Ranch v Montaně

,,Klid, vždyť dávám pozor,'' pomalu měl chuť protočit s očima, ale dal na Jungkooka a jeho další kroky volil s patrnější opatrností. Ale ukázalo se to v závěru jako zbytečné, prolezli celý dům skrz naskrz, všude prázdno, nikde žádné stopy, že by tu v nejbližší době před nimi někdo byl. A když uslyšel Jungkookovu větu, že je to teď jejich domov, prostě se neovládl a se zavýsknutím krátce černovláska stiskl v obětí. Hned poté doslova odhopsal do chodby, kde dveře vedly do jednotlivých pokojů. Jedny z nich namátkově otevřel a podíval se do chodby, za Jungkookem. ,,Takže já mám vybráno, teď jsi na řadě ty,'' ne, opravdu se nemusel dívat do dalších dveří, tenhle pokoj splňoval snad vše, co růžovovlasý chtěl. Ne moc obrovský, z větší části pokoji dominovala postel, jež byla přímo uprostřed pokoje, pak střední mahagonová skříň v levé části místnosti, sice trochu zanesená prachem jako snad všechno tady, ale nic, s čím by se nedalo něco dělat. Dokonce byl byl u jednoho ze dvou oken, jež v místnosti byli a spolehlivě ji osvětlovaly i kancelářský stůl. Starší, z tmavého dřeva a zdálo se, že tam ještě zbyly nějaké věci od minulého majitele. Židlička u něj samozřejmě byla také. Pár pověšených obrazů navíc dodalo příjemný pocit, jako kdyby byl opravdu doma. Možná také byl. Alespoň na pár chvil. Odtrhl svůj pohled od pokoje a došel zase za Jungkookem. Museli ještě donést jejich věci z auta. Potom, jestli by to bylo možné, se chtěl už vážně osprchovat a zkontrolovat, jestli se zde nenajde nějaké to náhradní oblečení, o kterém mluvil. V tom jeho mu začínalo být trochu chladněji. Jednoduše vzal černovlasého za volnou ruku a vydal se zpět do chodby s dveřmi, vedoucí do těch vážně hezkých pokojů. Otevřel dveře naproti těch svých, přičemž pustil Jungkookovu ruku a postavil se na kraj. ,,Já teda nechápu, jak to že tady nikdo není. Vždyť se tady na to podívej,'' poukázal na všechno kolem a přemýšlivě nakrčil obočí.

Jenom si sám pro sebe spokojeně pokýval hlavou, jakmile si Jungkook pokoj zabral. Alespoň to od sebe neměli daleko, kdyby cokoliv. Všiml si následného mírného zrozpačitění černovlasého, protože pořád jaksi svíral jeho ruku Mu to nepřišlo jako nic, co by bylo hodno znervóznění, Jungkook to však viděl asi jinak. Nebyl zvyklý na takovéto projevy ''náklonnosti''. Taktně však na jeho rozpaky nepoukazoval a nad jeho slovy přikývl. To je pravda. Prostě měli štěstí, o takovém bydlení mohli jen snít, o to víc se mu zamlouvala skutečnost. Společně s Jungkookem vynesli všechny věci z auta dovnitř, Jimin se rozhodl, že je potom všechny tak nějak uklidí. ,,S tím lovením bych asi počkal až do zítřka. Za chvíli se setmí.. Zatím si dáme nějaké jídlo, co nám zbylo,'' ne, rozhodně by mu nedovolil jít někam do lesa. Jednak se mu mohlo něco stát a jednak by Jimin šel s ním, sám by tady asi nezůstal. Avšak nakonec se k tomu lovení Jungkook nijak nevrátil, takže doufal, že tam dnes nepůjde. Zítra je taky den a můžou tam zajít i společně. Možná ale taky chtěl být jeho společník na moment sám, jak si stihl v hlavě tuto myšlenku uvědomit, chápal ho. Věděl, jak dokáže být ukecaný, jakmile ho to popadne. Mezitím, co Jungkook našel klíč a zamkl dveře, aby je třeba v noci náhodou něco nesežralo, on přešel k lince, na které měli položené všechny jejich věci a začal je třídit na volná místa do poliček. V jednu chvíli na moment nakoukl do obýváku, kde se ozval černovláskův hlas. Co že to chtěl? Ach, ano! Byl tam krb, dokonce vypadal, že bude funkční. To mu vykouzlilo na tváři úsměv, jež se mu smazal přesně v tu chvíli, kdy se Jungkook svalil na gauč a doslova zavyl bolestí. Polekaně málem upustil lahev s vodou na zem, těsně, než dopadla ji stihl zachytit a položit na stůl, než rychlým krokem přešel do obýváku. Už si maloval všemožné scénáře, ale Jungkook si jen snažil rozmasírovat ztuhlé rameno a jistě i ztuhlá záda, to byla příčina jeho bolestného zvuku. Rozuměl mu, taky na tom nebyl jinak, ačkoli u Jungkooka byla bolest asi méně snesitelná. ,,Když se posuneš, lehneš si na záda, sundáš si tričko a počkáš, než z pokoje donesu mast, klidně ti ty záda namasíruju. To by ti asi teď pomohlo nejvíce. Potom si můžeš jít lehnout a zaspat to. A kdybys chtěl něco proti bolesti, mám prášek,'' nadiktoval si Jimin první své podmínky a následně mu i povolil svou menší zásobu ibalginů. Vlastně ani nevěděl, proč mu to všechno nabídl, prostě mu asi jen chtěl pomoct a navíc už byli ''přáteli''?. I tak se ale na konci svého proslovu otočil, aby zamaskoval své rozpaky, jak musel vyznít a pelášil si to do pokoje pro tu mast. Jo, mast. A taky možná ještě zajde pro ručník do koupelny. S trochou štěstí mohl jeho slova Jungkook mezitím pobrat a pokud se rozhodl, že Jiminovu pomoc přijme, tak také splní jeho jednoduché požadavky. Po chvíli se vrátil do obývacího pokoje se všemi potřebnými věcmi v ruce, povytáhnutým pravým obočím směrem vzhůru a o krok na místě přešlápl. Nechápal, proč je z toho tak rozpačitý, vždyť neudělal nic špatného, ani nemístného. Prostě nabídl Jungkookovi pomoc. Ano, tak to bylo.

Jimin se zhluboka nadechl. Jednou. Podruhé. Pokračoval by klidně i dál, kdyby si nevzpomněl, co že to vlastně sám Jungkookovi nabídl. Co si jako myslel? Že se to obejde bez rozpaků obou? Tak očividně myslel špatně. A ještě k tomu je tenhle člověk před ním ztělesněním takové té pomyslné dokonalosti. Ještě stále trval na svém předešlém návrhu? Ale jistě, když už si Jungkook svlékl to triko a navíc taky nevypadal úplně vyrovnaně, nenechal by ho tam jen tak ležet. Chtěl mu přece pomoct. Někdy si nadával za to, že je tak hrozně empatický a nedokázal říct ostatním ne. Avšak záleželo, na co musel odpovídat, že ano. A taky komu, tady tomu černovlasému třeba ani nemohl říct ne. Ve chvíli, kdy si Jungkook svlékl tričko, musel dělat, že nějaký bod na zemi je mnohem zajímavější, než se zrovna teď dívat na Jungkooka, jež upustil své triko, které jej alespoň částečně zahalovalo, na zem. Po chvilince se k němu pomalým krokem rozešel a jen pozvedl obočí nad tím, jak si lehl ke krbu na zem, sice tam byl malý kobereček, ale úplně nejčistěji nevypadal. ,,Uhm.. Jasně, na břicho..'' opravdu řekl, aby si lehl na záda? A to je chtěl masírovat jako jak? Málem se plácl do čela nad tím, jak byl průhledný. Skoro jako nějaké zatracené sklo. Nebo okno. To bylo taky ze skla. Nad svými myšlenkami v duchu musel aspoň pokroutit hlavou, než si k němu z jedné strany sedl a mast s ručníkem si položil vedle sebe, tak aby na obě věci dosáhl. Ignoroval, nebo se alespoň snažil ignoroval společníkův pohled, zatímco si na dlaň vymáčkl malé množství masti, jež následně skončila pomalu, ale pečlivě vmasírována do černovláskových zad. Občas někoho ze své rodiny, nebo Sima masíroval. Prý to uměl docela dobře a tak se mu jeho takové menší znalosti pro tuto chvíli skvěle hodily. Začal u ramen, ty měl Jungkook asi nejvíce ztuhlé. Protože i když se v řízení střídali, pořád to byl černovlásek, který odřídil více, než Jimin. Pár chvil tak strávili v tichosti. Růžovovlasý střídavě přitlačoval na ztuhlé body a následně po nich jen párkrát měkce přejel prsty, aby si byl jistý, že ztuhlost úplně zmizela. Snažil se zbytečně nepůsobit černovlasému další návaly bolesti, ale bylo opravdu nutné ty záda uvolnit úplně, sice teď asi budou stejně bolet -na to se Jimin připravil s těmi ibalginy-, ale zítra si bude připadat jako na obláčku. Jako kdyby lítal. ,,Řekni mi, kdyby tě to hodně bolelo, máš ty ramena vážně dost ztuhlé a asi bude potřeba je ještě jednou promasírovat, zítra. Potom už by to snad mělo být v pohodě,'' promluvil polohlasem a připadal si jako nějaký zatracený profesionální masér, téměř se té myšlence uchechtl.

Celá procedura se ve výsledku jevila jako úspěšná, Jungkook mu poděkoval a neměl vůbec za co. Vždyť v podstatě nic neudělal. Potom položil černovlasý otázku, ale v konečném výsledku byla zbytečná, nebo snad řečnická, když se prostě bez dalších slov odebral za něho a jeho ruce přistály na ramenech růžovovlasého. Tam začaly dělat stejnou činnost, jakou dělal před chvíli Jimin Jungkookovi. Snad okamžitě musel uznat, že černovlásek má talent. Kopíroval pohyby po něm, jestli nevědomky, na tom už nesešlo. Bylo to příjemné a proto se jeho obličej lehce protáhl, jakmile nastal, tak rychle to skončilo. Jenže obličej se mu změnil, jakmile mu došlo, že váha z jeho zad zmizela. Celou dobu byl o něj vlastně opřený, nebo tak něco? A Jimin ztratil ten zdroj tepla, měl skoro chuť dát nějak najevo svůj nesouhlas, avšak Jungkook se už odtáhl, tak by to stejně nemělo smysl. ,,Nejsi v tom dobrý? Jungkooku.. Věř si trochu, málem jsem se tady roztekl,'' zasmál se růžovovlasý a otočil se s pořád aktuálním spokojeným úsměvem na rtech k černovlasému, aby spatřil, jak vypadá rozpačitě. Dokonce ho shledal roztomilým a musel se kousnout do jazyka, aby to náhodou ještě nevyslovil nahlas. ,,A co ty? Pomohlo ti to?'' s očekáváním se snažil vyhledat společníkův pohled a nevědomky sjel zrakem k jeho stále odhalené hrudi. V rychlosti se otočil, aby vzal jeho tričko ze země a následně se otočil zase zpět, aby ho Jungkookovi mohl podat. Měl trošku zbarvené líčka do červena, tak nějak to tušil, ale mohl to svést na zimu, jež se začínala vkrádat i pod jeho mikinu. ,,Mhm.. Asi si zajdu dát tu sprchu, je tam teplá voda, nebo se mám připravit na ledové kostky?'' uchechtl se tiše. Tu sprchu už vážně potřeboval a tak mu bylo jedno, jestli bude úplně ledová jako psí čumák. Upřednostňoval sice teplou, ne-li horkou, na druhou stranu na sebe stejně potom navlékne pár vrstev oblečení. Tady v Montaně je vážně zima, skoro měl pocit, že se mu začne dělat pára u pusy.

Slyšet od Jungkooka tolik milých slov a poděkování pohromadě Jiminovi vykouzlilo malý, avšak upřímný úsměv na tváři, jež snad nedokázalo vymazat nic. Nakonec se tedy odebral do sprchy, zjistit, jestli má tento honosný příbytek i příjem teplé vody. Nic na světě si nepřál tolik, jako své tělo zaobalit do náruče horké vody. Přeci jen, ta studená tak příjemná není, akorát tak v létě. S hlubokým nádechem, snad si i myslel, že by to mohlo pomoct tomu, aby se jeho přání splnilo, otočil kohoutek směrem k červenému puntíku a čekal. Nepřekvapilo ho, že první se spustil proud opravdu, ale opravdu ledové vody. Čekal dalších pár sekund, než se teplota zdála vlažná a to už měl vyhráno. Takže se konečně dočká vytoužené horké sprchy! Nečekal už ani chvíli, strach, že by teplou vodu vyčerpal ho hnal k tomu, aby ze sebe během pár sekund svlékl oblečení a do sprchy doslova skočil, až málem políbil její dno. Pokroutil nad svou zbrklostí hlavou, to už se ale plně věnoval tomu, jak se jeho tělo začalo pod teplou vodou uvolňovat. No kdo by se mu divil, pořádnou sprchu už pár těch měsíců neměl a koupání se v potoce už nějak ztratilo své kouzlo. A to napoprvé, kdy se tam odvážil vlézt a zakusit tak téměř podchlazení. Ještě další týden se nemohl zbavit otravné rýmy. Koutkem oka dokonce zahlédl šampon. Vážně? Tolik štěstí najednou? Čím si to zasloužil? Sice byl téměř prázdný, ale tak na čtyři použití ideální stav. Nakonec tam strávil celkem dlouhou dobu, zase cítil opravdu čistý. Smyl ze sebe jak špínu hmotnou, tak i tu psychickou, která se odtokem odplavila někam pryč. Alespoň na nějakou dobu. Dokonce na něj Jungkook zavolal s tím, že je večeře. Večeře? A to tam byl tak dlouho? Rychle na sebe nasoukal nějaké věci ze skříně ve svém pokoji. Zahřálo jej to u srdce. Teď to byl totiž jeho pokoj. A jejich dům. Koho pak zajímalo to, že to nebude navždy? Žije se přeci přítomností. Zašklebil se nad svým zevnějškem v zrcadle. Velikost tohoto oblečení byla.. poněkud větší, všechno našel ve skříni, která jeho pokoji z větší části vládla. Měl na sobě jakýsi svetr, připomínal hořčicovou barvu, musel si ohnout rukávy, ale bylo v něm hezky teplo. Pak nikoho nezajímalo, že mu byl skoro po kolena. A dokonce našel i jedny tepláky černé barvy, chyběl kousíček a seděly by mu naprosto perfektně. Prohrábl si mokré vlasy do nějakého neurčitého tvaru a nemohl se zbavit jednoho pocitu, jež nedokázal ani za nic identifikovat. Avšak byl z něj lehce nervózní a tak se ho snažil zahnat někam pryč. Marné pokusy. Zůstal. S posledním pohledem na pokoj jej opustil a vydal se tam, kde tušil černovlasého. Nedokázal ovládnout reakci na dvě misky, doslova se z nich kouřilo. A to značilo jediné. Teplé jídlo. Skoro mu bylo jedno, jaké. ,,Dobrá zpráva, teplá voda je,'' oznámil hned nadšeně Jungkookovi a sedl si naproti němu na židli. ,,No ne? Fazolová polévka? A dokonce teplá? Jsme ještě vůbec v apokalypse?'' nechybělo mnoho k tomu, aby z té židle Jimin spadl. Ze dneška snad nemohli být více spokojeni. Snad se nic v následujících dnech a i týdnech nepokazí a jim se poštěstí i nadále. Protože teď.. se zdálo vše jako krásný nový začátek. Popřál svému společníkovi dobrou chuť a hned si nabral první lžíci do pusy. Avšak se hned ze startu popálil, jasně, už ani nevěděl, jaký je to pocit mít spálený jazyk. Tak si to aspoň osvěžil a příště si dá pozor. Ale nedal nic najevo, jen tiché syknutí a takový ten pohled -jako vážně-, následně si svou porci foukal a rozplýval se nad tím teplým pocitem v žaludku. Příjemná změna od těch sladkých tyčinek, tu by si nedal, ani kdyby už na světě nebylo jiného jídla. Raději by umřel, než znovu cítit tu odpornou chuť na jazyku. Což bylo zvláštní, odmalička je miloval, ale ne nečekané, asi se jimi prostě přejedl. ,,Jsem vážně rád, že už jsme tady. Na místě. Je fajn pocit, vědět, že už teď nemusíme nikam víc jezdit a bát se o to, jestli se stihneme do zimy někde usadit,'' promluvil po chvíli Jimin, jakmile polkl další sousto, prostě vychovanost mu velela i po tom všem. Takhle uvolněně se necítil dlouho, mírně se na Jungkooka pousmál, možná, že se i cítil šťastný? Když už, rozhodně k tomu neměl daleko. Poté si na něco vzpomněl a hned pokračoval ve své započaté řeči. ,,Nevím, co bych teď dělal a kde bych byl, kdyby ses pro mě tehdy na té benzínce nevrátil. Takže.. děkuju Jungkooku,'' vlastně mu nikdy za jeho pomoc pořádně nepoděkoval a teď na to měl čas, nešlapali jim na paty nemrtví, byli asi v bezpečí.. Snad ta nejvhodnější chvíle. Svá slova doplnil nejprve přímým vážným pohledem, než svou tvář uvolnil ve vděčný úsměv, ten stejný pocit vděku se odrážel i v jeho tmavých očích, jež se zapíchly do těch černovláska.

Mít po tak dlouhé době něco pořádného a hlavně teplého v žaludku bylo pro Jimina opravdu něco hodno oslavování. To měl samozřejmě taky v plánu, celou noc děkovat všemu a všem, že měl tu možnost dostat do sebe pořádné živiny, sice ne tolik, jako bylo obsaženo v mase, ale přesto dost, v noci mu určitě kručet v žaludku nebude. Při svém vychutnávání si jídla, ale zároveň jeho rychlého spořádání, dokud ještě bylo stále horké, naslouchal slovům černovláska. Dokonce jej dojal natolik, že měl chuť ho podruhé za tento den obejmout. Avšak jak mohl riskovat jeho další rozpaky? A ty své jakbysmet? Také byl rád, že mohli trávit zimu společně, ve dvou toho více zvládnou a navíc jako bonus nebudou muset být sami. V hlavě to vypadalo tak hezky, sedět si u plápolajícího krbu, sledovat, jak plameny v něm olizují nasekané dříví a povídat si klidně o naprostých pitomostech. Nestarat se o okolní svět, protože k nim nebyl moc přívětivý, na druhou stranu se k nim neotočil úplně zády. Nemohli si stěžovat, právě teď měli vše, co potřebovali a ještě mnohem více. Navíc teď ještě měli jeden druhého, mohli se na sebe spolehnout a vyslechnout se navzájem. Ujistit se, že všechno nestojí za starou berlu. Protože nestálo. Všechno špatné, bylo k něčemu dobré. I když to tak občas nemuselo moc vypadat, časem se všechno vyřeší, ať je to sebevíc zamotané. A že oni dva teda byli zamotaní pořádně. Jungkook a Jimin. Růžovovlasý přikyvoval na všechno, co Jungkook zmínil, protože s ním souhlasil, měl pravdu. Občas jej zaráželo, že si ještě neskočili po krku. Na druhou stranu si rozuměli a jejich vztah se stihl utužit za ten čas, co spolu strávili. Něco se v něm možná dost zásadně měnilo, to si Jimin všiml, ale nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Možná mu to přišlo nedůležité? Tak to nebylo.. spíše se ve všem nechtěl moc rýpat, někdy to přineslo více škody, než užitku. A tak to nechal plout dál, pomalu, ale jistě. Další slova a činy spolehlivě umlčely palčivé myšlenky, deroucí se mu na mysl. Najednou byly pryč, odpluly a naopak připlul zvláštní, příjemný pocit, chtěl se ho zmocnit. Sám si chtěl odhrnout spadané vlasy z tváře, ale místo něj to udělal očividně zcela nevědomky černovlasý. Sedící se zmohl jen na opětování očního kontaktu. Jeho další slova způsobily mírné rudnutí tváří, snažil se to zastavit, no, nešlo to. Jeho tělo, jako by se rozhodlo existovat samo, bez jeho mozku. Samozřejmě, že z toho byl vykolejený. A taky rozpačitý. Nervózní. Nezmohl se ani na slovo. Opravdu řekl, to, co řekl? Jistěže. Zrak jej přece ještě nemohl zradit. Možná to byla představivost. Ne realita. Jungkookovo chování si musel vsugerovat do hlavy, takovou jeho stránku totiž ještě neměl šanci poznat. Možná v předešlých dnech, ale jen její mírné, mihotavé záblesky. A to ho nemohlo utvrdit v tom, že tohle byla realita. Ale něco jiného přeci jen mohlo. Zatajil dech, když ucítil na své tváři téměř motýlí pohlazení. To se mu oči musely změnit snad ve dva velké talíře. A rozhozené dýchání? No jasně, jako třešnička na dortu. Možná to byla šlehačka, sakra. Omámeně sledoval, jak se odtáhl a nevědomky roztříštil tento moment slovy a následným odchodem. Na jednu stranu, tu ještě částečně skrytou, to Jimina zamrzelo, a ta jeho druhá strana, ještě stále bdělá, avšak s otřesenými základy, ho nabádala k tomu, aby takovéto věci nedal dopustit. Že si znovu ublíží. Jakmile se z jeho přítomnosti Jungkook vytratil, opět mohl volné dýchat. Srdce mu vyprávělo o tom, jaký je to pocit, mít vedle sebe někoho, komu na vás záleží. A jestli to bylo všechno falešné, to srdce se jisto jistě rozbije. Zatřepal hlavou nad svými omámenými a dezorientovanými myšlenkami. Jako ve snách došel k sobě do pokoje, kde za sebou zavřel dveře a na chvíli se do nich snad vtiskl, jak do nich tlačil zády. Snad aby se udržel v realitě. Balancoval na samém kraji jeho sebeovládání. Znovu zatřepal hlavou, kapičky vody se při tom pohybu rozlétly na všechny strany a on se pozvolna začínal uklidňovat, až jeho srdce nabylo normálního rytmu. To si stihl prohlédnout věci ve skříni, najít pár knížek ke čtení, k jeho smůle samá poučná literatura, i když jeho zrak zabrouzdal k jedné knize, jež možná mohla stát za jeho pozornost a čas. Přečte si ji. Až k tomu bude mít prostor. Netrvalo totiž dlouho a na jeho dveře někdo zaklepal. Ten někdo byl Jungkook a Jimin se nepatrně napjal. Samozřejmě, že to byl černovlásek. Kdo jiný taky? Nemrtví by na jeho dveře asi takto zdvořile neklepali. Malinko si odkašlal a zaměřil se na jeho otázku. ,,Nejsem si jistý, chce se mi spát, ale zároveň cítím, že usnout bude dneska docela problém. To ta změna a tak,'' zamáchal ve vzduchu neurčitě rukama a jeho pohled vyhledal zaprášenější tenký koberec na zemi. Vypadal skoro jako ručně dělaný. Opravdu jej hodně zajímalo, kdo tady bydlel ještě před apokalypsou. Nad svou odpovědí měl chuť se proliskat, zase si stěžuje a dělá ze sebe chudáčka. Rozhodně nechtěl, aby se na tváři Jungkooka objevil starostlivý výraz, i když mu byl růžovovlasý z části asi docela fuk. Moc se v něm ale nevyznal, netušil na co myslí a co se mu prohání hlavou. ,,Ale to bude dobré... A co ty? Půjdeš už zalehnout? Zítra nás asi čeká docela náročný den. Jo a... záda už jsou v pořádku? Ta nabídka další masáže stále platí..'' absolutně netušil, kde se v něm vzalo tolik řeči. Ještě v kuchyni byl naprosto zablokovaný. A teď tady ze sebe sypal všechno, co mohl, ani moc nezáleželo na tom, jestli to spolu nějak souvisí a dává smysl. Poslední dobou měl pocit, že on celý nedává smysl.