|
Post by Jeon Jungkook on Aug 3, 2019 18:40:48 GMT
Ani na jeho další otázku neměl Jungkook jednoznačnou odpověď. Protože on doteď fungoval na principu ježdění od místa k místu, aniž by za tím byla jakákoliv myšlenka, jakýkoliv cíl. Jediná jeho priorita byla mít u sebe vždy nějaké jídlo a hlavně benzín. Auto pro něj v podstatě nyní bylo domovem, spal v něm, jedl v něm, trávil v něm veškerý svůj čas a nehodlal to nijak měnit. Vyhovovala mu možnost kdykoliv odjet pryč, zatím co u normálního obydlí by to nebylo možné. Líbil se mu pocit, že kdyby se přiblížila nějaká horda nemrtvých, mohl kdykoliv šlápnout na plyn a zkrátka ujet. Ano, ve svém vozidle se cítil jakž takž bezpečně. Neměl proto motivaci hledat nějaké místo, kde by zůstal natrvalo, sám si totiž moc dobře uvědomoval, jak obtížné by to mohlo být. No jo, kdyby našel nějaký bunker, to by byla jiná. Jenomže hledat takhle jakýkoliv opuštěný barák nebo chatu, kde by nebylo v okolí žádné zamořené město, zároveň však dostatečné množství lesů a zvířat, aby mohl lovit a alespoň nějak se živit, to by bylo nadlouho, navíc docela i pochyboval, že by něco takového bylo vůbec neobydlené. Vždyť přeci nebyl jediný živý a ostatní někam museli jít, ne Co se tak doslechl, někteří se snažili najít záchranné stanice. Jungkook takovým věcem upřímně moc nevěřil. Existovala vůbec ještě nějaká? A i kdyby, pro kolik lidí má prostor a zásoby? Nad čím už mnohokrát on přemýšlel, byl opuštěný malý ostrov, ke kterému by se doplavil loďkou a kde by byl odříznutý od toho všeho, co se na pevnině dělo. Tam by mohl přežít, zestárnout. No jo, ale s kým? Sice byl introvert a rád se stranil společnosti, ale že by byl schopen vydržet až takový extrém? To snad nikdo, ne? Rozhodně by nechtěl dopadnout jako ti, co si pak samotou nemocní začali vykládat s kytkami a to kdo ví, jestli by tam nějaké kytky měl. Jezdil by na malé plavby za cílem ulovit si večeři a ve výsledku by se jeho život začal dosti podobat novele od Hemingwaye; Stařec a moře. Ne, to opravdu nechtěl. To by bylo lepší nechat se sežrat. Než tohle všechno promyslel, uplynulo několik minut a on si až nyní uvědomil, že Jimin stále čeká na jeho odpověď. Odkašlal si proto a jeho sevření na volantu povolilo. ”Já doteď žádný cíl neměl. Jezdím tak, abych se vyhl nejvíce zamořeným místům a zároveň abych často dobíral zásoby.” Když tak poslouchal svá vlastní slova, pomalu si začínal uvědomovat, že tenhle plán byl sice dobrý, ovšem ne až tak dobrý na zimu. Postupně tušil, že se přeci jen někde bude muset usadit a přečkat do jara. Jak krásná by byla nějaká horská chatička, vždyť přeci úvaha nad tím, že by dojel až do Montany a tam přežil na nějakém ranchi, lovil medvědy a žil šťastně až do teplejších časů, nemohla být až tak naivní ne? Ano, Jungkook by chtěl do Montany. Do státu, kde žili tři obyvatelé na jeden kilometr čtvereční. Kde beztak žádní zombie ani nebyli. Ale zpět k otázce a Jeonovy odpovědi na ni. ”Ale tebe jsem se nezeptal, jestli chceš někam odvézt. V tom dopisu se nezmiňovala tvá rodina, kde se budou zhruba nacházet? Nechceš odvézt tam? Nebo nemáš žádný cíl...” jako já chtělo se mu dodat, ale nakonec se odmlčel.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 3, 2019 19:33:04 GMT
Nečekal, že se díky jeho otázce Jungkook takhle ztratí v myšlenkách. Neodpověděl mu několik minut, i na jeho trpělivost se to zdálo jako výzva. Měl nutkání do něj nějak dloubnout, nebo na něj promluvit, avšak nechtěl se dočkat nějaké negativní a prudké odezvy, navíc by se tak choval jako nějaké malé dítě. A tak se jednoduše rozhodl čekat, dokud mu Jungkook neodpoví. A jestli vůbec. Mohl jej třeba znovu nějak odbýt. S tím už by se Jimin ale asi tak lehce nesmířil. Naštěstí se nic takového nekonalo. Jakmile se Jungkook plně vyhrabal ze svých myšlenek, daroval mu delší odpověď, než Jimin vůbec čekal. Chvíli mu trvalo, aby si vše dal dohromady, nakonec jen pokýval hlavou. Takže neměl žádný cíl. Myslel však na zimu? Takhle cestovat v zimě.. By nebyl až tak dobrý nápad. Přeci jen bylo vždy lepší si aspoň na toto chladné období najít nějaký úkryt a dostatek zásob. A možná taky by ten úkryt mohl být někde, kde aspoň poblíž nějaké ty zásoby sežene. Další otázku však překvapivě položil černovlasý, a tak ani neměl prostor pro své slovo. Avšak mohl se jej na to zeptat i později. Času teď měli dost. Místo toho se zaměřil na svou odpověď, kterou si musel promyslet pečlivě. Trochu to v něm doutnalo, dopis si četl tak stokrát, až se jej dokázal naučit nazpaměť. Ve zkratce se jeho rodina ani nezmiňuje, kde zamířili. Jen, že má na sebe a na Sima dávat pozor -což nedokázal splnit a to ještě ani nečetl ten dopis- a ať si najdou úkryt někde v bezpečí. Přesně nevěděli, co se děje, to jediné bylo v dopisu opravdu jasné. Taky ho psali v rychlosti, protože ten škrabopis byl opravdu příšerný. I když.. Sešlo na tom vůbec? Prostě ho nechali samotného, tečka. Sami si odešli kdo ví kam, i s jeho bráškou. O něm se v dopise ani nezmínili. To jej utvrdilo v tom, že opravdu odešli v hned, když apokalypsa začala a to, že stihli po sobě vůbec něco zanechat, bylo štěstí. Nebo spíše smůla? Napsali mu sice, že ho mají rádi, jak prázdná se ta slova však zdála být. ,,Nenapsali tam nic konkrétního. Prostě si sbalili nějaké věci a šli pryč. Ten dopis byl asi jen jejich dobrá vůle, aby se necítili kvůli mně špatně. Takže.. S jistotou teď vím, že nemám kam jít,'' snažil se, aby z jeho hlasu neodkapávala taková bolest, jakou právě cítil. Teď, až když to někomu řekl nahlas, si uvědomil, že ty kecy o tom, jak ho milují a že by ho nikdy neopustili, byly lži. Ani to, že se báli, jim nedávalo právo jej odstřihnout. Chápal, že chtěli udržet v bezpečí hlavně jejich mladšího potomka, ale to, co udělali.. Prostě ztratil rodinu. Pro něj se tím momentem stali mrtvými. Raději se zase zakoukal z okna, aby zabránil byť jen jediné slze, která by se mu mohla svézt po tváři. Nesměl kvůli tomu brečet, nemělo to cenu. ,,No..takže ani ty nemáš cíl. Dvě ztracené duše uprostřed ničeho, to nezní na přicházející zimu moc slibně,'' tiše se uchechtl a dovolil si jeden krátký pohled na Jungkooka. No co, trocha toho nepovedeného humoru ještě nikoho nezabila.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 3, 2019 20:00:41 GMT
I Jungkook si musel na svou odpověď počkat, tentokrát však trpělivě a bez problémů, protože to Jiminovi dlužil. Ten chlapec byl o hodně lepší člověk než Jungkook, jak tak černovlasý usoudil, a to ho ani neznal pořádně. Když proto vyslovil ta slova, jež v sobě skrývala spoustu bolesti, ano, Jeon ji zaregistroval, ačkoliv se Jimin snažil sebevíc, aby ji zamaskoval, bylo mu poprvé za celou dobu onoho mladíka skutečně líto. Tak to přeci jen bylo tak, jak si myslel. Už před tím mu přišlo podezřelé, že by jej milující rodiče, jak je Jimin vylíčil, nechali tak a na rozloučenou napsali jen stručný dopis. Říkal si, čím si to onen růžovovlasý zasloužil. Takže ano, bylo mu ho líto. A ten zvláštní pocit, co se mu rozléval v oblasti hrudníku, ho akorát utvrdil v tom, že jeho srdce to chápe stejně. A právě to způsobilo, že se Jungkook rozhodl spojit s Jiminem síly přes zimu a poznat ho tak ještě víc. A to dokonce i s tím riskem, že by on sám musel později rozbít kousek z té své ledové bariéry a ukázat Jiminovy, že i on umí být sdílný. Těžko říct, třeba to jednou dokáže. Ovšem ne že by po tom zatím nějak toužil. Doposlechl si Jiminovu odpověď a na jeho tváři se poprvé vytvořil náznak úsměvu. Když to tak zpětně shrnul, byl sám už hodně dlouho a opravdu začínal cítit potřebu změny. A ta změna byl jeho nový společník sedící vedle na sedadle spolujezdce. Krátce se na něj zadíval, střetli se pohledem a on měl tak možnost obdivovat jeho upřímné oči. Až později si uvědomil, že by se do nich mohl dívat pořád, aniž by ho to omrzelo. Nakonec se ale musel přeci jen odvrátit a zahledět se před sebe na cestu, nerad by srazil nějakého nemrtvého, nebo co hůř, nerad by naboural. Dneska se mu nechtělo umřít, dneska ne. ”No, takže mám počítat s tím, že se mnou zůstaneš přes zimu...” Jeho hlas byl klidný, snad dokonce i přívětivý, což se o předchozích říct zrovna nedalo. Nechtěl, aby to vyznělo opruzeně. Protože ve skrytu duše nechtěl, aby mu Jimin dal negativní odpověď. Když se jednou rozhodl, už to platilo a bylo mu jedno, že mladíka nezná ani jeden celý den. Ani pořádně nevěděl, co od něj čekat, ale bylo to nutné? Co víc se mu mohlo stát, než že ho zabije v nestřežený okamžik? Nic. A Jungkook už měl otázku smrti v sobě dávno vyřešenou, takže pro něj tohle nebyl zrovna velký deal. Upřímně, kdyby spolu zůstali a Jimin by chtěl vědět následující kroky, Jungkook by nebyl schopen odpovědět. Měl ještě měsíc k dobru, aby se rozhodnul, kde stráví zimu. A on se čím dál více začínal přiklánět k možnosti, že přecestování do Montany by byla nejlepší varianta. Ano, brzy o tom Jiminovi řekne. Tedy pokud se od něj dočká takové reakce, v jakou doufal.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 3, 2019 20:27:32 GMT
V duchu si pokládal otázku, zda by sám zimu vůbec dokázal přežít. Což o to, posledních pár měsíců -nevěděl, jak dlouho to přesně od apokalypsy bylo- zvládl bravurně, ale přeci jen nehrozilo, že mu umrzne nos a.. Vlastně všechno. Počasí bylo mírné a teplo bylo až na pár chladnějších večerů a rán dostatečné. Pomalu se již smiřoval s tím, že tato zima bude jeho poslední, když v tu chvíli zaslechl Jungkookova slova. Vážně s ním chtěl zůstat a přečkat chladné období? Zdálo se, že ho to přinejmenším překvapilo, neboť neměl daleko k tomu, aby měl ústa vykrojené v jedno velké O. Ještě před chvílí se mu jevil tak, že jej spíše otravuje a při nejbližší možné chvíli se s ním rychle rozloučí a vysadí ho na nejbližší možné zastávce. Dokonce jeho hlas zněl tak nějak přívětivě, to ho donutilo semknout rty do jedné rovné přímky a hluboce se zamyslet. Vyhodnotit všechna pro a proti. Ani ne po pár sekundách jasně převažovaly hlasy pro to, aby jeho nabídku, která sice nebyla položená jako otázka, přijal. Zahřálo jej příjemně někde v hrudi, protože už nemusel být sám. To by však musel konečně odpovědět, že ano. ,,To bych moc rád. Přece jen, ve dvou to nebude taková nuda a navíc budeme mít větší šanci najít jak zásoby, tak nějaké přístřeší. Navíc mám nějaké věci, které by se nám i mohly hodit,'' opravdu nečekal, že se takhle rozmluví, nejen že přijal jeho nabídku, ale nabídl i pomocnou ruku. Čekalo se to od něj, ale on o tom uvažoval jako o věci, kterou by udělal rád a bez váhání. Skoro, ale opravdu jen skoro měl chuť ho ze samého štěstí obejmout. Avšak na to se dostatečně neznali a nebylo by to trochu.. Divné? Ne? Pořád měl takový ten blok, že jakmile je někdo s ním o trochu déle, dřív nebo později se dotyčnému něco stane. Byl snad jako magnet na problémy, bylo však zvláštní, že sám se jim vyhýbal docela dobře. Jeho tvář získala trochu rudější odstín, když si uvědomil, že jeho reakce byla trochu.. přemrštěná a pravděpodobně i nevhodná. I tak mu ale jeho mírně nepříjemný pocit nesmazal malý, přesto šťastný úsměv z tváře. Dokonce si nevědomky vzal další sušenku, která mu následně skončila mezi ústy. Jediné štěstí, že jich ještě bylo dost a Jimin měl dát co na oplátku Jungkookovi.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 4, 2019 14:02:26 GMT
A tak se konečně dočkal. Jiminova odpověď na jeho tváři opět vykouzlila úsměv, tentokrát značně větší a viditelnější, protože nemohl být s jeho slovy více spokojen. ”Dobře.” Odvětil jednoduše a když si jeho společník vložil do úst další sušenku, Jungkook jej v jeho činu následoval a i on zanedlouho chroustal třetí. Chvíli jeli mlčky, oba naprosto spokojení s nejnovějším vývojem situace. Až pak prolomil Jungkook ticho, až když si urovnal v hlavě, co všechno mu řekne. Ne že by mu toužil něco zatajovat, ne že by měl co, jenomže i tak to měl s důvěrou stále těžké a to se asi jen tak v brzké době ani nemělo změnit. ”Přemýšlel jsem nad Montanou.” Vyslovil pak s naprostou upřímností a krátce se odmlčel. ”Je tam velmi málo obyvatel, tudíž předpokládám, že i málo nemrtvých. Napadlo mě najít nějaký opuštěný ranch a přečkat zimu tam.” Dovysvětlil a natáhl se pro další sušenku. Někdo by namítl, že stát jako Montana by rozhodně nebyl na přežití zimy vhodný, zvlášť protože mohli rovnou počítat s opravdu nízkými teplotami. To už mohli rovnou do Kanady. Na druhou stranu jaká byla lepší možnost? Jet do Californie? Kde by sice nemrzlo, ale počet obyvatel mluvil jednoznačně o tom, že to bude stát naprosto zamořený? Ne, Jungkook byl rozhodnutý. Samozřejmě, Jimin jej nemusel následovat, ale jak už sám před chvílí řekl, souhlasil s tím. Kook ho pro jistotu chtěl hned ze začátku seznámit se svými plány, aby se vyhnuli pozdějším sporům, které, jak Jungkook doufal, snad nenastanou. Černovlasý spory nerad. ”Cesta bude dlouhá a nejspíš i hodně nebezpečná, ale výsledek by mohl stát za to.” Dodal, když polkl poslední sousto. Představa, že by cestovali takhle jenom dva, mu rozhodně vyhovovala víc, než kdyby se musel vláčet s celou skupinou. Bylo fajn, že po tak dlouhé době nebyl sám. A navíc, zcela upřímně, moc se mu nelíbila myšlenka, že by na tom ranchi v Montaně byl celou tu dobu osamělý. To by bylo děsivé snad i pro něho. Takhle byl sice nucen přežívat s úplně cizím člověkem, ale ne že ne, Jimin mu začínal být sympatický. Tedy ne že by před tím nebyl, to jenom Jungkook si to nechtěl přiznat, a taky nad tím moc nepřemýšlel. Ale teď, když pohledem krátce zavadil o jeho hlavu z profilu, neušlo mu, že vedle něj sedí docela i pěkný chlapec. Plné rty, růžovoučké tváře a odrůstající obarvené vlasy. Jungkook se sám pro sebe pousmál. ”Měl jsi přítelkyni před apokalypsou?” Ta slova z něj vypadla tak rychle, že je ani nemohl vzít zpět. Tohle mu rozhodně nebylo podobné, mírně zrozpačitěl sám ze sebe a své oči upnul na silnici. Ale tak, když už se zeptal, nebylo by špatné, kdyby mu Jimin odpověděl. Ať už pravdu či lež, bylo by to jedno. Jungkook by se v tom nejspíše víc ani nepitval.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 4, 2019 15:28:02 GMT
To bylo snad poprvé, co měl Jimin možnost spatřit Kooka se usmát. Pořádně, prostě takový ten široký úsměv, který donutil pozvednout koutky úst i druhé. Což mladík taky udělal, i přes své temnější myšlenky, jež jej málem donutily podlehnout smutku. Ten byl pro teď odkopnutý někde do rohu jeho mysli, kde snad zůstane opravdu dlouhou dobu a nebude se pokoušet otravovat. A viděl to pozitivně, Jungkook oficiálně potvrdil, že spolu stráví zimu. Nemohl snad být víc šťastný. To prozrazoval jeho výraz nabitý energií. Určitě to bude začátek něčeho nového. Cítil to. Nevěděl sice čeho, avšak pro teď se to jevilo jako nedůležité nad tím příliš uvažovat. Se zájmem k němu natočil hlavu, jakmile jeho společník začal mluvit o ranchi v Montaně, jako o možném cíli, kde by se chtěl přinejlepším dostat ještě před zimou. Nad tím se Jimin zamyslel. Nebyl to špatný nápad, z toho, co se naučil ze školy, věděl, že je to jedno z mála míst, kde by se nemuseli v tak hojném počtu zdržovat nemrtví. Montana byla totiž odlehlejším místem s málo obyvateli a najít si nějaký ranch blízko hor, možná? To se teď zdálo jako nejlepší útočiště. I když byla daleko a zima tam taky nebyla úplně nejteplejší. A ta cesta.. Se mohla kdykoli nějak neplánovaně protáhnout a oni by to nemuseli stihnout ještě před samotným úderem chladných dní. Za zkoušku to ale stálo, no ne? ,,Mhm.. Já bych to riskl, nemáme co víc ztratit, navíc Montana je opravdu krásné místo. Už jen z doslechu,'' odtušil Jimin a na malou chvíli se znovu zadíval z okna. Dělal to nějak často. Možná si pořád nemohl zvyknout na to, že opravdu jede autem. Jen děkoval tomu nahoře, že mu nebylo z té jízdy špatně. Dost by jim to komplikoval. Po chvíli ticha se Jungkook ozval s další otázkou, jež mladíka donutila trochu zblednout. A vrátit se do té doby, kdy se vše ještě zdálo v pořádku. No a pak najednou to v pořádku nebylo. Zatěkal pohledem z Kooka na ubíhající cestu, na níž zůstal jeho pohled doslova přikovaný. Pohled se mu rozostřil a jaksi zmatněl, stávalo se mu to vždycky, když vzpomínal. Ztratil tak pojem o realitě. Jasně, byla to prostě nevinná otázka, jež Jungkook položil a nehledal za ní asi nijaký zvláštní význam. Podle jeho mírného zrozpačitění ani neplánoval tu otázku vůbec říct nahlas. Jenomže pro Jimina to bylo těžší. ,,No.. E-eh.. měl jsem přítele, o pár měsíců staršího..'' promluvil opatrně a v duchu se poplácal po rameni, že zněl celkem normálně až na jedno nepatrné zakolísání. Nevěděl, jak bude Jungkook reagovat na to, že měl přítele a ne zmíněnou přítelkyni, ale lhát nechtěl. ,,Chodili jsme spolu na střední i na výšku a prostě takový normální vztah.. Jo, normální vztah,'' dvakrát zopakoval ty samá slova a měl chuť se do toho sedadla prostě nechat vcucnout. ,,Ale nějak to nakonec nevyšlo,'' zamumlal a mluvil pravdu, i když si to Jugkook asi převzal jinak, než to on myslel. Koho by napadlo, že se z jeho přítele stal nemrtvý, jež se ho pokusil zabít a tak neměl Jimin jinou možnost, než to udělat jako první? Neudělal by to, nechal by se sežrat, nebýt jeho pudu sebezáchovy. Nevěděl, jestli to nakonec vůbec stálo za to. Že má šanci dál přežívat. Ale bral to tak, jak to bral. Byl z něj vrah. A i když jej asi nemiloval tak, jako Sim jeho, pořád pro něj hodně znamenal a jeho ztráta byla téměř neúnosná. O to více, že za to mohl on. Jenže to byla minulost a jak již bylo zmíněno, ta je teď celkem nepodstatná. Musí si to prostě urovnat v hlavě a přijmout jak to je. ,,A ty? Někdo, kdo by ocenil tvou lásku ke Kinder vajíčkům a překvapením, co v sobě skrývala?'' snažil se trochu odlehčit napjatou atmosféru, jež mohl cítit třeba jen on sám. Razantně si sám pro sebe v duchu zavrtěl hlavou a odsunul negativní myšlenky někam do koutu své mysli ke smutku, který tam už měl své místo. Zároveň upnul svou plnou pozornost na Jungkooka. Nemyslel si, že by k jeho předešlým slovům měl nějaké otázky, zkrátka to k němu nesedělo, zároveň by ho asi ale nepřekvapilo, kdyby přeci jen chtěl vědět ještě něco. A proč se Jimin taky zeptal na tu samou otázku? Bylo snad trestné, když člověka něco zajímalo?
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 4, 2019 16:04:54 GMT
S tímhle společníkem to nemohl mít lehčí, jak si tak Jungkook začínal pomalu uvědomovat. Odsouhlasil mu všechno, co černovlasý navrhl a evidentně to oběma stranám vyhovovalo, tedy zatím. Jungkook doufal, že si budou rozumět i nadále, jinak by se věci docela zkomlikovaly. Nedovedl si představit, že by se během cesty měli rozhádat, někde, kde by nebylo nic než příroda, hory, lesy. Vysadil by Jimina? Řekněme, že u jiných by toho byl schopný a zvláště pár měsíců zpátky. Nevěděl, jestli by byl schopný tohohle růžovovlasého drobného chlapce nechat napospas divoké zvěři a nemrtvým, ovšem vždy záleželo, jakou měl Jungkook náladu a do jakých sporů by se případně dostali. Kdyby na něj jen jednou jedinkrát Jimin vytáhl zbraň, měl by to u Kooka zúčtované a to i kdyby mu nechtěl ublížit sebevíc. Ale bylo potřeba nad tím přemýšlet? Ne. Oba měli snad rozum, jak Jimin, tak Jungkook a oba se jistě budou chovat tak, aby se vzájemně neohrozili. Cokoliv jiného by byla pošetilost. A pak se Jimin rozvykládal na otázku, u které Jungkook ani nedoufal v odpověď. A přeci ji dostal, ačkoliv úplně jinou, než by čekal. Takže ten malý poklad vedle něj byl ve skutečnosti gay. Nebo taky ne, mohl být bisexuál, v tom už se ale Jungkook vrtat nechtěl. Když nad tím tak nyní popřemýšlel, jeho vzhled a reakce tomu trochu odpovídaly, i když ne vždy se to podle nich dalo odhadnout. A Kookie nechtěl nikoho odsuzovat. Být homosexuálem pro něj nebylo nic špatného, respektoval je a vždy se je snažil podporovat. Jeho rodina měla jiné názory. Podle slov růžovovlasého se přihodilo něco, co jej velmi ranilo a Jeon zalitoval, že se zeptal. Na druhou stranu, to už by se nemohl ptát na nic, měl takový pocit, že Jimina rozesmutnělo skoro vše, co se týkalo jeho minulosti a Kook přemítal, čím si to chlapec zasloužil. Ňuník malý. Jungkook měl podivnou touhu mladého vzít pod ochranná křídla. Nechápal, kde se v něm tyto myšlenky berou a byl z nich nesvůj. Jenomže pak už mu nezbývalo nic jiného, než se soustředit na vlastní odpověď, kterou po něm Jimin vyžadoval. ”Já žádné vážné známosti neměl.” Když nyní zhodnotil svůj milostný život, měl krátké vztahy, většinou na principu kamarádi s výhodami, jak by to kdokoliv nazval. Prostě se vzájemně využili a pak šli každý svou vlastní cestou dál. Jungkook nikdy na žádné romantické večeře a rande nebyl, takže mu takový způsob života vyhovoval. Ovšem na rozdíl od Jimina, on byl vždy jen se ženami. ”Ale to s tvým přítelem mě mrzí.” Nechtěl se vyptávat dál, nevěděl, co se stalo a nechtěl Jiminovi přivádět další smutné vzpomínky, a tak tohle bylo to jediné, co na to všechno řekl.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 4, 2019 16:49:30 GMT
Nakonec se ukázalo, že Jimin nebude podroben dalším otázkám k jeho odpovědím. Tušil to a tak jej to nijak nepřekvapilo. Ani on sám se v tom nechtěl dál rýpat, na to měl času ještě určitě dost. A pokud ne.. Tak se aspoň ušetří dalšího trápení. K čemu vlastně bylo? Mnohem raději se teda cítil šťastný a to se mu během těch pár chvil, co s Jungkookem strávil, poštěstilo. Snědl zbytek sušenky, jež nevědomky stále držel v ruce, div ji nerozmačkal. To by ho asi Kook moc nepochválil, mít drobky všude po sedadle a na zemi. Dokonce se cítil polo plný. Ne hladový a ne přecpaný. Což byla příjemná změna, protože jak již zmiňoval, své zásoby se rozhodl opravdu šetřit. Dost razantním způsobem. Málo kdy se mu stalo, že našel nějaké jídlo, jež by bylo poživatelné. Většina už byla svým způsobem pryč, v cizích žaludcích. Což jej přivedlo na myšlenku, co budou dělat, až vážně jednou všechno jídlo dojde. Budou jíst trávu? Housenky? Nebo snad sbírat mravence jako nějací mravenečníci? Zvířata se naučí jak se jim, lidem, vyhýbat. I jich možná rapidně ubývalo. Nebo naopak jejich počty narůstaly, kdo ví. Při zaslechnutí Jungkookovy odpovědi mu obočí vylétlo snad až do oblak. Takže nebyl na vztahy. No co, teď už na tom asi stejně nesešlo. Pokud by teda někde na jejich cestě náhodou nenarazili na tu pravou osobu. ,,Nemusí, stejně je to celkem dávno. A navíc v téhle době by vztahy asi ani neměly místo, pořád bys žil ve strachu, že se té osobě něco stane,'' pokrčil rameny a mírně se na svého společníka pousmál. Sám nevěděl, kde by teď byl, kdyby byl Sim stále naživu. Jasně, putovali by spolu, ale kam? Možná by se s Jungkookem ani nesetkal. A ta myšlenka se mu nějak podivně nezamlouvala. To mu nehrálo, Sim byl přece jeho přítel. Milovali se. I když Jimin asi ani nevěděl, co to znamená milovat. Protože všichni, kteří mu byli opravdu blízcí, se z jeho života vypařili jako pára nad hrncem ještě dřív, než to dokázal zjistit. Někdo ten zamilovaný pocit nezažije nikdy. Bude mezi ně patřit i Jimin? S velkou pravděpodobností. ,,A ta Montana.. Víš, kudy se tam jede? Máš mapu, nebo tak něco?'' optal se najednou Jungkooka, jen tak z ničeho nic ho to prostě napadlo. Bylo sice hezké, že věděli, kam pojedou, avšak by se hodilo i vědět, že pojedou správně. On žádnou mapu, ani kompas neměl. Celou tu dobu chodil bezcílně. To taky asi nebylo úplně dobré. Ale nějak neměl možnost kde sehnat mapu, aby věděl, kterým místům se vyhnout a kam se zase zastavit pro nějaké doplnění zásob.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 4, 2019 18:30:13 GMT
Měl pravdu ten chlapec, to Jungkook nemohl popírat. Nejhorší bylo vázat se na jakékoliv lidi v této nebezpečné době, protože se tím člověk akorát oslabil. Věčný strach o toho druhého a nakonec nevýslovná bolest, pokud by o něj přišel. Jungkook by se něčemu takovému rád vyvaroval, ačkoliv to asi nebylo nic těžkého, neměl poblíž nikoho, kdo by si získal jeho srdce. Na Jimina ani nepomyslel, neměl důvod. Tak či tak už se k tomu tématu nechtěl vracet a byl rád, že to růžovovlasý cítil stejně, když mu položil otázku úplně z jiné stránky. Ano, naštěstí pro oba Jungkook věděl, kudy má jet, už nějakou dobu před tímhle setkáním na čerpací stanici cestu studoval. Problém byl však jediný a to s benzínem. To bylo to nejvíc, čeho se strachoval, že by zůstali uprostřed ničeho bez paliva a museli by se tak spolehnout na vlastní nohy, což rozhodně nebylo bezpečné. Jednak by po svých do Montany nikdy nedošli, takže by museli hledat jiné vozidlo, ztratili by spoustu času a navíc by se tak stali daleko lehčím terčem jak už pro zombíky, tak i pro potulující se skupiny, které neměly pro vlastní cíle problém zabít dva nevinné lidi. Věděl, o čem mluví, měl tu čest na podobnou skupinu narazit a tak tak vyvázl s holým krkem. Nebýt svého auta, už by byl mrtvý. A jsme opět u toho. Ten dopravní prostředek prostě potřebovali, ať by se mělo dít cokoliv. ”Ano, vím kudy, ale pokud se chceš zapojit, v mém batohu jsou mapy. Můžeš kontrolovat, jestli jedu správným směrem.” Odvětil, přičemž byl rád, že měl Jimin jeho batoh u nohou a nemusel tak znovu lovit v zadní části auta. ”Umíš řídit, Jimine?” Zeptal se po chvíli a doufal v pozitivní odpověď. Kdyby uměl, mohli by se u řízení střídat, spát v autě a tím pádem nikde na noc nezastavovat. Samozřejmě Jungkook si byl vědom, že takhle fungoval týden nebo dva by jistě nemohli, ale tak... čím dýl vydrží, tím líp a kdyby už se to nedalo zvládnout, mohli by si najít nějaký opuštěný domek pro přespání. Ačkoliv tohle Kookův styl rozhodně nebyl, od začátku spával na zadních sedadlech vozidla, ovšem pokud by to pro Jimina bylo nemyslitelné, přizpůsobil by se. Nechtěl mu už tak ztěžovat situaci, ve které se oba nacházeli. Ve které se nacházel celý svět.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 4, 2019 19:16:24 GMT
,,Jasně, mrknu na to,'' pokýval hlavou Jimin, přičemž už se natáhl po batohu, jež měl naštěstí pod nohama a tak se nemusel zase s potížemi dobývat k zadním sedadlům. A nakonec mu celé to hledání mapy netrvalo ani tak dlouho, rozhodně ne tak dlouho, jako s těmi sušenkami. Zase si batoh složil pod nohy, než mapu rozevřel a zkušeným okem po ní začal brouzdat. Než se však stihl zeptat, kde vůbec právě teď jsou, zaslechl Jungkookovu otázku, nad kterou jen výmluvně pokrčil rameny. ,,Ne, to vážně neumím, ale vím, kam tím míříš,'' odpověděl mu s jakousi omluvou v pozadí svého hlasu. Kdyby uměl řídit, tak by celá jejich cesta byla jednodušší a zabrala kratší dobu. Zatímco by si jeden odpočinul a vyspal se, druhý by mohl pokračovat v cestě. Teď vážně nadával na to, že si řidičák neudělal, když měl šanci. Teď může akorát tak.. A v tu chvíli dostal nápad. Sice docela šílený, ale pořád to byl nápad a za pokus by stát mohl. ,,Ty.. Jungkooku.. Jak dlouho trvá, než se naučíš.. No, heh, v rámci možností bezpečně řídit?'' jo, byl to šílený nápad. O tom také vypovídaly ty vyzývavé jiskry, jež mu problikávaly v očích. Vždycky měl sen naučit se řídit auto. Ne jen si nějaké stopovat a konečně se dopravit na místa, kde chtěl, sám. Čekal, že jeho podaný návrh, nebo tak něco, odmítne. Ale snad by to šlo, no ne? Žádná pravidla neplatily, nemusel mít papíry od vozidla, učit se přihlouplé značky, jelikož žádné kolony a vůbec ani téměř nehrozilo, že by se s nějakým dalším vozidlem mohli minout. Což o to, Jimin byl učenlivý a v takovéto krajní situaci by se to i naučil rychle. Nepochyboval o tom. Sice z toho měl tak trochu strach, přeci jen Jungkookovi mohl během pár vteřin z tohoto pojizdného auta udělat třísky na podpal... Ale zase tak levý být nemohl. Určitě by si dal velký pozor. Nemohl přece jen tak sedět na vedlejším sedadle a ani se o to nepokusit, chtěl podat pomocnou ruku, když mohl. A zatímco vyčkával co na to Jungkook poví, sklopil zrak do mapy a zatvářil se lehce nechápavě. ,,Kde teď vlastně jsme?'' nastavil mu mapu tak, aby na ni viděl a případně mohl na místečko, kde se právě nacházeli, zabodnout prst.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 4, 2019 19:35:55 GMT
Ah, to zamrzelo. Jungkook už si plánoval, jak se budou vzájemně střídat a jejich cesta tak uběhne daleko rychleji, jenomže Jimin ke smůle obou řidičák neměl. Samozřejmě ho za to nevinil, nebyl ani naštvaný, ovšem tiché povzdechnutí si neodpustil. I kdyby mu nyní dal zkrácenou lekci, jak řídit auto, a ne že by to nezvládl, vždyť jako jediné auto na vozovce měli pohodovou jízdu, zkrátka furt rovně a občas zatáčka doleva či doprava, tak se na něj stále Jungkook nemohl spoléhat, protože nebyl vyježděný a nedovedl si představit, že by ho měl nechat u volantu samotného, zatím co on by spal. Jenomže Jimin jakoby mu četl myšlenky, navrhl úplně to samé, nad čím teď celou dobu uvažoval. A Jungkook zaváhal jen krátce. Zastavil auto, odepl si pás a vystoupil, jen aby si s Jiminem prohodil místo. Šílená doba si žádala šílená rozhodnutí. No a nejhůř skončí někde v příkopu, ne? Pokud by tomu tak osud chtěl, stejně tomu nezabrání, to samé by se mohlo stát i kdyby řídil Kookie, takže jen ať si to růžovovlasý zkusí. ”Dobře, plyn, brzda, spojka...” Dal se do rychlého vysvětlování, když Jimin usedl na sedadlo řidiče a zanedlouho už se pomalu kodrcali ve směru jejich původní cesty. Otázku, kde se nacházeli, musel proteď odsunout stranou, bylo nutné plně se soustředit na to, aby Jimin pochopil, jak tohle auto řídit. A Jungkook musel uznat, že k jeho překvapení se opravdu učil rychle. Věděl však, že je to pro začátečníka vyčerpávající, proto si s ním za nějakou dobu opět vyměnil místo, v tu dobu už se zešeřilo a on s velkým štěstím odřídil bez problémů skoro celou noc. Měl výdrž a pevnou vůli, to jediné se na to dalo říct. Čtyři dny uběhly jako voda, Jungkook se s Jiminem několikrát prostřídal a později už si dokonce dovolil i přimhouřit oka, protože byl doopravdy vyřízený a Jimin se každým dnem zlepšoval. Teď bylo poledne, jejich žaludky opět hlasitě kručely, veškeré jídlo bylo snězené a nádrž, stejně jako kanystr na benzín byly prázdné. ”Musíme někde zastavit a dotankovat. Navíc mám už pěkný hlad. Je v mapě vyznačená nějaká malá vesnice?” Zeptal se svého společníka.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 4, 2019 20:00:18 GMT
Nakonec, jen s menším zaváháním na jeho nabídku přistoupil a učil jej řídit. Zprvu mu to připadalo celkem obtížné, ale chtělo to jen čas a Jimin se začínal zlepšovat. Samozřejmě k úrovni Jungkookova řízení to bylo celkem daleko, ale aspoň už po nějaké době nejel rychlostí šneka a jel jakžtakž plynou jízdou. A tak započala jejich cesta, kdy se střídali v řízení, po nějaké době si Jungkook i odpočinul a alespoň na chvíli usnul. To Jimina povzbudilo v tom, že se lepší a navíc byl klidnější, jakmile byl Jungkook odpočinutější. Protože aby zůstával nonstop vzhůru... dlouho to nebylo možné vydržet a mohl by mu třeba za tím volantem omdlít. Ale nastal onen den. Ten den, kdy museli nutně dobrat zásoby a hlavně benzín, jež také rapidně ubýval. Proto na černovláskova slova přikývl a očima těkal po mapě a nejblíže možných bodech, kde by mohli zastavit. Nejlépe někde, kde by nemuseli potkat hordu nemrtvých. Přece jen Jimin neměl moc zkušeností s jejich zabíjením. ,,No.. Jsou tady dvě. Jedna je deset kilometrů rovně a druhá, ta je o něco menší, vzdálená asi patnáct kilometrů s tím, že bychom po třech kilometrech odbočili doleva,'' informoval je o jejich možnostech Jimin a ještě pár chvil pátravě zkoumal mapu a nejbližší zastávky. Jenomže žádné jiné menší vesnice v okolí nebyly, dokonce ani města. Nejspíše se dostali do těch krajů, kde bude každá zastávka, dobrá zastávka. Ať už bude jakákoli. ,,Teď jen vybrat tu méně zamořenou. Jenže nevíme, která to je. Protože to, že je jedna vesnice menší, nemusí nutně znamenat, že je tam méně nemrtvých,'' zauvažoval nahlas svůj postřeh Jimin a přišlo mu to, jakoby měli dvě možnosti, mezi životem a smrtí. Nad tím dostal chuť se uchechtnout, každou chvíli je mohlo něco zabít. Předpokládal, ale, že tu tolik těch nelidí nebude, jelikož na mapě byly tyhle dvě vesnice od okolních vzdáleny přes třicet kilometrů. To však nemění nic na tom, že si budou muset dávat sakra velký pozor.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 5, 2019 8:18:51 GMT
Vyslechl si Jiminovu odpověď a pokýval hlavou, zatím co přemítal, která z nich by mohla být více bezpečnější. Nakonec došel k závěru, že to takhle zkrátka odhadnout nemůže, nezáleželo na velikosti ani na vzdálenosti, zombíkům rozhodně ne. A tak si tiše povzdechl, protože jim nezbývalo nic jiného, než to risknout a buď se povede, nebo... nebo ne. A oba věděli, co se stane, když ne. Jungkook se pravou rukou chytil za krk, jakoby už pociťoval, jak o něj přijde, když vjede do jedné z těch vesniček. Ale tak to přeci brát nemohl, pořád tady byla šance, že doberou zásoby a budou bez problémů pokračovat dál. ”No, ehm. Berme to tak, že nebudeme sjíždět z naší trasy a navštívíme tu deset kilometrů před námi. Kdybychom měli odbočovat, mohlo by se vše ještě víc zkomplikovat.” Netušil, jestli rozhodl správně, ale už to dál nehodlal řešit. Nemůže přeci váhat donekonečna. Navíc měl víceméně pravdu, nejdůležitější bylo držet se na jejich cestě, to by mu tak scházelo, kdyby měli ještě někde zabloudit. Samozřejmě, měli mapy, ale tak... Jeli asi dvanáct třináct minut, než se před nimi objevila ona zmiňovaná vesnička. Už tahle byla dosti malá a Jungkook přemýšlel, jak asi vypadá ta druhá, když v téhle od prvního pohledu skoro nic nebylo a to měla být ta větší. ”Já zajistím benzín, ty nějaké zásoby. Hlavní je, abychom zůstali zticha. Nevzdaluj se moc od auta, ať do něj kdykoliv můžeš doběhnout, kdyby něco.” Promlouval tiše černovlasý, když zastavil auto nedaleko nějakých domů a místní drogerie, nebo co to bylo. Kývl na Jimina a pak už se vydal po své vlastní práci, sem tam však zkontroloval vzdalujícího se Jimina, dokud jej úplně neztratil z dohledu. Sebral hadičku, kanystr a vydal se k nejbližšímu autu, jen aby mu odčerpal palivo. Nevěděl z jakého důvodu bylo odemčené, ale když už, tak toho využil a vlezl dovnitř, jen aby našel další kanystr. Tak tohle mu udělalo opravdu radost. Čím více takhle mohl načerpat zásob, tím lépe. Za deset minut byl hotov se svou činností, díky bohu bez vyrušení nějaké chodící mrtvoly a už jen čekal, než se objeví Jimin, aby mohli opustit tohle místo, než se něco stane.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 5, 2019 9:01:38 GMT
Na Jungkookově odpovědi něco bylo. Také se mu nechtělo jet do té vzdálenější vesnice, vychýlili by se tak z jejich trasy a to ani jeden z nich očividně nechtěl. Proto na černovláskova slova mírně přikývl a k vesničce jeli více méně v tichu. Oba dva byli zahloubáni do svých myšlenek. Potom se mu Jungkook svěřil s jejich úkoly, které měli v ostražitosti a rychlosti splnit. Jimin měl za úkol dobrat nějaké zásoby. Znovu zopakoval své minulé přikývnutí, mluvit asi teď ani nedokázal. Jeho útroby svírala menší nervozita, i když si snažil vtloukat do hlavy, že to bude v pohodě a zvládnou to. Čím víc toho najde, tím později, jak doufal, budou muset zase někde zastavovat. To se mu na dlouhém cestování líbilo ani nejméně, ale tak, co jiného jim taky zbývalo. S posledním pohledem na Jungkooka se vydal do nějaké drogerie spojenou s menším obchůdkem, který se nacházel hned vedle a kam taky plánoval skočit. Prvně se podíval kolem sebe, jestli nezahlédne nějakého nemrtvého. Nikde žádný. Chtěl se vyvarovat problémům, stejně však dlouho neotálel a s hlubokým nádechem vešel dovnitř. Vládlo tam přítmí, i tak ale místnost osvětlovala rozbitá okna. Určitě tu před ním už někdo byl. Před hodně, hodně dlouhou dobou. Většina regálů totiž byla plná i z poloviny. To byla výhra. S očima těkajícíma všude okolo sebe se rovnou vydal k regálům, kde zahlédl desinfekce. Dvě menší flaštičky vzal a hned vrazil do připravené otevřené tašky. Poté vzal ještě pár dalších věcí, jež by se jim mohly později hodit, než se rozhodl prozkoumat i druhý, ten vedlejší obchůdek. Tam by snad našel nějaké potraviny a přinejlepším nějaké minerálky, ty měly životnost snad desetiletí. Hned jako u drogerie, tak i tady zkontroloval, jestli zde není přítomen někdo další. Podle až mrtvolného ticha usoudil, že je čisto. Bez dalšího kontrolování vešel a kontroloval snad každý regál. Našel nějaké další tyčinky, dvě lahve s čistou vodou si schoval do tašky a jednu kofolu vzal do ruky. No co. Trošku se rozmazlovat musí, dokud to jde. Málem zavýskl, jakmile našel tři střední balení se sušeným masem a dvě balení sušeného banánu. V jeho dalším radostném prozkoumávání jej ale zarazil nedaleký zvuk. ,,Sakra,'' sebral poslední věc, co měl po ruce a rozhodl se pro úprk. Jasně, mohla to být nějaká myš, ale šoupavé kroky ho v tomto přesvědčení spolehlivě odradily. A taky ty podivné zvuky. Neotáčel se, jen vyběhl z obchodu a hnal se až k autu, kde už na něj čekal Jungkook. Udýchaně se levačkou opřel o auto a natočil hlavu směrem k místu, odkud utekl. ,,Tak jo, myslím, že už můžeme jít. Místním se přestala zamlouvat naše přítomnost,'' naznačil uvozovky nad slovem místní a zamával s ukořistěnou kofolou, z té měl opravdu radost stejně jako z ostatních věcí, samozřejmě. Pohledem ještě jednou zkontroloval obchod, ze kterého právě stačil houpavým krokem vyjít nemrtvý. Oddechl si, že nebyl tak hloupý, aby ještě pokračoval v hledání nějakých věcí, i když by se možná i hodily. Jenže taky nemusel donést ani ty, co měl nacpané jak v tašce, tak v pravé ruce a stát se pochoutkou pro tady toho, co se k nim blížil. V rychlosti nasedl do auta, hned aby se připásal a urovnal si pod nohy přeplněnou tašku. Poté si přitiskl dlaň na hruď. Adrenalin mu pulsoval žilami skoro jako strach, že je nemrtvý dostane. A možná se k němu přidají i jeho kamarádi. A bude hromadná hostina.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 5, 2019 10:20:32 GMT
Postával u auta pár minut, než se Jimin objevil a radostně mu ukazoval nějakou flašku, wut? Ah tak, kofola. Jimin vypadal svým objevem velmi nadšený, ovšem v jeho tváři se zračilo i něco jiného, což Jungkook pochopil z jeho následujících slov. ”Moc s tím netřepej, ať to pak nevybuchne. A nasedej, nechci skončit v žaludku nějaké zombie.” Zahuhlal, otevřel dveře od řidiče a rychle nasedl, počkal, až se k němu růžovovlasý připojí a nastartoval. Za těch pět dní se naučil říkat nahlas věci, které si dřív pouze myslel a naučil ho to právě jeho společník, který ho snad svou ukecaností nakazil. Ale Jungkook si nestěžoval. Když pak seděli v bezpečí auta, vyjeli z vesnice a pokračovali po původní cestě, Kook se na Jimina krátce zadíval. ”Tak co jsi našel kromě kofoly.” Pousmál se a sledoval, jak chlapec vytahuje věci a ukazuje mu, co všechno vzal sebou. Kook ho za dezinfekci pochválil, jeho samotného to ani nenapadlo, ale věděl, že by to mohlo být potřeba. Uteklo dalších pár dní a Jungkook mohl pyšně oznámit, že vjeli na území Montany. ”Třeba budeme mít štěstí a na ranchi budou i nějaké zvířata, krávy a tak.” Uchechtl se, když se zahleděl na hory před nimi. O tom sice pochyboval, ale tak, člověk nikdy nevěděl. ”Bože ať už jsme tam. Nepřeju si nic jiného, než postel a sprchu.” Povzdechl si pak po chvíli. Ano, už jen pár dní a dostanou se konečně do prostorů, kde by na nějaký slušný ranch mohli narazit.
|
|