|
Post by Park Jimin on Aug 11, 2019 9:03:18 GMT
,,Jo, to zní jako dobrý nápad,'' připustil pomalu Jimin a sedl si na okraj postele. Jungkook se posadil hned po něm, v úctyhodné vzdálenosti. Nad tímto se rozhodl nijak nereagovat. Bylo to tak lepší a hlavně jednodušší. Zaujal pohodlnou pozici, při níž si s Jungkookem začali povídat. O všem možném, hlavně teda o věcech, které se zdály být i docela zbytečné. Pro ně však ne. Nakonec černovlásek odešel s pozdravem dobré noci, jo, kdyby tak věděl, i když možná věděl. Popřál mu nazpět a rovnou se snažil zachumlat do tenké přikrývky a nejlépe do pěti minut usnout. To se mu i povedlo, jenže z říše snů ho po ani ne pár hodinách probudil nepříjemný pocit. Zima. Neměl daleko od toho, aby mu o sebe cvakaly zuby. Nepomohla ani další vrstva oblečení, huňatá zelená mikina, kterou sebral odněkud ze dna skříně. S hlubokým povzdechem se zadíval z okna a snažil se zimu zahnat myšlenkami na teplo. Pomohlo to? Ani zdaleka. Zdálo se to snad ještě horší. Postupně se začínal smiřovat s myšlenkou, že jednou, možná dnes v noci, prostě umrzne. Pára šířící se v malých chumáčcích obláčků od úst jej v té myšlence jen utvrzovala. Ještě jednou se přetočil na bok, aby zavřel oči a poslední pokus věnoval snaže o usnutí. ,,Tohle je vážně super,'' zamumlal si pro sebe a jeho mluvu doprovázelo drkotání zubů o sebe. Rozhodl se zajít za Jungkookem. Třeba má stejný problém. Proto se zvedl z postele, snažil se ignorovat ještě větší zimu a s nejvyšší možnou opatrností za sebou zavřel dveře od pokoje, tahaje sebou peřinu. No co. Kdyby byl Jungkook vzhůru a také ho trápil chlad, mohli si ze sebe vzájemně udělat živý radiátor. Uchechtl se nad svou myšlenkou, samozřejmě jen v hlavě a se stejnou opatrností otevřel dveře do pokoje černovláska. Prvně jen nakoukl hlavou. ,,Jungkooku? Spíš?'' zašeptal sotva slyšitelně. No jak se to vezme, pokud byl střed jeho nynějšího zájmu vzhůru, určitě ho nemohl přeslechnout. Snažil se na zachumlanou postavu zaostřit, jenže v té tmě to šlo těžko. A když se zaposlouchal, neslyšel pravidelný dech jako ve spánku. Nýbrž mu asi taky byla pořádná kosa. Kdo ví, kolik tady bylo stupňů. Odhadoval tak nanejvýš deseti stupňový rozdíl mezi teplotou venku a tou uvnitř, což buďme upřímní, není úplně ideální. ,,Je mi zima. Můžu si prosím lehnout k tobě?'' promluvil znovu, snad ještě tišeji, v hlavě mu jeho slova zněla normálně, teď taky, ale odmítnutí se bál pořád stejně. To jediné se asi v jejich vztahu nikdy nezměnilo. Trochu pevněji objal peřinu, jíž stále svíral v ledových rukou a nerozhodně přešlápl. Měl dojem, že i kdyby mu černovlasý řekl ne, udělá přesný opak.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 11, 2019 10:05:04 GMT
Netušil, kolik času uběhlo, ale měl pocit, že to byla samá věčnost. Pak uslyšel zavrzání dveří a tiché kroky, podvědomě se viděl, jak se natahuje pro nůž na nočním stolku, který si tam pro všechny případy nechal. Jenomže pohyb se neuskutečnil, ozval se hlas a Jungkook věděl, kdo je jeho návštěvník. Opět musel uznat, jak bylo nádherné jeho jméno vyslovené z jeho úst. A když mu pak došel význam jeho dalších slov... Byl snad ve snu? Tak přeci jen nebyl sám, komu byla zima, jen opravdu nepočítal s tím, že by se mladší rozhodl přijít a požádat o to, o co požádal. I v leže ztuhl, mlčel, ačkoliv věděl, že by měl zareagovat. Jakkoliv. Hlava mu velila, aby ho poslal pryč. Srdce, aby zůstal. A teplota v pokoji mu velila, aby ho přitiskl k sobě a zahřál jak jeho, tak sebe. A přesně to měl v plánu udělat, protože přežití bylo nejdůležitější, ať už si oba mysleli cokoliv. Zvedl hlavu tak, aby viděl na jeho tmavý obrys postavy a odhrnul přikrývky, čímž mu naznačil, aby si vedle něj lehl. Jimin tak učinil a černovlasý ho přikryl, stále však udržoval dostatečný prostor mezi jejich těly, zdráhal se přitáhnout ho k sobě, ačkoliv by tak nejraději učinil. Nervózně polkl. Kdyby to Jimin nechtěl, jistě by sem nepřišel, ne? Takže by Jungkook neměl mít později výčitky, nezmění to jejich vztah. Ne. Pouze si vzájemně dopomůžou k většímu teplu. Po pár minutách se starší převalil na bok a jemně rukou zašmátral po jeho úzkém pasu. Natiskl jeho záda na své břicho, bradu si opřel o jeho temeno a tiše vydechl. Srdce mu bušilo a on jen doufal, že si toho Jimin nevšimne. A takhle leželi, dokud Jungkook neusnul. Netušil, co se dělo pak. Propadl se do říše snů a poprvé za celou dobu si mohl dopřát bezstarostný spánek. Když se ráno probudil, jeho rty se zkroutily v úsměv nad tak krásným snem. Skoro se zdál jako živý. Pomalu otevřel oči a setkal se s Jiminovou tváří, růžovovlasý ležel těsně u něj a Jungkook si až nyní uvědomil, že jeho křehké tělo celou dobu objímá. Zpanikařil. Takže to nebyl sen? Nechtěl však svou hloupou reakcí Jimina vzbudit, proto se ani nehl, skoro nedýchal. Pohledem studoval každý kousek té nádherné tváře, až se jeho oči zastavily na jeho plných rtech. Jaké by asi bylo, kdyby je políbil. Byly by měkké? Sladké? Znejistěl nad vlastním uvažováním. Vždyť nebyl gay. Nikdy s mužem nebyl, tak nad čím to přemýšlí? Tohle nemůže. Tiše si povzdechl. Jimin se nesmí dozvědět, že nad ním takhle přemýšlel. Nesmí si ho tolik pouštět k tělu. Mohlo by se stát něco, co by oběma mohlo zkomplikovat život.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 11, 2019 11:13:15 GMT
Stál tam jako kůl v plotu, možná se tak i cítil, když černovlasý stále neodpovídal, vlastně.. nedal najevo žádnou reakci, už, už se chtěl zase otočit a docela zklamaně odejít. Jediné, co ho v tomto činu zastavilo, byl Jungkook, který mu na posteli udělal místo. Neřekl nic, jen na něj zvedl hlavu, ale i to málo Jiminovi stačilo k tomu, aby si vedle něj lehl a přes jeho přikrývku přetáhl ještě tu svou pro větší efekt. ,,Děkuju,'' pípl potichu a téměř hned se otočil na bok, protože i když byla tma a on sám viděl jen Jungkookovy obrysy, bál se, že ho jeho výraz prozradí. A že by to nemusela být až taková lež, na to přišel v ten moment, kdy po pár minutách volný prostor mezi jejich těly Jungkook smazal. Jimin sebou nejprve trochu cukl, protože ho ten náhlý dotek vyděsil, ale nijak se nebránil. Černovlasý kolem něj poté obmotal paže a doslova se na něj natiskl. A aby toho snad ještě nebylo málo, opřel si hlavu o jeho temeno. A bušení srdce Jungkooka? To neslyšel díky tomu svému. Neodvážil se již říct ani slovo a po chvíli byl slyšet černovláskův pravidelný dech. Usnul. Za to jemu samotnému trvalo ještě dalších pár minut, než se donutil vůbec zavřít oči. S potěšením zjistil, že je mu teplo. Ne, přímo žhnoucí horko. S tím živoucím radiátorem možná ani tak moc nepřeháněl. Rozhodně to ale byla velmi uvítaná změna od té hrozné zimy před chvílí. Takže svého činu rozhodně nelitoval. Neměl proč. Ne? Ani si nevšiml, kdy usnul on sám. Možná o pár sekund později? Nebo uvažoval nad pitomostmi ještě další hodiny? Třídil si divoké myšlenky? Ať už to bylo jakkoli, spánek měl po dlouhé době klidný. Za to probuzení, to začalo hned ze startem dalším šokem. Stále měl zavřené oči, ale vnímal teplo druhého těla, které ho objímalo. Sám měl své ruce obtočené kolem jeho pasu. To jej donutilo párkrát zamžourat do světla, které poskytovalo okno a paprsky ranního slunce, deroucí se skrze něj až k posteli. Než plně zaostřil na černovláskův obličej, opravdu hodně blízko toho svého, srdce mu zase běželo maraton. ,,Uhm.. Dobré ráno?'' promluvil nejistě a trochu si odkašlal. Uhl svým pohledem někam do neurčita, aby nemusel čelit tomu černovláska. První se mohl zdát jako dezorientovaný, po ránu mu to nikdy dvakrát nepálilo. Netrvalo však dlouho a všechno se mu začínalo vracet. Jak k němu v hluboké noci přišel a požádal ho, jestli si k němu nemůže lehnout. Jungkookovo odkrytí peřiny jako němé svolení... Noc strávená v jeho náručí. Rázem se z něj stalo malé rajče, co pod těmi horkými slunečními paprsky konečně dozrálo. Trochu se ošil a tak nějak netušil, jestli by měl něco dalšího říct, a i kdyby chtěl, stejně by ho jeho mozek ještě milerád zradil. V očích Jungkooka tak mohl působit jako malé dítě, co provedlo něco opravdu špatného a teď jen čeká, co se bude dít dál. Byl rozpolcený, na jednu stranu chtěl takhle zůstat zachumlaný a užívat si tepla a na druhou stranu chtěl vystřelit z tohohle pokoje jako namydlený blesk a zbaběle se zamknout u sebe v pokoji. Protože proboha, tohle byla sebevražda. Nikdy neuměl dobře schovávat své emoce, mluvil na rovinu a vždy upřímně, to platilo právě i o jeho pocitech. Teď se jeho neschopnost vykouzlit vyrovnaný výraz projevila v plné síle. Mezitím, co se snažil vyprostit z pevného a příjemného sevření a volit tak možnost druhou, útěk, byl probuzený na sto procent. ,,To.. Ehm, promiň, mohl bys..?'' poukázal hlavou na jejich nynější pozici a nejistě se kousl do vnitřku tváře. Co ještě chybělo k tomu, aby se nervozitou propadl pod zem? Vždyť přece o nic nešlo. Tohle přátelé běžně dělají, nebo ne? Jsou oni vůbec přátelé? Cítil se černovlasý podobně a nebo to Jimin jen zveličoval? A mohl by někdo umlčet ty otravné myšlenky?
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 11, 2019 13:37:56 GMT
Jeho myšlenky jej celého pohltily, že sice měl otevřené oči, ale neviděl jimi. Takže to, že se Jimin probudil, zaregistroval až notnou chvíli po tom, co na něj sám růžovovlasý upřel svůj pohled. Přišel zpět k sobě a pokusil se o milý úsměv, ačkoliv mu do něj nebylo, byl zmatený, rozespalý a omámený Jiminovou blízkostí. ”Dobré ráno.” Odvětil tiše a jakmile jeho společník uhnul pohledem, ihned ho postrádal, ty tmavé oči, které tolikrát zářily nadějí a laskavostí. On sám se zahleděl opět na jeho rty, aniž by vnímal, že ho stále drží v objetí a že mladší by dost možná rád vstal. Když se kvůli tomu ozval a Jungkook si uvědomil své ruce na jeho těle, rozpačitě se odtáhl. ”Eh, promiň.” Zahuhlal a náhle mu chybělo to teplo na přední straně, když se posadil a zahleděl se do svého klína. ”Udělám nám snídani.” Dodal pak tiše, odhrnul přikrývky a vystřelil z pokoje, jak nejrychleji to šlo. Ah bože, vážně byl takový zbabělec? Vždyť se ani nic nestalo, tak proč cítil, jak se mu do tváří vlévá červeň? Zachumlal se do své mikiny a seběhl schody, načež v kuchyni našel lednici a s překvapením zjistil, že byla z půlky plná. To jej opět donutilo zamyslet se nad původními obyvateli. Co když jsou ve skutečnosti živí a mají v plánu se vrátit? Co budou dělat? Jungkook však s úvahami přestal hned, co si všiml balení vajíček, sáhl po nich a jeho tvář se rozzářila. Jak mohly být staré? Byly zkažené? A co. Zjistí to jedině tak, když je uvaří a ochutná. Když našel olej a pánvičku, už mu nic nebránilo v tom, aby udělal rychlou vaječinu a nachystal ji na dva talířky. Chtěl na Jimina zavolat, že je snídaně hotová, ale něco vevnitř mu bránilo, aby to udělal. Styděl se kvůli tomu, co se stalo minulou noc a potřeboval ještě pár minut na to, aby to všechno vstřebal. A taky aby vstřebal hlavně to, jak moc toužil po tom, aby se včerejší noc opakovala.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 11, 2019 14:44:51 GMT
Uběhlo sotva pár sekund od toho, co Jungkook málem doslova vyletěl z pokoje a údajně šel udělat snídani. Jimin stále napůl ležel na posteli a snažil se nějak uklidnit rozhozené dýchání a stejně tak srdeční rytmus, který mu jasně naznačoval, že z tohohle asi za chvíli dostane infarkt. Tiše si povzdechl a zahleděl se někam z okna. V Montaně bylo opravdu krásně, ve dne paprsky jemně hladily údolí a louky, na kterých dokonce ještě kvetly některé rostliny, a to se už pomalu ale jistě schylovalo k zimě. Kdyby Jimin chtěl a šel se tam mrknout, zjistil by, o jaké rostliny se jedná. Měl na to udělanou školu, ale sám se bál jít někam ven. Zvykl si na přítomnost Jungkooka tak moc, že nevěděl, co by dělal, kdyby ho nějakým způsobem ztratil. Po chvíli zjistil, že nechat své myšlenky, aby si pluly, kam chtěly, nebyl až tak dobrý nápad. Vždycky, ale opravdu pokaždé se zastavily u černovlasého. Až moc mu naplňoval hlavu, jenže proč? Zbytečná otázka, stejně na ni neznal odpověď. Nakonec se přeci jen vykopl z postele, asi až po pár minutách bezcílného koukání do prázdna, a rozhodl se, že nebude nad vším tak moc přemýšlet. Jak dlouho mu to jen vydrží? Zašel si nejprve k sobě do pokoje, aby ze sebe sundal jednu mikinu, už mu nebyla zima, ale horko, potom si udělal krátkou zastávku v koupelně, aby si opláchl obličej studenou vodou a následně umyl zuby. S posledním pohledem do zrcadla na sebe vyplázl jazyk. Vážně se choval jako malé dítě. Rukou si ještě prohrábl vlasy, než se rozhodl, že druhá zastávka bude patřit kuchyni. Přesněji řečeno Jungkookovi. Měli by se přece vrhnout na ten úklid, toho tady ještě bude asi potřeba hodně. Před tím, než tam ale vůbec vešel, se musel hodně přemlouvat, aby nezvolil opačný směr, jakožto zbabělý útěk. Zhluboka se nadechl a rty se mu samovolně rozlétly od sebe, jakmile zavětřil vůni vaječiny. ,,Mňam, to si snad děláš srandu. Tenhle dům má vážně podezřelé zásoby,'' promluvil Jimin kroutíc hlavou a na malý okamžik si jeho pohled vyhledal ten černovláskův, aby hned na to odjel zase jinam. Tolik k jeho snaze o nezbabělost. Zvolil taktiku -včera a dneska se nestalo nic, za co bych se měl koupat v nejistotě, rozpačitosti a už vůbec ne omámenosti-, ale jestli mu vyšla, to se asi říct nedalo. Nechal to plavat a vzal si jeden talířek s vaječinou, se kterou se následně posadil ke stolu a nabral si menší lžíci, kterou si doslova zacpal pusu. No... už se zmiňoval o tom, že se vážně chová jako malé dítě a ne dospělý? Určitě o tom už nějaká ta myšlenka padla. Těkal pohledem mezi Jungkookem a svou snídaní. ,,Tak.. dneska se pustíme do toho úklidu, ne? Je tady spousta práce a samo se to neudělá,'' řekl Jimin s velkou dávkou energie, jakmile dožvýkal první, vážně dobré, sousto vaječiny a mrkl na Jungkooka. Počkat.. Mrkl na něj?
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 11, 2019 15:16:46 GMT
Když se objevil Jimin, černovlasý už seděl za stolem a koukal bez emocí na jídlo před sebou. Čekal. Nezačal by jíst bez něj a když konečně zaslechl kroky a následně i jeho slova, jen se pousmál a nabral si sám vidličku vaječiny. Vždycky měl ve zvyku jídlo spíše hltat, než jíst pomalu a ani dnešní snídaně nebyla výjimkou, za chvíli ji měl v sobě, umyl talíř a pak se zamyslel nad slovy svého společníka. ”Ano, čeká nás spousta práce.” Uznal a mírně se pousmál, moc se mu do toho všeho uklízení nechtělo, na druhou stranu to bude dělat raději, než vraždit nemrtvé. Rozhodli se s Jiminem začít v obýváku a v kuchyni, trvalo jim celý den vytřít prach a umýt nečistoty, ale nějaký výsledek to přeci jen mělo. A když se pak unavení večer dostali do postele, ani jeden si nějak zvlášť nelámal hlavu s tím, že si opět lehli k sobě, aby jim bylo teplo. Další den pokračovali, dodělali zbytky z předešlého uklízení a vrhli se na vlastní pokoje, protože přeci nebudou spát ve špíně. Po týdnu uklízení už byl vnitřek domu téměř jako nový, byla to dřina, ale stálo to za to. Hned se jim tam žilo lépe. Jimin už se k Jungkookovi nekradl během noci, nýbrž rovnou usínali bok po boku a ráno se vždy probudili v objetí. Ani jeden z toho už nebyl tolik rozpačitý, jako ze začátku. Díky bohu. Nyní bylo okolo šesti hodin, obloha už mírně tmavla a Jungkook štrachal něco v garáži, zatím co Jimin zpravoval dřevěný plot kolem baráku. Černovlasý na něj občas koukl, zda je v pořádku a pak pokračoval ve vlastní činnosti, než však jeho pozornost upoutala kulhající postava v nebezpečné blízkosti Jimina, ke které byl růžovovlasý zády. ”Jimine pozor!” Křikl Jungkook, popadl hasák a rozběhl se k němu, jenomže byl až příliš daleko a než stihl mladík zareagovat, už se po něm zombie sápala a Jungkook to měl přímo před očima a nemohl dělat nic jiného, než běžet rychleji. Rozmáchl se hasákem a praštil nemrtvého přímo do hlavy, až mu do tváře vystříkla krev, on to však neměl čas řešit, zachytil malátného Jimina a stiskl ho v pevném objetí. ”Jsi v pořádku? Kousl tě?” Zpanikařil Kook, když se od něj odtáhl a pohlédl mu na krvácející zranění, podle všeho škrábanec. Kdyby byl jen rychlejší, kdyby si jen všiml dřív, nic z toho by se nestalo. Jungkook se proklínal za svou nepozornost.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 11, 2019 18:36:07 GMT
Celkový úklid jim nakonec trval asi týden, mezitím si ze společného spaní v jedné posteli udělali jakousi zvyklost a tak už nebyli tolik rozpačití, jakmile se ráno bok po boku probudili. Dobře, ta nervozita a zrychlený tep byly pořád na místě. Jiminovi se už párkrát na mysl kradla myšlenka, z čeho to může být, ale vždycky ji zavčasu stihl zaplácat dřív, než by nad ní začal hlouběji uvažovat, jakoby nestačilo, že už to dělal skoro pořád. Právě teď zpevňoval plot okolo jejich domu, opravdu to bylo potřeba, aby jim sem nezavítala nějaká nezvaná návštěva. Zatloukal zrovna poslední hřebík, když zaslechl černovláskovo hlasité varování a následně běžel směrem k němu. Podle jeho pohledu usoudil, že je něco za ním. Zbledl, nestihl se ani otočit a zaslechl chrčivé zvuky. Nemrtvý. Překvapila a zároveň ho ochromila prudká bolest na paži, instinktivně se snažil dostat se co nejdál od něj, ale zapříčinil tím jen další hluboký škrábanec a přímý pohled do jeho ohavného, polorozpadlého obličeje. To už však stihl zasáhnout Jungkook a praštil tu věc přímo do hlavy hasákem, ta se bez dalších známek života se svezla k zemi. Málem ji následoval i Jimin, avšak byl vtisknut do pevného obětí černovlasého. Zprudka oddechoval a snažil se potlačit bolestné steny, které se mu chtěly z hrdla vydrat. Právě teď mohl přiznat, že byl v šoku. Bolest mu nedovolovala pořádně myslet a tak byla jeho odpověď na Jungkookovu otázku nanejvýš stručná. ,,Jsem v pohodě,'' vůbec se mu nelíbilo, když se od něj černovlasý odtáhl, jedině jeho náruč poskytovala pocit klidu a bezpečí, který ztratil přesně v tu chvíli, když od něj odstoupil, asi aby si prohlédl rozsah jeho zranění. Tu největší bolest cítil na levé paži, určitě tam měl škrábance. Takže jestli měl nějaké další zranění, tak bolest z tohoto spolehlivě umlčela ty ostatní. Cítil, že se za chvíli buď složí a nebo zhroutí, bylo to podobné, to ano, ale zhroutit se bylo horší. A to nemohl. Viděl, že si to, co se stalo, černovlasý vyčítal. A to nechtěl, nemohl za to. To on byl ten, co nedával pozor na dění okolo sebe. A jen sám sebe mohl vinit za následky. Déle už se na slabých nohou udržet nedokázal. Rovnou padl zpět do černovláskova objetí a položil si hlavu na jeho rameno. Poraněnou ruku svěsil podél těla a tou druhou obmotal kolem jeho krku, aby zabránil pádu a byl mu co možná nejblíže. ,,Jungkooku, asi... Pomůžeš mi, prosím? Nejsem žádný doktor, ale asi to potřebuju ošetřit,'' mluvil pomalu a asi i docela trhaně, šok postupně opadal a tím pádem bolest narůstala, díky citlivým nervům. Musel se v duchu pochválit za to, že tady nevyváděl a dokázal jakžtakž myslet s čistou hlavou i přes to všechno. Snažil se uklidnit vdechováním černovláskovy osobité vůně a ono to kupodivu zabíralo. Oči se mu samovolně zavřely. Snad aby usnul a ulevil si tak od té palčivé bolesti. Věděl však, že za každou cenu musí zůstat vzhůru. A to nebylo až tak těžké, když byl Jungkook tak blízko.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 11, 2019 19:04:14 GMT
Nevěřil jeho slovům ani za nic. V pohodě? To určitě. Neměl však ani možnost se nad tím nesouhlasně zamračit, to už mu mladší padal zpět do náruče a Jungkook cítil, jak s každou chvílí ochabuje víc a víc. Vydolal ze sebe dalších pár slov a pak zavřel oči, což černovlasého přímo vyděsilo. ”Nespi, Jimine. Hlavně nespi.” Zachraptěl, přikrčil se a zvedl jeho křehké tělo do náruče, jako princeznu ho pak donesl co nejrychleji do domu, přímo do obývacího pokoje na pohovku. Aniž by dál přemýšlel nad tím, co dělá, jeho kroky ho vedly přímo do kuchyně k lékárničce, kterou popadl, pak našel ještě obvazy a dezinfekci, kterou před několika týdny našel Jimin při jedné z jejich zastávek pro doplnění zásob a pospíchal zpět k němu. Poklekl vedle ležícího těla, zrakem skenoval zraněnou ruku, která bezvládně visela z gauče a při tom pohledu opět pocítil vinu. Aniž by pohledem uhnul, otevřel lahvičku s dezinfekcí, přiložil k ní tampónek a namočil ho. ”Vydrž Jimin-shi, teď to bude trochu štípat.” Jeho hlas se mu v půli věty téměř zlomil, přiložil látku s tekutinou na jeho rány a snažil se nevnímat jeho bolestné sténání, které se mu zarývalo do srdce jako ostrý nůž. Rána se naštěstí nezdála moc hluboká, rozsáhlá však byla a bylo potřeba ji celou vyčistit. Jungkook dělal, jak nejlépe mohl, ale bolest odehnat nedokázal. Ani si neuvědomil, kdy přesně mu po tváři stekly první slzy, když viděl Jiminův obličej křečovitě zkřivený. Bolelo to i jeho. Nikdy nebyl natolik empatický, aby přenášel cizí pocity na sebe, doteď netušil, co to znamená. Ale nyní měl pocit, jakoby prožíval tu stejnou bolest, co jeho společník, jeho přítel. Ano, byl to jeho přítel, první po tolika měsících a Jungkook o něj nechtěl přijít. Měl ho rád. Jenomže když viděl jeho klíživá očka, tělo mu ovládla panika. Pečlivě, ovšem rychle mu zalepil škrábance a pak mu opatrně shrnul zpocené vlasy z čela, prsty jej pohladil po tváři. ”Prosím, Jimine. Prosím, nedostaň horečku.” Zašeptal, jeho hlas byl naditý emocemi a také žalem. Chytl jeho zdravou ruku, propletl si s ním prsty a své čelo položil na jeho hruď, jakoby mu tím chtěl poslat co nejvíce energie a síly. Věděl, že po kousnutí dostal člověk horečku a pak se přeměnil. Nevěděl však, co se dělo s člověkem, pokud byl poškrábaný. Jeho napětí se stupňovalo, dobře věděl, že po tom všem stresu jej zase začnou bolet záda, ale nebyl čas nad tím uvažovat. Nechtěl přijít o toho jediného člověka, kterému se otevřel. Kterého pustil k sobě a dokonce mu dovolil sdílet s ním jednu postel. To by se za jiných okolností vůbec nestalo, kdyby nebyli v apokalypse. Jungkook takový prostě nebyl. Jenomže jaký byl? V přítomnosti Jimina popíral vše, co si o sobě vždycky myslel. Mám tě rád, Jimine. Prosím buď v pořádku. Ať už věřil v Boha nebo ne, prosil by kohokoliv na kolenou, aby se růžovovlasý uzdravil, aby mu nic nebylo. Mlčky klečel tváří stále na jeho hrudi a modlil se ke všemu možnému za Jiminovo zdraví.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 11, 2019 19:39:38 GMT
Jen matně zaznamenal, že na něj Jungkook mluví a nese jeho zesláblé tělo do útrob jejich domu. Ucítil pod sebou měkkou sedačku, určitě gauč. Jasně, černovlasý mu řekl, ať nespí. Jen silou vůle víčka odlepil od sebe a čekal, než se k němu Jungkook zase vrátí. Když byl u něj, všechno bylo v pořádku. Na jeho další slova pouze přikývl a skousl si ret, aby zabránil bolestným stenům. Sice to moc nepomohlo, rány štípaly tak, že si myslel, že mu snad hoří. I tak se ale snažil myslet na něco jiného, než tu ohavnou bolest a zaměřil se spíše na Jungkooka, kterému začaly téct slzy. Chtěl něco říct, udělat, cokoli, ale zmohl se jen odevzdaně ležet a zatínat pěsti. Se smutkem v očích se na něj díval, nechtěl, aby plakal. To se jeho bolest zvětšila, až se zdála být větší, než ta fyzická. Bylo to vážně frustrující. Nemohl promluvit, byl tak unavený. Nakonec nevydržel mít oči dlouho otevřené a smířeně je zavřel. Cítil, jak si na něj Jungkook položil hlavu. Jungkooku. Pět minut, prosím.. Jsem hrozně unavený, potřebuju spát. promlouval k němu v duchu, jen jej černovlasý nemohl slyšet. Propadal se do temnoty. Nic jej už nebolelo. Nic necítil. Jen nekonečnou prázdnotu, která ho celého pohlcovala. Jenže takhle to nechtěl. Vzpomněl si na Jungkooka. Jeho tvář staženou tou jeho starostlivostí, sice moc často nedával najevo své emoce, jenže Jimin ho dokázal prokouknout. Neznali se sice dlouho, ale prožili si toho spolu hodně. Společně se smáli, společně si povídali a dávali na sebe pozor. Nikdy nikoho neměl rád tak moc, jako právě černovlasého. Měl v něm ukrytou svou důvěru, jen jemu ji mohl složit do dlaní. Všechny ty vzpomínky, ať už smutné, nebo veselé, patřily Jungkookovi. A to bylo důležité. Našel si cestu k jeho srdci, ani nevěděl, že ho stále má. Nevěděl, jestli sní, umírá a nebo oboje, možná to až moc zveličoval. Všechno bude určitě v pořádku, jen potřebuje trochu odpočinku. Nevěděl, kolik bylo hodin, jak dlouho byl mimo a ani jak dlouho už u něj černovlasý, jeho přítel, troufal si říct, že ten nejvěrnější a nejlepší, seděl, když se zhluboka nadechl a protnul tak nit snů. Byly hezké, ale realita na něj čekala. Čekal na něj Jungkook. Nad tím se musel pousmát, stále měl hlavu položenou na jeho hrudi. Nevěděl, jestli spí, byl otočený tak, že mu neviděl do obličeje. Opatrně vymotal zdravou ruku z jeho sevření a vložil mu ji do vlasů, které začal jemně prohrabávat. Zarazila ho jejich hebkost. Na Jiminově tváři tančil menší zasněný úsměv, druhá ruka ho trochu bolela, ale spíše ji necítil, desinfekce pomáhala. A horečku neměl, naštěstí, aspoň se tak necítil. Nevěděl, co by dělal, kdyby se opravdu začal měnit na jednoho z nemrtvých. Jen s neochvějnou jistotou věděl, že samotného tady Jungkooka nenechá. Jeho nejlepšího přítele.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 11, 2019 20:01:24 GMT
Minuty, snad i hodiny ubývaly. A Jungkook cítil, že se mu Jimin vytrácí. Pozvedl mírně hlavu a zahleděl se na jeho tvář, oči měl zavřené a zdálo se, že poklidně spí, jenomže Jungkook věděl, že je realita jiná. ”Ne, ne, Jimin-ah! Neodcházej!” Zasténal černovlasý, chytil jeho bezvládné tělo a obejmul ho, slzy mu opět stékaly po tvářích a on tiše štkal do Jiminova ramene. Nic. Opatrně se od něj odtáhl a hlavu opět přiložil k jeho hrudi, hlavně ucho a když zaslechl jeho tep, mírně se zklidnil. Nebyl mrtvý. Jenomže Jungkook nechtěl, aby měl zavřené oči, aby spal, aby dělal cokoliv, co teď dělal. Nesnesl ten pocit, že netušil, jak na tom Jimin je. Ovšem co jiného mu zbývalo, než čekat? Nebyl doktor, netušil, jestli mu má vlepit facku, strčit ho pod proud chladné vody nebo amputovat ruku, nevěděl nic. Dohánělo ho to k šílenství. ”Prosím Bože, jestli mi ho vrátíš, už nikdy o tobě nebudu pochybovat.” Zašeptal, čelo mu spočívalo na hrudi Jimina, ve stejné pozici, jako před tím, než upadl do spánku. Ticho. Nic. Jungkook byl natolik v transu, že ani nezaslechl prudký nádech, až když ucítil teplou dlaň ve svých vlasech, zvedl náhle hlavu a zahleděl se na růžovovlasého uslzenýma očima. Viděl dobře? Nezdálo se mu to přeci jen? ”Jimin-shi.” Oslovil mladšího, povšiml si jeho úsměvu a všechen strach z něj opadl. Nevydržel to a objal ho. Musel. Dával pozor, aby přitom nepraštil do zraněné ruky, ovšem až na ni se nedržel zpět. Tiskl své tělo k tomu jeho a vdechoval sladkou vůni Jimina, jež ho dokonale uklidňovala. Pak se odtáhl, posmrkl a opět mu odhrnul vlasy z čela, setřel pot. ”Už bude vše dobré, uvidíš. Všechno bude dobré.” Netušil, zda ty slova míří víc na sebe, než na Jimina, ale proč by se tím zabýval. Vstal a chytl mladšího do náruče, jen aby ho mohl odnést do pokoje. Do jejich pokoje. Teď už to byl jejich společný pokoj, společná postel. Jemně jej položil na matraci a přetáhl přes něj přikrývku, přičemž si sedl hned vedle. ”Máš žízeň? Mám ti donést vodu?” Zeptal se tiše, zatím co pravou rukou stále hladil jeho vlasy, nedokázal s tím přestat. Měl pocit, že když se ho bude dotýkat, neuteče mu zpět do říše snů.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 11, 2019 20:35:43 GMT
A přece byl nakonec vzhůru. Jenže Jungkook nebyl zdaleka jediný, komu se v očích třpytily slzy. A když jej Jungkook objal, tak pevně, jak jen mohl, našly si cestu i po jeho tvářích. Slova by nedokázaly vyjádřit jak byl šťastný. Že mohl znovu spatřit jeho tvář a zachumlat se do jeho tepla. Poslouchat jeho uklidňující hlas, vnímat tu husí kůži, když ho oslovil Jimin-shi a jeho následující, krásná slova. Absolutně se ztrácel, i když byl znovu nalezen. Jakmile se od něj odtáhl a odhrnul mu vlasy z čela, Jimin měl na tváři stále úsměv, nyní však mnohonásobně větší. K jeho slovům se nevyjadřoval, ale naprosto jim věřil, protože je z úst vyslovil černovlasý. Zachránil ho. To mu běželo hlavou, když si ho Jungkook vložil do té uklidňující a bezpečně známé náruče a šel s ním směrem do jejich společného pokoje. Spali jen tam, spolu, v objetí toho druhého. Skoro chtěl protestovat, jakmile v té velké posteli ležel sám. Taky to dal najevo svým menším stáhnutím obočí k sobě a nakrčeným nosem. ,,Ne. Jediné, co teď chci je, abys neodcházel,'' přisunul se k němu a znovu kolem něj obmotal své ruce, při tom pohybu jej mírně píchlo v té zraněné, ale absolutně to ignoroval, tu největší fyzickou bolest už měl za sebou. Na chvíli si svou hlavu položil do ohbí jeho krku, kde chvíli velice nenápadně vdechoval jeho vůni. Ani nevěděl, proč na něj tak působila. To samé s celou přítomností černovláska. Neodolal, krátce k jeho krku přitiskl tvář, nos a rty, cítil, jako by ho snad Jungkook celého obklopil. Zhluboka dýchal a věděl, že teď je naprosto klidný. ,,Děkuju ti, za všechno. Nevím, co bych si bez tebe počal,'' začal Jimin rozvážně, ale přitom s jistotou a určitým druhem vážnosti, přesto s něhou. ,,Mám tě vážně rád, Jungkooku,'' zvedl svou hlavu a jemně mu odhrnul vlasy z čela, načež mu vtiskl malou pusu přímo doprostřed a přivřel oči. S nikým se necítil tak celý. Volný, upřímný. Trochu se od něj odtáhl a s načervenalými tvářemi mu věnoval úsměv, jež skrýval snad všechny jeho pocity. Pozoroval jeho tmavé oči, skrývalo se v nich opravdu hodně a to Jimina zaráželo. Samozřejmě, že příjemně, byl na tom totiž stejně. Mohl by ho pozorovat věky. Všechny detaily si chtěl zapamatovat, na moment sklouzl pohledem i k jeho rtům, znervózňovalo ho, kam jeho myšlenky směřují, ale více už jim nebránil. Ponechal jim volný průchod.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 12, 2019 6:53:10 GMT
Jeho odpověď Jungkooka zmátla, zároveň však potěšila a on tedy zůstal s vědomím, že tak udělá růžovovlasému líp, než sklenička vody. Jimin k němu natáhl ruce a zdálo se, že chce objetí, které mu černovlasý velmi rád dopřál. Cítil jeho křehké tělo a svůj stisk kolem něj zesílil při představě, že o něj před pár minut na zpět skoro přišel. Rukou ho pohladil pomalu po hlavě a naslouchal jeho slovům. ”Neděkuj mi. Hlavně mě neopouštěj.” Zahuhlal tiše do jeho temene, byl proti němu tak maličký, už teď miloval ten pocit, když mu svou hlavu dal pod krk, Jungkook si tak připadal jako jeho ochránce. A další slova, co následovala, mu téměř zastavila bušící srdce. Chvíli mu trvalo, než vstřebal tu informaci, co Jimin řekl. A ještě krásnější bylo, když vyslovil jeho jméno, což způsobilo Jeonovi husí kůži na rukách. Zavřel oči a spokojeně vydechl. ”Taky tě mám rád, Jimin-shi.” Řekl pak a když to teď vyslovil nahlas, věděl, že je to pravda. Už nebylo třeba pochyb. Dokud měl oči stále zavřené, cítil, jak se Jimin pohl a pak náhle ucítil lehký polibek na čele. Ztuhl. Když se pak růžovovlasý mírně odtáhl, Jungkook na něj upřel zrak, jako vyměněný. Jeho výraz byl nečitelný. Zatím co on se držel jeho očí, viděl, jak mu Jimin sklouzl pohledem ke rtům. Tenhle výhled byl nenahraditelný a Jungkookovi zaslepil veškeré logické uvažování. Opatrně vpletl ruku do jeho vlasů a vyvinul lehký nátlak, sám se naklonil a spojil jejich rty, dříve, než si to vůbec stihl rozmyslet. Kdyby se na něj dívalo jeho já před měsíci, asi by kroutil nad sebou hlavou. Jenomže nyní to byl někdo jiný. Jimin ho změnil a ačkoliv Jungkook ze začátku nechtěl, teď se tomu dobrovolně poddal. Všemu, i neznámým citům, které obsadily jeho srdce. Polibek byl něžný, Jeon vůbec nehýbal rty, už jen samotný dotek mu totiž zamotal celou hlavu. Po pár sekundách se odtáhl, aby viděl reakci mladšího a doufal, že tímto činem právě nezahodil celý jejich vztah za tu dobu, co spolu byli. Koukal mu do očí a doufal, že uvidí cokoliv, co by nepřipomínalo odpor.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 12, 2019 8:04:43 GMT
Bylo mu s Jungkookem vážně příjemně. Skoro si připadal, jako by byli nějaké dvě spřízněné duše, co se našly. A pořádně až teď. Ale co na tom záleželo? Jimin byl šťastný, když Jungkook z úst řekl, to, co před chvílí on. Má ho rád. Podvědomě lehce pootevřel rty a srdce se mu zaobalilo do hřejivého tepla. S otázkou vepsanou v jeho tmavých očích na něj upíral svůj tmavý pohled a doslova vnímal tu jiskřící energii kolem nich, s tím, že stále těkal mezi ním a jeho rty. Najednou nevěděl, co si myslet, Jungkook si jej přitáhl za hlavu ještě daleko blíž, to hraničilo s takovou tou pomyslnou zónou obyčejného přátelství, ta se smazala úplně, jakmile ucítil hebký a měkký dotek na jeho rtech. Políbil ho? Všechno nasvědčovalo tomu, že to byla pravda a že se to vážně dělo. Jiminovy oči se rozšířily a hned potom zavřely. Ruce si nevědomky položil na ramena černovláska a stahoval si ho blíže. Sice to nebyl úplně polibek, ale přesto byl. Jejich rty se o sebe vzájemně otíraly, avšak nežádaly více. I tak to skončilo tak rychle, jako to začalo a Jimin mohl pořád cítit na rtech ty Jungkookovy. Odolával pokušení si na ně sáhnout. Vibrovaly mu a hřály. To stejné platilo i u jeho splašeného srdce a vlastně všeho. Chtěl si černovláska znovu stáhnout k sobě, ale jeho plán přetnula jediná myšlenka. Sim. Ano, asi nebylo úplně vhodné si na něj teď vzpomenout, taky ho jako by polila studená sprška vody. Aniž by si to uvědomil, trochu se od Jungkooka vzdálil. Měl by mu říct, co se stalo? Dusil to v sobě tak dlouho, že ani nevěděl, jestli to zvládne. A chtěl by o tom vůbec černovlasý vědět? Nerozhodně si skousl ret a nevědomky tak zanechával Jungkooka v nejistotě. To opravdu nechtěl. Mírně si odkašlal a věnoval mu smutný úsměv, jež si mohl třeba vyložit úplně jinak, Jimin však plánoval mluvit, protože cítil, že to Jungkook musí vědět. Potřebuje a to samé i růžovovlasý. Chtěl mu to říct, jedině jemu a nikomu jinému. Stále držel černovlasého za ramena a nedovolil mu tak jakkoli uniknout, kdo ví, třeba by mohl a udělal by to a toho se Jimin tolik bál. Že jej opustí a zanechá ho samotného. To by nezvládl a tak se ještě jednou zamyslel nad tím, jestli mu to říct. Ano, tak zněla jeho konečná odpověď. Některá tajemství by neměla zůstat skrytá. Doprovázelo by ho to jinak celý život a nikdy by se od toho nikdy neodprostil. A to Jungkookovi nemohl udělat, měl ho rád, tak moc, že to přirovnával k jednomu zvláštnímu a tajemnému citu, jež ještě v životě nezažil. Ani se Simem. ,,Víš... Už celkem dlouho ti chci něco říct. Jednou ses mě v autě ptal, jestli jsem někoho měl.. před apokalypsou a já ti řekl, že to nakonec nevyšlo. Ten člověk byl pro mě velice důležitý, vyhrabal mě z úplného dna a přiměl za sebe samého bojovat a jednou v životě se neohlížet na ostatní,'' zhluboka se nadechl, možná trochu roztřeseně, ale jinak nedával navenek najevo nic. Jeho oči vyprávěly tu děsivou pohádku s ním, takže ty lhát nemohly, ale stejně by v nich černovlásek nenašel nic jiného, než nekonečný smutek, vinu a kousek smíření. Při svém vyprávění vpil své oči do těch Jungkooka, nechtěl mu už tajit nic. Lehce si odkašlal, než pokračoval. ,,Vím, že asi není příjemné to poslouchat, ale tak nějak cítím, že bys to měl vědět, jsi jediný, kdo si to zaslouží, vědět všechno..'' lehce, skoro ten dotyk přirovnával motýlímu pohlazení, když jemně přejel po jeho rameni, měl hrůzu z toho, že ucukne. ,,Bylo to v den apokalypsy. Seděli jsme se Simem na lavičce v parku a pozorovali západ slunce, byla už skoro tma. Nedávali jsme pozor a nevnímali nic okolo sebe. Až teď vím, jaká to byla chyba. Moje chyba. Napadl nás nemrtvý, teda.. Napadl Sima.. pokousal ho a já nevěděl, že je to nakažlivé. Praštil jsem toho nemrtvého do hlavy větví, nevím, asi umřel, nehýbal se...'' do očí se mu natlačily slzy, ale Jimin jim nedovolil převalit se přes okraj a ukázat tak svou slabost, i když tím, že mu tady říkal jeho jedno z největších neodhalených tajemství, asi slabost ukazoval až až. ,,Vzal jsem Sima k nám domů.. na kolej. Bydleli jsme tam spolu. Absolutně.. netušil jsem co dělat, všude bylo tolik krve, on nebyl při vědomí, nebo jen částečně. Měl horečku, snažil jsem se mu ji nějak srazit, udělal jsem mu dokonce ledový zábal, ale nepomáhalo to. Jeho ruka.. nevypadala dobře a u místa kousnutí opravdu nehezky hnisala, nakonec jsem u něj vyčerpáním usnul,'' a to byla snad ta největší chyba, měl zůstat vzhůru, třeba by se dalo ještě něco udělat. Upřel své smutné oči na Jungkooka a slabě zavrtěl hlavou. ,,Sápal se po mně, když jsem se probudil, naštěstí mě ale nekousl a já prostě běžel do kuchyně. Vypadal jinak, prostě jako nemrtvý. Já ho.. Nechtěl jsem ho zabít!'' kvíkl bezradně a sklopil hlavu dolů, jako by se snad vzdával. Pár slz si přece jen našlo cestu po jeho tvářích. Až teď mu došlo, co vlastně provedl. Mohl za to on, měl dávat více pozor. Hruď mu svírala podivná otupělost, snad díra, ale pokaždé, když se podíval na Jungkooka, jako zázrakem se mu hojila. A toho se on bál. Tu bolest z toho incidentu měl zažívat až do smrti, zasloužil si to. Teď nevěděl, jestli bez ní dokáže žít. Zakořenila se mu tak hluboko, ale Jungkook dokázal svou nekonečnou trpělivostí a vřelostí, že i ty největší rány může on sám zacelit. Tady už nebylo cesty zpět. Jungkook byl jako jeho záchranná kotva. Nedokázal by už bez něj žít a kdyby přišel i o něj, tak jaká by to byla bolest ve srovnání s tím vším, co si zažil? Troufal si říct, že taková, kterou by nedokázal unést. Jimin by se za Jungkooka porval a bez váhání by za něj položil život, kdyby to bylo potřeba. Byl to přece jeho přítel, měl ho moc rád.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 12, 2019 11:14:01 GMT
Jungkook se díval na Jimina a mlčky ho nabádal, aby se nahl zpět, aby tentokrát on spojil jejich rty. Toho se černovlasý ale neměl dočkat. Když viděl, že se Jiminův výraz mění, opět jeho tělo obklopila panika. Co si pro všechno na světě myslel? To, že ho měl Jimin rád neznamenalo, že tím myslel zbytečné objímání, polibky a držení se za ruce. Byl hloupý, unáhlený a taky naivní, pokud si myslel, že Jimin je na tom s city jako on. A co vůbec cítil? Nikdy s mužem nebyl, ani netušil, kde se objevilo vnuknutí políbit ho, přišlo náhle a stejně tak náhle taky odešlo, při pohledu do Jiminovy nepříliš spokojené tváře. Tak rád by zůstal nakloněn k němu, ale i on se mírně odtáhl, v pohybu jej zastavilo pouze lehké pohlazení po rameni, které mu růžovovlasý věnoval. A pak se rozvykládal a Jungkookovi chvíli trvalo, než mu vůbec došlo, o čem mluví a proč o tom mluví. Tedy na důvod nepřišel ani když Jimin dokončil svá slova a nadechl se, chvíli byla pauza. Jenomže mladší jakoby četl jeho myšlenky a v dalších slovech mu objasnil, proč svou minulost vytáhl zrovna v tuhle chvíli. Ve chvíli, kdy by měl být klidný a odpočívat, protože byl zraněný, podle Jungkooka dokonce až nebezpečně. Jak říkal, pořád netušil, jestli škrábanec vede ke stejnému konci jako kousnutí. Modlil se, aby ne. Jenomže kdo byl Jeon, aby mu skákal do řeči, aby ho nutil mlčet, když mu to tolik chce říct. A tak poslouchal. Vpíjel se do jeho očí a mohl říct, že si všiml, jak se mu zaplnily slzami, které však nakonec Jimin úspěšně zatlačil. Při zmínce jména jeho minulého přítele, musel krátce vzpomínat, o kom mluví. A když se pak Jimin rozvykládal, že byl ten údajný Sim kousnutý a že vedle něj usnul, Kook už předem tušil, co bude následovat. Nechal Jimina dokončit celou myšlenku a když viděl jeho slzy, přitáhl ho k sobě do pevného objetí. ”Pšššt, už je to dobré Jimin-shi.” Položil si jeho hlavu pod krk a mírně jej kolébal pro uklidnění. Hladil jej po vlasech a nechal ho, aby se vyplakal. V momentě, co se zdálo, že už se trochu zklidnil, jej Jungkook chytil za rameno a trochu od sebe odtáhl, aby mu viděl do očí. ”Když se člověk promění, už není cesty zpět. A to, že jsi ukončil jeho trápení, je od tebe naopak velkorysé.” Pohladil jej po tváři. ”Jsi dobrý člověk, Jimin-ah. Nepochybuj o tom. Je mi líto tvého mrtvého přítele, ale nakonec našel svůj klid.” Pokusil se o povzbudivý úsměv. ”Cením si toho, že jsi mi o tom řekl. Ale prosím, už se netrap. Musíš odpočívat, nechci, aby jsi dostal horečku.” Sáhl mu na čelo a nakonec jej donutil, aby si lehl na záda a přikryl jej peřinou více důkladněji, než před tím. Možná by mu přeci jen měl dojít pro tu vodu a nechat ho prospat se, aby nabral síly. Upřel na něj svůj pohled, chvíli přemýšlel nad svými dalšími kroky. Během toho se mu stihla promítnout jeho vlastní minulost. Jimin byl statečný, řekl mu o svých problémech, jenomže Jungkook měl strach pustit ho ještě více k tělu. Jimin zabil nemrtvého, jenomže Jungkook normálního živého chlapce, který stále mohl chodit po světě. Dokonce Jiminovi ani jednou nenaznačil, jak špatně na tom byl se svým chováním v mladých letech. Jak byl výbušný a agresivní. Možná teď byla ta pravá chvíle, aby se mu svěřil. Jenomže unesl by to? Měl by mu přidělávat ještě víc starostí, než doteď měl, zvláště, když byl zraněný? Ne. Protentokrát bude mlčet. Nebude mu více ubližovat. Počká na lepší příležitost.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 12, 2019 12:34:47 GMT
Jeho slzy netrvaly dlouho, nakonec mu seschly na tvářích a vzlyky ustaly, zbyla už jen únava, kterou začínal opět pociťovat. Jungkookova slova ho bezpečně uklidnila, ale nesmazala mu pocit viny, že se mu svěřil v tak nevhodnou chvíli. Ale pořád si stál za tím, že bylo nutné, aby to věděl. Alespoň jeden balvan se mu odkutálel ze srdce. Zbýval však druhý. Nový. Mlčky přikývl na další černovláskova vlídná slova. Nezasloužil si je. K dobrému člověku měl daleko, i tak ho zahřálo u srdce, protože si to o něm Jungkook vážně myslel. Nebyla to jen prázdná slova bez významu. Takže ho to všechno mrzelo snad ještě víc. Jo, samozřejmě, že chtěl protestovat na to, jak ho černovlasý zatlačil zpět do postele, ale nakonec se rozhodl ho poslechnout a rezignovat. Přece jen měl pravdu, jako vždy. A on by se měl alespoň protentokrát uzpůsobit, zranění se opět ozývalo. Takže přikývl, plně se položil do peřin a zachumlal se. Pohled Jungkookovi opětoval. Mírně se pousmál a stiskl mu svou zdravou rukou dlaň, po níž začal přejíždět palcem. ,,Vážně ti děkuju,'' upřímnost z jeho slov doslova sršela, sice asi děkoval často, za to měl proč. A on mu bude klidně děkovat bez přestání. ,,Nebude vadit, když na chvíli usnu? A.. Hm.. promiň, že tě takhle využívám, ale mohl bys mi prosím přeci jen donést vodu?'' ani nemusel nic dělat, rty se mu roztáhly od sebe v menší polo úsměv, jež patřil pouze jeho společníkovi, nikomu jinému. V ústech měl vyprahlo, nevěděl, jestli z toho jak měl žízeň, a nebo z Jungkooka, který teď prostě.. vypadal jinak. Úplně se mu na něj teď změnil úhel snad o sto osmdesát stupňů. Bylo to dobře, nebo špatně? To opravdu netušil. Jen se s ním teď cítil trochu jinak. Ne, že by předtím z jeho přítomnosti nebyl nervózní k prasknutí, jenže teď, když věděl, že i jemu není úplně lhostejný, nabíraly jeho pocity na intenzitě, tedy pokud to více ještě bylo vůbec možné. Trochu ho frustrovalo, že je teď odkázaný na pomoc Jungkooka, ale nějakým opravdu zvláštním způsobem se mu to líbilo. Jak se o něj staral a zajímal se o něj. Byl rád, když měl jeho pozornost. Jenže tolik zážitků za jediný den jednoho vážně vyčerpá. Ani nebylo divu, když se mu začaly pomalu klížit víčka, ruku Jungkookovi sice hladit přestal, ale držel ji stále, ani si to neuvědomoval, ale už mu to přišlo skoro přirozené, nějakým způsobem se ho dotýkat a ujistit se tak o jeho přítomnosti, kterou za nic na světě nechtěl ztratit.
|
|