|
Post by Winslow on Jul 11, 2019 18:49:28 GMT
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Jul 31, 2019 14:51:52 GMT
Byl nervózní a právem. Kontrolka na benzín svítila červeně už víc jak deset minut a Jungkook byl uprostřed ničeho, neměl jak doplnit palivo a představa, že by zde své auto musel nechat a dál se pohybovat pěšky, byla nemyslitelná. Potřeboval by se podívat do mapy, ale nechtěl vozidlo zastavovat, co kdyby ho náhodou pak už ani nerozjel. Rozklepanýma rukama držel volant a jeho čelo se orosilo potem. Jeho hlava už vytvářela katastrofické scénáře, které byly utnuté ve chvíli, co se podíval do dáli před sebe. Ne že by někdy věřil v osud, ve štěstí či podobné, ale když před sebou uviděl něco, co dosti připomínalo benzínku, nejraději by se pomodlil, ačkoliv to neuměl. Rychlostí kroku dojížděl k cíli a doufal jen, že mu auto nevypoví službu těsně před ním. Opuštěná čerpací stanice, která dost možná nebyla až tak opuštěná, byla v otřesném stavu. Kolik to bylo od začátku apokalypsy, dva tři měsíce? Už to ani nepočítal. Nahmatal svůj nůž, zbytek věcí nechal v autě, což se možná mohlo zdát pošetilé, ale on se s tím nechtěl tahat. Mrtví nekradli a živého by tady asi stěží zahlédl. Vylezl z auta a poprvé za celou tu dobu jako člověk jednoduše natankoval. Tedy ne až tak jednoduše, ale podruhé v tento den měl štěstí a nejen že naplnil celou nádrž, ale obstaral i kanystr, kdyby se opět ocitl v tak nepříjemné situaci, jako před chvílí. Uložil ho do kufru, popadl nějakou látkovou tašku, co byla přítomna a vydal se dovnitř budovy dobrat nějaké zásoby. U dveří ho přivítal osamělý zombík, Jungkook ho nechtěl zabíjet, opravdu ne, vždyť kdysi to byl člověk. Ale co jiného mu teď zbývalo? Povzdechl si a jednou ranou přímo do lebky jej zbavil trápení. Když se tělo zkácelo k zemi a krev vytvořila v oblasti hlavy kaluž, mladík se za každou cenu snažil zahnat bolestné vzpomínky. Rychle jej překročil a sáhl po prvním jídle, které uviděl. Nějaké sušenky, dokonce našel i sušené maso, ačkoliv čerpací stanice byla už z větší části vybraná, Jungkook evidentně nebyl jediný, co zde stavěl při cestě. Lidé před ním pobrali co mohli, a tak mu toho moc nezbylo, i když pořád lepší než nic, jak se říká. Našel dvě petky vody, dokonce i energetickou tyčinku a vše pečlivě uschoval do tašky, než se vydal ke kase. Náhle zahlédl kinder vajíčko, válelo se na zemi před jedním z regálů a Kookie se zastavil v pohybu. Nebuď jako malé dítě. Svraštil obočí, jednak už týdny neochutnal nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo čokoládu, navíc ne že ne, koho by nezajímalo, jaká hračka je zrovna uvnitř? Tenhle mladík by se nad sebou měl opravdu zamyslet. Byl uprostřed apokalypsy a přemýšlel, jestli sebrat ze země malé červenobílé vajíčko, jen aby se dozvěděl, jaké překvapení skrývá. No a co. Udělal dva kroky a natáhl se pro tu malou věc, aniž by tušil, že možná není jediný, kdo si na ni dělá zálusk.
|
|
|
Post by Park Jimin on Jul 31, 2019 18:35:11 GMT
Jak dlouho to mohlo být, co narazil na poslední obchod, nebo benzínku? Opravdu dlouho, tedy, mu se to zdálo dlouho. Ve skutečnosti to klidně mohlo být jen pár dní. Vstoupit však dovnitř obnášelo nějak se vyhnout jednomu nemrtvému, který tam zatím jen neškodně stál a nevypadalo to, že by mladíka vůbec zaregistroval. Což bylo jedině dobře. Mohl promýšlet plán, jak se dostat dovnitř. Promýšlení mu však netrvalo ani pár vteřin a už zdálky slyšel zvuk motoru. Stoprocentně to bylo auto a vsadil by jedny zápalky na to, že dotyčnému docházelo palivo, protože motor místy vydal zvuk, podobný škytnutí. Jakmile se však vzpamatoval, že po téměř měsíci slyší zvuk motoru, mohl si jen domyslet, co by osoba udělala, kdyby ho tady takhle zahlédla. Vlastně stál cizinci přímo před zdrojem možných potravin, které chtěl dozajista nabrat. A měl již zkušenosti s tím, že některým lidem nedělalo problém zabít jiného člověka jen kvůli jedné tyčince. Proto se rozhodl vyvěsit bílý prapor na znamení kapitulace a bez povšimnutí nemrtvého, který stál momentálně zády k němu, neohroženě vběhl přímo do útrob benzíny. Přitom všem spěchu ani nedával pozor na možné nebezpečí. Vždyť nemrtví, nebo kdokoli mohl být i uvnitř. Nemusel tam být tak docela sám, jak si nejprve mylně myslel. Už chtěl začít rychle couvat ven, když uslyšel prásknutí dveří a kroky. Místo zpátečky zvolil cestu vpřed, i když mohla být nebezpečnější, než se vydat do náruče tomu cizinci. Jeho instinkty však velely tak a on na ně dal, protože přemýšlet v tu chvíli se zdálo jako nesplnitelný úkol. Po pár rychlých a jak doufal, i tichých krocích se dostal za jeden ze vzdálenějších regálů, kde se za něj skrčil jak nejvíce dokázal a snažil se utišit svůj splašený dech tím, že si přiložil pravou dlaň na hruď a levou rukou si přichytil tašku blíže k sobě, aby nevydala žádný nežádaný zvuk.
Snad ten dotyčný odejde co nejdříve a nevšimne si ho. Aby se trochu zaměstnal, pořád s na maximum nastraženýma ušima se začal rozhlížet kolem sebe, hned aby do pravé ruky, blíže k regálu, uchopil hned dvě konzervy. Při pohledu na jejich přední obal měl co dělat, aby nevypískl nadšením. Takovou radost mu nalezená věc udělala, že zapomněl snad na celý svět. Jak to bylo dlouho, co jedl zavařené meruňky? Od apokalypsy? Nebo snad ještě nějakou dobu před ní? Neřešil to, odolával pokušení si je hned otevřít a všechny nacpat do pusy, aby tak utišil jak své chutě, tak rozbouřený žaludek, který už nutně potřeboval nějaké sousto. Svým ukořistěným jídlem šetřil tak, že si nějaké spořádal, až když měl od hladu mžitky před očima. Jeho zdraví mu za to asi moc nepoděkovalo, ale zoufalé časy si žádaly zoufalé činy. Když už si myslel, že tady nic lepšího, než ty meruňky najít nemůže, do zorného pole se mu dostal bílo červený obal oválného tvaru. Kinder vajíčko? Kdo by tady proboha nechal ležet takovou lahůdku? Naprázdno polkl a natáhl po ní ruku, neuvědomujíc si tak dopad svého neuváženého činu. Ten dopad přišel v tu chvíli, když spatřil člověka, který měl očividně stejný úmysl, vzít si to vajíčko. Určitě to byl majitel toho auta, které přes rozbité sklo viděl. V úleku svou ruku bleskově stáhl k sobě a jen naprázdno otevřel pusu. Je v háji. Je totálně a dozajista v háji. Nedokázal se ani pohnout a jeho vyděšení se snad změnilo v čirou hrůzu. Chtěl ho zabít? Udělal by to kvůli kousku čokolády? Pokud měl na vybranou, okamžitě by se jej vzdal a složil ho muži naproti k nohám, kdyby ho o to žádal. ,,Promiň, vezmi si ho.'' nervózně k němu vzhlédl, ale nijak jinak nezareagoval. Hlas, se mu samému zdál poněkud vzdálený, jakoby to ani nebyl jeho hlas.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Jul 31, 2019 20:29:54 GMT
V okamžiku, kdy zahlédl jinou postavu, jeho sevření na noži zesílilo a on jej pozvedl vzhůru, kdykoliv připraven zasáhnout nemrtvého do hlavy. Jenomže tohle nebyl nemrtvý. Jungkook se zastavil uprostřed pohybu a hleděl na toho neznámého, ze kterého se dokonce vyklubal i Korejec, no ne. Jaká to podivná náhoda. Ruka s nožem mu klesla, když zaslechl jeho slova, ten se rozhodně prát nechtěl, ačkoliv to vše mohlo být jen divadlo a ve skutečnosti na něj pak lehce zaútočí. Hah, Kook by měl přestat být tak podezřívavý. Nebo možná ne, nechtěl přijít o život. Zatím. Sehl se pro to vajíčko, aniž by z mladíka spustil oči a když se narovnal, pořádně si jej prohlédl. Nevěděl proč, ale připadal mu jako hromádka neštěstí. ”Jsi tu sám?” Musel se ujistit, ať ví, s kým a s čím má tu čest. Kdyby měl za zády celou skupinu, která by zatoužila po jeho autě či čemkoliv, co vlastnil, chtěl to vědět narovinu. Třeba by mu dali pár minut na útěk, kdo ví. Jungkook byl tak nějak smířený s tím, že se kdykoliv může přihodit něco, co ho bude stát více než jen odcizení auta. Byl tak nějak smířený, že kdykoliv může zemřít. Jenomže dnes nebyl ten den, kdy by dobrovolně odešel ze světa. Chtěl sníst ještě to kinder vajíčko, ne? Ačkoliv když se tak díval na chlapce, měl pocit, že je to právě on, kdo si ho zaslouží daleko více. Byl zvláštním způsobem roztomilý a až moc mladý na to, co se dělo ve světě. Tedy, ne že by Kook nebyl mladý, to jen v myšlenkách si připadal jako starý děda. Navíc ani netušil, kolik měl onen neznámý roků, mohl být klidně starší, i když jej Kook odhadoval na nějakých osmnáct let. ”Jsi tu sám.” Špitl jen pak, když viděl jeho výraz a chvíli mlčky stál a přemýšlel. Nakonec se rozhodl zariskovat a vykročil směrem k němu, ruku s vajíčkem nataženou, aby mu ho podal. ”Vem si ho. Ale chci vědět, co je uvnitř.” Vyslovil svou podmínku a zahleděl se do jeho tmavých očí, choval se jako pako, jako malé dítě. Jeho slova byla naprosto nevhodná do situace, ve které se nacházeli. Jenomže Jungkook už to zkrátka nemohl brát vážně. Ne po tom všem. Jinak by se zbláznil.
|
|
|
Post by Park Jimin on Jul 31, 2019 21:25:56 GMT
Tolik scénářů, co se mu honilo hlavou, že by se z toho snad dalo natočit nějaké béčkové drama. A i když neznámý pozvedl nůž, ze kterého ještě kapalo hnusné lepkavé cosi, co patřilo nemrtvému, nedokázal se pohnout ani o zatracený milimetr. Kdyby to udělal, možná by už dávno měl ten nůž zapíchnutý v krku a tak zůstal na místě, ne že by měl snad na vybranou. Pouze se na něj koukal, docela vyděšeně a podezřívavě. Z jeho úst se začaly formovat slova, které Jiminovi první nedávaly ani smysl, musel zase rozjet mozek do pohybu. Teď se mu zdálo, že má místo něj prostě nějaký kus šutru. A ten, jak je mu známo, myslet ani nedokáže. Pokud by teda nedostal halucinace z nedostatku jídla a nějaký na něj venku nepromluvil. Mírně zatřepal hlavou, nespouštějíc pohled z mladíka naproti něho. Je tady sám? První věta se uráčila přijít do jeho vědomí. Už, už chtěl odpovědět, ale jednak byl tak ztuhlý, že to nedokázal a jednak si neznámý odpověděl sám. Malinko se zamračil. Jak to mohl vědět? To byl tak průhledný? Uvědomil si, že musí vypadat jako nějaké oškubané, vyděšené kuře. To ho alespoň trochu probralo. Vzápětí o něco uvolnil sevření své tašky, kterou oběma rukama nevědomky přímo drtil. Konzervy měl položené vedle sebe na zemi, ani si nemohl vzpomenout, kdy je tam položil. Sice už cizinec naproti nejevil známky jakékoli dřívější chuti mu propíchnout hlavu, stále mu ale nedůvěřoval natolik, aby ho nechal k sobě přistoupit. Proto, když k němu vykročil, úlekem couvnul a přitom se stačil postavit i na nohy. Možná to vypadalo, že chce co nejrychleji vzít nohy na ramena a nechat čokoládu čokoládou a dokonce i meruňky meruňkami. To bylo co říct, ale vlastně se nebylo čemu divit. Na člověka nenarazil už minimálně týden, na žádného. Že by už byli všichni mrtví? Toho se obával snad nejvíce. Jediný žijící člověk mezi těmi neživými. Brr. To docela nahánělo hrůzu. S pořádnou dávkou váhavosti se koukal na nataženou dlaň nataženou k němu, ve které měl mladík položené již zmíněné vajíčko, které tak nějak zadupalo všechnu jeho snahu se ukrýt, dokud ten člověk neodejde. Jakmile k němu promluvil, již potřetí, přičemž podruhé to bylo spíš pro sebe, strach z něj trochu opadl. Proč by mu to vajíčko podával, kdyby ho chtěl zabít? Snad falešná naděje? Nebo mu ho má jako podržet, mezitím mu bude propichovat hlavu? Jeho nedůvěřivost byla opravdu velká. Jenže něco Jimina na neznámém uklidňovalo. Přeci jen, byl to pořád člověk. Ne žádný nemrtvý. Možná by mohl...
Nesměle natáhl svou třesoucí se ruku a pořád s pohledem visejícím v tom cizincově, si vajíčko pomalu převzal. ,,Mám lepší nápad. To vajíčko má dvě půlky. Jednu ti dám a jednu si nechám. Dobře?'' ke konci jeho menšího proslovu mu trochu zakolísal hlas, ale dokonce zvedl jeden koutek úst v náznak úsměvu. ,,A to, co je uvnitř si můžeš klidně nechat,'' doplnil pak a mírně pokrčil rameny. Byl stejně zvědavý, jako on, co bylo uvnitř. Viděl ty jiskřičky očekávání v jeho očích, i když v obličeji se nijak zvlášť neprojevilo. Samozřejmě, že mu hodlal dopřát tu věc, co se uvnitř skrývala, nějak cítil, že je to tak správně. Sklopil pohled ke svým rukám a začal vajíčko pomalu odbalovat z jeho obalu. Až na jednu promáčklinu bylo neporušené, což bylo vážně podivuhodné vzhledem k tomu,v jakých podmínkách se nacházelo. Jakmile vajíčko z poloviny odbalil, rozpůlil dvě jeho části a tu, která byla stále v obalu, podal mladíkovi. Přiblížil k němu svou ruku s polovinou čokolády, ale stál dál, takže se docela směšně natahoval. Kdysi takovou nedůvěru nemíval, ale teď se prakticky bál každého prudkého pohybu. Od nemrtvých byl zvyklý, že jsou dost pomalí. A on sám nikam nespěchal, pokud tedy neslyšel nějaký potok, nebo neviděl nějaký opuštěný obchod. Pak byl schopný se i o vlastní nohy přerazit. ,,Jsem Jimin. Jimin Park,'' špitl po chvílí koukání se na jeho tvář a usoudil, že nebude o moc starší než on. Jeho odhad na věk byl mizerný, ale u něho si byl docela jistý. I když zdání občas klame, jak se říká. Zdálo se mu zdvořilé a tak nějak na místě se představit, i když si jména v tomhle světě asi už nic neznamenala a každý si půjde svou vlastní cestou.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 1, 2019 15:31:33 GMT
Nelze jen říct, že Jungkooka onen mladík překvapil. Byl po jeho slovech naprosto zaskočený a ještě více, když mu druhou půlku vajíčka začal podávat. A to docela vtipným způsobem, jak tak černovlasý zjistil, když se na něj díval. Skoro až roztomile a Kook si od něj svou část opatrně převzal, aby se už nemusel více naklánět. Jeho obavy, že by ztratil rovnováhu a dokonce i přepadl, byly oprávněné, chtěl tomu předejít. ”Díky.” Hlesl jen a svůj pohled přenesl na ten malý poklad v jeho rukách. Kousek čokolády vložil do úst, zatím co se jeho dlouhé hubené prsty snažily otevřít žlutý obal skrývající překvapení. Když ho konečně rozpůlil na dvě části, ještě věnoval krátký pohled mladíkovi, přičemž představil i sám sebe, pouze ze slušnosti. ”Jungkook.” A pak už nevydržel a veškerou svou pozornost přenesl na onu hračku, co mu vypadla do dlaně a překvapením se mu rozzářila očka, když si uvědomil, co to vlastně drží. Hračka se skládala ze dvou stejně velkých částí, Jungkook červený plast spojil a jeho tváře mírně zrudly. Bylo to malé srdíčko. Ještě chvíli si ho prohlížel, pak ho chytl mezi palec a ukazováček a pozvedl ho tak, aby jej Jimin viděl. ”Čekal jsem spíš autíčko.” Zamumlal, možná trochu zklamaně, ale kdo ví. Nechápal, co mu tímhle Bůh chtěl naznačit. To už bylo dnes podruhé, co si na toho týpka z nebes vzpomněl, a to nikdy nebyl věřící, jenomže apokalypsa lidi měnila. Dojedl zbytek čokolády, krátce se zarazil a zahleděl se na mladíka. ”Chceš tu věc?” Narážel na to malé srdíčko, ale ještě než se ozvala odpověděl, jen zavrtěl hlavou a vrazil si ho do kapsy. Nechá si ho. Vlastně to byla naprosto nepotřebná věc a Kook na to dříve či později zapomene. Jak se jen pletl. Jenomže to teď nevěděl. ”No, ehm.” Rozpačitě si odkašlal, nůž přehodil do pravé ruky a zahleděl se do očí cizince. ”Tak se měj hezky. Drž se.” A s těmi slovy ho rychle obešel, vyběhl z čerpací stanice a nasedl do auta. A nic. Nenastartoval, neodjel pryč. Jeho myšlenky byly stále u onoho mladíka, u jeho výrazu, u toho, jak působil zranitelně. Jungkook byl nerad s někým, zvláště, když mu nevěřil. Celkově měl velké problémy s důvěrou. Jenomže může toho mladíka tady jen tak nechat? Přežije další dny? No, evidentně sám přežil ty dva měsíce, nebo kolik že to bylo, ačkoliv v tu dobu mohl být s někým, kdo se o něj staral. Tak nějak si nedovedl představit, že by se ten, s prominutím ňuňák, zvládl postarat sám o sebe. Jistě, nechtěl nikoho podceňovat, ale když si vybavil jeho výraz... ”Dammit.” Vztekle bouchl do volantu, načež vylezl z auta a urychleně se vrátil zpět do budovy, doufal jen, že mladík mezitím nezmizel. Měl štěstí, ne. I když, bylo to štěstí? Možná tak osud, nic víc. ”Hej ty, Jimine.” Oslovil ho a sáhl po jeho rameni, aby ho k sobě otočil, doufal jen, že se nelekne a nezasekne do jeho lebky sekeru nebo něco takového. ”Klid, neublížím ti.” Dodal, když viděl jeho výraz a ustoupil o krok dozadu, načež ruce dal před sebe, jako kdyby se vzdával. ”Mám auto. Tady poblíž není nic. Nechceš někam hodit? Strávit pár dní v teple?” Blížila se zima a ačkoliv počasí nebylo zatím nejhorší, studených vítr rád připomínal zbylým živým, jaké období se blíží. V zimě by neměl být nikdo sám. Tyhle myšlenky se Jungkookovi nijak nepodobaly. Většinou se nezajímal o ostatní. Tohle značilo jediné. Mladík si rozhodně získal jeho sympatie, což byl pro začátek úspěch.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 1, 2019 16:41:16 GMT
Čekal všechno. Nějakou podivnou figurku, třeba Mickyho Mouse, skládací náklaďák, takové ty malé razítka... Ale srdíčko? Vážně? Na místě si přešlápl a zdusil tiché uchechtnutí, které se mu dralo přes rty a v této situaci by asi úplně nejvhodnější nebylo. Nakonec si namísto toho jen zkousl ret a studoval tu malou červenou věc. Na mladíkova slova lehce přikývl. Taky čekal něco poněkud.. jiného. Aby se trochu zabavil a zároveň i nasytil, vložil si svůj dílek čokolády do úst a málem nahlas zasténal. Byla to čokoláda, sakra! Možná poslední v jeho životě, kterou bude mít šanci sníst. Pomalu si ji převaloval v puse a vnímal tu sladkou chuť, přičemž opět nestihl odpovědět na Jungkookova slova, protože si už podruhé vystačil se svou odpovědí, no, nebyla to tak úplně odpověď, prostě si to srdíčko strčil do kapsy a dělal, jakoby ani neexistovalo. Vlastně nestačil odpovědět ani po chvíli, kdy se s ním Jungkook bleskově rozloučil, neboť člověk, kterého pravděpodobně uvidí asi naposledy, ho obešel a zanechal ho tam samotného stát. Lhal by, kdyby řekl, že se necítil zmateně, vykolejeně a taky trochu opuštěně. Přítomnost dalšího přeživšího mu chyběla. Najednou, jako by svět zase získal tu známou tmavou barvu. Sice neslyšel motor, znamení, že by už stačil odjet, ale nepřišlo mu to nijak zvlášť divné. Proto, když se probral z toho menšího rozhovoru a alespoň na chvíli příjemného pocitu, který stihl během dvou sekund naprosto a totálně vychladnout, potichu si povzdechl a rychle se sklonil ke dvěma konzervám, jež si následně opatrně vložil do tašky. Tu zavřel, i když zip už vypadal, že to nezvládne. Nakonec zvládl, a tak se znovu postavil na nohy již s taškou přehozenou přes rameno a přemýšlel, co bude dělat dál. Zima se blížila a on neměl kam jít. V myšlenkách se pomalu smiřoval s tím, že to bude jeho poslední zima, kterou zažije.
Neslyšel za sebou kroky a tak se znovu, dneska již po druhé téměř k smrti lekl, když ho někdo otočil za rameno. V jeho očích asi ten strach byl, když od něj Jungkook na krok ustoupil a zvedl před sebe ruce na náznak míru. Počkat.. Jungkook? Nechápavě jej pozoroval zpod mírně přivřených víček. Jakmile na něj však promluvil a zeptal se ho, jestli nechce někam hodit, nebo se k němu na pár dní připojit, nechápavost vystřídalo překvapení, až mu málem klesla brada na zem. Myslel to vážně? Opravdu si z něj nestřílí? Notnou chvíli ho pouze sledoval. Čeká na mou odpověď. Pomyslel si po chvíli téměř hrobového ticha, kdy z něj pořád nespouštěl pohled a nepokusil se nic dalšího říct. Měl tak prostor k tomu, ze sebe konečně něco vydolovat. ,,To by se mi vážně hodilo,'' promluvil opatrně, přičemž se z něj následující slova hrnuly snad jen díky Jungkookova docela milém pohledu. Teda.. Netušil, jestli byl milý, ale díky tomu, že se na něj nedíval vražedně, usoudil, že to milý pohled bude. Nebo možná neutrální? Nerozhodný? Sám sebou překvapený? Rozhodně neuměl číst v lidech tak, jako tomu bylo před apokalypsou. To si vzápětí uvědomil. Asi to bylo proto, že většina s ním mluvila jen z toho důvodu, aby ukojili potřebu mluvit s někým druhým. A většinou to byly pěkně podivné rozhovory. Nikdy s ním taky nemluvili déle, než pár minut. Možná stejně jako on zapomněli, jak se s lidmi vlastně mluví. ,,Ale nechci tě nijak otravovat, tuším, že mít na krku někoho dalšího není příjemné a bezpečné, zvlášť v této době,'' odtušil polohlasem a už ho chtěl i odmítnout. Jeho pohled ho v tom však spolehlivě zastavil. I když si to možná nechtěl přiznat, taky toužil po lidském kontaktu, přinejmenším. Neuměl lidi číst jako knihy a už vůbec ne mladíka před sebou. ,,Taková nabídka se ale odmítnout nedá, takže kdyby ti to teda nevadilo..'' úmyslně nechal větu vyznít do vzduchu. To jen pro případ, že by si to náhodou Jungkook ještě rozmyslel. Doufal však, že ne. Na zimu se opravdu neměl kam schovat, jak již bylo zmíněno a menší pomoc by se mu vážně hodila. Byl by mu za ni nadosmrti vděčný. Nevěděl, jak dlouho tady na tomto světě ještě bude. Občas si přál dopředu vědět svůj osud. Protože kdo je připraven, není pak překvapen. Myšlenky, jež mu proplouvaly hlavou ho donutily, aby se na potvrzení svých slov malinkato pousmál. Nepatrně, vlastně tak nepostřehnutelně, že to mladík naproti ani nemusel zaregistrovat.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 2, 2019 12:17:20 GMT
Notnou chvíli trvalo, než se cizinec vyjádřil. Jungkookovi začala docházet trpělivost, ale na svém výrazu nedal nic znát. A když se konečně ozvala odpověď, černovlasý jen pokývl hlavou, přičemž chtěl vyrazit k odchodu, následující slova jej však zarazila v půli pohybu. Zamračil se. Dříve by možná ocenil, jak je mladík uvědomělý a že nechce být pro Kooka břemenem nebo co, jenomže nyní takové věci slyšel nerad. Člověk se musel rozhodnout a pevně si za tím stát, takže jestliže Jimin souhlasil, tyhle kecy kolem byly pro Jeona zbytečné. Zahleděl se na něj lehce otráveně s otázkou v očích typu tak ano nebo ne? a jakmile se Jimin konečně vyjádřil přesně, Kook opět přikývl, tentokrát více viditelně. ”Kdyby mi to vadilo, ani bych ti to nenabídl.” Zamumlal jen, přičemž se rozešel přímo ke dveřím z budovy, doufajíc, že jej Jimin následuje. Nasedl do auta, batoh ze sedadla spolujezdce hodil za sebe a počkal, až Jimin nasedne, aby se konečně mohli pohnout dál. Zapl si pás, nastartoval a vyjel na hlavní cestu. Chvíli jeli mlčky. ”Máš nějaké plány na zimu?” Zeptal se, aniž by pohledem uhnul ze silnice. Myslel tím však jeho celkové plány, protože ačkoliv do toho Kookovi nic nebylo, upřímně jej zajímalo, jak to má mladík srovnané v hlavě. Vždyť ho pro Krista pána našel na opuštěné čerpací stanici, kde v okolí padesáti kilometrů nebylo nic jiného, než asfaltová cesta a nějaké hloučky stromů. Podle všeho neměl auto a byl sám. A pro Jungkooka byl až moc drobučký a bezbranný na to, aby ho tam jen tak nechal. Nebylo to tak, že by chtěl společnost. Dobrovolně opustil skupinu i s vlastní rodinou, takže ne, nedělal to proto, aby nebyl sám. Vlastně nevěděl, proč to dělal. Byl to pro něj asi tak stejný případ, jako kdyby měl na té benzínce nechat malé dítě. A to i člověk jako on nemohl dopustit. Jimin možná nebyl tak slabý, jak ho černovlasý bral. Vlastně určitě nebyl, přežil až doteď, jenomže na Jungkooka zkrátka působil tak, jak působil. Měl silné nutkání postarat se o to, aby přežil alespoň tuhle zimu, když už nic a netušil, kde se to v něm všechno bralo. Jenomže na nějaké vnitřní dohady nebyl čas. Nebo možná byl, ale ne teď. ”Kde máš rodinu. Byl jsi s nějakou skupinou nebo celou dobu sám?” Tohle bylo kolikrát citlivé téma, ale Jungkook takové věci neřešil. Prostě se stalo, že občas někdo blízký umřel, že se ztratil. Člověk si na to musel v dnešním světě zvyknout, jinak by se utrápil smutkem. Ne že by chtěl, aby si Jimin připadal jako u výslechu, ale zkrátka si nemohl pomoct, chtěl se o něm dozvědět víc. Zvláště pokud spolu měli strávit více jak jeden den.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 2, 2019 14:12:17 GMT
Buď Jimin okázale ignoroval mladíkův lehce otrávený pohled jeho přístupem, a nebo jej jednoduše neviděl. To zůstalo záhadou, protože jakmile se Jungkook rozešel směrem z čerpací stanice, měl menší z nich co dělat, aby ho dostihl a nad tím, jak se tvářil úplně přemýšlet neměl čas. Pak ho jen slyšel zamumlat něco ve smyslu, že by mu to nenabídl, kdyby mu to vadilo. Na tom něco bylo. V rychlosti si sedl na sedadlo spolujezdce vedle Jungkooka a následoval jeho příkladu a připásal se. Nějakou chvíli jeli mlčky, Jimin se neodvážil promluvit, aby jej třeba ještě nakonec nenaštval a nerozhodl se ho někde za jízdy vyklopit. Byl vděčný za to, že s ním mohl jet a ještě k tomu autem. Tím naposledy jel.. Kdy to jen bylo.. Pár let zpátky určitě. Jeho rodina si auto dovolit nemohla, Sim byl student a jeho rodiče se od něj odstřihli a jinak neznal nikoho, kdo by vlastnil auto. Možná to bylo tím, že se s nikým dalším moc nebavil. Ano, za tím to vězelo. A těch pár let zpět? Někoho náhodného si stopl, když nestihl autobus do školy. Až zpětně mu došlo, že to nebylo až příliš chytré a bezpečné, ale na ve vesnici, ve které žil jako malý, byl zvyklý si stopovat auta téměř pořád. Většinou to totiž byli sousedi. Do jeho vědomí po chvíli pronikl až mladíkův hlas, který se s ním nakonec rozhodl dát do řeči. Doteď byl Jimin tak docela mimo sebe. Rozhodl se však odpovědět rychle a moc nad tím nepřemýšlet, protože trpělivost asi nebyla černovláskova silná stránka a on opravdu neměl chuť provokovat. ,,Nevím, jestli je to bůh ví jak dobrý plán, ale rozhodl jsem se dojít na jedno místo o kterém vím, že bych tam zimu možná přečkat mohl. Ale musel bych si doplnit zásoby..-'' na malý moment se odmlčel, aby nabral dech a trochu ujasnil svůj ''velmi promyšlený plán'', ,,pravděpodobně dost velké zásoby, jelikož v okruhu asi dvaceti pěti kilometrů není skoro vůbec nic, jen pár domů,'' na mysli měl farmu. Ano, přesně tu farmu. Bylo docela možné, že tam nějaké zásoby už byly, protože slyšel o tom, že po jejich vystěhování se tam nastěhovala nějaká další rodina. Dokonce si nechali všechny zvířata, které tam měli, takže se nemusely prodávat a nebo v tom horším případě utratit. Byla šance, že tam ještě někde pobíhají.. Alespoň některé. Co si to nalhával, hlavně chtěl vědět, jestli přežil kůň, kterého tam měli. Plemeno Shirský kůň se řadilo mezi těžké a jeho rodina ho hodně využívala na těžší práce v lese. To Jimin byl už jako malý ten, který ho pomáhal cvičit otci. Možná proto jej měl také nejraději. Pořád tak nějak doufal v to, že žije, ty dva měsíce přežít mohl. A doufal, že posledním místem, kde byl, když propukla apokalypsa, byla ohrada. Mohl ji přece přeskočit.. Nedělal si však až moc velké iluze. Z větší části se tam chtěl dostat hlavně kvůli bezpečí, které celé farmě propůjčovaly vysoké pevné ploty. Ten plot se stal posledním vylepšením, které si mohli dovolit, než se potom museli odstěhovat. A teď byl za to vděčný. V tu chvíli ho napadlo, že by Jungkookovi mohl nabídnout místo na přečkání zimy.. avšak první chtěl taky vědět i jeho plán, než vůbec něco řekne. Když se tak na něj ale díval, nedokázal by mlčet a nepodělit se s ním o přístřeší. Vždyť mu teď taky pomáhal. A on mu to chtěl nějak oplatit. ,,A ty? Máš kam jít?'' tázavě na něj zvedl jedno obočí a trpělivě čekal na jeho odpověď, přičemž se následně zarazil a mírně sebou cukl, když z něj vypadla další otázka. Tentokrát na jeho rodinu. Sice moc odpovídat nechtěl, ale byla tady šance se konečně někomu svěřit. To znělo jako něco, co neudělal od.. Simovy smrti. ,,To kdybych věděl.. Když jsem.. P-po jedné události přišel domů, bylo už pozdě, odešli beze mě a zanechali mi jen vzkaz. Bylo to druhý den kdy.. Se z lidí začali stávat nemrtví, nevím, jak tomu říkáš ty. A ve skupině jsem nebyl ani jednou, přežívám sám a sázím na svou rychlost, nikdy se s těmi nemrtvými nepouštím do potyčky. Taky nemám s čím,'' ke konci se potichu uchechtl, i když mu do smíchu teda vůbec nebylo. Vlastně smích byl poslední, na co by byl schopen myslet. Hlavou se mu honil Sim, jeho poslední chvilky, kdy byl při sobě a taky jeho rodina. Ta byla jeho priorita, musel je najít. Mohli být mrtví, ale nepřipouštěl si takovou možnost. Docela se divil, že se takhle otevřel, neměl to ve zvyku. Ale pokud o něm chtěl Jungkook něco vědět a neutápět se v tichu, Jimin se nechtěl a ani nemohl bránit. Klidně by plácal nesmysly, ale další ticho už by ho asi dohnalo k šílenství. Polkl nepříjemný knedlík v krku, další slova ho stála hodně sil. ,,Chybí mi můj brácha, byl mladší a věčně ukecaný. Občas mi to vadilo, ale teď bych dal všechno za to, jen abych věděl, jestli je naživu. Matka a otec byli ti nejhodnější rodiče na světě, i když toho sami moc neměli, nám s bráchou se snažili dát všechno, co mohli,'' oči mu trochu posmutněly, na tváři měl však úsměv, z hezkých vzpomínek se pomalu začínaly stávat bolestivé, ale pořád to byly jediné vzpomínky, ke kterým se vracel rád. Dovolil si věnovat rychlý pohled na svého společníka, jestli ho ještě pořád poslouchá. Ani by se mu nedivil, kdyby ne. ,,A co ty? Tipoval bych tě na někoho, kdo raději cestuje sám. A tvá rodina.. Je naživu?'' bál se, že přestřelil. Hned jak svá slova nechal vyplynout ze svých úst. Vzít zpátky je ale nemohl. Nevlastnil žádný stroj času. Ale vlastně se neptal na nic úplně špatného, v podstatě na to samé, co se ho tázal černovlasý.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 2, 2019 15:23:53 GMT
Zaslechl první z odpovědí a jen tak si pro sebe pokýval hlavou, rozumný plán. Sice nevěděl, o jakém místě mluvil, ale rozhodně bylo příhodné, že se nacházelo mimo hlavní body, kde se zdržovalo nejvíce nemrtvých. A myslel i na zásoby, dobré. Jungkook mladíka asi docela podceňoval, měl by se takové věci odnaučit. Poslouchal dál, zazněla otázka, tentokrát na jeho osobu a on jen pokrčil rameny, protože v tu chvíli už byla na řadě další jeho odpověď, kterou nehodlal přerušovat. Mohl se zdát duchem nepřítomný, střebával však každé slovo, které padlo a přemítal nad tím, jak je možné, že byl celou dobu takhle venku sám. Nemožné. Pokud mluvil pravdu, v očích Jungkooka tenhle mladík velice stoupl, zmiňovat nahlas to však nehodlal. Zatím ne. Jenomže další slova ho akorát vrátila zpět k tomu, že i Jimin dělá chyby, když odkrývá svá slabá místa před úplně cizím člověkem. Jungkook toho neměl jak využít, ani nechtěl, ovšem on osobně by se nezmiňoval o osobách, které mu chybí. Chápal Jimina, ale měl by se naučit neodkrývat svou minulost tak rychle na první dobrou. Ačkoliv... co mu vlastně řekl? Milující rodiče, hodný bratr. Klišé. I tak mu to však nehrálo. Milovali ho a odešli bez něj? Nechali jen dopis? Ovšem kdo byl Jungkook, aby se vyptával dál, aby soudil činy jiných lidí. Byli si vzájemně jen cizinci pomáhající si v krizovém období, to z nich rozhodně nedělalo přátele, kteří by se mohli dopodrobna svěřovat o své minulosti, o svých problémech. A proto, když přišla chvíle, aby mluvil Jungkook, v autě se rozhostilo ticho, které trvalo ještě notnou chvíli, než se nakonec černovlasý rozhodl promluvit. ”Nevím, jestli jsou naživu. Odešel jsem od nich před dvěma měsíci.” Ticho. Víc o tom nehodlal mluvit, proč taky. K čemu by to Jiminovi bylo, za pár dní se rozdělí a každý z nich bude pokračovat vlastní cestou, aniž by se v budoucnu měli ještě někdy vidět. A pokud ne a osud rozhodne, že spolu stráví celou zimu, bylo ještě spoustu příležitostí říct mu, co se v jeho minulosti stalo. Ovšem to by si Jimin musel počkat. Jungkooka z myšlenek probudilo hlasité zakručení v žaludku. Měl tendenci sáhnout po svých věcech na sedadlo spolujezdce, jenomže tam nyní seděl Jimin, a tak Jungkookovi nezbývalo nic jiného, než... ”Mohl bys sebrat můj batoh ze zadu a najít tam něco k jídlu? Měly by tam být nějaké sušenky.” Udělal by to sám, jistě, jenomže v rukách držel volant a kousek před nimi kulhal nějaký nemrtvý, zrovna v tuto chvíli se rozhodně nechtěl otáčet a štrachat zpoza svého sedadla něco, co by mohl sníst. ”Můžeš si taky něco vzít.” Dodal pak jen, přičemž zrychlil, když projížděl kolem onoho osamělého zombíka, sice pochyboval, že by mu mohl nějak skočit do auta, ale jistota byla jistota. A Jungkook byl více vklidu, když ve zpětném zrcátku viděl, jak rychle se od té nechutné věci vzdalují. Tak, jako každý den, poděkoval za své auto. Protože ta jediná věc jej celou dobu držela při životě.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 2, 2019 17:48:23 GMT
Jestli se Jimin až moc otevřel, to mu došlo až po chvíli, kdy z Jungooka dostal jen to, že od své rodiny odešel. A podle jeho slov zcela dobrovolně. Sice to nechápal a možná se chtěl i více ptát, ale nezdálo se, že by mu mladík vůbec něco dalšího řekl. Jen to okrajové, považující za nutné. Prostě takový ten pokec mezi známými, ne však přáteli. A to došlo Jiminovi až teď. Nejsou žádní přátelé, ani nebudou. Každý si půjde zase svou vlastní cestou. Jen ho sveze a jejich cesty se rozdělí. Nic víc. Na to rozhodně nebyl zvyklý. Avšak měl by začít. Ne všichni lidé jsou hodní a chtějí pomoct. Byl až moc naivní? Podle jeho předchozích činů a taky slov zaškrtával jasné ano. Až moc věřil cizím lidem.. Nebo by to měl upřesnit na tohoto člověka, sedícího vedle něj? Proč mu tady pomalu vykládal svůj životní příběh? Nevědomky se od něj začal vzdalovat. Ne fyzicky, ale spíše tak nějak duševně. V tento moment si slíbil, že musí mít pusu v jistých věcech na zámek, sice mu Jungkook pravděpodobně nechtěl nijak ublížit, ale jak to mohl s jistotou vědět? Kdo ví, co se s lidmi v těchto podmínkách děje. Třeba se i oni pomalu mění na mrtvoláky. A hele, když už se mluví o těch mrtvolácích, jednoho právě minuli. Jimin z něj nedokázal spustit pohled. Byl tak podobný tomu, na kterého narazili se Simem v parku. Stejně prázdný pohled a pomalá chůze bez cíle. Teda, s cílem si dát něčí lidský mozek k obědu. Nevěděl, proč to na něj dolehlo právě teď, ale byl opravdu vděčný Jungkook, který po něm chtěl, aby vytáhl jídlo. Při jeho slovech mu v žaludku zakručelo taky. Neměl rád, když mu kručelo v břichu. Připomínalo mu to, že se jeho zásoby zase o něco ztenčí. Navíc už měl z toho věčného a neukojitelného hladu křeče. Což taky nebylo nijak příjemné. ,,Jasně, jasně,''prohodil jen, než se odpásal -protože jinak by se za Jungkookovo sedadlo se svou malou výškou nedostal- přičemž se pravačkou zapřel o sedadlo řidiče, které obsazoval mladík a levačku co nejvíce natáhl, aby tak zachytil popruh batohu a následně ho s pár menšími obtížemi dostal k sobě na klín a sedl si již do normální polohy. Ještě než však svůj pohyb dokončil, lehce šmechtl pravou rukou o mladíkovo rameno. ,,Promiň..'' omluvně na něj zvedl jeden koutek úst, než přesunul svou pozornost na batoh, který svíral v rukou. Rozepl ho a dal se do hledání. Nechtěl mu tam nijak šmátrat a vytahovat každou věc ven, ale ty sušenky prostě jako naschvál musely být téměř ve zpod. Jakmile konečně uchopil šustící obal do ruky, zase tašku zavřel a dal si ji pod nohy, kdyby náhodou ještě něco Jungkook potřeboval a on se tak podruhé nemusel natahovat za jeho sedadlo. ,,Jo, díky. Jednu si vezmu. Kdybys potom náhodou chtěl ovoce, jen si řekni. Našel jsem v té čerpací stanici zavařené meruňky,'' nabídl mu ochotně při rozbalování sušenek. Když se mu konečně povedlo zvítězit nad obalem, jednu si odložil na pravé koleno a potom se nerozhodně díval na ostatní, jež svíral v ruce. ,,Uhm.. Chceš ji nějak.. podat, nebo to zvládneš sám?'' nevěděl, jak to Jungkook dělá, když je sám, ale Jimin by se za jízdy asi neodvážil jednu ruku držet na volantu a druhou ukusovat nějaké jídlo. Zvlášť, když spatřil dalšího nemrtvého nebezpečně u kraje silnice, v pruhu, kde jeli i oni. Nakonec si sám pro sebe pokrčil rameny a prostě mu tu pitomou sušenku strčil před pusu. Za jiných okolností by mu přišlo i vtipné, teď se však topil v nejistotě. Pohledem těkal mezi sušenkou, Jungkookem a nemrtvým. Sice byl ještě asi tři sta metrů od nich, ale za jízdy autem to moc daleko nebylo.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 2, 2019 20:14:23 GMT
Musel si chvíli počkat, než Jimin pochopil význam jeho slov, snad jej vykolejil pohled na toho nemrtvého či co, každopádně když se konečně natáhl za jeho sedadlo, Jungkookův žaludek jakoby vycítil blížící se jídlo a zakručel ještě hlasitěji. Mladík to ignoroval. Někdo by se styděl, někomu by to bylo nepříjemné, jistě, to možná i Kookovi, ale jestli to bylo moc slyšet, neřešil to. Všichni tak nějak museli počítat s tím, že potravy je nyní nedostatek, takže takové zvuky byly čím dál více na denním pořádku. Nečekaný dotek na jeho rameni způsobil, že instinktivně ucukl, ale co, byl to jen Jimin, který se mu hned na to omluvil. Kookie kývl, jakože to bere, vždyť se nic nestalo, ale tak... chlapec byl evidentně dobře vychovaný. Narozdíl od Jungkooka, který se kolikrát choval jako pako. Moc neřešil, že tam štrachá kvůli blbým sušenkám asi půl hodiny, musel se soustředit na cestu, a taky na tu další potvoru, ke které se blížili. Jungkook věděl, že jim nic neudělá, neměla šanci, ale i tak to nebylo nic příjemného, černovlasý je stále viděl jako kdysi žijící lidi a nebylo pro něj zrovna dvakrát příjemné jim ubližovat. Jednoduše, nechtěl ji přejet, zvláště když se potácela uprostřed cesty a natahovala své ostré pařáty před sebe jako slepec. To právě onen zvuk auta ji donutil takhle reagovat. Jungkook zaslechl Jiminovy slova, jistě. Jenomže jeho myšlenky teď byly u důležitější věci, nechtěl oba vybourat, ani tu mrtvolu srazit, proto nijak neodpověděl. Jenomže skororůžovovlasý si to přebral po svém a náhle se před Jeonovými ústy objevila sušenka. Ztuhl. Zatěkal pohledem mezi cestou a Jiminem, cestou a Jiminem. Vážně ho právě hodlal nakrmit jako... dítě? Nebyl čas více otálet, Jungkook se pevně chopil volantu a ještě než se pustil do objíždění zombie, ukousl si z nastavené sušenky. Ta zakřupala ve stejný okamžik, co se mrtvola dotkla auta jedním pahýlem, který, jak pak viděl Jungkook ve zpětném zrcátku, ji v kloubním spoji vyskočil a nechutně pokřivená ruka se ochable houpala ze strany na stranu, zatím co nemrtvému to bylo úplně jedno a pokračoval v kolébaní ve směru vzdalujícího se vozidla. Jungkook křečovitě svíral volant, nestalo se nic, co by stálo za uvažování, mohli pokračovat dál a to bylo hlavní, jenomže on ji vážně chtěl objet. Mohl za to, že strkala ruky kam neměla? Musel to vypustit z hlavy, takových případů ještě bude. Krátce se zahleděl na Jimina, konečně bylo možné soustředit se i na něco jiného než na řízení, a tak rukou blíže k němu, tedy pravou, převzal sušenku a narval si ji celou do pusy. Neměl ve zvyku jíst pomalu a jídlo si vychutnávat. Nejspíše chyba, ale co. Když polkl a měl tak konečně prázdnou pusu, opět se na malý okamžik podíval Jiminovým směrem. ”Díky za tamto.” Zahuhlal, v poslední době moc neděkoval, skoro zapomněl, jak se to dělá. Heh, to asi ne, ale pochopit význam onoho slova pro něj bylo těžší a těžší. Konečně zase našel důvod, proč ho vyslovit. ”Dej si taky, jsi moc hubený. V tomhle světě potřebuješ sílu a energii víc než co jiného, takže jez.” Páni, tolik slov pohromadě, sám sebe překvapil. Byl rád, když se zmínil o ovoci. Ne kvůli sobě. Byl rád, že má Jimin nějaké vydatnější jídlo, které mu mohlo poskytnout víc živin než jen Kookovi přeslazené sušenky.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 3, 2019 16:44:52 GMT
Pochyboval o svém činu hned poté, co se mu povedlo Jungkooka rozhodit. Sice jen asi na dvě sekundy, ale i tak to stačilo k tomu, aby nemrtvý zavadil jednou končetinou o jejich auto, jež se mu následně nehezky vykloubila a plandala podél těla. Nic si z toho asi však nedělal, necítil, neviděl, nemyslel. Prostě pořád pokračoval tím svým houpavým krokem za nimi, i když neměl žádnou šanci je dohnat. Co měl vlastně nemrtvý společného s člověkem? Ano, byl sice člověkem v minulosti, než se z něj stalo tamto, ale momentálně mu zůstala jen jeho tvář, nic víc. Tak proč mu jich zatraceně bylo tak líto? Sledoval jej přes zpětné zrcátko do té doby, než mu nezmizel z dohledu úplně, pak jednoduše upřel pohled z okna a podepřel si bradu rukou. V jedné měl stále sušenky a tu jednu, kterou si stihl vzít Jungook z jeho ruky -ani si nevšiml kdy- už měl snězenou. Zúčastněně mu nabídl další, avšak už normálně, ne jako předtím. Na jeho díky pouze pokýval hlavou, neviděl to tak, že by mu měl za co děkovat, ale aspoň si nemyslel jako Jimin, že to, co se před chvílí stalo, byla jeho chyba.
,,Nejsem zase tak hubený,'' ohradil se Jimin trochu dotčeně a schválně se odtrhl od pozorování okna a zrakem sjel svou postavu. Heh, dobře, byl hubený, ale to teď snad všichni, ne? Jídlo se stávalo luxusním zbožím. Nezdálo se mu to však extrémní. Když byl menší, jednu dobu byl snad jen kost a kůže. Nedostatek jídla byl pro něj tedy docela normální věc, i když teď pár let zase nějaké ty kila nabral. Po apokalypse šly zase dolů.. Potichu si povzdechl nad svými myšlenkami a přišlo mu, že je v autě opět příliš ticho. Moc s tím problém neměl, přece jen sám a ponořen v tichu byl skoro pořád, avšak přišlo mu to divné, když byl s někým dalším. Měli by se o sobě trochu více dozvědět, ne? ,,Ty.. Jungkooku. Kdo jsi byl? Myslím tím, před apokalypsou,'' pootočil k němu hlavu a zkoumavě se na něj zadíval. Vzbuzoval docela respekt a nevypadal na někoho, kdo jen seděl doma na gauči a sledoval televizi, nebo hrál videohry. Docela ho překvapilo, že ho zajímá, co mladík vedle něj odpoví. Přikláněl se však k tomu, že odpoví nejednoznačně, vůbec a nebo z toho nějak vybruslí úplně. Nebo taky mohl zalhat. Bylo by to asi nejjednodušší, že? S očekáváním se rovnou zakousl do sušenky, na kterou dostal chuť.
|
|
|
Post by Jeon Jungkook on Aug 3, 2019 17:16:43 GMT
A to snad chtěl, aby mu ta slova věřil? Měl sám oči, kterými mohl vidět jeho postavu, jeho útlý pas a drobná ramena. Ano, hrála v tom roli i stavba těla, ale tenká kůže, skrze níž téměř prostupovaly kosti, se do toho nedala počítat. Zkrátka a dobře, podle Jungkooka byl Jimin podvyživený, takže když pak uviděl, jak si bere jednu ze sušenek, hned byl spokojenější, ačkoliv jak již bylo zmíněno, ta mu nemohla dodat dostatečné množství živin, které by potřeboval. To Kookieho akorát přivedlo na myšlenku, že by jim dnes či zítra mohl ulovit nějaké zvíře, aby měli na jídelníčku i maso. Nic nepomáhalo více, než maso. No, záleželo jakou měl kdo krevní skupinu, ale tak... v této době nemohl být člověk vybíravý ohledně stravy. Vlastně ohledně ničeho. Natáhl se pro další sušenku a tentokrát si dal více načas s jejím spořádáním, žaludek už se mu pomalu začal zklidňovat, i když dobře věděl, že mu to na úplné zacelení hladu stačit nebude. Nu co. Dokřupával poslední sousto, když zazněla Jiminova otázka. Jungkook si neodpustil tiché povzdychnutí, mělo vůbec smysl se na toto téma bavit? ”Minulost je minulost, Jimine. Nehraje žádnou roli v těchto apokalyptických časech.” Řekl klidně i přesto že věděl, že touto odpovědí chlapce nejspíše zklame a že bude muset čelit jeho pokleslému výrazu. Tak co, otočí se. Nebude se dívat. Akorát byl sám na sebe naštvaný, že vůbec přemýšlí nad takovými věcmi. Heh, chtěl vidět jen usměvavého Jimina. Vážně? Co by mu jeho úsměv dal? Co by měl z toho, kdyby byl jeho společník spokojený? Byl to jen cizinec, nic víc, nic míň. Jenomže Jungkook na to zapomínal, snad na to i chtěl zapomínat. Netušil proč má výčitky svědomí za svou strohou odpověď. Měl by něco dodat, říct něco, co by nepůsobilo tak chladně. Byl to vnitřní boj mezi hlavou a srdcem. A on na to reagoval pouze tak, že opět pevně rukama sevřel volant a doufal, že se tím třeba stane neviditelným. Později si vzal ještě jednu sušenku a zatím co žvýkal, uvažoval nad tím, jakou jinou odpověď by mu dal. Co on vlastně byl před tím, než se všechno tak pokazilo? Sportovec, student, vrah. Nevedl jiný život, než ostatní, za to jeho chování nebylo typické. Ale bylo vůbec potřeba zmiňovat se o té temné době, o rvačce v baru a následně o jeho převýchově? Ne. Jak řekl, nyní to nehrálo žádnou roli. Nikdo si už vícekrát nemohl říkat právníkem, učitelem, prodavačem. Povolání už neexistovala. Nebylo nic, jen houževnatá touha přežít, protože to jim velily jejich instinkty. Nebýt nich, všem by už dávno došlo, že to nemá smysl.
|
|
|
Post by Park Jimin on Aug 3, 2019 18:10:47 GMT
Jakmile si dal první sousto ze sušenky, na tváři se mu usadil mírně spokojený výraz. Byla dobrá, sladká. Sice ho asi nezasytí na dlouho, ale i ten kratičký moment, kdy ano, mu stačil. Vždy si vystačil s málem. Bylo to tak se vším. Ani ho moc nepřekvapilo, když Jungkook jeho otázku odbyl, aniž by mu řekl nějakou odpověď, kterou chtěl menší slyšet. I tak ho to zamrzelo, i když navenek se pokusil na sobě nedat nic znát. Z těch málo chvil, které s mladíkem vedle sebe strávil, jej přisvědčilo o tom, že není tak úplně sdílný typ. Ale Jimin se s takovými setkával docela často, nemělo by se ho to nijak dotknout. Přesto tomu tak bylo a to jej mírně štvalo. ,,Máš pravdu, minulost už teď nic neznamená,'' odvětil tiše a zároveň trochu suše na jeho odpověď a sklopil pohled ke svým rukám. Vzal si ještě jednu sušenku z obalu a zacpal si jí pusu, aby zabránil ještě nějakému menšímu dodatku, co se mu dral přes rty. Ano, minulost sice možná žádnou roli pro tento ''nový'' svět neměla, ale Jimin to tak neviděl, alespoň z části. Naučili se přece to, co teď umí a některé ty naučené věci mohli využít. Nehodlal se však přít, stačilo mu vědět to, že se na podobné věci ptát nemá. A tak se rozhodl změnit téma. ,,Kam to vůbec jedeme?'' optal se Jimin zvědavě. A další věc. Zvědavost v tomhle světě také neměla žádné volné místo. On to moc dobře věděl. Určitě by ho častokrát dostávala do problémů a možná už by byl někde roztrhaný a mrtvý, nebo přeměněný na jednoho z nemrtvých, kdyby se jí řídil. Teď mu ale nic o život neusilovalo, ne? Občas si pokládal otázku, proč se ještě vůbec snaží. Přežívat. Vždyť neměl pro co žít. Když se nad tím zpětně pozastavil, jeho rodina se na něj vybodla v pár řádcích. Ten dopis u sebe stále měl. Ale na rodinu pomalu začínal zapomínat. Měli na něj počkat. Hlavně rodiče, ti jsou ochranářští ohledně svých dětí. Asi si prostě mysleli, že se Simem je zvládne najít. Někde ve světě. To jim nedošlo, že je to téměř nemožné? Navíc mohli tušit, že se něco mohlo zvrtnout. Navíc mohli být kdekoli. Třeba se mohli už minout. Několikrát. Nebo jsou dávno někde na druhé straně země. Taky mohli být mrtví. Byl sám sebou zhnusený, jakmile zjistil, že mu to bylo skoro jedno. Ano, sice v hrudníku cítil tu prázdnotu, kterou tam jeho rodina zanechala, ale naučil se s ní žít. A to mu přišlo ne fér. Jenže nemělo by, protože on nebyl ten, kdo je opustil. V zápalu svého myšlení si prohrábl vlasy a opřel si čelo o příjemně chladivé sklo okna. Aspoň trochu mu pročistilo mysl a nemusel se nadále utápět něčím, co pro něj přestávalo mít smysl. Takže.. Pro co vlastně ještě přežíval?
|
|