|
Post by Callie Ackles on Aug 12, 2019 15:16:18 GMT
Mrzí ji, že jestli se ta situace s apokalypsou nějak nevyřeší, tak se tam stejně nikdy nepodívá. Nikdy v Kalifornii nebyla. A to se jako malá chtěla stát herečkou a bydlet v LA a být slavná. Až když se začne smát, tak si uvědomí, že policie nejspíš nenajímá miminka, aby pro ni pracovala. To maximálně kdyby měla policie svou vlastní apokalypsu a už by měli málo lidí. Docela se ale uvolní, když se tomu zasměje. Je ráda, že se ostatní smějí jejím vtípkům, alespoň můžou všichni zapomenout na to, že celý svět už je nějaký ten pátek v kopru. Zakýve hlavou, že jasně chápe, že ho nenechali řešit případy samotného. Jestli to tak chápe správně teda. "Já jsem byla mimčo, když jsem byla mimčo," pronese o sobě další zajímavý fakt a zase jí to chvíli trvá, než se pustí do vysvětlování. "Jakože když jsem byla malá, to mě hodně hlídal brácha. To jsem byla mimčo," haha, ví, odkud se miminka berou. Teď už mimčo není. "Nojo," uzná pravdivost jeho poznámky a trochu se zamračí. "To bych nechtěla, aby si ostatní mysleli, že jsem slepá," chvíli nad tím přemýšlí a mezitím se přesune ke stánkům, kde se kdysi mohly prodávat sluneční brýle nebo obaly na mobil. Těžko říct, protože už tam teď nic nebylo. Jenže za nimi objeví takovou tu velkou tabuli, kde normálně bývá info o obchodech a mapa. Škoda, v rámci pokroku byla normální mapa změněna na elektronickou, která to už má za sebou. I sklo je rozbité. Někoho asi hodně naštvalo, že žádné letáčky nenašli. Ona taky to štěstí neměla. "Tady určitě ne," odpoví mu, akorát spíš tak sama pro sebe. Pak se na něj zase otočí. "Scooby? Připadáš mi víc jako Fred," koukne se na něj a chvíli hodnotí, jestli by Fred fakt mohl být. Shaggy není určitě. "Ale soudím jenom z toho, jak dobře tě po těch deseti minutách znám," nechce překročit nějakou pomyslnou linii, kdyby třeba neměl Freda rád. Ale na druhou stranu, může opravdu existovat někdo, kdo nemá rád Freda? Skočí do dalšího obchodu, protože zatím ji tohle nakupování moc neuspokojilo. Tam sice mají také letní oblečení a docela roztomilou sadu plavek, ale za kasou mají také dveře snad někam do skladu. Nikdy v obchodech nebyla v té neoficiální části, tak může jenom doufat. "Třeba bude něco lepšího ve skladu. Jestli to je sklad," pokrčí rameny a koukne se po Noahovi, jestli sdílí její myšlenky. Pak se jenom široce usměje nad tím nápadem s lyžováním. "Fakt?" vyjekne nadšením. Ani jí tak nezáleží na tom lyžování, ale je to nějaký slib do budoucnosti, což v téhle době potřebuje snad každý. "Budu dávat na tvoje nohy pozor. Kdyby je chtěl nějaký zombík sníst, tak je budu bránit. Hlava, ruce, to mi je ukradený, ale slibuju, že nohy ti zůstanou," zasměje se tomu. "Nebo jestli o ně přijdeš, tak třeba někde získáš robotí nohy. A budeš jako robocop," zase na něj koukne. "Napadají mě různý policejní filmy a seriály. Nikdy jsem to ale neviděla," omluvný úsměv, ale zároveň ji hodně baví, že může házet tyhle filmový narážky.
|
|
|
Post by Tala Mai Rivera on Aug 16, 2019 17:17:05 GMT
Pocahontas šla vcelku pomalým tempem, ani Tala na ni nijak nespěchala. Na zádech se jí houpal luk a toulec s šípy spolu s ledabyle přehozeným batohem. Cestovat na koni mělo i své nevýhody a ač Pocahontas nade vše milovala, už několikrát přemýšlela, že by ji vyměnila alespoň za nějaký skútr, na kterém nejela už dobrých šest let. Samozřejmě si ji i přes to nechala a to vlastně už od začátku. Nějak si bez ní to cestování nedovedla představit. Nebyla tak sama a nemusela se bavit s náhodnými cizinci, což nebylo zrovna její hobby. Vlastně momentálně její hobby bylo možná tak přežít a už ani to ji zcela upřímně nebavilo. Přesto nějak doufala, že zvládne nadcházející zimu, ona i Pocahontas, toho se trochu bála. Proto se rozhodla vydat do nákupního centra, kde -doufejme- nebude příliš lidí. Teda nelidí. Mrtvolek chodících po vrchní i spodní části. Když se nad tím tak zamyslela, pokud spadnou a rozmašírují si mozek, je už po nich, ne? To dávalo docela smysl, vlastně. A tak vjela do nákupáku, přeskočila pár mrtvých mrtvol, jako by byli překážky a nakonec se zastavila vprostěd komplexu a rozhlédla se. Zřejmě sem lidi chodili často, bylo to vcelku vyčištěné. Poté se pomalu rozjela dál, jednou rukou držela zjemna Pocahontas za hřívu a v druhé svírala dýku. Ostražitým pohledem sledovala vše kolem sebe a čekala -na co? Zřejmě až se ukáže nějaký ten mrtvý. Nebo živý. Popravdě by ale raději toho mrtvého, mohla by ho bez výčitek bodnout do hlavy a nemuset s nikým konverzovat. Vysvětlovat kdo je a proč je, ale zase na druhou stranu, skoro nikoho za celou tu dobu neviděla. Nepotkala. Vždy se jim vyhnula a když náhodou na někoho narazila, rychle zmizela. Její setkání s ostatními přeživšími byla krátká a tak to všechno. Nepotřebovala je. To si opakovala. Nepotřebovala.
|
|
|
Post by Noah Winchester Blackstone on Aug 19, 2019 14:47:39 GMT
„Jak výjimečné,“ pronesl po jejím prohlášení o svém období, vlastně to úplně nepochopil a měl i ten pocit, že přemýšlet nad tím bylo jaksi zbytečné. Raději se snažil dohánět její další slova, která brzy nato očekával. „Našla sis náhradu,“ poznamenal, když se ozvala ohledně hlídání. Stačila však jen další chvíle, aby si uvědomil, že to úplně dobrý tah nebyl. Rodina. Byla zde sama, což mohlo značit buď to, že bratra neměla na dosah, nebo že na ni čekal někde v bezpečí, což od sourozenců nějak neočekával. Tudíž se přikláněl k tomu, že to nebude to nejlepší téma, a tak si jej převzal na svou stranu. „Mám dvacet let zkušeností s hlídáním,“ pochlubil se s pyšným výrazem, „takže se nemusíš bát.“ Raději se tedy společně s ní přesunul k té obří tabuli, která už ani tabulí pomalu nebyla. Rozbitá, ani nevěděl, zda by fungovala v původním stavu. Pod nosem si tiše zamumlal nějakou nesrozumitelnou poznámku, dle všeho nadávku, a pokračoval v hledání nějakých letáčků, které by jej navedly k té užitečnější části centra. Nebo k dalším východům, to vždy potřebovali. Tedy kromě značek mířící k záchodě a podzemnímu parkovišti zde nic jiného nebylo, bohužel. „Lepší zrak bys snad ani mít nemohla,“ ujistil ji s pevným hlasem. Měl zkušenost z té chvíle, co jeho odznáček prošmejdila během pěti sekund s rezervou k tomu, aby našla i hodnost. Když jej označila za Freda, nasadil poněkud uražený výraz. Možná to bylo kvůli tomu, že si nechtěl přiznat, že povahově padl do kategorie těch vůdců s pěknou tvářičkou a pevnou rukou. Upřímně se na to nikdy necítil. „Hm,“ zmlkl na chvíli, „furt chci bejt Scooby,“ došel k závěru poněkud tvrdohlavě. Nikdo mu teď nemohl tak perfektně kazit jeho pohled na seriálové postavy a planety. S jejím nápadem přikývl. Sklady mohly být plné, tedy pokud je nikdo nezamkl. „Můžeš to zkusit, já zatím omrknu obchody vedle.“ Bez dalších slov se již vydal o pár metrů vedle do obchodu s cetkami. V podstatě zde vše bylo na kusy, špinavé, nebo od krve. Raději se ani neptal, odkud byla. Nebo od koho. „Můj hrdino,“ uchechtl se jejímu ujišťování o záchraně jeho nohou. „Bych tě to stejně naučil i bez nich,“ uchechtl se, ač to ani slyšet nebylo. Mluvil trochu hlasitěji, jelikož mezi sebou měli tenkou zeď oddělující obchody. Každopádně byl rozhodnutý jí pár filmů doporučit, když v tom uslyšel pohyb. Kopyta? Počkat, co? Ihned si vytáhl zbraň, kterou mířil před sebe. Pomalu se blížil k rohu, odkud ten kůň mohl vyjít. Vlastně se ani nevyptával, prvně se potřeboval ujistit, že to není nikdo nebezpečný. „Je tam někdo?“ houkl dostatečně silně, letmý pohled dále daroval jen Callie, tedy zda je v pořádku.
|
|