|
Post by Jeon Jungkook on Aug 12, 2019 14:33:36 GMT
Byl rád, že se Jimin pomalu uklidňoval, hleděl na něj a musel uznat, že je pod těmi přikrývkami roztomilý jako malé dítě. Měl nutkání lehnout si vedle něj, obejmout ho a už nepustit. Nikdy. Jenomže to mu nebylo umožněno a Jungkook by neměl být tak sobecký, když ho mrzelo, že se Jimin rozhodl dát spánku přednost před ním. Vždyť on sám chtěl, aby si odpočinul, nemohl proto říct ani popel. Na jeho slova krátce přikývl. ”To není využívání, to je samozřejmost.” Poznamenal pak při svém odchodu z pokoje a skutečně to tak bral, pro růžovovlasého by udělal cokoliv a pohár vody byl to nejmenší. Seběhl dolů, aby obstaral pití, našel čistou skleničku a zatím co napouštěl vodu, opět se ztratil ve svých myšlenkách. Vzpomínal na tu tehdejší noc v baru, osudovou noc, pár let zpátky. Vzpomínal, jak se pohádal s tím mladíkem, porvali se a Jungkook do něj strčil. A když pak upadl na zem a uhodil se přitom do hlavy, Jeon si vybavil roh stolu špinavý od jeho krve. Chlapce odvezli do nemocnice, ale bylo už pozdě. Jungkookovi ten incident zničil dosavadní život, na druhou stranu mu umožnil nový začátek. Jenomže za jakou cenu? Za cenu života se z agresivního a problémového kluka stal samotář, introvert a víceméně klidný člověk. Jenomže jak dlouho mu to vydrží? Co když se v něm probudí jeho pravé já v ten nejhorší okamžik a on ublíží Jiminovi? To by nesnesl. Při té představě mu po tváři sklouzla slza a když dopadla do dřezu, Jungkook setřel zbytek mokrého z tváře a zavrtěl hlavou, vzal pak i nějakou tatranku, kdyby měl náhodou ten nahoře hlad, kapesníky a vrátil se zpět za svým společníkem. Položil skleničku na noční stolek vedle Jiminovy hlavy a před očima mu zamával tatrankou. ”Tohle jsem ti přinesl, kdybys měl hlad.” Mírně se pousmál a pak nastalo rozpačité ticho. ”Ehm, no... tak, já půjdu spát vedle... potřebuješ ještě něco?” Zahleděl se na jeho tvář, snažil se v ní vyčíst jakoukoliv emoci, jakoukoliv odpověď.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 12, 2019 16:11:56 GMT
Nestačil říct nic na jeho slova, protože se vydal do kuchyně pro vodu, kterou požadoval. Měl vážně žízeň, kdo ví, jak dlouho byl mimo, ani se na to Jungkooka nezeptal. Tohle dokazovalo, že myslí pořád na něj. Neuměl to zastavit, prostě v jednu chvíli myslel na to, jak budou uklízet, pak se jeho myšlenky začaly svažovat k černovlasému, myslel na jídlo a zas a opět byl u černovlasého. Klidně by mohl myslet i na smítko prachu a dostalo by ho to.. Hádejte kam? Ano, přesně tak, k Jungkookovi. Jeho příteli, kterému zabíral postel a on si na oplátku ukradl jeho hlavu. A samozřejmě i tu splašeně bijící věc pokaždé, když je v jeho blízkosti. Zakroutil nad sebou hlavou a znaveně si protřel obličej dlaní. Sám si divil tomu, že mu takhle důvěřoval. Řekl mu snad jeho největší tajemství. A tohle už vážně něco znamenalo. Aspoň pro něj, kdo ví, jak na tom byl Jungkook, třeba se mu znechutil, i když mu řekl, že vlastně Sima osvobodil. Kolik na tom mohlo být pravdy? Své myšlenky však nedotáhl do konce, všiml si právě jeho, o kom celou dobu přemýšlel, jak na noční stolek vedle Jiminovy hlavy položil skleničku s vodou a následně mu zamával s tatrankou před obličejem. Uniklo mu tiché zasmání. Jenže smích mu zchladl, jakmile mu černovlasý oznámil, že půjde spát vedle. Tak s tím teda mladší rozhodně nesouhlasil. ,,Potřebuju, abys tady se mnou zůstal... prosím,'' vyslovil svou potřebu růžovovlasý a na konci ještě dodal to slovíčko, na které většina lidí reagovala. Jungkook sice mezi ně ale asi nepatřil, proto dodal důvody, proč by u něj měl zůstat. ,,Co když mi bude zima, a co když bude zima tobě? Navíc si můžeme povídat a to nemůžeme dělat, když si půjdeš lehnout jinam.. Jungkooku, chci tě u sebe..'' prvně mluvil odhodlaně a vážně, pak se jeho hlas proměnil ve skoro až prosící tón, když malé dítě chce nějakou hračku a snaží se obměkčit své rodiče. Kdyby to nešlo po dobrém, pořád si ještě mohl dupnout, ne? S pohledem stále upřeným do očí Jungkooka se natáhl pro sklenku s vodou a dokonce se mu podařilo ji nepřevrhnout a úspěšně si ji přiložit ke rtům a dlouze se napít. Přitom mírně nakrčil obočí, Jungkook měl mírně zarudlé očka. Jako kdyby před chvílí brečel. Někdy byl hodně všímavý, ale nechtěl se ho vyptávat, jestli mu bude chtít něco říct, tak mu to určitě řekne sám. Až bude chtít, protože z něj nechtěl nic páčit, ani nemohl.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 12, 2019 16:54:46 GMT
Slyšet Jiminův smích byla pro něj jako rajská hudba a přál by si slýchat jej častěji. Nic nebylo krásnějšího, než když se růžovovlasý usmíval natolik, že ukázal i své dokonalé bílé zoubky. Jenomže jeho výraz se ihned pozměnil po Jeonových vlastních slovech a starší se zarazil, řekl snad něco špatně? Ah, aha, už ví. Jungkook měl takový dojem, že byl Jimin téměř až zoufalý, když slyšel jeho další slova a černovlasý se hned cítil provinile, že před ním vůbec zmínil to spaní ve vedlejší místnosti. Musel to okamžitě napravit. Zvedl k mladšímu ruce a lehce jimi potřásl. ”Nene, klid. Nikam nejdu, neboj...” Jenomže se zarazil v půli věty, jakmile zaslechl konec jeho prosení. Chci tě u sebe. Jungkook stál na místě zkamenělý, jako solný sloup a snažil se za každou cenu uklidnit své emoce, které se mu splašily jako stádo koní. Nakonec na to nic neřekl, pozoroval, jak Jimin pije a když měl všechnu vodu v sobě, Jeon od něj převzal skleničku a položil ji zpět na stolek, než přikročil blíže a vyzul si boty. Následně odhrnul mírně peřinu, naštěstí z této strany bylo vedle jeho společníka místa dost, takže když se tam posadil a následně lehl, nemusel se obávat, že by při prvním menším pohybu sletěl z matrace dolů. ”Pojď sem.” Zamumlal, když se konečně uvelebil na všech těch polštářích a přikryl se peřinou, ruku jemně vložil pod Jiminovy záda a přisunul ho k sobě, aby ho na sebe mohl natisknout. Objal ho. Ačkoliv to v této pozici nebylo nejjednodušší, přesto se o to pokusil, protože chtěl cítit co nejvíce z jeho těla. Chtěl ho cítit na sobě. Vtiskl mu polibek do vlasů a bradou se o něj pak na stejném místě otřel, čímž měl v plánu imitovat rádoby pohlazení. ”Omlouvám se. Nikdy bych od tebe neodešel, jen jsem si myslel, že chceš být sám.” Šeptl následně. Až nyní si uvědomil, s Jiminem v náručí, jak byl hloupý. Copak by bez sebe zvládli usnout, když už to bylo týden, co takhle spali spolu? Navíc rozhodně nechtěl, aby mladšímu byla zima a upřímně, ani on by nebyl nadšený, kdyby měl celou noc drkotat zuby. Takhle to bylo zkrátka nejlepší. ”Chceš tu tatranku?” Zeptal se pak ještě nakonec po chvíli ticha, přeci jen, než půjdou spát, co kdyby měl růžovovlasý hlad, nemohl ho nechat tak, aby se trápil celou noc.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 12, 2019 17:51:02 GMT
Pečlivě studoval jeho tvář a snažil se nedat najevo, jak moc mu jeho věta zavařila mozek, skoro měl nutkání jej prostě do té postele dostat násilím, snad si vážně nemyslel, že si jen tak půjde spát do vedlejšího pokoje. To nepřipadalo za žádnou cenu v úvahu. Ale nakonec nemusel podstupovat, to nad čím uvažoval. Jungkook na něj totiž zvedl ruce v náznaku toho, že se omlouvá, že vůbec něco takového vypustil z úst. Další slova Jimina spolehlivě uklidnily a tak na své tváři znovu vykouzlil úsměv, dá se říct, že i vysoce spokojený svou dovedností přesvědčovat. Následně se černovlásek zarazil a Jimin se na něj nechápavě zadíval. Co řekl? Že by jednal svými slovy až moc přemrštěně? ,,Dobře..'' ostražitě ho pozoroval, mohl se ještě rozhodnout v rychlosti a nestřeženém okamžiku odejít, to by růžovovlasý jen tak nepřešel, i když byl zraněný a tím pádem omezenou pohyblivost a sílu. Překvapeně jej pozoroval zpod řas a během pár sekund byl doslova natisknutý na Jungkookovo tělo, jeho paže jej následně objaly a růžovovlasý nemohl jinak, než se spokojeně uculit. Jednu ruku, tu zraněnou si položil na jeho hrudník a to samé udělal i s hlavou. Toho využil starší a opřel si o jeho hlavu tu Jiminovu, ten se tiše zasmál, když se o něj ještě nakonec otřel. Snad jako by jej chtěl pohladit, to vzbudilo jeho srdce, jež zase začalo bít o něco rychleji. ,,Proč sis to myslel?'' zamumlal potichu s povzdechem a přisunul se k němu ještě blíže. Vždyť jen o jeho přítomnost stál. Jak si mohl myslet, že by chtěl být sám? Sám byl dost dlouho na to, aby si uvědomil, že přítomnost někoho dalšího, hlavně teda Jungkooka, byla nejpříjemnější a hlavně, že ji chtěl co nejčastěji to bylo možné. Ani si neuvědomil, že dělá prsty malé obrazce na hrudi černovlasého. Jakmile si toho po chvíli všiml, do tváří se mu nahrnula červeň, ale nepřestal s tím, naštěstí mu Jungkook nemohl vidět do obličeje. Tedy, alespoň si to myslel. ,,Jo, jasně, že si dám. Jídlo bych nikdy neodmítl,'' řekl k němu na oko až moc vážně, hned na to se ale pousmál a přijal nabízenou tatranku, kterou sice začal odbalovat, ale moc mu to nešlo, zraněná ruka razantně nesouhlasila s větším tlakem a silou, jež na obal vyvinul. Zabořil si hlavu do Jungkookovy hrudi a vydal ze sebe zvuk, řadící se do jakési rezignace. Byl tak neschopný. ,,Otevřeš ji, prosím? A vezmi si půlku, neviděl jsem tě dneska nic moc jíst, rozhodně nebudeš o hladu, protože bych tě teď pro další jídlo nepustil. Je z tebe celkem příjemný polštář a momentálně se mi dobře leží,'' zahuhlal stále s hlavou položenou na jeho hrudi a nevěřil svým uším. Nazval Jungkooka polštářem? Příjemným polštářem? Proboha, vážně by měl první přemýšlet, než podobnou věc vypustí z úst. Mohl být v tu chvíli ještě více červený? Silně o tom pochyboval.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 12, 2019 18:28:50 GMT
Ano, proč si to myslel? Kéž by dokázal odpovědět. Proč dělal to co dělal? Těžko říct. Nevěděl nic, nevěděl ani, proč se mu v přítomnosti Jimina vždy rozbušilo srdce, proč cítil v břiše motýlky, když se na něj mladší usmál, proč ho vůně jeho vlasů a kůže uklidňovala. Těch proč bylo více, než by unesl, a tak raději neuvažoval, nechtěl uvažovat a na jeho otázku nereagoval. Kdyby měl říct pravdu, nejspíše by i tak lhal, protože on pravdu zkrátka neznal. Nic víc by si nepřál, než vyznat se sám v sobě. To toho chtěl tak moc? Povšimnul, lépe řečeno ucítil, že mu mladší kreslí na hrudi podivné obrazce, které pokud už měly význam, tak pro Jeona zůstal hluboce skrytý. Nerozeznal nic z toho, jen si užíval to příjemné šimrání, které by mu za jiných okolností vadilo, jenomže nyní to bylo od Jimina a co bylo od Jimina, to mu vadit nemohlo. Jednoduché. Byl lehce zaražen jeho vážností v hlase, ale když mu podal tatranku a zasloužil si tak jeho úsměv, obavy byly opět pryč. Chvíli sledoval, jak Jimin zápasí s otvíráním obalu a byl by mu s tím pomohl, vlastně se k tomu měl zrovna v okamžik, kdy si růžovovlasý sám řekl o pomoc. A nejen o ni. Jungkook na něj rozpačitě hleděl, tedy... spíše do jeho vlasů, protože více zahlédnout nemohl, to mu však stačilo na to, aby propuknul ve smích, když Jimin dokončil svou větu. ”Polštář. Jo. No dobrá pane, jak poroučíte, už se od vás nehnu.” Odvětil hravě s velkým úsměvem. Ačkoliv neměl hlad, tak nějak tušil, že by to s Jiminem neukecal, proto si skutečně odlomil půlku, menší půlku, ale to mladší nemohl vidět. Podal mu jeho díl a sám za pár sekund spořádal svůj, počkal, až dojí i jeho společník a pak se poposunul na polštářích více do ležaté polohy, přičemž znovu Jimina objal a natiskl ho k sobě. ”Dobrou noc, Jimin-shi.” Políbil jej do vlasů, zavřel oči a zachumlal se do peřiny a do samotného Jimina ještě více, než doteď byl. Neusnul však do doby, dokud neuslyšel pravidelné oddechování svého společníka a s pocitem, že je v bezpečí a v jeho ochranném objetí, brzo na to sám usnul.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 12, 2019 19:23:36 GMT
Opravdu jeho obočí muselo vylétnout až do oblak, jakmile se jeho slovům Jungkook začal smát. Ani on však neudržel dlouho vážný výraz a rozesmál se společně s ním. No co. Černovláskův smích byl nanejvýš nakažlivý. Ani si nevzpomněl na jeho nezodpovězenou otázku. Uchechtl se nad jeho dalšími slovy a zažíval nutkání mu jeden z polštářů hodit do obličeje. Protože proč by nemohl, že? Nakonec to ale zůstalo jen u nutkání, protože mu Jungkook podal půlku tatranky a opravdu nechtěl z postele ještě vyklepávat drobky a dát se tak do uklízení číslo dvě. ,,Ano, přesně tak, nehneš,'' uchechtl se Jimin a na důkaz svých slov se k němu přitiskl nejblíž co to šlo, aby se černovlasý nijak nevyvlékl. Ne, že by chtěl, i on vypadal spokojený, jak takhle leželi. Během pár chvil tatranku celou spořádal, neměl hlad, ale kdo byl, aby mohl odmítnout sladké? Vždyť by to byl hotový hřích. Následně sledoval Jungkooka, jak urovnává jejich polštáře, ale upřímně, ležet na nich bude jen Jungkook, Jimin už měl polštář v trochu jiné podobě. A očividně to pochopil i černovlásek, když si ho opět vtiskl do náručí a ocitli se tak ve stejné pozici, jako před pár momenty. ,,Dobrou noc, Jungkooku, hezké sny,''odpověděl mu na jeho popřání dobré noci a uculil se nad malým polibkem do vlasů a položil si na jeho hruď hlavu společně s poraněnou rukou a i přesto, že si myslel, jak těžké bude usnout, doopravdy to bylo tak, že vytuhl během necelých deseti minut. Té noci se mu zdály opravdu zvláštní sny. Nebyly špatné, ale zároveň se ráno probudil se zvláštním pocitem. Nakonec během toho jeho probouzení na ně i dočista zapomněl. Nelámal si s tím však hlavu a vnímal stále klidné oddechování Jungkooka. S potěšením zjistil, že ruka je na tom celkem dobře a nestihla se nijak zhoršit, naopak, bolest ustupovala, sice pomalu, za to ale jistě. Podivil se, že stále spali v objetí, bylo možné, že celou noc vůbec nezměnili polohu jejich spánku? Očividně ano. Jimin neodolal a zvedl hlavu, aby si mohl prohlédnout Jungkooka z profilu, dokud byl ještě pohroužen do říše snů. Studoval linie jeho tváře, zavřená očka, tmavé hebké vlasy, čelo, nos... A zase skončil u jeho rtech, včera měl totiž příležitost zjistit, jak jsou hebké. Vůbec se nezajímal o to, jak dlouho na něj takhle kouká a jestli třeba není černovlasý vzhůru. Prostě obdivoval to, co viděl, a že se mu teda líbilo, co jeho oči projížděly. Nemohl myslet na to, že takové věci nebyly přátelům přístupné, protože to včera taky nebylo. Co tedy byli? Co mezi nimi vůbec bylo? Odolával pokušení opakovat včerejší čin černovláska. Styděl se, že nad něčím takovým vůbec uvažoval, jenže si zkrátka nemohl pomoct. Byl skoro jako zhypnotizovaný. Myšlenky mu proplouvaly jedna za druhou a on cítil, že se snad za chvíli zblázní. S tímhle musí přestat. Tohle prostě nemůže...
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 13, 2019 6:09:53 GMT
Nic se mu nezdálo. A za to byl vděčný. Neměl rád sny, protože se mu pravidelně zdávalo o té osudové noci v baru. Člověk by řekl, že se po těch letech posune, zvláště když nastala apokalypsa a pravda to bylo, jenomže v podvědomí mu to stále zůstávalo. Takže když měl dnešní noc bezesnou, byl šťastný. Otevřel pomalu oči a přistihl Jimina, jak na něj kouká, víceméně tedy hlavně na jeho rty. Překvapeně zamrkal a nejen proto, aby zaostřil unavený zrak. Dobře věděl, co znamenalo, když se někdo díval na cizí rty a to nemusel být bůh ví jaký expert přes vztahy. To on ani nebyl. Přesto věděl, že to znamená jediné, dotyčný chtěl daného člověka políbit. Jenomže tohle jej zmátlo, Jimin to určitě dělal z jiného důvodu ne? Vždyť když jej včera lehce políbil, hned po tom se mu rozvykládal o svém mrtvém příteli a na tu sladkou a intimní část večera se úplně zapomnělo. Nebude lhát, mrzelo jej to. Chtěl víc, než se jen mírně otírat ústy o ty jeho dva měkké polštářky, chtěl vklouznout dovnitř a jazykem prozkoumat každé zákoutí, chtěl ho políbit láskyplně, vášnivě. Ta představa mu zůstala v hlavě a on nějakou dobu nevnímal, co se dělo v přítomnosti. Viděl jediné, jak Jimina převaluje na záda, on je nad ním a dělá přesně to, co by nejraději udělal teď. Jenomže se musel ovládnout, jednak měl mladší zraněnou ruku a jednak... co když nemyslel vůbec na to samé? Jungkook měl obavy, a tak vyhnal z hlavy myšlenky na polibky a pokusil se nevinně usmát. ”Dobré ráno.” Řekl tiše a jeho ruka si našla cestu až k Jiminové hlavě, kde mu volné vlásky strčil za ucho. Kdyby neměl takové výčitky svědomí, že nad svým přítelem přemýšlel nevhodně, i by mu věnoval polibek na čelo, jenomže to teď bylo nemyslitelné. Místo toho se po krátké chvíli posadil a prohrábl si vlasy. Musel tak Jimina pustit z objetí, ale nic se nedalo dělat. ”Co ruka, můžeš s ní hýbat?” Pohlédl na jeho končetinu ustaraně, ovšem nezdálo se, že by na tom byla hůř jak včera. ”Půjdu udělat snídani, co říkáš?” Opatrně se vyštrachal z postele a nazul si boty. ”Máme sice práci, ale ta může počkat. Měl bys dneska celý den zůstat v posteli, pro jistotu.” Dodal pak směrem k ležícímu a upřel na něj své tmavé oči.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 13, 2019 8:06:11 GMT
Stalo se to tak rychle. Jungkook poklidně spal a ve druhou chvíli spatřil, jak růžovovlasý civí na jeho rty. Jak mohl být tak hloupý? A jak dlouhou dobu nakonec strávil zíráním na něj, aniž by vůbec v jeho hlavě proběhla myšlenka na provinilost, že nad něčím takovým, jako polibkem se svým nejlepším přítelem, uvažuje? Očividně už nějakou chvíli ano, ale než se stihl Jimin vůbec nějak vzpamatovat a v rychlosti se odtáhnout, Jungkook mu zastrčil pár neposedných pramenů vlasů za ucho. Že by nezahlédl, jak na něj kouká? ,,Dobré ráno,'' proč byl proboha v jeho hlase patrný podtón provinilosti, když v hlavě nic takového před chvílí neměl? A najednou to vyplyne přímo z jeho rtů? Měl opravdu velké nutkání se zachumlat do peřin a už nikdy nevylézt. No, alespoň pár dní, jenže jak by to zvládl bez přítomnosti černovlasého? Podruhé za tak málo vteřin měl druhé nutkání a to si něco obít o hlavu, protože si to přinejmenším zasloužil. Takhle přece nemůže přemýšlet, kamarádi své kamarády nelíbají a už vůbec si to v hlavě dopodrobna nevykreslují! Ah, musím se vzpamatovat, nesmím mezi námi nic zničit... Dal si v hlavě jakési pravidlo, jež si bude stále dokola opakovat, když bude myslet na něco tak nemístného, jako polibek s černovlasým. Jenže ono to bylo opravdu těžké.. Mrzelo ho, jakmile se černovlásek ocitl na kraji postele a tím mu už neposkytoval svou blízkost, o kterou tak moc stál, až byl schopen zajít tak daleko a třeba si ho stáhnout zase k sobě. Asi si bude muset pokládat otázku: Dělají tohle přátelé? a ta otázka padne asi velice, opravdu velice často. Ještě si začne nalhávat, že mezi přáteli je normální, když si občas dají pusu a nebo si zírají na rty! A nebo taky mají z přítomnosti toho druhého husí kůži, zrychlený tep a nemluvě o doslova zdivočelém srdci a bouřících se hormonech. Jeho zběsilý, neuhasitelný tok myšlenek kupodivu přerušil sám ten, nad kým tak zapáleně uvažoval. Vehnalo mu to trochu horka do obličeje, a tak neznatelně natočil svou hlavu více na stranu, aby zůstal pro jeho zrak co nejvíce skryt. Nad jeho otázkou zvedl svou poraněnou ruku kousek do vzduchu, doteď ji měl hezky položenou na stehně, a zkusmo s ní zahýbal. Jasně, zápěstí se zdálo být v pořádku, ale vetší ohýbání loktu a ramene vyvolalo na jeho tváři bolestný výraz, jež hned v zárodku zaplašil. Nechtěl vypadat jako málo mocný. Jako někdo, kdo musí celý den ležet v posteli, jak na něj černovlasý se svými slovy promluvil znovu. ,,Ne Jungkooku.. Teda, tu snídani můžeš udělat, ale nebudeme se omezovat kvůli jednomu malému škrábnutí..'' sám věděl, že to tak docela není pravda, vždyť byl pár hodin úplně mimo sebe během a po jeho ošetření, ale vždyť toho ještě museli hodně udělat. A do zimy, té opravdové, už nezbývalo mnoho času. ,,Prostě budeme dělat, jako by se nic nestalo?'' zvolil jako otázku svá další slova, jenže i jemu to znělo naprosto pitomě. Viděl, že se kvůli němu Jungkook hodně trápil, vždyť si dokonce myslel, že umře, upřímně, on si to myslel taky. Možná bylo bláhové očekávat, že se dneska z té postele dostane mimo ni? Sám věděl, co obnášelo takové zranění, mohlo se zanítit, znovu začít krvácet... Asi byl prostě moc tvrdohlavý na to, si to přiznat a uznat tak to, že by měl raději zůstat ležet a držet pusu zavřenou.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 13, 2019 9:03:54 GMT
Pozvedl lehce obočí nad jeho slovy, sice chápal, že je mu nejspíše blbé jen tak ležet a nic nedělat, jenomže pokud by mu Jeon dovolil dneska opustit postel, dost by si zahrával z jeho zdravím. Proto rozhodně tuto možnost nepřipouštěl a to i kdyby měl Jimina k té matraci přivázat. Nesmlouvavě zavrtěl hlavou. ”Tohle už nechci slyšet. V posteli zůstaneš a víc o tom nebudeme diskutovat.” Krátce zkřížil ruce na hrudi a hněvivě stáhl obočí, ovšem tento čin by mohl na Jiminově tváři způsobit smíšené pocity, proto ruce opět spustil a jeho obličej zjihl. ”Nechci o tebe přijít, Jimin-shi. Včera jsi ztratil vědomí kvůli zranění, které chceš přehlížet a já ti to mám dovolit?” Opět zavrtěl hlavou, tentokrát méně agresivně. ”Odpočineš si, úklid může počkat. Stejně mi řekni, co bys s tou rukou asi tak chtěl dělat.” Byla to pravda, nic ve zlém, ale bolest by mu zabraňovala dělat všechny normální činnosti a nakonec by byl více na obtíž, než jako pomoc. A všechna ta fyzická práce by mohla zhoršit jeho zdravotní stav, toho se černovlasý obával nejvíce. Krátce jej pohladil po hlavě jako pejska a usmál se na něj, než sebral skleničku, obal od tatranky a vydal se ke dveřím. ”Zůstaň tu, donesu ti snídani.” S těmi slovy odešel do přízemí a dal se do vaření, nějaká vajíčka jim ještě zbyla a on našel další ingredience, proto udělal místo vaječiny jednoduchou omeletu. Nachystal ji na dva talířky, ten svůj odložil bokem, stejně nyní ani neměl hlad, a pospíchal opět nahoru. Nezapomněl však udělat čaj, který mimochodem našel ve skříňce, dokonce celé neotevřené balení, což mu dělalo upřímnou radost. Když vešel do pokoje a střetl se s pohledem Jimina, opět se mile pousmál, než usedl na kraj postele vedle něj a talířek si položil do klína. Načechral pod Jiminovými zády polštáře a lehce jej poposunul do polosedu, protože v leže se jíst nedalo, to dá rozum. A vzhledem k tomu, že měl zraněnou právě tu důležitější ruku, rozhodl se ho Jungkook nakrmit sám, aby ji nenamáhal. Nabral proto na vidličku trochu omelety a zvedl ji před ústa mladšího. ”Otevřít.” On sám lehce pootevřel pusu, aby mu naznačil, co má udělat, jako kdyby krmil batole. To mu akorát připomnělo, jak byl Jimin roztomilý, přesně jako malé dítě s tím rozdílem, že u Jimina to bylo ještě krásnější. Chtěl mu vložit jídlo do úst a proto se krátce zahleděl na jeho rty, což způsobilo, že s pohybem na chvíli ustanul. Ty dva polštářky ho vždy dovedly naprosto omámit, tak rád by je ochutnal znovu, více. Modlil se, aby dostal druhou šanci splnit si tento malý sen, ačkoliv věděl, že jeho myšlenky nejsou správné. Byl z toho všeho rozpačitý, takhle nikdy nesnil o žádné ženě. Znamenalo to tedy, že byl celou tu dobu homosexuál a nevěděl to? Nebo jen právě Jimin v něm probudil touhy, které by jinak k muži nikdy necítil? Těžko říct. Ale Jeon si nestěžoval. Bylo mu to nanejvýš příjemné, ačkoliv s tím musel zároveň bojovat. Byl rozpolcený, ale věděl, že čas tyto emoce zlepší. Že se mu v tom ujasní a on bude jednou vědět, co všechny ty city a bušení srdce nyní znamenalo.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 13, 2019 12:10:37 GMT
Jasně, že mu jeho vlastní myšlenky Jungkook potvrdil. Jen nečekal, že až tak.. no, nahněvaně? Rozezleně? Takového ho neznal a upřímně už se nezmohl na žádný odpor. Ani ten ve svých myšlenkách. ,,Dobře, dobře. Chápu, rozumím, jen bych překážel. Takže budu celý den ležet v posteli,'' jestli se Jimin cítil uraženě, nedával to najevo, jen lehce našpulil rty, že tak úplně stoprocentně nesouhlasí s Jungkookovým rozhodnutím, ale neměl by proti němu ani tu nejmenší šanci. Jeho pohled říkal jasné -lež v té posteli a nehni se ani o milimetr, nebo tě k ní přivážu a nebudeš v ní ležet jen jeden den- a tak nechtěl riskovat. Nakonec ho Jungkook ještě pohladil po hlavě a odešel dělat snídani. Až v tu chvíli Jimin lehce nafoukl tváře a položil se zpět do peřin. Ve svém zápalu si ani neuvědomil, že se posadil. Jo, cítil se, jako by právě prohrál. V myšlenkách už si s potuleným úsměvem představoval scénáře, kdy černovlasému hodil do obličeje polštář. No co? Na nic měkčího nepřišel a přece po něm nebude házet cihly. Na to ho měl až moc rád. Vlastně ani nevěděl, proč se uchyloval k takovým agresivním představám, to mu nebylo podobné. Asi ho prostě trochu namíchl, teď si to dokázal přiznat. On si uměl si přiznat pravdu, jenže tady to bylo trochu jinak. Možná ho ale taky překvapovala velká starostlivost černovlasého, jež mu vysílala další příjemné vlny tepla do těla. A konečná zastávka? Zapíchnutí do jeho srdce, které tálo, aniž by chtěl a měl proti tomu co dělat. Jo, už věděl, proč chtěl černovlasému hodit do obličeje polštář. Ať už mu prováděl cokoli, musel s tím přestat, protože Jimin cítil, že dlouho odolávat nemůže. To pro něj byla novinka, vždycky byl více méně nad věcí a teď... Nejistota, rozpaky, všechny ty podivné pocity a emoce.. Mátlo jej to. A více, než by si kdy dokázal s tou jeho tvrdohlavostí připustit. Nakonec ale přestal uvažovat nad věcmi, na které neměl odpověď, protože ucítil vůni vajíček. O pár chvil později zjistil, že ta snídaně, se kterou přišel Jungkook zpět do pokoje byla omeleta. Stále si nemohl zvyknout na to, že si mohou dovolit teplé jídlo. Dokonce mu přišlo, že už není tak hubený a zase nabral pár ztracených kil. Na jeho tváři se sám od sebe vytvaroval úsměv a s povzdechem sledoval černovláskovo počínání. Načechral mu polštáře a ještě k tomu mu pomohl do sedu. Tolik pozornosti a péče nedostal ještě nikdy, proto byl tak vykolejený, překvapený a celkově, nevěděl, co dělat, co říct a už vůbec nevěděl, co si o tom myslet. A když to nakonec Jungkook dovršil tím, že se jej ještě ke všemu chystal nakrmit, usuzoval to podle vidličky s omeletou před jeho ústy, neměl daleko od toho, aby mu brada spadla někam k zemi. Studoval Jungkookovu tvář, jako by to byl nějaký mimozemšťan ze země Oz. Všiml si jeho pohledu, koukal se mu na rty stejným způsobem, jako to dělal Jimin, než jej černovlasý nachytal. Teď se role prohodily, Jimin nachytal Jungkooka a párkrát zmateně zamrkal. Co to mělo znamenat? Že by ta včerejší pusa opravdu znamenala něco víc? Určitě... Asi ano, to přece Jungkook mu ji věnoval. Pohled se mu na moment vytratil do prázdna, jako by se znovu ocitl v té situaci, kdy si jeho hlavu Jungkook stahoval k sobě a následně mu dal polibek na ústa. Pomalu mu začínalo docházet, co se stalo. Ne, že by tomu před tím nevěřil, jenže teď si to naplno uvědomoval. Zavrtěl lehce hlavou až se mu rozlétly vlasy kolem hlavy, jakmile se přistihl, že dělá úplně to samé, co černovlasý. Už podruhé, nebo potřetí, nebo po kolikáté to bylo, co mu pohled klesl k jeho rtům, které přímo vybízely k tomu, aby byly přiloženy k těm jeho? Aby zkrotil své myšlenky, přijal nabízenou porci do úst a prostě zapíchl pohled někam do neurčita. ,,Mňam, slavnostně tě povyšuji na roli šéfkuchaře,'' uculil se s jiskřícíma očkama Jimin a nijak nekomentoval to, že ho krmí jako malé dítě. Přece jen ruka na tom nebyla nejlépe a on si nechtěl nic dokazovat. I jeho samotného ho překvapilo, že neřekl nějakou poznámku o tom, že může jíst i sám. A také ignoroval obrat jeho nálady o sto osmdesát stupňů.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 13, 2019 15:34:05 GMT
A hle, Jungkook podle všeho nebyl jediný, kdo byl okouzlen rty svého společníka, ovšem Jeon byl natolik zaneprázdněn krmením Jimina, že si pohledu mladšího ani nevšiml. Pod lichotkou, kterou mu růžovovlasý složil, se pousmál a jeho líce nabraly lehký červený odstín. ”Jsem rád, že ti chutná.” Poznamenal a pokračoval v krmení svého společníka, dokud na talíři nezbylo nic, než drobky. Položil vidličku doprostřed porcelánu, načež odklidil nádobí na stolek vedle a naklonil se nad chlapce, pod jehož rty zůstala malá nečistota. Jungkook si jí všiml a aniž by nad tím uvažoval více, pravým ukazováčkem ji setřel a pak si ho vložil do úst, snad aby ochutnal kousek té vynikající omelety, kterou uvařil. Když na něj pak dolehly jeho vlastní činy, výmluvně si odkašlal, vstal a posbíral všechny věci, aby je mohl odnést zpět dolů. Dal talíř do dřezu, odmočil ho a aniž by se dotkl vlastní porce jídla, vrátil se zpět nahoru. Podal Jiminovi hrnek s čajem, načež odstoupil od postele a zahleděl se z okna na nádhernou krajinu. ”Zkus usnout, půjdu mezitím trochu pouklízet. Kdybys něco potřeboval, tak zavolej, budu celou dobu v domě.” A s těmi slovy odešel, bál se, že kdyby ne, Jimin by ho přemlouval, aby zůstal a on by nakonec povolil a lehl by si k němu. Jenomže to by nebylo správné. Růžovovlasý si musel odpočinout, Jeon by ho akorát rozptyloval, navíc stále bylo po domě spoustu práce a někdo ji udělat musel. Tedy tím nechtěl naznačit, že by mu snad vadil Jiminův odpočinek, to v žádném případě, toleroval ho, protože ho potřeboval. Jungkook si nepřál nic jiného, než aby byl zase zdravý a hlavně v bezpečí. Musí mu zajistit bezpečí, ať už by pro to měl udělat cokoliv. Celý den strávil s myšlenkami na toho nahoře, ačkoliv se za ním ani jednou nešel podívat, měl strach, i když nevěděl z čeho. Možná z odmítnutí? Těžko říct. A když se pak blížilo k večeru, udělal opět fazolovou polévku, protože nic jiného v zásobách neměli, najedl se a pak s miskou opatrně zamířil po schodech do pokoje, aby svého přítele nakrmil. Tiše zaklepal a opatrně otevřel dveře, co kdyby přeci jen spal, nechtěl rušit. Jenomže Jimin nespal, Jungkook proto trochu provinile, že se celý den neukázal, položil misku na stůl a zůstal stát vedle postele. ”Jak je ti? Bolí tě ta ruka?” Optal se pak potichu a sáhl Jiminovi na čelo, aby zkontroloval jeho teplotu. Díky bohu žádná horečka. Kdyby ji měl dostat, už by se stalo, takže proměnu mohli vyloučit, čímž se Jungkookovi velmi ulevilo. ”Chceš jíst sám nebo tě mám nakrmit?” Povytáhl mírně obočí a čekal na odpověď. Dokud ji nedostane, neposadí se na své obvyklé místečko, protože nevěděl, jestli byl na něho Jimin naštvaný nebo ne.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 13, 2019 17:00:47 GMT
Už s menšími rozpaky nakonec přijal Jungkookovu pomoc a nechal se nakrmit omeletou. Žaludek mu z dobrého teplého jídla příjemně hřál. Jakmile dojedl, tázavě se na černovlasého podíval, co teď hodlá dělat. Nemusel čekat dlouho a zmíněný se nad ním naklonil, růžovovlasý nevěděl, co chce udělat, proto sebou lehce ucukl, ale nechal černovlasého pokračovat ve svém započatém pohybu, až mu setřel drobek prstem pod jeho plnějším rtem. Téměř až zhypnotizovaně pozoroval, jak si ten samý prst vložil do úst. Nic mu nemohlo zabránit v tom, aby jeho obličej získal nachovou barvu. Mohl prostě uhnout pohledem, to ano, ale neudělal to. Z jakého důvodu? Fascinovalo ho všechno, co Jungkook dělal. Ať už to byly ty nejmenší drobnosti, stále z něj nemohl spustit zrak. Jenže po chvíli musel, černovlasý si odkašlal, asi vůbec nečekal, že něco takového vůbec udělá, a odešel s prázdným talířkem dolů, nejspíše do kuchyně, bez jediného slova. Jimin si povzdechl, už ho unavovalo být věčně zmatený a nic nevědět. Slíbil si, že si s Jungkookem později promluví. Jenže kdy by mohla být pravá chvíle? Třeba to ani necítil stejně. Ani on sám nevěděl, jak přesně se cítí a co to znamená. Takže asi nebyl v pozici, kdy by s právě Jungkook o tomhle mohl mluvit. Po chvíli se vrátil Jungkook a beze slov mu vložil do rukou hrnek s čajem. ,,Děkuju za čaj,'' pousmál se a první k němu přivoněl, tipoval to na brusinkový čaj, ale klidně to mohlo být nějaké lesní ovoce. Ah, i vůně toho čaje byla zmatená a nejasná. Usrkl si první doušek a vyslechl si černovláskova slova, který hned po jejich vyslovení prostě odešel. Jen tak. Bez jeho odpovědi, která by byla docela jasně záporná. Vždyť to nebylo fér. On měl ležet, lenošit a Jungkook měl mezitím uklízet? Ještě pár dalších minut jen nehnutě seděl s hrnkem v rukou, jež doslova drtil a jeho dopálený pohled byl zapíchnutý ve dveřích. S trochou štěstí by do nich mohl myšlenkami udělat díru. Tohle už bylo trochu moc i na něj. Pomalu ale jistě jej rozčilovalo to, jak Jungkook vždycky něco řekl, nebo se ho na něco zeptal a aniž by počkal na odpověď, tak odešel, nebo to zaplácal něčím jiným. Chápal ho, chtěl aby se uzdravil, ale nemůže ho přece v tom pokoji držet jako nějaké rukojmí. Chytře však zůstal ležet v posteli a ani jedinkrát na něj nezavolal, že by něco chtěl. Sice tak zůstal bez dalšího jídla a vody, ale jeho tvrdohlavost očividně neznala mezí. Skoro se zdálo, že čím víc času uběhlo, tím více se stupňovala úroveň jeho naštvanosti. K večeru už zatínal pěsti, obočí měl stáhnuté a téměř bez jediného mrknutí čučel z okna ven. Alespoň tak se zabavil. Černovlasý za ním totiž doopravdy ani jednou nepřišel, jako by ho ani trochu nezajímal, sice mu říkal, že kdyby něco potřeboval, ať na něj zavolá, jenže to by zase prokazoval svou neschopnost, už tak se cítil, jako by už neuměl ani chodit. Líbila se mu černovláskova starost, ale co bylo moc, to bylo moc. Navíc měl pocit, že se mu chce nejspíše vyhýbat. Jenže proč? Co udělal špatně, aby se v bleskové rychlosti Jungkook zdekoval z jejich společného pokoje a místo trávení času s ním uklízel, i když pomalu už v době nebylo co uklízet? Jestli to byla ta pusa, nebo to, jak na něj ráno zíral, nevěděl. Jungkook se mu prostě neotevřel, mohl dělat co jen chtěl. Nad tím si povzdechl a zrovna v tu chvíli zavrzaly dveře a dovnitř vešel černovlasý, ten, na kterého se tak moc zlobil. A bez možnosti výběru, ať už chtěl, nebo nechtěl, úroveň naštvanosti na něj mířená se snížila, protože černovlasý se provinile postavil vedle postele, ne jako obvykle, že se na ní alespoň posadil. ,,Jak mi je? Samozřejmě, že úžasně,'' odsekl růžovovlasý polohlasem se založenýma pažema na hrudi, i když ho v téhle pozici poraněná ruka trochu bolela. ,,Nebolí, hojí se dobře,'' řekl již trochu smířlivějším hlasem, ne že by to byla jeho svobodná vůle, Jungkookův dotek na čele ho jako by krotil od toho, aby nakonec ještě vybouchl jako doutnající sopka. Malá doutnající sopka... Dovolil si jeden krátký pohled do jeho obličeje, aby zjistil, jak se tváří, ale na to sklopil svou hlavu moc rychle, takže to nevěděl. Při jeho dalších slovech zavrtěl hlavou. ,,Zvládnu to,'' s touhle stručnou odpovědí si misku ze stolu vedle jeho postele sebral a už si do pusy dával první lžíci, přičemž se vyhýbal pohledu černovláska, sice nevěděl, jestli se ho s ním snaží navázat, ale jistota byla prostě jistota. Musel se ale hodně přemáhat, po zlosti už zbyla jen malá památka, spíše převládala ublíženost a pořád ta zatracená zmatenost, to zrovna nebylo to, co chtěl, aby Jungkook v jeho obličeji a očích spatřil.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 13, 2019 17:27:14 GMT
Nervózně se uchechtl nad jeho slovy, jakoby tím chtěl zmírnit napětí v pokoji, jež bylo opravdu vystupňované. Nechtěl se s Jiminem pohádat, tedy... jejich hádka by se nyní dala odhadnout na křičícího Jimina, zatím co Jeon by jen hloupě stál se sklopenou hlavou a ochotně by si vyslechl všechna slova, protože by mu patřila právem. Až s postupem času mu došlo, jak špatně se k růžovovlasému zachoval, když jej ani jednou nepřišel navštívit, nedonesl mu jídlo a ještě mu nepřišlo divné, že na něj ani jednou nezavolal. No co, myslel si, že spí. I tak však mohl jít a přesvědčit se, než dělat unáhlené závěry. Alespoň by si nyní nemusel připadat jako idiot všech idiotů. Zdálo se však, že Jimina dotek na čele mírně zklidnil, což jen potvrdila jeho další, ne až tak výbušná odpověď. Jungkook mírně přikývl, měl strach něho říct, protože nechtěl svého spolubydlícího naštvat ještě víc, proto zachoval ticho. Sledoval ho po celou tu dobu, co si vzal polévku a jedl lžičku za lžičkou, evidentně měl za celý den hlad a tento fakt probudil v Jungkookovi další výčitky. Opravdu by se rád uhodil do čela, jenomže prudký pohyb si nechtěl před Jiminem teď dovolit. Raději. Nepromluvil až do doby, než mladší dojedl a ano, neopomeul skutečnost, že se na něj zmiňovaný ani jednou nepodíval, což mu drásalo srdce. Ale patřilo mu to právem, jen do něj. Se sklopenou hlavou od něj převzal misku a opustil pokoj jako spráskaný pes, odnesl nádobí do dřezu a tiše si povzdechl. Kdyby se teď nevrátil, celé by to akorát ještě zhoršil, takže mu nezbývala jiná možnost. Šel pomalu do schodů a snažil se oddálit moment, kdy znovu vejde do pokoje a bude čelit naštvanému Jiminovi. Víte, s tím staženým obočím a zakříženýma rukama vypadl docela hrozivě, ne že ne, zvláště taky proto, že takového ho Jeon od začátku jejich setkání neviděl. Bál se. Zdráhavě otevřel dveře a vešel do místnosti, jen aby přešel na druhou stranu postele, než si obvykle sedával a vyzul si boty. Odhodil trochu peřinu a vtěsnal se pod ni co nejvíce na kraj, aby se Jimina pro všechno na světě nedotkl. Ležel na zádech, s rukami spojenými na břichu a s pohledem upřeným do stropu, jakoby doopravdy s nikým postel nesdílel. Well, kdyby se člověk nepodíval nalevo od něj, třeba by mu i uvěřil. Minuty plynuly a Jeon se konečně odhodlal udělat krok (spíše posun) vpřed ke smíření. Přetočil se na bok tváří k Jiminovi a jemně jej pohladil po paži, jakoby říkal “moc mě to mrzí, odpusť mi.” A když se na něj růžovovlasý podíval, nejistě mu ruku přiložil na záda a přitáhl ho k sobě do těsného objetí. Rty pomalu přiložil na jeho líčko, pak se odtáhl zpět do své původní pozice a navázal s ním oční kontakt. ”Promiň.” Řekl jen a doufal, že se dočká odpuštění. Protože přeci jen, neříkalo se, že by člověk neměl chodit spát rozhádaný?
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 13, 2019 19:01:44 GMT
Ve svém zápalu vzteku si ani nevšiml, že černovlasý neříká ani jedno slovo. Očividně se cítil už tak dost provinile a chování růžovovlasého to akorát zhoršilo. To ho donutilo víc neříct ani slovo a také mlčet. Kdo ví, co by řekl, nechtěl na něj být zlý. Jenomže byl a nedalo se to vzít zpátky. Mohl jednat a mluvit trochu klidněji, vždyť o tolik přece nešlo. Pomalu dojídal svůj příděl jídla a jeho tvář se z naštvané měnila spíše v nešťastnou. Nikdy na něj nechtěl být takhle hrubý. A teď byl. Jakmile Jungkook spatřil, že má Jimin dojedeno, mlčky od něj převzal misku a šel z pokoje. Asi do kuchyně, tipoval. Ani by se mu nedivil, kdyby se už nevrátil a šel si lehnout jinam. Ať už si myslel Jungkook cokoli, růžovovlasý na něj už víc naštvaný nebyl. Převládal jen smutek z toho, jak vybouchl. Přemítal nad tím, jestli za ním přece jen nejít, ale kdyby chtěl být sám, Jimin by jej nechal. Nezasloužil si žádat o jeho přítomnost. Ta se ale vzápětí objevila ve dveřích. Z předešlého naštvaného postoje už nezbyla ani památka, seděl tam spíše tak nějak odevzdaně, do obličeje mu vidět nešlo. Měl ho sklopený jak nejvíc to šlo. Postranním zrakem svého společníka sledoval, jak si lehl na opačnou polovinu postele. Z toho pohledu, jak se snažil být co nejvíce na kraji, Jimina píchlo u srdce. Asi se bál, že ho ještě více naštve. Nevěděl, co dělat, měl by na něj promluvit? Omluvit se mu? Minuty ubíhaly a růžovovlasý byl pořád více nervózní a skleslý. Jungkook nepromluvil ani slovo, jen svým pohledem studoval strop. Jimin zase studoval jeho, ale jen na chvíli, aby na sebe neupoutal moc pozornosti, stále nevěděl, co říct. Jenže to za něj vyřešil sám černovlasý, v což Jimin už upřímně přestával doufat. Otočil se přímo k němu, na bok, a jemně, téměř neznatelně lehkým motýlím způsobem mu věnoval pohlazení po paži. Ihned byla reakce Jiminova těla připravená a dávala mu tak zakusit husí kůži, zrychlený tep toho nejdůležitějšího zmateného orgánu a elektrizující pocit přímo na tom místě, kde se jej černovlasý dotkl. V jeho pohledu bylo tolik provinilosti, že se menšímu doslova natlačily slzy do očí, tak moc to bolelo, spatřit jej takto. Naštěstí černovlasý neměl šanci ty slané kapky v jeho očích spatřit, protože jakmile se na něj Jimin na vteřinu podíval, už byl vtisknut do Jungkookova pevného vřelého objetí. Při následujícím činu a omluvě, kterou mu Jungkook řekl, už nedokázal udržet své emoce zkrátka a pár slz si přeci jen vybojovalo místo na jeho tvářích. To už však měl hlavou schovanou v ohbí krku černovláska, aby tak neměl šanci spatřit jeho slabost. ,,Ty mi promiň. Neměl jsem se tak hnusně chovat. Nevím, co to do mě vjelo, omlouvám se, promiň,...'' tiše vzlykl a nadával si za to, že vůbec dovolil svým emocím, aby ho takhle složily. Vždyť přece nebyl důvod plakat, ne? Pro Jimina to ale byl velký důvod, zachoval se jako naprostý ignorant, vůbec se neohlížel na Jungkookovy pocity, třeba by mu to i vysvětlil, jenže on ne. Zase to byla tvrdohlavost, co mu podrazila nohy, aniž by měl čas a možnost si vybrat, zachovat se jinak. Tak, aby na černovláskově tváři neviděl provinilost a aby se kvůli němu necítil tak, jak se cítil. Asi teď v očích Jungkooka klesl, uvědomil si s pocitem naprosté frustrace ze sebe samého. Jediné, co ho v tu chvíli aspoň trochu uklidňovalo, bylo objetí, ve kterém se nacházel. A taky to, že měl vůbec možnost mít přítele, co mu pobláznil hlavu i srdce, u sebe.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 13, 2019 19:39:45 GMT
Přitulil se k němu, čímž vyprovokoval Jungkookovo srdce k většímu výkonu, Jeon měl pocit, že mu skoro až vyskočí z hrudi, jestli bude bušit tímto tempem ještě o něco dýl. Jenomže když pak zaslechl jeho odpověď a především tón hlasu protkaný smutkem, už nemyslel na nic jiného, než jakým způsobem by svého přítele utišil. Teď se cítil ještě více provinile, protože to on byl důvod jeho slz, Jiminovo chování celou tu dobu bylo oprávněné, to jen Jungkook byl zkrátka neempatický hlupák. ”Ššš, prosím neplakej. Nechoval ses hnusně, klid.” Věděl, že bude mít triko v oblasti hrudníku smáčené od slz, jak se k němu Jimin v těch místech obličejem tiskl. Jemně jej hladil po vlasech a zesílil objetí, jakoby mu tak chtěl více pomoci, protože nic mu nedrásalo srdce víc, než vidět Jimina plakat. Neustával s hlazením jeho hlavy dokud se mladší trošku nezklidnil a ani poté ruku nestáhl zpět k sobě, nechal ji na místě a mírně se odtáhl, aby viděl tomu růžovovlasému stvoření do tváře. Tušil, že s ním mladší nebude chtít navázat oční kontakt, snad ze stydlivosti či něčemu tomu podobnému, to mu však nebránilo v tom, aby ho Jungkook skenoval pohledem. Samozřejmě láskyplným a ustaraným, jinou emoci byste v jeho výrazu nevyčetli. A zase jako vždy, aniž by si uvědomil, co se chystá udělat, přitiskl své rty na místečka, kde Jiminovi pod očima zůstala mokrá místa a slíbal tak jeho slzy, dokud nebyl hotov a dokud mu nedošlo, co právě dělá. Jenomže když se mírně odtáhl, aby viděl na reakci růžovovlasého, už nebyl tak rozpačitý, jako dřív. Měl k tomu sice tendence, ale potlačil veškeré váhání, protože to v jeho srdci nyní nemělo místo, ne. A když upřel svůj zrak na Jiminovy rty a opět zatoužil po tom cítit je na těch svých, nehodlal své myšlenky opět vytláčet do pozadí mysli, nehodlal před tím zase utéct. A tak to udělal. Bylo obtížné se k těm dvěma polštářkům dostat v této pozici, co se nacházeli, ale Jungkook si přeci jen našel cestu a když je ucítil, byl by i zasténal nad tím dokonalým pocitem. Polibek byl krátký, opatrný a Jeon se vrátil do své původní pozice jen proto, aby viděl Jiminovu reakci, ačkoliv i ta jej nakonec nezajímala. Jeho tělo, jeho útroby sevřela do mocných pařátů touha a on energeticky, a naprosto nečekaně pro oba účastníky této situace, přitiskl své rty na ty jeho v dalším, tentokrát značně delším polibku. A pak už nemělo smysl se odtahovat. Ze začátku nevinný polibek se postupem času začal měnit ve více žhavý, více intimní, když vyvinul tlak na Jiminovy ústa a svými prsty mu mezitím prohrábl vlasy, jen aby si jeho hlavu přichytil na tom správném místě. Aniž by tušil jak, najednou byl převalený na něm, měl pod sebou jeho drobné tělo a na jednu stranu sice dělal vše proto, aby ho svou vahou nezalehl, na stranu druhou nebyly jejich těla na sebe nikdy natlačená takovým způsobem, jako nyní. A Jungkook ten způsob miloval. Netrvalo dlouho a jeho jazyk si probojoval cestu dovnitř, přesně tak, jak bylo ukázáno v jeho naprosto nevhodných myšlenkách nějaký čas zpátky. Miloval křehkost Jimina, miloval jeho chuť a taky zvuky, které velice tiše vydával, ačkoliv Jungkook je přeci jen postřehl a dělal vše proto, aby jich od Jimina vydobil ještě víc. Už nyní věděl, že tohohle nebude mít nikdy dost. A když se pak mírně odtáhl, aby nabral čerstvý vzduch, jeho zrak stihl pobrat vše, co se pod ním nacházelo a panebože, ty plné rty, lehce opuchlé a zarudlé od toho všeho tlaku, co jim Jeonovy rty věnovaly, Jungkook mohl přísahat, že krásnějšího pohledu nebylo. Vytvořil s růžovovlasým oční kontakt a usmál se na něj, zatím co prstem mu odhrnoval neposedné vlasy z tváře. Toužil ho políbit znovu, teď a tady, ale krátce vyčkal, jestli náhodou Jimin k tomu všemu neměl co říct.
|
|