Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Jul 31, 2019 23:32:01 GMT
Přemýšlela nad tím, jestli to vůbec myslela vážně. Tedy jistě, že myslela, svým způsobem to dávalo smysl a mohlo by to vyjít, kdyby byli ve filmu. Jenomže nebyli. Usmála se nad jeho poznámkami, no jo. A potom, potom přišla s lepším nápadem. Ten jediný také byla ochotna zrealizovat. Upřímně se jí nechtělo umírat. Ne teď. Taky doufala, že na tom zbytek školy bude podobně. Všichni hezky uvěznění v místnostech, do kterých oni nevkročí. Kéž by. Vážně v to doufala. Bylo by to potom vcelku jednoduché, nevydávat příliš hlasité zvuky by postačilo. Brzy to ale zřejmě zjistí. Pascal totiž souhlasil s jejím druhým rádoby plánem. Sklad, nebo bufet, no jo. Přikývla tedy nakonec a ještě chvíli tak seděla. Jednoduše jen sledovala zem a přemýšlela, po pár sekundách se ale zase zvedla a pálku si přehodila přes rameno. "Předpokládám, že to bude spíš v přízemí," podotkla, načež pevně svírajíc pálku vyšla směrem ke schodišti.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 23:40:47 GMT
Dle všeho si Erica uvědomila, co by je ten jeden pokus stál. Bylo to taky vtipné, brát je jako jednu skupinu. Znali se pár minut, a teď? Teď si dle všeho důvěřovali s vlastními nápady, jako kdyby nemohl jeden druhého bez nějakých těžkých myšlenek podrazit. Ale věřili si, jaký by byl vlastně smysl toho, kdyby se teď o něco pokusila? Snad žádný, možná jen chabý pokus se postavit na vrchol té neexistující společnosti, kterou neměli. Spolupracovali, nebo se o to alespoň snažili, protože to byla ta jediná věc, kterou – jako lidé – potřebovali. Další lidi. Nepřemýšlel o tom, co se s nimi stane po tom, co tuto školu prohledají. Rozloučí se? Nechá ji odkráčet pěšky do skupin těch monster, nebo s ním naskočí na cestu za bezpečím, které nebylo na dosah? Hodně, hodně otázek. Jediné štěstí bylo to, že to odkládal až na dobu budoucí, teď raději věnoval pozornost jejich cestě. „Jo,“ přikývl, poté se už jen pomalu dal do chůze přímo vedle ní. Nevěděl, jak dobře tu budovu Erica zná, ale navigaci nechal tak i tak na ni, z něj se stala jen baterka, tak alespoň svítil na cestu a snažil se poslouchat všemu, co by jim mohlo přijít do cesty.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 1, 2019 12:12:17 GMT
Jo. Prostě jenom jo. Na to pouze kývla hlavou za pomalé chůze směřující ke schodišti. Byla opatrná, stále se rozhlížela kolem sebe a byla najednou vážně vděčná za přítomnost toho v podstatě neznámého kluka. Pascala. Ani nevěděla, kolik by mu mohlo být. Na to si ho nestačila dostatečně prohlédnout. A také byla příliš velká tma na to, aby viděla do jeho tváře, a příliš špatná situace na to, aby se o to snažila. Občas koukla i na něj, jistě, ale jeho vzhledu nevěnovala pozornost. Nebyla na to správná doba. Teď se snažila nastražit uši, aby slyšela i sebemenší změnu, cokoli, co by mohlo znamenat nebezpečí. Zatím se však vše zdálo poklidné. Pomalým a opatrným krokem tedy sešla pár schodků a ohlédla se na Pascala, který jim svítil na cestu. Bylo zvláštní, že se zrovna potkali, a už se společně vydávali na průzkum. Bylo to ale v nejlepším zájmu jich obou. To se nedalo popřít. Společně měli v této chvíli určitě větší šanci něco najít, či přežít případnou hrozbu. Pokud by se onou hrozbou nestali sami. To bylo také možné, netušila, co se mu odehrávalo v hlavě, právě také proto se jeho směrem sem tam podívala, jako i právě teď, aby snad zkontrolovala, že se o nic nepokusí. Sama v ruce pevně svírala pálku, připravena na možný protiútok, ač by jí to nečinilo žádnou radost. Nerada se bila, stačilo to s chodci.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 1, 2019 12:34:58 GMT
Po té chvilce chůze začal přemýšlet nad tím, jak tahle škola mohla být asi velká. No, určitě dost, když už sám začínal mít zmatek ve své cestě zpátky k východu, nebo možná jen chodili dokolečka a ani si to neuvědomovali. S největší snahou odháněl všechny tyto myšlenky a zaměřoval se jen na cestu, na občasné značky u dveří, na dveřích, občas i pohlédl na Ericu. Viděl tedy jen její obrys, a ani si pořádně už nepamatoval, jak vypadala. Měl tu možnost jen jedno, na pár sekund, a to když jí nepříjemně svítil do očí při jejich setkání. Měl tu chuť se zase dát do řeči, bože, jak dlouho to vlastně bylo? Týdny? Možná déle. Byl rád, že vidí někoho živého, byl rád, že mu ten někdo pomáhá, a vlastně i byl rád za to, že kdyby měl právě umřít, aspoň u toho nebude sám. Ale na svou smrt samozřejmě myslet nehodlal, viděl se tedy už jak si to promenáduje zpět ke svému autíčku, buď s prázdným, nebo poloplným batohem nových zásob. S jednou takovou myšlenkou málem i přehlédl tu obří krabici na konci další chodby a raději se jen zastavil, aby mohl lépe rozpoznat, o co se jedná. Skříňka? No, ne. Byl to automat, nebo to tak alespoň vypadalo. Na tváři mu opět hrály barvy naděje, bez dalšího čekání rovnou vyrazil kupředu, jenom aby zjistil, že je jeho automat spasitel prázdný jako jeho nádrž. Za rozbitým sklem se nenacházelo nic než jen pár pavučin a střepů. S dalším povzdechem pohlédl zpět na Ericu, a tak tedy započala další cesta.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 1, 2019 17:39:32 GMT
Prázdná chůze a stejně prázdný pohled. Myšlenkami byla jinde, ale vlastně nad ničím ani nepřemýšlela. Prostě jen šla a snažila se vnímat každý sebemenší hlásek, zvuk, snad i slovo, kdyby se nějaké objevilo. Ale ona i Pascal mlčeli a mimo mrtvolného, hrdelního zvuku vycházejícího skoro odevšad, bylo vlastně ticho. Ještě si na to pořád nezvykla. Bylo to navíc čím dál tím divnější. Náhle to vypadalo slibně, Pascal se k něčemu vydal, automat, ona se k němu postavila zády a zírala do tmy před nimi, na tu rozprostřenou chodbu s několika možnostmi příchodu těch pitomých živých mrtvol. A potom se vrátil -s prázdnou. Ani se neptala, pouze pokrčila rameny a spolu s ním se vydala dál. Bylo načase promluvit. "Tak," zašeptala, byli dostatečně blízko, aby jeden druhého dost dobře slyšeli, "kdo jsi byl?" bylo snad i jasné, co tím myslí. Byl. Minulý čas. Před tímto.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 1, 2019 18:46:02 GMT
Ticho bylo v takových časech něco, na co si každý z nich musel zvyknout. Takže když si tak kráčeli dál po chodbě, neměl problém s tím tichem, to, co mu však problém dělalo, byla slova, která držel na uzdě. Otázky, něco, co by je sblížilo. Možná by i s radostí zahnal to zklamání z prázdného automatu. Ale on už byl zvyklý, takže to dlouho netrvalo. Po chvilce dokonce i promluvila jako první, což ho mile překvapilo, opět nastartovalo ten proud myšlenek. Čím byl? No, bylo toho docela hodně. Byl synem, chvíli i možná přítelem, kamarádem, málo placeným pracovníkem ve skladu – prostě se mu toho v hlavě objevilo hodně. Vybral tedy to, co považoval za poměrně obvyklou odpověď. „Student,“ odpověděl bez dalších keců. Měl za to, že se ptala na povolání, nebo status a co se toho jeho týkalo, neměl snad ani jedno. „Ty?“ Očekával, že řekne něco podobného.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 1, 2019 19:33:19 GMT
Jednoduchá otáka, vyžadující jednoduchou odpověď. Nic víc nežádala, jen pár slov, možná letmý úsměv. Dostalo se jí pouhého jednoho slova. A tak si možná přála více, než mohla dostat. Nebyl příliš výřečný, jak se zdálo. Nebo jen neměl co říct. A ona? "Taky," přikývla. Co by tedy měla říct? "V podstatě jsme tím marnili čas, nemyslíš?" nad tím se dokonce musela pousmát. Vždycky si říkala, jaká je to ztráta času. A nakonec jim ty rovnice stejně k ničemu nebudou.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 1, 2019 19:53:22 GMT
On školu nikdy úplně nemusel, vlastně ji tedy nenáviděl, ale věděl, že v tom starém světě, kde vyrůstal, byla škola tou jedinou cestou, jak se dostat ke svým snům. Teď? Teď jeho sny patřily přežívání a tomu, že tato apokalypsa jednou skončí. Když tak přemýšlel nad koncem, ani už nevěděl, co by dělal, kdyby vážně nastal. Jeho život byl cyklem přežíváni již tak dlouho, že si normální svět uměl stěží připomenout. A tak tu tedy byl, mluvil o něm, jako kdyby už se nikdy nemohli vrátit zpět. „Aspoň jsme měli pocit, že je všechno v pořádku,“ odvětil s úsměvem, nešel ve tmě úplně vidět, ale to ani nepotřeboval. Rád vzpomínal. „Cos studovala?“
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 1, 2019 22:56:14 GMT
V pořádku. Tak by to nenazvala. Ne za normálních okolností. Jenomže teď? Asi se její náhled na svět stále pořádně nezměnil, zvykla si, ale ne úplně. Bylo to pořád zvláštní. Pořád měla pocit, jako by se mohla probudit do normálního života před tím a tohle byl jenom sen. Nepřipadalo jí to skutečné. A zároveň až moc. Zhluboka se nadechla a pouze na jeho slova přikývla. Ticho. Než přišla otázka. Tak přeci jen si asi chce povídat. Snad. "Chtěla jsem být veterinářka," odpověděla rychle a otočila se na něj. Pořád se držela naivně svých snů a doufala, že se to snad někdy vyplní. Až tohle skončí. Ale skončí? Zbožné přání. "Co ty?" kývla jeho směrem, načež se znovu raději soustředila na cestu.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 1, 2019 23:32:30 GMT
Její odpověď jej donutila k úsměvu. Veterinářka. Tohle období jednu dobu také prožíval, právě si tedy vzpomínal na chvíle, kdy jediné, co ke štěstí potřeboval, byly jeho kravičky. To vlastně ještě neznal nic jiného než farmu a zvířata, to ještě žil ve svém idylickém světě, který mu rodiče krásně vytvořili. Když se teď díval zpátky na své sny, přimělo ho to úsměv ještě zvětšit. Proč nechtěl tu farmu převzít? Ani nevěděl, určitě mohl být šťastný tak i tak. „Pěkný,“ poznamenal, načež jí věnoval onen letmý úsměv. Dále se už jen přesunul k vlastní odpovědi. „Psycholog,“ odpověděl, tentokrát měl však v hlase konečně nějaký cit. Zněl šťastně, nebo se alespoň snažil, vlastně to spíše byla jen šťastná vzpomínka na sen, který choval ve vlastním srdci. Kdoví, možná se ještě psychologem stát mohl. „Teda mohl jsem být ještě farmářem, ale moc mě to netáhlo,“ pokračoval, aby tak nějak započal další konverzaci. Dle všeho měli oba alespoň nějaké zkušenosti se zvířaty, nebo si alespoň mysleli, že je mají.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 2, 2019 0:38:11 GMT
Pěkný? Jistě. Kdyby se to vyplnilo, ale místo toho musela den co den bojovat o svůj život. A každá minuta navíc se počítala. Ne? Měla toho pokrk. Mělo to vůbec nějaký smysl? Bojovali jen, aby mohli umřít. Skepse. Přesně tohle se jí náhle zmocnilo. Zhluboka se nadechla a věnovala se raději odpovědi, které se jí dostalo z jeho strany. Psycholog? "Toho bych teď potřebovala," prohodila o něco tiššeji, ale přeci jen možná dost nahlas. Neúmyslně, spíš přemýšlela nahlas. "Farmář?" povytáhla obočí a věnovala mu krátký, zvědavý pohled. Mezitím se poobhlížela kolem sebe, snažila se najít třeba jen náznak možné naděje. Ale zatím se jí tak nic nejevilo.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 2, 2019 14:50:30 GMT
Na tváři se mu objevil další úsměv, když zaslechl její poznámku, dokonce i přikývl. Toho tak nějak potřebovali všichni, co přežívali. A on? On neměl ani blízko k tomu, co bylo zapotřebí, aby se nějakým psychologem alespoň stal. Svá studia začínal s velkým snem a motivací a taky se zombie apokalypsou za zády, takže kromě toho vlastně neměl žádné jiné znalosti, žádné zkušenosti. Rád si tedy myslel, že je má. „Táta měl farmu,“ odvětil, teď zněl spíše smutně. Možná z toho, že si uvědomil, že už ho bere v podstatě za mrtvého, nebo i z toho, že si právě vzpomínal na své krásné dětství. Tak i tak to byla nostalgie. „Chtěl, ať to převezmu,“ dodal, hlas ztišil do takové míry, že poslední hláska snad úplně zanikla. Raději se začal společně s Ericou obhlížet v naději, že najdou něco užitečného, co by je konečně donutilo odejít z této bohem zapomenuté budovy.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 2, 2019 16:18:01 GMT
Farma. První, na co myslela, byla ta zvířata, a jak vše muselo být tak hrozně pěkné. Koně, ty milovala. Nějaké krávy, možná ovce a kozy, prasata, slepice a husy. Všechno možné. Teď? Tohle by se hodilo, bohužel jiným způsobem. Jídlo. Už ji štvalo pořád jíst konzervy a tyčinky, které už jí taky každý den mohly dojít. Ubývalo jich, a to rapidně, i když toho moc nesnědla. Hlavně během léta šetřila, z toho vedra se jí stáhl žaludek a ještě při stresu do sebe dlouhý dny nebyla schopná nic dostat. Jenom vodu, té tehdy vypila hodně. Měla štěstí, tehdy jí měla dost. Teď? Nedostatek všeho. A jak to bude vypadat za rok touhle dobou, jestli přežije? Navíc se teploty spravily, a ona? Vážně by se ráda najedla. Ale stejně nemá šanci najít nic normálního. Piškoty. Sakra tak moc by si teď dala piškoty. Nebo kukuřici. Jinou, než z plechovky. Ale to je asi jedno. "Ajo," kývla, "to bych brala, můj otec byl-" zarazila se, "vlastně ani nevím, furt někam jezdil a lítal a nosil oblek," pokrčila rameny a pousmála se. Táta byl fajn. Stýskalo se jí.
|
|
|
Post by Pascal Fletcher on Aug 2, 2019 19:49:53 GMT
On vlastně ani pořádně neřekl, co za farmu to vůbec měli, a tak si jenom představoval tu svou idylickou iluzi zelené úrody se zvířátky a s bůhvíčím ještě. No, ta jejich na tom nebyla jaksi dobře, tedy většinu zvířat jeho otec již prodal dřív než dosáhl puberty, a těch posledních pár kousků během dalších deseti let také začalo ubývat. Jejich farma tedy byla spíše obřím kukuřičným polem s dvěma kuřátky jako ozdobou. To byl jeden z mnohých důvodů, proč se v budoucnu na tomto poli neviděl pracovat – pomalu se rozkládalo, upadalo, stejně jako vztah jeho rodičů, nebo stav aktuálního světa. Věděl, že nikdy nebude dostatečně silný a schopný k tomu, aby dokázal něco přivést zpět k životu, a tak tedy dělal to, co vždy uměl nejlépe, obracel se tomu zády. Teď? Teď se obracel třeba zády svému stavu zásob, zatímco si zde vykládal s Ericou. Skvělé. „No, teď bych to taky bral,“ prohodil s úsměvem. Co za otce asi mohla mít ona? Nějaký vládní agent, podnikatel, vlastně to asi bylo jedno, tak i tak jí ale nijak nezáviděl. Jeho otec možná byl poměrně chudým farmářem, ale vždy zde byl pro něj, a on se totéž snažil udělat pro něj. „To muselo být složitý.“ Možná by pronesl ještě pár poznámek, nebo otázek, ale na konci další chodby zahlédl onen známý tvar obří krabice, což bezpochyby musel být automat, nebo nějaká fakt tlustá a osamocena skříňka. Zdálky již viděl, že sklo bylo neporušené, to mohlo znamenat, že obsah mohl být taktéž. No, mohl jen doufat.
|
|
Erica Constantine
Přeživší
lol, am i really starting to be scared of being scared all the time?
Posts: 36
|
Post by Erica Constantine on Aug 2, 2019 20:11:08 GMT
Přikývla. Jo. Bylo by to fajn. Dokonce by se ta farma mohla hodit i teď. Zvláště teď. A když nad tím tak přemýšlela, farma nebyla špatný nápad. Za předpokladu, že je daleko od měst, někde u lesa a možná nějaké říčky, dalo by se tam přežít. Alespoň nějakou dobu. Samozřejmě by se muselo prvně vypořádat s těmi, kteří tam už byli. Mrtví. Předpokládala. "Ani ne," pokrčila rameny, "vlastně docela v pohodě, věnoval nám dost času, ale ne moc," nám, nezapomněla. Jistěže, jak by mohla. Bylo to její dvojče. A kdoví, kde mu byl konec. Zhluboka se nadechla, jednak se snažila zahnat ty nejhorší myšlenky, ale také, stejně jako Pascal, zahlédla kdesi před sebou tu krabici. Oba se k ní vydali, a teď už jen, zda bude nad čím se těšit. Došli až k tomu, zlatá žíla. Sklo bylo neporušené a uvnitř automatu nebyly jen všelijaké tyčinky, sladké i slané, ale i pití. Jen doufala, že je vše v pořádku. Až na ty bagety, ty vypadaly špatně už zvrchu. "Hele, připrav se, jestli tu nějací jsou, tohle je určitě přiláká," řekla, načež si přehmátla pálku do druhé ruky.
|
|