.” Jeho úsměv lehce upadl a na čele se mu vytvořily vrásky od přemýšlení. ”Taky nám pomalu docházejí zásoby a ještě jsme ani jednou nebyli na průzkumu. Až budeš mít zdravou ruku, co nejdříve vyrazíme do nejbližší vesničky.” Tiše si povzdychl, vážně mu musel kazit ráno takovými řečmi? A přidělávat starosti? To rozhodně nechtěl, proto zesílil stisk na Jiminových zádech a jeho rty se zformovaly do úšklebku. ”Ale do té doby...” Odmlčel se a s tichým smíchem převalil růžovovlasého na záda a když se octl nad ním, neváhal a políbil jej. A pak znovu a znovu, protože se nemohl nabažit toho úžasného pocitu. Když však jeho ruce zabloudily pod peřinou k okraji jeho mikiny, jakoby se dostal k pomyslné zábraně, rychle je vytáhl zpod přikrývky. Místo toho, aby je vsunul pod ni a dotkl se tak jeho holé kůže a pokračoval dál, dokud by necítil, jak se pod jeho dotekem chvěje a roztéká, ustanul v pohybu a ruce položil na lokty vedle jeho hlavy. Proč? Protože kdyby to Jeon neudělal, jeho vůle by nebyla natolik silná, aby řekl dost. Dotýkal by se ho takovým způsobem, že by pod ním Jimin nakonec skončil nahý a hlasitě sténající, zatím co Jeon by se postaral o to, aby si po jeho činech nepamatoval ani své vlastní jméno. Jenomže na něco takového bylo příliš brzo a Jungkook to cítil. Nechtěl Jimina vyplašit a nechtěl vyplašit ani sebe, když si nebyl zatím stoprocentně jistý, jestli to všechno, co cítí, je to správné, co by měl cítit. Co by měl cítit, pokud by s ním chtěl dělat věci až na takové úrovni. Na druhou stranu by si nepřál nic jiného, než slyšet Jimina sténat jeho jméno, když by mu dělal dobře. Ta představa jej donutila odtáhnout se od mladšího, zatím co se posadil vedle a rozpačitě si odkašlal. Jeho líce byly červené, tep až příliš rychlý. Peřinu si přitiskl blíže k tělu, zvláště v úrovni klína a vyhnul se očnímu kontaktu s Jiminem. ”Eh, takže... já půjdu udělat tu snídani...” Když si však uvědomil, že nemůže vstát, promnul si čelo a povzdechl si. To ten den perfektně začínal.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 16, 2019 18:30:31 GMT
Neměl v plánu zvednout svou hlavu z nynější, sklopené pozice, jenomže taky neměl na výběr, protože černovláskův prst skončil pod jeho bradu a při pozvednutí hlavy zpět do vzpřímené pozice se jejich zraky spojily. Jiminovi se po jeho otázce, jež byla položená řečnicky, jako jen taková myšlenka k zahloubání, na tváři mihl menší poloúsměv. Ani nemohl nic říct, Jeonovy rty se už poněkolikáté setkaly v půli cesty a jemně se o sebe otřely. I takový nepatrný dotek vyvolal reakci jeho těla. Srdce mu hrálo snad fanfáry a příjemné teplo prohřívalo celé tělo. ,,Nebudu,'' vydechl tiše při puse, jež mu byla věnována na nos, mírně jej nakrčil a neodolal tichému smíchu, co si našlo cestu skrze jeho hrdlo ven ještě když ho pošimral po tváři. Neznal jediné místo na svém těle, které by bylo odolné vůči lechtivosti. Asi ani žádné nebylo a než se nad tím stačil hlouběji zamyslet, protože takové věci přece zajímají každého, byl vtlačen do matrace a hned poté vtisknut do Jungkookova pevného, bezpečím sálajícího objetí. A než se nadál, také s popřáním dobré noci, se odebral do náruče spánku a krásných snů.
Probuzení Jimina proběhlo zcela nečekaným činem a to tak, že ucítil měkké rty na těch svých. Tím, že ještě napůl snil, nepomyslel na to, že by to mohla být realita. Až po chvíli, kdy otevřel očka a jeho zrak se střetl s tím černovlasým, vzpomněl si na všechno, co se včera stihlo udát, zavrhl myšlenku, že by to byl jen sen. Tohle bylo reálné, skutečné a to růžovovlasému na rtech zapříčinilo spokojený úsměv. ,,Dobré ráno,'' zívl si s protažením a až se mu uvolnily všechny svaly v těle, zaměřil se na jeho otázku a na oko vážně přemýšlivě stáhl obočí. ,,No teda, to je těžký výběr... Vajíčka bych si dneska nedal.. takže.. si dáme asi vajíčka,'' uchechtl se a připojil se k Jeonově následujícímu výbuchu smíchu. Očividně se ráno probudil s dobrou náladou, to růžovovlasý samozřejmě také. A kdo by ne, když jej ještě ne po úplném probuzení čekal polibek a Jungkookova usmívající se tvář? Ano.. sice teď měli na jídelníčku hlavně vajíčka, ale jemu to ani tak moc nevadilo. Dokud měli teplé jídlo, bylo snad docela jedno, jestli bylo delší dobu stejné, no ne? ,,Ne, ne. Chyba, drahý Jungkooku, já půjdu hezky s tebou. A ne, nic nenamítej, určitě ti můžu nějak pomoct. A budu potichu, abych tě nerušil, slibuju,'' upřel na černovlasého prosící pohled smíšený s jakousi rozhodností, jež mohla vypadat i jako tvrdohlavost. Ne, tady nebyla šance ho odmítnout. Chtěl jít s ním. Pozorovat ho při tom lovení by ho bavilo. Určitě by ho nijak nerozptyloval, klidně by si zahrál na strom. Tak tichý by byl. Další slova z úst jeho společníka vedly k jeho zamyšlení. Jasně, určitě museli dobrat zásoby, jenže.. ,,Nemůžeme čekat, až se mi ta ruka zahojí. Dobře víš, že je tady počasí nevyzpytatelné a musíme tam jít co nejdříve, než udeří větší mrazy. Jsem ochotný počkat pár dní, nanejvýš čtyři, potom ale půjdeme,'' pozorně skenoval Jungkooka ostřížím zrakem a snažil se mu vnutit do hlavy myšlenku, že jinak to vážně nepůjde. Přece kvůli jeho zranění, které se navíc dobře hojilo, nebudou riskovat to, že se ještě ztratí někde v závějích a umrznou, kdyby šli později, třeba za týden. Ne, to rozhodně ne. Smířlivě jej proto pohladil do tváři a zněžněl svůj pohled, který byl doteď až příliš vážný. S jeho následným tichým vypísknutím se nad něj Jungkook vyhoupl a spolehlivě jej během pár vteřin nanejvýš úspěšně umlčel. A to umlčení vydrželo docela dlouho, protože jejich polibky zdaleka nekončily a Jimin si znovu, tak jako včera, umístil dlaně do Jeonových vlasů, kde je čechral a různě si je namotával na prsty. Do polibku se sem tam pousmál a občas jej mírně zatahal za plnější let. Avšak stejně jako Jungkook, i Jimin se na moment zarazil, když pocítil dlaně na okraji své mikiny. Nečekal však, že se černovlasý odtáhne a doslova odskočí, jako by se popálil. Sedl si dál od něj a peřinu si stáhl k sobě. Na tváři růžovovlasého to vyvolalo zmatený a nechápavý výraz, to samé se odráželo i v jeho očích, když se mezitím stihl posadit a následovat tak příkladu Jungkooka. V celém jeho postoji se vepisovala jediná otázka. Co se stalo? Jenže mu nebylo dopřáno s ním spojit pohled, černovlasý se mu vyhýbal jak jen to šlo a Jimin se sám sebe ptal, co udělal špatně a chtěl vědět, co se Jeonovi odehrává v hlavě. Nějaký vnitřní souboj? Vážně nechápal, co se děje. Během vteřiny se Jimin tvářil starostlivě a opatrně se k Jungkookovi přisunul, nevěděl, jestli ho třeba od sebe neodežene, nebo něco tomu podobnému. ,,Tak dobře..'' špitl potichu a pomalu mu položil dlaň na tu jeho. ,,Kooku? Co se stalo..'' zvolil by méně starostlivý hlas, než ze sebe momentálně dostal, jenže jinak to prostě nešlo. Jasně, v hlavě se mu odehrávalo spousta nápadů, proč by se od něj Jungkook tak rychle odtáhl... ale ta náhlá rozpačitost mu tam neseděla. Prohlédl si celou postavu černovláska z profilu a přemýšlivě při tom krčil obočí. Jeho společník si promnul čelo a doplňoval to jeho povzdech. V tu chvíli to Jiminovi došlo. Jo, asi byl takový malý zabedněný človíček, to by snad došlo každému, i idiotovi a dítěti. Jen u něj to byl běh na dlouhou trať. Rázem se jeho výraz a celkově postoj k situaci každou další sekundou ticha měnil o sto osmdesát stupňů. Nerozhodně se na Jungkooka díval zpod přivřených víček a vyhodnocoval situaci. Co by teď měl dělat? Tak tahle otázka se do něj zapichovala znovu a znovu jako otravné jehličky. Tvář mu obalila červeň, ruce se mu mírně třásly. Dech se prohloubil a tep vylítl možná někde k dvou stovce. Sledoval Jungkooka, asi by v tuto chvíli neměl, a raději by měl dělat cokoli jiného, ale nemohl od něj odtrhnout zrak. Co byste v něm našli? Oh, prosím, to by nevěděl ani Jimin.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 16, 2019 19:18:50 GMT
Zamlouvala se mu myšlenka, že by s ním šel Jimin lovit? Ne. A mohl s tím snad něco udělat? Ne. Navíc když nad tím tak uvažoval, možná bylo lepší vzít ho sebou a mít ho tak na očích, než se rozdělit na víc jak půlku dne-protože lov někdy zabral času a času. Kdyby ho měl nechat samotného na ranchi, asi by se zbláznil strachy, nesoustředil by se a z lovu by tak nakonec nic nebylo. Takže ano, nemohl protestovat, protože když to ve výsledku zhodnotil, bylo lepší, když půjde s ním. Proto jen zvedl ruce ve znamení smíru a zasmál se, co víc mohlo naznačovat, že souhlasí? Bohužel i s dalšími slovy měl pravdu a Jungkook to věděl, moc dobře. Jenomže lov byl něco jiného, než průzkum nejbližší vesnice, o jejímž stavu nevěděli naprosto nic. Kdyby to tam mělo být zamořené, Jeon by nutně potřeboval Jiminovu pomoc, jenomže jak by se mladší mohl bránit, když byl zraněný? Možná bylo nakonec lepší nemyslet na to. Pokud měli zemřít, nezabránili by tomu, i kdyby se snažili sebevíc. Protože pokud měl člověk něco vepsaného v osudu, těžko to jen změnil. Když si však Jeon prohlížel zpětně Jiminovu ruku, zdálo se, že se zranění rychle hojí a to byla velice dobrá zpráva. Sice netušil, jak to bylo možné, ale za čtyři dny by byl dost možná schopen víceméně normálně fungovat. Hlavní však bylo, aby ji do té doby co nejméně zatěžoval, o což se černovlasý hodlal postarat. Ale zpět k přítomnosti. Až když zacítil Jiminovu dlaň na svojí a následně jeho slova, dovolil si na něj krátce pohledět. Asi tak na dvě sekundy, ale jinak pohodka. Musíte chápat jeho nervozitu, vždy byl zvyklý mít vše pod kontrolou a najednou nebyl schopný korigovat ani reakce svého těla. Styděl se za sebe. A v tomhle pocitu došel svého maxima ve chvíli, kdy si uvědomil, že Jiminovi došlo, co se děje. Hanbou by se propadl. Potřeboval ještě pár vteřin na rozdychání, než se rozhodl promluvit. ”Ehm, nic. Všechno v pohodě.” Pevně sevřel do dlaně kousek peřiny a snažil se myslet na věci, co byly podle jeho názoru nejvíc odporné a hnusné. A když se pak celá situace zlepšila, otočil se, nějakým způsobem se překulil z postele a aniž by se na Jimina ohlížel, doslova vypálil z pokoje. Zastavil se až v kuchyni, srdce cítil skoro až v krku. Zavrtěl nad sebou hlavou a následně se do ní lehce praštil, že by alespoň bolest pomohla? Hmmmm. Rozhodl se zaměstnat své myšlenky něčím jiným, vzal pánev a udělal dvě volské oka, jedno pro sebe, jedno pro Jimina a na každý talíř přidal i krajíc chleba, který už byl asi měsíc starý od otevření, gumový, hnusný, ale dal se jíst a dobře zasytil. Jungkook snědl svou snídani, aniž by počkal na Jimina, nechal mu jeho porci na stole a pak si to zamířil rovnou do koupelny, kde provedl ranní hygienu. Když si byl jistý, že je Jimin již v přízemí, zašel do jejich pokoje a oblékl si oblečení ideální pro lov. Při nedávném úklidu našel kuš a byl za to nesmírně rád, protože jinak by musel chystat pasti a celkový proces lovu by to prodloužilo. Takhle jen stačilo mít přesnou mušku. Vzal ještě svůj batoh, nějaké sušenky a věci na půl dne a pak seběhl schody, jen aby se setkal s Jiminem. Aniž by na něj pohlédl, vydal se ke vstupním dveřím. ”Počkám venku.” Prohodil jen a své slovo dodržel. Opřel se o hromádku dříví kousek od vchodu a čekal. Možná by teď raději přeci jen šel sám. Nevěděl, jestli po té události chtěl právě teď čelit Jiminově přítomnosti.
|
|