Čerpací stanice (Gas station)

Jak dlouho to mohlo být, co narazil na poslední obchod, nebo benzínku? Opravdu dlouho, tedy, mu se to zdálo dlouho. Ve skutečnosti to klidně mohlo být jen pár dní. Vstoupit však dovnitř obnášelo nějak se vyhnout jednomu nemrtvému, který tam zatím jen neškodně stál a nevypadalo to, že by mladíka vůbec zaregistroval. Což bylo jedině dobře. Mohl promýšlet plán, jak se dostat dovnitř. Promýšlení mu však netrvalo ani pár vteřin a už zdálky slyšel zvuk motoru. Stoprocentně to bylo auto a vsadil by jedny zápalky na to, že dotyčnému docházelo palivo, protože motor místy vydal zvuk, podobný škytnutí. Jakmile se však vzpamatoval, že po téměř měsíci slyší zvuk motoru, mohl si jen domyslet, co by osoba udělala, kdyby ho tady takhle zahlédla. Vlastně stál cizinci přímo před zdrojem možných potravin, které chtěl dozajista nabrat. A měl již zkušenosti s tím, že některým lidem nedělalo problém zabít jiného člověka jen kvůli jedné tyčince. Proto se rozhodl vyvěsit bílý prapor na znamení kapitulace a bez povšimnutí nemrtvého, který stál momentálně zády k němu, neohroženě vběhl přímo do útrob benzíny. Přitom všem spěchu ani nedával pozor na možné nebezpečí. Vždyť nemrtví, nebo kdokoli mohl být i uvnitř. Nemusel tam být tak docela sám, jak si nejprve mylně myslel. Už chtěl začít rychle couvat ven, když uslyšel prásknutí dveří a kroky. Místo zpátečky zvolil cestu vpřed, i když mohla být nebezpečnější, než se vydat do náruče tomu cizinci. Jeho instinkty však velely tak a on na ně dal, protože přemýšlet v tu chvíli se zdálo jako nesplnitelný úkol. Po pár rychlých a jak doufal, i tichých krocích se dostal za jeden ze vzdálenějších regálů, kde se za něj skrčil jak nejvíce dokázal a snažil se utišit svůj splašený dech tím, že si přiložil pravou dlaň na hruď a levou rukou si přichytil tašku blíže k sobě, aby nevydala žádný nežádaný zvuk.

Snad ten dotyčný odejde co nejdříve a nevšimne si ho. Aby se trochu zaměstnal, pořád s na maximum nastraženýma ušima se začal rozhlížet kolem sebe, hned aby do pravé ruky, blíže k regálu, uchopil hned dvě konzervy. Při pohledu na jejich přední obal měl co dělat, aby nevypískl nadšením. Takovou radost mu nalezená věc udělala, že zapomněl snad na celý svět. Jak to bylo dlouho, co jedl zavařené meruňky? Od apokalypsy? Nebo snad ještě nějakou dobu před ní? Neřešil to, odolával pokušení si je hned otevřít a všechny nacpat do pusy, aby tak utišil jak své chutě, tak rozbouřený žaludek, který už nutně potřeboval nějaké sousto. Svým ukořistěným jídlem šetřil tak, že si nějaké spořádal, až když měl od hladu mžitky před očima. Jeho zdraví mu za to asi moc nepoděkovalo, ale zoufalé časy si žádaly zoufalé činy. Když už si myslel, že tady nic lepšího, než ty meruňky najít nemůže, do zorného pole se mu dostal bílo červený obal oválného tvaru. Kinder vajíčko? Kdo by tady proboha nechal ležet takovou lahůdku? Naprázdno polkl a natáhl po ní ruku, neuvědomujíc si tak dopad svého neuváženého činu. Ten dopad přišel v tu chvíli, když spatřil člověka, který měl očividně stejný úmysl, vzít si to vajíčko. Určitě to byl majitel toho auta, které přes rozbité sklo viděl. V úleku svou ruku bleskově stáhl k sobě a jen naprázdno otevřel pusu. Je v háji. Je totálně a dozajista v háji. Nedokázal se ani pohnout a jeho vyděšení se snad změnilo v čirou hrůzu. Chtěl ho zabít? Udělal by to kvůli kousku čokolády? Pokud měl na vybranou, okamžitě by se jej vzdal a složil ho muži naproti k nohám, kdyby ho o to žádal. ,,Promiň, vezmi si ho.'' nervózně k němu vzhlédl, ale nijak jinak nezareagoval. Hlas, se mu samému zdál poněkud vzdálený, jakoby to ani nebyl jeho hlas.

Tolik scénářů, co se mu honilo hlavou, že by se z toho snad dalo natočit nějaké béčkové drama. A i když neznámý pozvedl nůž, ze kterého ještě kapalo hnusné lepkavé cosi, co patřilo nemrtvému, nedokázal se pohnout ani o zatracený milimetr. Kdyby to udělal, možná by už dávno měl ten nůž zapíchnutý v krku a tak zůstal na místě, ne že by měl snad na vybranou. Pouze se na něj koukal, docela vyděšeně a podezřívavě. Z jeho úst se začaly formovat slova, které Jiminovi první nedávaly ani smysl, musel zase rozjet mozek do pohybu. Teď se mu zdálo, že má místo něj prostě nějaký kus šutru. A ten, jak je mu známo, myslet ani nedokáže. Pokud by teda nedostal halucinace z nedostatku jídla a nějaký na něj venku nepromluvil. Mírně zatřepal hlavou, nespouštějíc pohled z mladíka naproti něho. Je tady sám? První věta se uráčila přijít do jeho vědomí. Už, už chtěl odpovědět, ale jednak byl tak ztuhlý, že to nedokázal a jednak si neznámý odpověděl sám. Malinko se zamračil. Jak to mohl vědět? To byl tak průhledný? Uvědomil si, že musí vypadat jako nějaké oškubané, vyděšené kuře. To ho alespoň trochu probralo. Vzápětí o něco uvolnil sevření své tašky, kterou oběma rukama nevědomky přímo drtil. Konzervy měl položené vedle sebe na zemi, ani si nemohl vzpomenout, kdy je tam položil. Sice už cizinec naproti nejevil známky jakékoli dřívější chuti mu propíchnout hlavu, stále mu ale nedůvěřoval natolik, aby ho nechal k sobě přistoupit. Proto, když k němu vykročil, úlekem couvnul a přitom se stačil postavit i na nohy. Možná to vypadalo, že chce co nejrychleji vzít nohy na ramena a nechat čokoládu čokoládou a dokonce i meruňky meruňkami. To bylo co říct, ale vlastně se nebylo čemu divit. Na člověka nenarazil už minimálně týden, na žádného. Že by už byli všichni mrtví? Toho se obával snad nejvíce. Jediný žijící člověk mezi těmi neživými. Brr. To docela nahánělo hrůzu. S pořádnou dávkou váhavosti se koukal na nataženou dlaň nataženou k němu, ve které měl mladík položené již zmíněné vajíčko, které tak nějak zadupalo všechnu jeho snahu se ukrýt, dokud ten člověk neodejde. Jakmile k němu promluvil, již potřetí, přičemž podruhé to bylo spíš pro sebe, strach z něj trochu opadl. Proč by mu to vajíčko podával, kdyby ho chtěl zabít? Snad falešná naděje? Nebo mu ho má jako podržet, mezitím mu bude propichovat hlavu? Jeho nedůvěřivost byla opravdu velká. Jenže něco Jimina na neznámém uklidňovalo. Přeci jen, byl to pořád člověk. Ne žádný nemrtvý. Možná by mohl...


Nesměle natáhl svou třesoucí se ruku a pořád s pohledem visejícím v tom cizincově, si vajíčko pomalu převzal. ,,Mám lepší nápad. To vajíčko má dvě půlky. Jednu ti dám a jednu si nechám. Dobře?'' ke konci jeho menšího proslovu mu trochu zakolísal hlas, ale dokonce zvedl jeden koutek úst v náznak úsměvu. ,,A to, co je uvnitř si můžeš klidně nechat,'' doplnil pak a mírně pokrčil rameny. Byl stejně zvědavý, jako on, co bylo uvnitř. Viděl ty jiskřičky očekávání v jeho očích, i když v obličeji se nijak zvlášť neprojevilo. Samozřejmě, že mu hodlal dopřát tu věc, co se uvnitř skrývala, nějak cítil, že je to tak správně. Sklopil pohled ke svým rukám a začal vajíčko pomalu odbalovat z jeho obalu. Až na jednu promáčklinu bylo neporušené, což bylo vážně podivuhodné vzhledem k tomu,v jakých podmínkách se nacházelo. Jakmile vajíčko z poloviny odbalil, rozpůlil dvě jeho části a tu, která byla stále v obalu, podal mladíkovi. Přiblížil k němu svou ruku s polovinou čokolády, ale stál dál, takže se docela směšně natahoval. Kdysi takovou nedůvěru nemíval, ale teď se prakticky bál každého prudkého pohybu. Od nemrtvých byl zvyklý, že jsou dost pomalí. A on sám nikam nespěchal, pokud tedy neslyšel nějaký potok, nebo neviděl nějaký opuštěný obchod. Pak byl schopný se i o vlastní nohy přerazit. ,,Jsem Jimin. Jimin Park,'' špitl po chvílí koukání se na jeho tvář a usoudil, že nebude o moc starší než on. Jeho odhad na věk byl mizerný, ale u něho si byl docela jistý. I když zdání občas klame, jak se říká. Zdálo se mu zdvořilé a tak nějak na místě se představit, i když si jména v tomhle světě asi už nic neznamenala a každý si půjde svou vlastní cestou.

Čekal všechno. Nějakou podivnou figurku, třeba Mickyho Mouse, skládací náklaďák, takové ty malé razítka... Ale srdíčko? Vážně? Na místě si přešlápl a zdusil tiché uchechtnutí, které se mu dralo přes rty a v této situaci by asi úplně nejvhodnější nebylo. Nakonec si namísto toho jen zkousl ret a studoval tu malou červenou věc. Na mladíkova slova lehce přikývl. Taky čekal něco poněkud.. jiného. Aby se trochu zabavil a zároveň i nasytil, vložil si svůj dílek čokolády do úst a málem nahlas zasténal. Byla to čokoláda, sakra! Možná poslední v jeho životě, kterou bude mít šanci sníst. Pomalu si ji převaloval v puse a vnímal tu sladkou chuť, přičemž opět nestihl odpovědět na Jungkookova slova, protože si už podruhé vystačil se svou odpovědí, no, nebyla to tak úplně odpověď, prostě si to srdíčko strčil do kapsy a dělal, jakoby ani neexistovalo. Vlastně nestačil odpovědět ani po chvíli, kdy se s ním Jungkook bleskově rozloučil, neboť člověk, kterého pravděpodobně uvidí asi naposledy, ho obešel a zanechal ho tam samotného stát. Lhal by, kdyby řekl, že se necítil zmateně, vykolejeně a taky trochu opuštěně. Přítomnost dalšího přeživšího mu chyběla. Najednou, jako by svět zase získal tu známou tmavou barvu. Sice neslyšel motor, znamení, že by už stačil odjet, ale nepřišlo mu to nijak zvlášť divné. Proto, když se probral z toho menšího rozhovoru a alespoň na chvíli příjemného pocitu, který stihl během dvou sekund naprosto a totálně vychladnout, potichu si povzdechl a rychle se sklonil ke dvěma konzervám, jež si následně opatrně vložil do tašky. Tu zavřel, i když zip už vypadal, že to nezvládne. Nakonec zvládl, a tak se znovu postavil na nohy již s taškou přehozenou přes rameno a přemýšlel, co bude dělat dál. Zima se blížila a on neměl kam jít. V myšlenkách se pomalu smiřoval s tím, že to bude jeho poslední zima, kterou zažije.



Neslyšel za sebou kroky a tak se znovu, dneska již po druhé téměř k smrti lekl, když ho někdo otočil za rameno. V jeho očích asi ten strach byl, když od něj Jungkook na krok ustoupil a zvedl před sebe ruce na náznak míru. Počkat.. Jungkook? Nechápavě jej pozoroval zpod mírně přivřených víček. Jakmile na něj však promluvil a zeptal se ho, jestli nechce někam hodit, nebo se k němu na pár dní připojit, nechápavost vystřídalo překvapení, až mu málem klesla brada na zem. Myslel to vážně? Opravdu si z něj nestřílí? Notnou chvíli ho pouze sledoval. Čeká na mou odpověď. Pomyslel si po chvíli téměř hrobového ticha, kdy z něj pořád nespouštěl pohled a nepokusil se nic dalšího říct. Měl tak prostor k tomu, ze sebe konečně něco vydolovat. ,,To by se mi vážně hodilo,'' promluvil opatrně, přičemž se z něj následující slova hrnuly snad jen díky Jungkookova docela milém pohledu. Teda.. Netušil, jestli byl milý, ale díky tomu, že se na něj nedíval vražedně, usoudil, že to milý pohled bude. Nebo možná neutrální? Nerozhodný? Sám sebou překvapený? Rozhodně neuměl číst v lidech tak, jako tomu bylo před apokalypsou. To si vzápětí uvědomil. Asi to bylo proto, že většina s ním mluvila jen z toho důvodu, aby ukojili potřebu mluvit s někým druhým. A většinou to byly pěkně podivné rozhovory. Nikdy s ním taky nemluvili déle, než pár minut. Možná stejně jako on zapomněli, jak se s lidmi vlastně mluví. ,,Ale nechci tě nijak otravovat, tuším, že mít na krku někoho dalšího není příjemné a bezpečné, zvlášť v této době,'' odtušil polohlasem a už ho chtěl i odmítnout. Jeho pohled ho v tom však spolehlivě zastavil. I když si to možná nechtěl přiznat, taky toužil po lidském kontaktu, přinejmenším. Neuměl lidi číst jako knihy a už vůbec ne mladíka před sebou. ,,Taková nabídka se ale odmítnout nedá, takže kdyby ti to teda nevadilo..'' úmyslně nechal větu vyznít do vzduchu. To jen pro případ, že by si to náhodou Jungkook ještě rozmyslel. Doufal však, že ne. Na zimu se opravdu neměl kam schovat, jak již bylo zmíněno a menší pomoc by se mu vážně hodila. Byl by mu za ni nadosmrti vděčný. Nevěděl, jak dlouho tady na tomto světě ještě bude. Občas si přál dopředu vědět svůj osud. Protože kdo je připraven, není pak překvapen. Myšlenky, jež mu proplouvaly hlavou ho donutily, aby se na potvrzení svých slov malinkato pousmál. Nepatrně, vlastně tak nepostřehnutelně, že to mladík naproti ani nemusel zaregistrovat.

Buď Jimin okázale ignoroval mladíkův lehce otrávený pohled jeho přístupem, a nebo jej jednoduše neviděl. To zůstalo záhadou, protože jakmile se Jungkook rozešel směrem z čerpací stanice, měl menší z nich co dělat, aby ho dostihl a nad tím, jak se tvářil úplně přemýšlet neměl čas. Pak ho jen slyšel zamumlat něco ve smyslu, že by mu to nenabídl, kdyby mu to vadilo. Na tom něco bylo. V rychlosti si sedl na sedadlo spolujezdce vedle Jungkooka a následoval jeho příkladu a připásal se. Nějakou chvíli jeli mlčky, Jimin se neodvážil promluvit, aby jej třeba ještě nakonec nenaštval a nerozhodl se ho někde za jízdy vyklopit. Byl vděčný za to, že s ním mohl jet a ještě k tomu autem. Tím naposledy jel.. Kdy to jen bylo.. Pár let zpátky určitě. Jeho rodina si auto dovolit nemohla, Sim byl student a jeho rodiče se od něj odstřihli a jinak neznal nikoho, kdo by vlastnil auto. Možná to bylo tím, že se s nikým dalším moc nebavil. Ano, za tím to vězelo. A těch pár let zpět? Někoho náhodného si stopl, když nestihl autobus do školy. Až zpětně mu došlo, že to nebylo až příliš chytré a bezpečné, ale na ve vesnici, ve které žil jako malý, byl zvyklý si stopovat auta téměř pořád. Většinou to totiž byli sousedi. Do jeho vědomí po chvíli pronikl až mladíkův hlas, který se s ním nakonec rozhodl dát do řeči. Doteď byl Jimin tak docela mimo sebe. Rozhodl se však odpovědět rychle a moc nad tím nepřemýšlet, protože trpělivost asi nebyla černovláskova silná stránka a on opravdu neměl chuť provokovat. ,,Nevím, jestli je to bůh ví jak dobrý plán, ale rozhodl jsem se dojít na jedno místo o kterém vím, že bych tam zimu možná přečkat mohl. Ale musel bych si doplnit zásoby..-'' na malý moment se odmlčel, aby nabral dech a trochu ujasnil svůj ''velmi promyšlený plán'', ,,pravděpodobně dost velké zásoby, jelikož v okruhu asi dvaceti pěti kilometrů není skoro vůbec nic, jen pár domů,'' na mysli měl farmu. Ano, přesně tu farmu. Bylo docela možné, že tam nějaké zásoby už byly, protože slyšel o tom, že po jejich vystěhování se tam nastěhovala nějaká další rodina. Dokonce si nechali všechny zvířata, které tam měli, takže se nemusely prodávat a nebo v tom horším případě utratit. Byla šance, že tam ještě někde pobíhají.. Alespoň některé. Co si to nalhával, hlavně chtěl vědět, jestli přežil kůň, kterého tam měli. Plemeno Shirský kůň se řadilo mezi těžké a jeho rodina ho hodně využívala na těžší práce v lese. To Jimin byl už jako malý ten, který ho pomáhal cvičit otci. Možná proto jej měl také nejraději. Pořád tak nějak doufal v to, že žije, ty dva měsíce přežít mohl. A doufal, že posledním místem, kde byl, když propukla apokalypsa, byla ohrada. Mohl ji přece přeskočit.. Nedělal si však až moc velké iluze. Z větší části se tam chtěl dostat hlavně kvůli bezpečí, které celé farmě propůjčovaly vysoké pevné ploty. Ten plot se stal posledním vylepšením, které si mohli dovolit, než se potom museli odstěhovat. A teď byl za to vděčný. V tu chvíli ho napadlo, že by Jungkookovi mohl nabídnout místo na přečkání zimy.. avšak první chtěl taky vědět i jeho plán, než vůbec něco řekne. Když se tak na něj ale díval, nedokázal by mlčet a nepodělit se s ním o přístřeší. Vždyť mu teď taky pomáhal. A on mu to chtěl nějak oplatit. ,,A ty? Máš kam jít?'' tázavě na něj zvedl jedno obočí a trpělivě čekal na jeho odpověď, přičemž se následně zarazil a mírně sebou cukl, když z něj vypadla další otázka. Tentokrát na jeho rodinu. Sice moc odpovídat nechtěl, ale byla tady šance se konečně někomu svěřit. To znělo jako něco, co neudělal od.. Simovy smrti. ,,To kdybych věděl.. Když jsem.. P-po jedné události přišel domů, bylo už pozdě, odešli beze mě a zanechali mi jen vzkaz. Bylo to druhý den kdy.. Se z lidí začali stávat nemrtví, nevím, jak tomu říkáš ty. A ve skupině jsem nebyl ani jednou, přežívám sám a sázím na svou rychlost, nikdy se s těmi nemrtvými nepouštím do potyčky. Taky nemám s čím,'' ke konci se potichu uchechtl, i když mu do smíchu teda vůbec nebylo. Vlastně smích byl poslední, na co by byl schopen myslet. Hlavou se mu honil Sim, jeho poslední chvilky, kdy byl při sobě a taky jeho rodina. Ta byla jeho priorita, musel je najít. Mohli být mrtví, ale nepřipouštěl si takovou možnost. Docela se divil, že se takhle otevřel, neměl to ve zvyku. Ale pokud o něm chtěl Jungkook něco vědět a neutápět se v tichu, Jimin se nechtěl a ani nemohl bránit. Klidně by plácal nesmysly, ale další ticho už by ho asi dohnalo k šílenství. Polkl nepříjemný knedlík v krku, další slova ho stála hodně sil. ,,Chybí mi můj brácha, byl mladší a věčně ukecaný. Občas mi to vadilo, ale teď bych dal všechno za to, jen abych věděl, jestli je naživu. Matka a otec byli ti nejhodnější rodiče na světě, i když toho sami moc neměli, nám s bráchou se snažili dát všechno, co mohli,'' oči mu trochu posmutněly, na tváři měl však úsměv, z hezkých vzpomínek se pomalu začínaly stávat bolestivé, ale pořád to byly jediné vzpomínky, ke kterým se vracel rád. Dovolil si věnovat rychlý pohled na svého společníka, jestli ho ještě pořád poslouchá. Ani by se mu nedivil, kdyby ne. ,,A co ty? Tipoval bych tě na někoho, kdo raději cestuje sám. A tvá rodina.. Je naživu?'' bál se, že přestřelil. Hned jak svá slova nechal vyplynout ze svých úst. Vzít zpátky je ale nemohl. Nevlastnil žádný stroj času. Ale vlastně se neptal na nic úplně špatného, v podstatě na to samé, co se ho tázal černovlasý. 

Jestli se Jimin až moc otevřel, to mu došlo až po chvíli, kdy z Jungooka dostal jen to, že od své rodiny odešel. A podle jeho slov zcela dobrovolně. Sice to nechápal a možná se chtěl i více ptát, ale nezdálo se, že by mu mladík vůbec něco dalšího řekl. Jen to okrajové, považující za nutné. Prostě takový ten pokec mezi známými, ne však přáteli. A to došlo Jiminovi až teď. Nejsou žádní přátelé, ani nebudou. Každý si půjde zase svou vlastní cestou. Jen ho sveze a jejich cesty se rozdělí. Nic víc. Na to rozhodně nebyl zvyklý. Avšak měl by začít. Ne všichni lidé jsou hodní a chtějí pomoct. Byl až moc naivní? Podle jeho předchozích činů a taky slov zaškrtával jasné ano. Až moc věřil cizím lidem.. Nebo by to měl upřesnit na tohoto člověka, sedícího vedle něj? Proč mu tady pomalu vykládal svůj životní příběh? Nevědomky se od něj začal vzdalovat. Ne fyzicky, ale spíše tak nějak duševně. V tento moment si slíbil, že musí mít pusu v jistých věcech na zámek, sice mu Jungkook pravděpodobně nechtěl nijak ublížit, ale jak to mohl s jistotou vědět? Kdo ví, co se s lidmi v těchto podmínkách děje. Třeba se i oni pomalu mění na mrtvoláky. A hele, když už se mluví o těch mrtvolácích, jednoho právě minuli. Jimin z něj nedokázal spustit pohled. Byl tak podobný tomu, na kterého narazili se Simem v parku. Stejně prázdný pohled a pomalá chůze bez cíle. Teda, s cílem si dát něčí lidský mozek k obědu. Nevěděl, proč to na něj dolehlo právě teď, ale byl opravdu vděčný Jungkook, který po něm chtěl, aby vytáhl jídlo. Při jeho slovech mu v žaludku zakručelo taky. Neměl rád, když mu kručelo v břichu. Připomínalo mu to, že se jeho zásoby zase o něco ztenčí. Navíc už měl z toho věčného a neukojitelného hladu křeče. Což taky nebylo nijak příjemné. ,,Jasně, jasně,''prohodil jen, než se odpásal -protože jinak by se za Jungkookovo sedadlo se svou malou výškou nedostal- přičemž se pravačkou zapřel o sedadlo řidiče, které obsazoval mladík a levačku co nejvíce natáhl, aby tak zachytil popruh batohu a následně ho s pár menšími obtížemi dostal k sobě na klín a sedl si již do normální polohy. Ještě než však svůj pohyb dokončil, lehce šmechtl pravou rukou o mladíkovo rameno. ,,Promiň..'' omluvně na něj zvedl jeden koutek úst, než přesunul svou pozornost na batoh, který svíral v rukou. Rozepl ho a dal se do hledání. Nechtěl mu tam nijak šmátrat a vytahovat každou věc ven, ale ty sušenky prostě jako naschvál musely být téměř ve zpod. Jakmile konečně uchopil šustící obal do ruky, zase tašku zavřel a dal si ji pod nohy, kdyby náhodou ještě něco Jungkook potřeboval a on se tak podruhé nemusel natahovat za jeho sedadlo. ,,Jo, díky. Jednu si vezmu. Kdybys potom náhodou chtěl ovoce, jen si řekni. Našel jsem v té čerpací stanici zavařené meruňky,'' nabídl mu ochotně při rozbalování sušenek. Když se mu konečně povedlo zvítězit nad obalem, jednu si odložil na pravé koleno a potom se nerozhodně díval na ostatní, jež svíral v ruce. ,,Uhm.. Chceš ji nějak.. podat, nebo to zvládneš sám?'' nevěděl, jak to Jungkook dělá, když je sám, ale Jimin by se za jízdy asi neodvážil jednu ruku držet na volantu a druhou ukusovat nějaké jídlo. Zvlášť, když spatřil dalšího nemrtvého nebezpečně u kraje silnice, v pruhu, kde jeli i oni. Nakonec si sám pro sebe pokrčil rameny a prostě mu tu pitomou sušenku strčil před pusu. Za jiných okolností by mu přišlo i vtipné, teď se však topil v nejistotě. Pohledem těkal mezi sušenkou, Jungkookem a nemrtvým. Sice byl ještě asi tři sta metrů od nich, ale za jízdy autem to moc daleko nebylo. 

Pochyboval o svém činu hned poté, co se mu povedlo Jungkooka rozhodit. Sice jen asi na dvě sekundy, ale i tak to stačilo k tomu, aby nemrtvý zavadil jednou končetinou o jejich auto, jež se mu následně nehezky vykloubila a plandala podél těla. Nic si z toho asi však nedělal, necítil, neviděl, nemyslel. Prostě pořád pokračoval tím svým houpavým krokem za nimi, i když neměl žádnou šanci je dohnat. Co měl vlastně nemrtvý společného s člověkem? Ano, byl sice člověkem v minulosti, než se z něj stalo tamto, ale momentálně mu zůstala jen jeho tvář, nic víc. Tak proč mu jich zatraceně bylo tak líto? Sledoval jej přes zpětné zrcátko do té doby, než mu nezmizel z dohledu úplně, pak jednoduše upřel pohled z okna a podepřel si bradu rukou. V jedné měl stále sušenky a tu jednu, kterou si stihl vzít Jungook z jeho ruky -ani si nevšiml kdy- už měl snězenou. Zúčastněně mu nabídl další, avšak už normálně, ne jako předtím. Na jeho díky pouze pokýval hlavou, neviděl to tak, že by mu měl za co děkovat, ale aspoň si nemyslel jako Jimin, že to, co se před chvílí stalo, byla jeho chyba.

,,Nejsem zase tak hubený,'' ohradil se Jimin trochu dotčeně a schválně se odtrhl od pozorování okna a zrakem sjel svou postavu. Heh, dobře, byl hubený, ale to teď snad všichni, ne? Jídlo se stávalo luxusním zbožím. Nezdálo se mu to však extrémní. Když byl menší, jednu dobu byl snad jen kost a kůže. Nedostatek jídla byl pro něj tedy docela normální věc, i když teď pár let zase nějaké ty kila nabral. Po apokalypse šly zase dolů.. Potichu si povzdechl nad svými myšlenkami a přišlo mu, že je v autě opět příliš ticho. Moc s tím problém neměl, přece jen sám a ponořen v tichu byl skoro pořád, avšak přišlo mu to divné, když byl s někým dalším. Měli by se o sobě trochu více dozvědět, ne? ,,Ty.. Jungkooku. Kdo jsi byl? Myslím tím, před apokalypsou,'' pootočil k němu hlavu a zkoumavě se na něj zadíval. Vzbuzoval docela respekt a nevypadal na někoho, kdo jen seděl doma na gauči a sledoval televizi, nebo hrál videohry. Docela ho překvapilo, že ho zajímá, co mladík vedle něj odpoví. Přikláněl se však k tomu, že odpoví nejednoznačně, vůbec a nebo z toho nějak vybruslí úplně. Nebo taky mohl zalhat. Bylo by to asi nejjednodušší, že? S očekáváním se rovnou zakousl do sušenky, na kterou dostal chuť.