|
Post by Pascal Fletcher on Aug 2, 2019 20:47:02 GMT
Stačilo jen zmínit množné číslo a jeho nálada jaksi poklesla. Uvědomil si, že oba dva měli – a možná i mají – rodinu. Nevěděl, jak to bylo s ní, ale on o té své nevěděl ani ň. Mohli být naživu, někde možná přežívali, nebo už mohli být mrtvolami. Nerad nad tím přemýšlel, vždy se tak zamotal do kruhu všech těch kdyby. Kdyby byl naživu, proč se nevrátil? Kdyby byla naživu, proč ji tam nenašel? Ne, to teď nestálo za to. Potřeboval se zaměřit na poklad, na který právě narazili, a který bez sebemenší kapky ostudy chtěli ukrást. Stejně to vlastně už nikdo ani nemohl použít, takže zde platilo právo nálezce. Pár sekund tedy jen blbě civěl na sklo a všechny ty věci, které za ním byly. Sladkosti, pití, zkažené bagety, pár žvýkaček, no, bylo toho jednoduše dost. Problém byl ten, že to všechno bylo za sklem, které bez překvapení dělalo docela velký rámus. A rámus přitahoval okolí. „Jasně,“ přikývl. Pochytil, co měla v plánu, a v podstatě také nedošel k ničemu lepšímu. Vytáhl svůj patnácticentimetrový nožík v naději, že ho to nějak ubrání. Proklínal se teď za to, že si vážně nevzal tu jedinou věc, která by mu takhle mohla zachránit zadek. Baterkou rovnou i svítil na konce chodeb, aby po rychlém přepadu věděl, kam běžet.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 4, 2019 16:20:49 GMT
Ozvalo se jeho povolení, nebo co, a tak se napřáhla, že to sklo konečně rozbije. Sice to povětšinou byly zase jenom tyčinky, ale tentokrát ne jenom sladké a našly se i nějaké chipsy. Vypadalo to nadějně a automat byl jídla vcelku plný. Tedy jak se to dalo. Zarazila se ale v pohybu a ještě se podívala na Pascala. "Sundej si batoh, budeme to tam muset všechno naházet a rychle vypadnout," oznámila mu, načež počkala, až to udělá a sama si sundala a otevřela batoh. Potom už jenom stačilo, aby párkrát vší silou bouchla pálkou do skla, které se s nepřeslechnutelným zvukem roztříštilo. Potom už jen zbývalo, aby si naházeli co nejvíce jídla a pití do batohů a vzali nohy na ramena. Hlavně se vyhnout problémům.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 4, 2019 21:09:32 GMT
Bez dalších keců se rovnou vrhli na věc, nebo se tedy na to vrhla ona. On už si jen s přikývnutím hlavy sundával batoh a otevíral vrchní kapsu, přičemž se stále nervózně obhlížel po svých stranách. Nic, ale jak dlouho to tak zůstane? Nechtěl ani vědět. Snažil se potlačit strach, pomalu oddychoval, a když uslyšel první zadunění na sklo, silně polkl. A je to tady. Když zaslechl dopad prvních střepů, bez meškání začal balit všechno, co mu vešlo do cesty. Dvě láhve nějakého pití zabalil do postranních kapes, dalších pár kousků nějakých balíčků si zas hodil do volného prostoru batohu. Možná by i pokračoval a dával větší pozor na to, co si balí, ale jedním z náznaků, že je něco špatně, bylo ono ticho, které se náhle rozlilo celým prostorem. Dunění na dveře? Nikde. A pak si všiml toho, že se první zvířecí zvuky začínaly šířit z chodby přímo za nimi. Tedy odtamtud, odkud přišli. Batoh rychle zavřel, posledních pár kousků si zastrčil do kapes své bundy. „Rychle,“ šeptl na Ericu, když si to už pomalu bral nějakou další. Jak se teď měl jako dostat ven?
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 5, 2019 8:14:09 GMT
Jen co se ozvalo tříštění skla, pálku odložila ke svým nohám a začala, stejně jako Pascal, rychle shrabovat co nejvíce zásob, co to šlo. Nějaké to balení vody a ještě něčeho, co sice voda nebyla, ale pořád to vypadalo pitelně. A taky že ano, tahle pití měla obvykle docela dlouhou trvanlivost. Stejně tak tyčinky a další kdoví co, které si naházela do batohu stejně, jako tam měla ty další věci. A hned věděla, že i tyhle tyčinky budou brzy pomačkané. Tohle zažila jen jednou a z pozice pozorovatele, u nich na škole kdosi rozbil automat a tak se na něj vrhli. Jeden dostal podmínečné vyloučení a ostatní pár týdnů po škole. A museli zaplatit škody. Teď jí nehrozilo nic z toho. Jen chodci. Zvedla hlavu, když Pascal promluvil a souhlasně přikývla. Batoh rychle zapnula, hodila na záda a hned, co držela pálku v ruce natáhla se po Pascalově zápěstí a táhla ho rychlým krokem za sebou. Hned na to ho ale pustila a ohlížela se. Už je viděla. "Sakra, jak se sem dostali? Nebyli zavření?" museli prolomit zámek. Něco. Nezbývalo nic jiného, než utéct. Ale kam? Hlavní vchod jim zatarasili a vchod na zahradu byl očividně druhým směrem. Sakra. To jí ale nezastavilo. Běžela dál, dokud bezmyšlenkovitě neotevřela dveře do nějakého pokoje. Chodci -dva. Jeden byl skřípnutý v polorozbitém okně a druhý si to mířil k nim. Rozmáchla se pálkou a udeřila ho. Jednou. Dvakrát. Ležel na zemi. Potřetí jen pro jistotu. Nehýbal se. Naznačila Pascalovi, aby byl tiše. Teď můžou čekat, až je přejdou, nebo utéct oknem. Jen děkovala bohu, že jsou v přízemí.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 5, 2019 11:26:03 GMT
Kdyby ho právě nehnal adrenalin, asi by se začal třást k smrti. Teď spíš měl chuť běžet o život a nijak se neobhlížet za sebe, což vlastně ani nedělal. Nechal se táhnout Ericou kupředu a baterkou jim docela špatně svítil na cestu. Občas tedy byla cesta tím jediným místem, kam úplně nesvítil, ale nebylo těžké uhádnout, kam běžet. Pryč, prostě pryč. Ven. Slyšel zvuky těch příšer za nimi a doufal jen v to, že nejsou natolik rychlí, aby je dostihli. Záleželo teď jen na jejich štěstí, a protože to jeho dle všeho již docházelo, musel věřit v to její. Rád by důvěřoval ostatním, ale právě teď šlo o jeho život, který si mimochodem rád chtěl ještě udržet, a pokud možno, nechtěl ani vyjít se zraněním. Jeho jediným štěstí zatím bylo to, že se o nějaký střep skla ještě nepořezal. Na to by se dobře hodily rukavice, které on nikdy příliš nenosil. V podstatě je nechal ležet v kůlně, když odjížděl, a pak jen litoval toho, že si je nenabral. Tedy samozřejmě, takové obří kožené rukavice příliš hezky nevypadaly, ale dokázaly jej ochránit od všeho, co se snažilo zbavit jeho rukou, třeba i těch zombie. I když to ho zase mohlo přinést k myšlence, co by se stalo, kdyby se navlékl do metrové vrstvy oblečení. Dokázali by se k němu dostat? No, určitě asi ano, ale ty rukavice by se stejně hodily. „Byli?“ zeptal se mezi oddychy. Vlastně kdo kdy viděl všechny dveře z té jejich kuchyně? Kdoví, mohly tam být další, nebo se ta monstra naučili otevírat dveře. Na tipování ale nebyl úplně čas, zaměřil se jen na pokoj, kam právě oba vpadli. A byl to špatný tip, protože zde měli dva nemilé společníky, a než se dokázal porozhlédnout, jeden to už dostal pálkou do hlavy. On sám dveře pořádně zavřel a začal hledat nábytek, který by před ně strčil. Pokud by to dveře nezvládly, začal se už nejistě dívat na okno, ve kterém byl šprajclý jeden z těch mrtvých. „Hlídej ho,“ přikázal jí, zatímco už pomalu začal sunout stůl ke dveřím.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 5, 2019 12:15:48 GMT
Na jeho otázku pouze souhlasně přikývla. Byli. Byli zavření, to viděla, když kolem nich opatrně procházela. Jistě, že si jí všimli, ale zřejmě nebyli schopní dostat se ven. Teď už ale neznělo žádné bouchání o mříže, pouze mrtvolné, hrdelní zvuky, které vydávaly a rozléhaly se chodbou. A potom vpadla do dveří, bezmyšlenkovitě, vylekala se, když se objevili za nimi. Sice byli pomalí, ale uměli napáchat velkou škodu. A bylo jich příliš na to, aby je přemohli. Objevili se teď v místnosti, která nebyla prázdná. Dva z chodců. Ale to nevadilo, bylo to lepší než dav. Jen doufala, že přejdou tuhle místnost a oni budou dost potichu na to, aby si jich nevšimli. Možná, že utečou oknem, to by šlo. Po jeho rozkazu jen přikývla hlavou. Ten nemrtvý v okně toho stejně moc nezmohl, byl zaseknutý. Přesto nebezpečný. A tak počkala, než zajistil dveře a natáhla k němu ruku. "Půjč mi ten tvůj nůž, můj stojí za houby," nestál, ale rozhodně nebyl tak účinný. Potřebovala by ho naostřit. Mluvila ale tiše, ve snaze nepřivolat pozornost těch za dveřmi.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 5, 2019 20:36:20 GMT
Když už nebyl tolik ve spěchu, konečně začal nakopávat strach. Adrenalin nikde, žádný běh, žádná akce. Jenom jeho tupý pohled na místnost dvou chodců, oddychy, které se jaksi snažil potlačit, ale přeci jen se co pár sekund zhluboka nadechl, aby opět mohl vydávat to své tiché sténání. Zády stál opřený o dveře, tedy kromě toho stolu potřeboval i své vlastní tělo, protože začal pomalu cítit tlak těch různých těl, která se opírala o toto zatuchlé dřevo. Odhadoval, že tu vydrží nanejvýš tak čtvrt hodiny, ale to v podstatě bylo jedno. Museli se odsud dostat tak i tak, nejlépe nějak rychle a tiše, ale přemýšlení aktuálně nechával na Erice, která si vymanila jeho nůž. Co jiného měl? Nic. Chvíli na ni jen blbě civěl a snažil se zjistit, co má v plánu. Nezjistil to. Nakonec jí ho ale podal, přeci jen byl nějaký nápad lepší než žádný. „Neztrať ho,“ vyřkl prosebně, šeptal stejně jako ona. Nemohl ho ztratit, byla to jedna z posledních věcí, co mu připomínalo rodinu. Byl to dárek, který si zapřísáhl neztratit, a teď? Teď ho vkládal do cizích rukou, aby mu zachránily zadek. Jak typické.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 7, 2019 22:35:19 GMT
Měla nataženou ruku před sebe a stála jen kousek od Pascala, který na ni zřejmě trochu překvapeně koukal. Ve tmě jeho tvář sotva viděla, natož výraz, který se na ní usídlil. Avšak vzhledem k tomu, že byl vlastně poměrně potichu a jen koukal předpokládala, že se mu k činům nijak moc nechce. Nakonec jí ale nůž podal a tak i s přikývnutím a čímsi jako "neboj" nůž převzala a pár kroky se ocitla na druhé straně místnosti. Přešla opatrně kolem pár lavic, musela si dávat pozor už jen kvůli střepům na podlaze, které by mohly vzbudit pozornost zvenčí. Nakonec se jí podařilo na žádný nešlápnout a přikrást se až k chodci visícímu oknem ven. V jedné ruce stále svírala pálku, v té druhé zase nůž, který jí Pascal vrátil. Stačilo vlastně jedno bodnutí do poněkud měkčí lebky, aby ji nůž prorazil a byla narušena jediná věc, která ho držela při jakési obdobě života. Potom už se jen otočila na Pascala a nůž si otřela do už tak dost krví ušpiněného trička. "Na," zašeptala a napřáhlaa k němu ruku s nožem. Bude si pro něj muset dojít, ale místo toho, aby čekala, položila nůž na stůl a opatrně nemrtvého přesunula na zem. Teď už vlastně mrtvého. Úplně. Byl těžký, co o to. Taky jí tak trochu...spadl. A to vyvolalo ten zvuk. "Krucinál," zaklela a s pohledem na Pascala pokynula k oknu, které pomalu otevřela. "Díky bohům za přízemí."
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 7, 2019 23:09:26 GMT
Musel přiznat, že ze tmy míval poněkud velký strach. Když teď nad tím ale přemýšlel, uvědomil si, že je i docela skvělá, přeci jen se v ní dokázal skvěle skrýt, což ho dovedlo k tomu, zda se nebojí jen toho, co je v ní skryto než jí samotné. Takže když prázdným pohledem pozoroval podlahu a snažil se dveře silou udržet na jejich místě, došel k závěru, že se spíše bojí svých vlastních démonů, které se v nich skrývají. A taky těch zombie, kteří se mu tlačí na dveře. Jediným štěstím bylo to, že ještě nebyli úplně podrážděni. Věřil tomu, že jediný hlasitý zvuk by vyvolal vlnu křiku, což by dále vedlo k tomu, že by jeho skvělá barikáda nevydržela dlouho. Modlil se jen v to, že Erica už na něčem dělá. Vskutku dělala. Sledoval obrys toho, co bral za toho šprajclého mrtvého a jí, to další? Raději uhnul pohledem a nevnímal ten zvuk, který vyšel z lebky. Jeho nůž si tohle fakt nezasloužil. Zaměřil se raději na své oddychy, sledoval místnost. Kde byli? Odhadoval to na kabinet, možná nějaká velmi malá učebna. Za zády tedy měl stůl, který tipoval na katedru. Co tu ti chudáci asi tak museli prožít? Představoval si, že některé školy musely být v prvním dni plné. Skončil u toho, když si uvědomil, kolik malých roztomilých holčiček volalo po svých rodičích, z čehož mu začínalo být na zvracení. Mimochodem i z toho, když mrtvolné tělo dopadlo k zemi. Právě byl na cestě pro svůj nůž a k východu, avšak s tímto zvukem se za dveřmi ozvala další vlna křiku, přesně takového, který nechtěl slyšet. Netrvalo dlouho, dokud se neozvalo první křupnutí dveří a zaskřípání podlahy, když se špatně položený stůl začal odsouvat. Museli pohnout, takže bez dalšího čekání třemi skoky překročil místnost, vzal si nůž a přikročil k oknu. „Zachránilas nám zadek,“ dodal mezi hlasitými oddychy, což bylo způsobeno tím, jak moc právě panikařil. Dále? Dále se už jen nasoukal oknem, což je dovedlo konečně před budovu. Stačilo se už jen dostat skrze plot, který ji celou odděloval od parkoviště. A taky se vyhnout těm chodcům, kteří si užívali sluníčka na zahrádce. „Někde tu byla díra,“ vyřkl, zatímco obhlížel své okolí. Zatím měli čisto, ale to nemohlo vydržet navždy, že? Přeci jen za sebou měli skupinku mrtvých, kterým jedno okno úplný problém nedělalo.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 8, 2019 8:21:11 GMT
Sotva dopadlo tělo mrtvého na zem, zpoza dveří se ozvaly mrtvolné výkřiky a vrzání nábytku, který odsouvali. Bylo to tu. Čas jednat. Musela otevřít okno a nějakou opatrnost nechat za sebou. Byla tu spousta střepů. Spousta. Děkovala bohu za kožené rukavice na rukou, které ji zachránily od dalších jizviček na dlaních. Pascal si vzal nůž, nutno podotknout, že s nožem byla nebezpečná i sama pro sebe. Ale bodnout někoho do hlavy se po těch měsících už tak těžké nezdálo. I když se při tom čištění nože jeho špičkou píchla do prstu. Naštěstí ne moc a tak se neobjevilo víc, než červená kůže. Žádná krev. Naštěstí. Vlastně tomu už ani nevěnovala pozornost. Teď se usmívala nad jeho slovy a čekala, až proleze oknem, aby mohla udělat stejně tak. "Můj zadek stojí za záchranu, ten tvůj jsem ještě nějak nezpozorovala, ale víš, pro všechny případy," pronesla napůl visící z okna a seskočila na zem. Konečně. "Kurva," zaklela, když si uvědomila, že se při držení spodní okenní římsi řízla do ukazováčku o jeden ze střepů. Tomu se však hodlala věnovat až potom. Teď hledali díru v plotě. "Tady!" houkla na Pascala co nejtišeji, ale aby ji chlapec pár metrů od ní slyšel a opatrně jí prolezla. Parkoviště. Teď to bylo trochu složitější. Popošla bokem, aby mohl projít i Pascal a pevně uchytila pálku, připravena kohokoli plesknout po hlavě.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 8, 2019 13:02:53 GMT
Byl právě v příliš velkém spěchu, aby si uvědomil, že jeho bunda uchytila menší spršku střepů, když tak ve spěchu přecházel. Měl ten blbý pocit, že si ji i na některých místech natrhl, ale hlavní bylo to, že se nepořezal sám. Nebo možná i ano, ale v důsledku adrenalinu bolest úplně necítil. Byl jaksi otupělý, a jediná věc, která ho zajímala, bylo najít auto a rychle odjet. S oddychy se otřepal, aby některé nezatlačené kousky skla mohl setřást, ale stále měl pocit, že některé má přímo za krkem. Teď už jen čekal na Ericu, baterku si zasunul do kapsy, nůž si choval v ruce, ač pochyboval, že by s ním dokázal napáchat nějaké škody. Hodil se tedy možná jen na některé znehybněné jedince, ti v pohybu by se na něj bez problému vrhli již z dálky, kterou jeho ostří nepokrývalo. Blbé, co? Jeho využití se mu spíš hodilo na táboření a podobně, v životě ho v boji použil tak třikrát, přičemž jej pokaždé použil k tomu, když mu došly náboje. Teď žádné neměl, a i kdyby, tak neměl zbraň. K její poznámce se mohl jen pousmát, zatímco už sám stál u plotu snažil se s ním nějak pohnout v naději, že se sám rozloží. Úplně geniální nápad to nebyl, ale přeci jen se právě cítil jako nějaká myška v kleci, zatímco za zády má hada. Ošklivého, jedovatého hada. „To ošetřím,“ ujistil ji, když uslyšel, že se zranila. Dle všeho štěstí stále stálo na jeho straně, ale nedalo se říct, jak dlouho. Poté už tedy jen zaslechl, že něco našla, načež sám přiběhl. Všiml si také toho, že ona místnost je již zcela přístupná nemrtvým, kteří se k oknu začali pomalu hrnout. Bez meškání prošli dírou, on se zastavil uprostřed parkoviště, aby se mohl zorientovat. Pak to zahlédl, své autíčko. „Tam!“ vyhrkl, ukázal ke svému starému šrotu a rovnou se dal do běhu.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 9, 2019 12:02:42 GMT
Nebylo času nazbyt. Už se zdálo, že chodci vthrli do učebny, ve které se dříve skrývali a začínali se hrnout k oknu, kterým padali dolů. To pro ně znamenalo dát se na rychlý úprk. Samozřejmě, že rychle našli cestu ven, jen štěstí, snad. A potom už se Pascal rozhlížel pro své auto. V tuto chvíli byla ráda, že tu není sama, jelikož kdyby byla, zřejmě by jí dostali. Přeci jen už svou motorku neměla. Bohužel. Za chvíli už se ozval Pascal kamsi ukazující. Vteřina stačila k tomu, aby se oba rozeběhli tím směrem. Doslova utíkali o život. "Teď nám zase zachraňuješ zadek ty," poznamenala, když už byli u auta.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 9, 2019 18:06:50 GMT
„Modli se, ať to nastartuje,“ vyhrkl mezi svými dalšími těžkými oddychy. Jeho výdrž nejlepší nebyla, zejména ne, když na sobě měl batoh plný svých zásob a za zády pár těch, co se dokázali dostat přes okno a plot. Tedy samozřejmě, nemrtví nechodili úplně nejrychleji, a možná měli takových padesát metrů náskok, ale to neznamenalo, že by nemohly nastat komplikace, jak už to bylo ve zvyku. Do dalších několika sekund již úspěšně stáli u pickupu, načež bez obtíží otevřel dveře a naskočil dovnitř. Zámek vypáčil už tak před měsícem, když zjistil, že se nemohl obtěžovat stále odemykat a zamykat jedno blbé auto. S batohem na zádech byl poměrně namačkaný na volant, což úplně dobré nebylo. Takže zatímco otáčel klíčkem, pokoušel se pomalu vyvléct z popruhů, a když uslyšel ono známé zarachocení, otočil se na Ericu, která se již snad pohodlně usadila. „Nějaký cíl?“ optal se, když už si to pomalu nabíral zpět na silnici. Ještě si oddychnout nemohl, protože stále byl u té blbé školy a za ním se začala tvořit horda mrtváčků.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 9, 2019 20:08:35 GMT
Po jeho ‚modli se, ať to nastartuje,‘ se doopravdy div nezačala modlit. Ve skutečnosti se vlastně modlit začala. Akorát v duchu. To pro ni nebylo nijak cizí, přeci jen, v boha věřila a byla protestantka. Sice nechodila do kostela, jelikož to byla věc katolíků, ale svůj druh bohoslužeb v podstatě také měli. Jen to nazývali spíše studiemi bible a nemluvil jen nějaký kněz. Církev, pche. V takové věci příliš nevěřila. Byl to zkorumpovaný orgán, který již v minulosti napáchal více škod než užitku. Ale co to bylo člověku platné? Tady a teď, na tomto místě a v tuto chvíli, byla nějaká víra zřejmě vedlejší. Ona sama začínala mít jisté pochybnosti o dobrotě a spravedlivosti pána boha. Přeci jen, jak by tohle mohl dovolit? Tohle, že byl boží soud? O ničem takovém se bible nezmiňovala… Nebyl čas na to ale myslet, už totiž slyšela hluk za svými zády a jen co se přibližovali k autu, začala si ze zad sundávat batoh, který teď za vrchní poutko držela, zatímco se soukala na místo spolujezdce a batoh si házela pod nohy do volného prostoru. Auto. Díkybohu. Vážně doufala, že vše půjde hladce, přeci jen se za nimi hnala horda mrtvých zabijáků. V životě by neřekla, že tohle spojení lze použít jinak než při filmu, nebo knize. Realita, něco, co by s tím vůbec nemělo souviset. Stále tak nějak doufala, že je to jen špatný sen, ze kterého se zanedlouho vzbudí a vše bude zase při starém. Její tatík se vrátí ze služební cesty, bratr od přátel, kteří ji i nadále budou prudit s tím, jak je neskutečně otravná a upjatá a neumí se bavit, i když to vlastně vůbec nebyla pravda, jen jí přátelé jejího dvojčete jednoduše přišli naprosto stupidní a jednoduší. Vždyť on byl tak skvělý, měl přece na víc! Nechtěla na to ale teď myslet, nebylo proč, na co. Oba dva důležití muži v jejím životě teď byli pravděpodobně mrtví, nebo chodci, i když se snažila neztrácet svou víru. V těchto časech to bylo těžké. Obrátila pohled k Pascalovi, který se snažil při startování nějak si sundat batoh a zasáhla, takže mu stáhla popruhy z rameny a když už byl ten otravný batoh konečně dole, hodila ho na zadní sedadlo. Ne úplně hodila, spíše tak jako…jemně odhodila. Nebo tak něco. Chápeme se. Potom už ujížděli od školy, ač byla stále v napětí, když se ohlédla za sebe a skrze zadní sklo zahlédla stádo, které mířilo k nim. Sice byli pomalí a neměli šanci je dohnat, ještě když měli auto, ale kdyby se cokoli pokazilo, měli by co dělat. Přišla Pascalova otázka. Dlaň mu položila na rameno a dál hleděla dozadu. „Jen sakra co nejdál od týhle budovy,“ odpověděla neurčitě, i když už z toho mohl usoudit, že docela nemá ponětí, kam by měli jet. Jedno bylo jasné -pryč odtud.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 10, 2019 14:02:41 GMT
Řízení mu nikdy nedělalo úplně problém, tedy od řidičáku měl jen pár kurzů. Ale ty kurzy v dnešním světě nic neznamenaly, přeci jen zde žádná doprava nebyla a vše se točilo jako jeho staré videohry, co měl na gameboyi. Stačilo jet dopředu a vyhýbat se překážkám, občas zajet nějakou mrtvolu, a všechno bylo v pořádku. Jediný rozdíl byl ten, že tohle žádný gameboy nebyl a že mu co pár dní docházelo palivo. Teď? Teď tipoval, že vydrží maximálně dvě hodiny jízdy. Svou cestou sem bohužel úplný pozor nedával, takže ani nevěděl, kam to pořádně zaparkovat. Očekával, že na to přijde cestou pryč, protože stále se nacházeli na parkovišti a zde jako zblázněný hledal výjezd, který nebyl zablokovaný. Ten první? Dvě auta, kolem kterých by se ani náhodou neprocpal, proto to otočil. „Dík,“ zamumlal, když mu Erica pomohla s batohem, raději ale dával pozor na cestu. Bylo tu poměrně dost věcí, které jej chtěly zbavit pneumatik, a tak rovnou dával pozor na to. A co si to také namlouváme, jeho zrcátka nebyla v nejlepším stavu, a tak když couval, uslyšel ono nemilé bouchnutí, což úplně dobře nebylo. Dle všeho někoho, tedy něco zajel. A taky to znamenalo, že je dohnali. Opět dupnul na plyn, otočil to dále od jednoho vjezdu a nabral si to k dalšímu, který již odtud vypadal prázdně, no, tedy až na to, že si tudy kráčelo tak sedm nemrtvých. „No, do-,“ zarazil ei, když zjistil, že i ten třetí je jaksi zablokován. Jejich jedinou nadějí bylo to, že si to musí projet kolem – nebo klidně i na – těch nemrtvých. „Drž se, možná to bude skákat,“ upozornil ji, když nabíral rychlost a připravoval se srazit. První sprška krve mu úplně dobře neudělala, ale on si už v podstatě zvykl a dále se už jen modlil. Další nemrtvý, který si řekl o jejich kola, úplně neodporoval. Ten třetí se pokusil dostat na kapotu, ale díky další zatáčce bez obtíží spadl. A tak už byli konečně na silnici. Dupl na plyn, aby byl co nejrychleji od davu, který si to k nim bral. Už si mohl začít oddychovat.
|
|