|
|
Post by Winslow on Jul 11, 2019 12:52:41 GMT
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36 
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 17:35:56 GMT
Nedalo by se říct, že by zrovna tohle patřilo mezi její oblíbená místa. A také jí bylo naprosto jasné, že nebude sama. To byl také jeden z důvodů, kvůli kterým si dávala mimořádný pozor. Tohle místo působilo děsivě ještě před tím vším. Škola byla jedno z jejích nejméně oblíbených míst, ač byla chytrá, stejně ji nerada navštěvovala. Teď se sem ale vracela v naději, že se dostane do jednoho z vrchnějších pater, kde se nějakým způsobem zabarikáduje. A při velkém štěstí narazí na jeden z těch automatů, které ve školách bývaly. Nebo na kuchyni. Mohlo by tam něco být, no ne? Zhluboka se nadechla a pomalu vyšla po schodech do dalšího patra. Zatím se jí podařilo vyhnout se menšímu shluku chodců, kterým naštěstí bránily mříže dveří od toho, aby se dostali do prostoru chodby. Byla nervózní, pociťovala napětí všech svalů a několikrát se ohlédla za sebe, než se znovu soustředila na cestu. Další patro pro ni však nebylo nijak příjemné překvapení, ač tu nebyly davy, přeci jen se pár mrtvolných hrdelních hlasů ozývalo. Odkud? Netušila. Děsilo ji to však o to více. Postupovala tedy opatrně prozatím prázdnou chodbou a doufala, že nebude muset máchat bratrovou baseballovou pálkou. Už tak byla dost špinavá od krve.
|
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 18:05:09 GMT
Jeho cíle nikdy nedávaly úplně smysl. Když se tak tedy pomalu vloupával do již – zjevně – prázdné nemocnice, příliš nepřemýšlel nad tím, proč si nevybral nějaký lepší baráček o kilometr dále. Možná tušil, že při začátku nákazy byly školy určitě prázdné, tak i tak ale počítal s tím, že se bude muset nějak vyvarovat těm chodcům, kteří si to do této budovy nějakým záhadným způsobem namířili. Auto zaparkoval kousek od té budovy, zbytek cesty šel raději pěšky. A co že tu vlastně hledal? Hodně věcí, možná i nový život. Nikdy by to neřekl, ale teď tu školu viděl vážně rád. Vypadala prostorně, mohla zde být třeba kuchyně. Mohl by najít zásoby, tedy v případě, že tu už nikdo nebyl před ním, každopádně bylo jeho cílem spíše najít nějakou tu zahradní sekačku, nebo cokoliv, do čeho by se dokázalo narvat palivo, protože to právě potřeboval. Palivo. Svůj starý šrot musel krmit do konce jeho dnů. Když tedy vcházel dovnitř, raději přemýšlel na své krásné autíčko a na to, jak si to pěkně bere pryč odsud než na ten fakt, že je tahle budova tak příšerně strašidelná. A jak slyší chodce. Byli dále, slyšel třískání kovu, což mohlo značit jen to, že jsou někde zavření. Nebo to, že on tu je zavřený s nimi. Snažil se potlačit plané poplachy, pevně se uchytil své baterky, k ní měl přitlačený nůž. Vždy připravený.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 19:49:31 GMT
Její přílišná obezřetnost byla na druhou stranu přeci jen v něčem dobrá. Ač se zbytečně až příliš strašila, stejně měla díky strachu větší šanci na přežití. Což se zřejmě počítá víc, než smrt. Která by byla v případě neopatrnosti naprosto jistá. Rozhodla se tedy vždy chvíli poslouchat, než nějaké dveře otevře, k tomu se však bohužel ještě neodhodlala. Místo toho procházela až na konec chodby. Všechny dveře učeben byly zavřené, zvláštní. Některé ale vypadaly vcelku vylomeně. Přesto se tudy neproháněl žádný nemrtvý, což ji částečně uklidňovalo. Nakonec se začala vracet ke schodišti, pomalými krůčky, jelikož zjistila, že ji v tomto patře nic zajímavého nečeká. A tak se chtěla dostat o něco výš -ještě před tím ji ale do očí udeřilo světlo. Až po chvíli jí došlo, že je to světlo z baterky. Člověk. Silueta. Pevně sevřela pálku v levé ruce a přehodila si ji do pravé, teď by se jí ta baterka taky hodila. Hlavně že měla ty náhradní baterie. "Hej ty," houkla šeptem na přibližující se siluetu, "seš živej?" snažila se být dostatečně tichá na to, aby nevzbudila pozornost čehokoli nežádoucího, ale zároveň zjistila, zda je bezpečné se přiblížit k onomu člověku.
|
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 20:08:23 GMT
Po krátké obhlídce přízemí zjistil, že tu není nic potřebného, no, ani zajímavého. Pár chvil ještě věnoval tomu, aby zjistil, odkud vychází to nemilé třískání kovu, tak nějak hodlal ono místo zeširoka obejít, třeba schody. Musely tu být ještě další, které by ho vzaly na druhou stranu budovy, no ne? Tak se tedy opět dal do pochodu, držel se vždy stěn naproti dveří, aby byl co nejdál od toho, co by z nich popřípadě mohl vyskočit. Také se tak snažil zapamatovat svou cestu, ztratit se teď vážně nemohl, venku na něj čekala jeho vlastní kráska a tady, no, tady byla snad jen smrt a nic jiného – tedy to si jen myslel. Na tváři se mu objevil menší úsměv, když konečně zahlédl něco, co připomínalo schody, a aby se ujistil, zda na něj nahoře nečeká překvápko, rovnou si tam posvítil. Překvapivě tam na něj něco – lépe někdo – čekalo, osoba? Mrtvola? Viděl jen obrys osoby, přičemž ruku s nožem natáhl před sebe, tak nějak se připravoval utíkat, nebo bojovat. Ani nevěděl, co by dělal, kdyby k němu nedolehl hlas. Dívčí. Byla to otázka. „Aby ne,“ odvětil šeptem, načež baterku sklopil, aby na neznámou mohl lépe vidět. Byla mladá, řekl by, že mohla mít stejně jako on, více jej ale zajímala ta pálka v její ruce. On měl malý klasický nožík, který býval spíš ozdobou. Ona držela tak půlmetrovou pálku, která v podstatě byla určena na ničení hlav a míčků. Raději tedy dal krok dozadu, dokud se neujistil, zda tu není proto, aby ho připravila o hlavu a celý batoh na zádech. „Ty?“
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 20:27:31 GMT
Zprvu se tedy zdálo, že bude muset buďto přijít blíž, nebo zvýšit hlas, naštěstí se ale po chvíli ozval a tak nemusela riskovat ani jedno. Oddechla si při jeho slovech, div si úlevou nesedla na zem. I když teď by sezení vážně ocenila. Místo toho ale stála pevně na svém místě, v ruce třímala baseballovou pálku a sledovala, jak se ten chlapík o krůček vzdaluje. Že by se snad bál. "No to bych řekla," přikývla na opětování její otázky. Byla tupá, jistě, ale jak jinak zjistit, jestli není jedním z těch chodců. Netušila sice, jak by takový nemrtvý držel baterku, ale to bylo asi jedno. Věnovala krátký pohled i druhému předmětu, který měl v ruce. Stále sotva viděla, ale nůž rozpoznala. Poté se vrátila k jeho nijak příliš osvětlené tváři. Nemohla si ho ani pořádně prohlédnout. "Hej, přicházim v míru," a upřímně doufala, že on taky. -Občas jí přišlo, jako by vystřihovala scénky z filmů a vkládala je do svého života. A teď? No, rozhodně se jí otevřely nové možnosti.
|
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 20:45:24 GMT
Ptaní se na to, zda jsou živí, bylo fakt blbé marnění času. Jediná výhoda toho byla ta, že se oba tak nějak nadvakrát ujistili od toho druhého, že nejsou chodícími příšerami. Skvělé, fakt skvělé. Cenil vlastně i to, že zase po nějaké době mohl na někoho promluvit, přeci jen už to byla chvíle, co narazil na živáčka a mohl s ním prohodit pár slov. Vlastně ten poslední, koho viděl, dostal brokovnicí po hlavě, ale to nestálo za zmínku. I přes její odpověď se stále držel dále, aby měl alespoň pocit té jistoty, mezitím se tedy ještě obhlížel po svých stranách, zda se k němu něco neblíží. A zatím zde bylo čisto, kdoví, za jak dlouho ne, vlastně to ani nechtěl vědět. Na tváři mu usedl úškleb z jejich dalších slov. Zněla jako nějaký mimozemšťan, v jeho očích tak možná i působila. Každý člověk, který si jej nepřál zabít, působil jako mimozemšťan. „Tak jo,“ přikývl přiblbě, načež jako první udělal krok blíže. Stále jí tedy nevěřil a věděl, že by ho mohla jen tak blbě lákat na příměří, ale to možná byla přesně ta věc, po které zase toužil – po někom po svém boku, aspoň na chvíli.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 21:06:42 GMT
Rozhodl se zřejmě přistoupit na její nejasně dané příměří, ona pálku přestala svírat tak křečovitě a on se zase o krok přiblížil. To v ní sice vyvolalo další nával nejistoty, ale zhluboka se nadechla a všechno se to pokusila polknout a neřešit všechny ty děsivé filmové scénáře, které ji zrovna napadaly. Zkousla si ret a ještě chvíli ho sledovala. "Tak jo," zopakovala po něm po pár sekundách ticha a odvážila se ten krok udělat také. A potom pomalu ještě jeden, načež před sebe napřáhla ruku s dlaní v kožené rukavici a poněkud nečekanou odhodlaností se mu podívala do tmavých očí. "Erica Cons-" zasekla se, "vono na těch příjmeních už asi moc nesejde, co?" nejistě se uchechtla a zakroutila hlavou. Když už to ale načala; "Erica Constantine," zopakovala své jméno ještě jednou, tentokrát celé. Bylo zvláštní vidět někoho živého. Jakýmsi zvláštním způsobem příjemné nebýt sama a mít na koho mluvit. I když její hlas byl nyní hlasitý jen natolik, aby ji zaslechl, ale nedělala příliš velký rámus. Nerada vzbuzovala nežádanou pozornost nemrtvých.
|
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 21:19:09 GMT
Tím jedním krokem možná naznačil něco, co úplně naznačovat nechtěl, ale bral všechno, co mu život házel do cesty. Takže když se začala pomalu přibližovat, nůž si přesunul do druhé ruky společně s baterkou. Tedy stále jej mohla praštit do hlavy tou pálkou, ale dle jejího chování vyvodil, že nebude o moc odvážnější než on. Bylo to vtipné, pociťovat takový strach z druhých živých lidí, zatímco se několik desítek metrů vedle prochází živé mrtvoly. Asi to všechno bylo o zvyku, a abych byl upřímný, komunikace s dalšími lidmi pro něj už nějakou dobu zvyk nebyl. Sledoval, jak se před něj staví s nataženou rukou, jak se mu podívala do očí s tou odhodlaností. Bylo mu to povědomé, velice povědomé, ale nedokázal přesně říct, kde takové výrazy viděl. „Ani ne.“ Její ruky se chopil, pokusil se i uchechtnout těm slovům, ale stačila jediná setina a uvědomil si, že smích zde nemá úplně své místo. Sklopil zrak k zemi, aby sám nabral odvahu se alespoň představit, a stejným výrazem se poté obrátil zase k ní. „Pascal Fletcher,“ představil se šeptem, „rád tě poznávám, Rico.“ Následovalo už jen mírné potřásání rukou. „Co tu hledáš?“ zeptal se rovnou. Zásob příliš neměl, ale byl tak nějak ochoten něco málo obětovat.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 21:31:43 GMT
Uchechtnutí, to sama občas dělala, když už se objevila v přítomnosti nějakého člověka. Nervózní, částečně pobavené, snažila se jakkoli zabránit myšlenkám na jistou brzkou smrt. Umře přece, ne? To všichni, tak proč se vůbec snaží v tom blázinci přežít? Potřásli si rukou, on se představil. Až po chvíli, trvalo mu to. Vzbudilo to v ní zájem, zvědavost. Už dávno se ale naučila takovým věcem vyhýbat obloukem, zvědavost přinášela jen problémy. A ty vedly k chybám. A chyby? Na ty tu není prostor. "Jasně, mě t-" odkašlala si a zakroutila hlavou, na tváři měla výraz člověka, který každou chvílí začne s přednáškou, její moralizování občas bývalo únavné a otravné. Zmohla se však jen na pár slov. "Nezkracuj to," zakroutila hlavou nesouhlasně se zcela vážným pohledem, ale hned na to se s hlubokým nádechem zase změnila v naprosté zlatíčko. S trochu ušpinenými tvářemi a ztraceným pohledem, ale stále zlatíčko. A s pálkou v ruce. To na tom nic nemění! Otázka. Jasně, otázky. Byl přímý, to bylo fajn. Nechodil okolo horké kaše. "Jídlo, snad, a možná i něco jinýho," pokrčila rameny, "nevím co, to zjistím, až to uvidím," odpověděla předem na nevyřčenou otázku a povytáhla obočí. "Předpokládám, že ti jde o to stejný, hm?" ptala se šeptem, i když to bylo vcelku jasné. Vždyť, co by tu jiného dělal.
|
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 21:47:16 GMT
Byl překvapen, když viděl tu změnu v jejím výraze, když vyslovil to jméno. Dělal to poměrně často, zkracoval všechno, jak jen to jde. Snažil se ušetřit každou hlásku, kterou by nezvané zrůdy mohly zaslechnout, také tím lidi dříve škádlil. Byl si teď ale už vědom toho, že dráždění lidí vede snad jen v problémy, vlastně ani pořádně nevěděl, kdo by v takové situaci měl náladu na utahování si z lidí. Možná někdo skeptický, takový on před pěti lety by si z tohoto světa dělal srandu každých pět sekund, tedy kromě toho, že by se co pár sekund vracel do stavu paniky a breku. Úsměv na jeho tváři lehce povadl, očekával jen její poučná slova, popřípadě tichou nadávku. Místo toho vyšel jen příkaz, přímý a docela jasný, ke kterému jen přikývl. Nemělo cenu přemýšlet nad tím, co jí na tom vadí. Vzpomínky? Možná. Hodně věcí mu připomínaly staré doby, a vzpomínky ze starých dob jej dělaly křehkým. Odolným vůči realitě. Bez pochyb byla stejná, ačkoliv to byl jen nejasný tip. Počkal si na její odpověď, očekávánou, avšak když přišlo na tu jeho, musel váhat. „Benzín,“ odvětil ještě více potichu, jako kdyby ho mohl slyšet nějaký tajemný třetí účastník, „jídlo taky.“ Ono to nikdy nebylo bezpečné cizím lidem říkat, že máte dodávku přímo za barákem, protože mohly nastat dvě možné situace – buď by to auto už nebylo vaše, nebo byste se měli spolupasažéra. Ta druhá možnost mu úplně nevadila, ale dřív, než to by ji musel poznat. „Kde je kuchyň?“ zeptal se rovnou, aby si mohli další slova nechat na cestu do místnosti.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 22:09:02 GMT
Souhlas, němý souhlas a nijak se k tomu nevyjadřoval. Tak to bylo dobře. Dále už tu byl jen její neutrální výraz, který neznačil nic špatného, což bylo uspokojivé, minimálně v takový čas, jako byl právě teď. Odpověděla mu na otázku, jednoduché, co by tu asi dělala. A potom přišla jeho odpověď. Chvíli měla problém poskládat si, co řekl, potom jí to ale došlo. "Tak to koukáš na špatným místě," ve škole asi benzín jen tak nenajde. Ne tady vevnitř. "V kufru aut na parkovištích bejvá občas nějakej kanistr pro případ nouze, zkusila bych to tam, bejt tebou," a kde že vzala tu jistotu? "ještě před nějakým měsícem jsem měla motorku," a pak už zase ne. Bylo to jen pro ujasnění. A jídlo? Jo, to taky. Jistě. Další otázka. "Slyšel jsi dole ty nemrtvý? Cinkání, chručení, kov, takový věci," samo o sobě to znělo klidně, její hlas se ale třásl a šlo poznat, že vlastně docela vyšiluje, ale to už pěkně dlouho, "no, předpokládám, že tam," odpověděla konečně a rozhlédla se. "Doufala jsem tudíž spíš v nějaký automaty."
|
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 22:37:27 GMT
Tak nějak se nenechal lehce odbýt, jen si poslechl smutný příběh motorky a němě přikývl. Vlastně i měla pravdu, ale on tu přeci jen šel kvůli tomu, aby mohl zabít dvě mouchy jednou ranou. „Většina větších škol má benzínové traktůrky,“ snažil se odůvodnit, proč vůbec lezl za palivem do školy. Nevěděl to na jistotu, a samozřejmě mohl venku lovit pustá auta, ale riskoval by tak i to, že by byl všem na očích. A protože byla dobrá většina benzínek už vyrabována, nezbývalo mu toho moc. Takže tento svůj nápad bral za geniální, ale nějak ho použít v praxi ještě nemohl. Ale její rady respektoval, v podstatě respektoval všechno, co mu přežívající lidé řekli, protože to možná mohl být ten sakra dobrý důvod, proč vlastně přežívali. Ten jeho? No, rad neměl hodně. Jedna z nich mohla být ta, aby přestali jíst zplanělé rulíky. „Ale dík za radu,“ pousmál se na ni, pak už zase zmlkl, aby jí mohl naslouchat. Zněla, no, nezněla nijak jinak než obvyklý člověk. Vystrašeně, plná strachu. On to dokázal potlačovat, ale jen do určité míry. Možná by si i zanadával, ale raději neplýtval slovy a rovnou přešel k věci. „Nějaký nápad?“
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 22:56:55 GMT
Benzínové traktůrky. Asi o tom nikdy neslyšela, nebo to dobře ignorovala. Dost možná spíš to druhé. Na to už tedy jen krčila rameny na znamení, že nemá ani páru. Asi věděl, o čem mluví. Jen netušila, kde je chtěl hledat. A kde se asi tak nachází. Na jeho dík se potom jen pousmála a raději se věnovala většímu problému, což byli nemrtví, kteří jim zatarasili cestu do jídelny -zřejmě jídelny. Předpokládala to. Především kvůli tomu, že všechno jiné našla. Po jeho dotazu s povzdechem zakroutila hlavou a udělala tři kroky ke stěně naproti, načež se posadila přímo k ní. Seděla takhle opřená do batohu, kterým se dotýkala zdi za sebou a v rukou držela pálku, kterou zrovna zkoumavě sledovala. "Kdybychom byli šílení a hodně zoufalí, pustili bychom je ven," podívala se na Pascala, "a pak bychom tam zavřeli sebe," nemůže to být tak těžké, ne? "a utekli oknem," jestli tam je kudy utéct. "Ale kdybychom měli pud sebezáchovy," pokračovala ve svých hypotézách, "jednoduše bychom prohledali zbytek školy, jestli tu náhodou nenajdeme něco...něco," stále mluvila vcelku tiše, to už se tak naučila, skoro jako by nedokázala mluvit normálně, "třeba mají, měli, oddělenej sklad," zkousla si ret a pohled znovu obrátila na svou pálku. Nechtěla si hrát na nebojácnou a statečnou hrdinku, ale potřebovala si rozšířit zásoby. A nejlépe neumřít.
|
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 23:17:51 GMT
Když si jednou za dlouhou dobu nevezmete tu vaší nejlepší zbraň, je jasné, že ji budete potřebovat. A právě teď mohla nastat situace, kdy ji vážně, vážně potřeboval, nebo alespoň chtěl, aby se tedy cítil bezpečně. Sledoval, jak se Erica jednoduše vzala a opřela o stěnu, on na druhou stranu zůstal stát na tom stejném místě a co pár chvil posvítil na oba konce chodby, aby měl přehled o stavu. Dle všeho byla dobrá většina nemrtvých zavřená v kuchyni, a to i z dobrého důvodu. Jen nemohl sakra přijít na to, kdo by si pozavíral své nemrtvé do jediné místnosti v budově, kterou potřebujete. Bylo to příšerné, rozhodovat se. Zásob měl tedy ještě dost na to, aby přežil takové dva týdny nanejvýš, ale věděl, že jestli chce přežít déle, bude se tam muset nějak dostat. Povzdechl si, jeho mysl začala pracovat na plné obrátky a s každým jejím slovem přidával na rychlosti. „Co když jsou zatarasená? Kdyby nebyla, většina z nich už vyleze ven,“ přemýšlel nahlas, šeptem samozřejmě. Věděl, že ty příšery nejsou o nic chytřejší než nějaká zvířata, ale věděl taky, že jestli tam měli k dispozici okénka, bez obav už by jimi prolezli. A kdyby čirou náhodou okna zabarikádovaná nebyla, museli by se utkat s těmi, co byli za nimi. Stál ten risk za to? Nevěděl, nebyl proti tomu nápadu, jen to chtělo nějaký lepší. Nehodlal se obětovat jen kvůli tomu, aby se dostal do kuchyně, která si mohla být prázdná. Zatřásl hlavou, dle všeho skončil u toho, že se mu to nelíbí. „To je lepší,“ pověděl k jejímu dalšímu nápadu. Věděl, že tu toho hodně nenajdou, ale bylo to možná i lepší, než aby skákali lovcům do pasti. „Zkusíme najít ten sklad, nebo nějaký bufet,“ navrhl. Jeho hlas zněl poněkud pevně, bez emocí, to byl přesně ten náznak toho, jak strašně se bál. Bál se rozhodování tak moc, že by nejraději utekl, ale byl si vědom toho, jak by to jídlo bylo důležité – pro oba.
|
|
