|
Post by Avery Bradbury on Jul 20, 2019 17:39:10 GMT
Prohlédla si muže a krátce přikývla, spíše sobě, než jemu. Bylo ji celkem jedno, kam ji vezme, pokud to tedy nebude nějaká děsivá jeskyně, kde ji rozřeže a nakrmí svého psa. Na to byl ten pes ale moc milý, a ten muž, no.. no snad nebyl tak špatný. Nejspíš měl jen tvrdou skořápku, hodně tvrdou a asi i hlubokou, ale uvnitř mohl být jiný. No momentálně to bylo Avery celkem jedno, chtěla už odsud vypadnout. Tiše se zasmála. Kdyby ji slyšel, když si například zašívala tu ruku, beztak by si ani nemyslel, že je to jedna a ta samá osoba. Avery moc často nenadávala, ale měla i své momenty, jako každý. Jen se ušklíbla a držela pusu. Když se koukla na motorku, chvilku pozorovala prostor, který bude mít, a ulevilo se ji, když si uvědomila, že se vejde i s batohem, přece jen ona byla hubená a bohužel batoh celkem taky. Trochu znejistila, když při jeho slovech. Koukla na své ruce, v jedné totiž stále držela pistoli. Zastrčila ji zpět na své původní místo a přistoupila k motorce. Podívala se na mužova záda, velká rudá skvrna byla nepřehledná. "To krvácení by se mělo zastavit." Koukla mu do očí, a pak i na ruku, po které stékal další pramínek krve. Spíše pramen. Dvě rány a obě by mohly být opravdu hluboké. "Protože by bylo celkem blbé umřít v dnešním světě na vykrvácení, nebo infekci, místo roztrhání zaživa." Pokračovala a sedla si za muže. Snažila se mezi nimi udržet prostor, ne že by se muže štítila, nebo něco takového, jednoduše mu nechtěla způsobit bolest vražením do zad. Nevěřila sice, že by ji nechal mu to ošetřit teď hned, a ani si nebyla jistá, jestli by na sebe vůbec tímto způsobem nechal sáhnout a ona nechtěla skončit se zlomenou rukou, ale když už se muže chytila, aby z motorky nesletěla, mohla by se taky zeptat, než vyjede. "Mám na to v batohu nějaké věci, můžu vám to ošetřit." Pronesla lhostejným tónem, ale celkem doufala, že by se i nechal, dnes ji zachránil život, možná by mu to mohla nějak opětovat. Znovu. Navíc, byla prostě a jednoduše hodná a po pravdě ji kontakt s lidmi chyběl, možná i proto byla tak přátelská. Trochu se však pozastavila nad tím, že mu řekla, že vlastní nějaké zdravotní potřeby, mohl by ji přece okrást. Možná jen naivně doufala, že to prostě neudělá. Tak i tak už nic jiného neříkala, spíše čekala až vyjede. Držela se spíše jeho oblečení, nežli jeho, přece jen to byli stále cizinci. Ani neznala jeho jméno.
|
|
Daryl Lawrence
Přeživší
"Damaged people are dangerous, they know how to survive."
Posts: 25
|
Post by Daryl Lawrence on Jul 20, 2019 18:10:32 GMT
Stále na nic čučel, buď si ji prohlížel celou nebo jenom její tvář a hlavně její reakce, aby z ní mohl snad něco vyčíst. Jeho problém byl v tom, že jak se nezajímal o druhé, neuměl v nich ani číst a tak prostě nic nepoznal. Neměl ani známku toho, co by se ji mohlo honit v hlavě, ale což. Každý měl na někoho obrázek, a ani se nezajímal jaký ona má na něj. Podíval se ji. Avšak on jí byl zaražen ještě víc, když zaslechl tichý smích. Dokázal snad pobavit? Děsil sám sebe, no spíš ho děsila ona když jej k tomu tak dopomáhala, s tím jak se chovala. Byla pro něj až moc dobrá, na to nebyl ani trochu zvyklý a ani netušil jestli by si vůbec zvykl. Uvolnil se o něco více až když schovala pistoli, měl nějakou tu jistotu, že by ho nezastřelila a neukradla mu jak psa tak i motorku. Silně pochyboval, že by se Pes pomstil, neboť to vypadalo jak kdyby změnil loajalitu hned jak uviděl tu holku. Jenom nad svými myšlenkami raději zase zavrtěl hlavou a pak ji jenom sledoval, jak se dívala na motorku. Bylo mu možná trochu blbě, z toho jaké proudy krve ztrácel, ale nebyl na to čas. Když to najednou okomentovala hned na ni koukl a zamračil se. "Jde to vidět? Zasraná krev..." zabručel jenom a snažil se podíval na svoje záda. Samozřejmě jeho krvavý flek na své oblíbené kožené vestě vraždil pohledem, jeho ne zrovna bílé křídlo bylo trochu červené, což se mu nelíbilo. Popravdě...Vesta byla pomalu jediný kus oblečení, který nějak čistil. Cítil jak se motorka trochu propadla dolů při společné váze, připravoval se na nějaký ten dotyk, aby nespadla za jízdy a jenom se ušklíbl. "Jakákoliv smrt je lepší než pokurvené roztrhání," řekl okamžitě, jako vždy se sprostým slovem. Že by se o mě zajímala? Ne, nikdo se nezajímá... Hned tuto myšlenku zavrhl, usmyslel si že to prostě pro něj není už možné a jenom se ušklíbl nad tím jak se ho chytila. Bolest ho nezajímala, jestli bude nějakou cítit, moc dobře věděl, že když se bude držet jenom oblečení, rychleji se rozjede a hned ji ztratí, kdo ví jestli by neutrhla i kus oblečení. "Chceš plácat svoje cetky na mně?" koukl na ni ještě a pak ledabyle pokrčil rameny, což byla chyba. Bolestivě sykl, hned to zakryl ale uvědomil si, že to bolí jako čert. "Je mi to jedno," zabručí. Nechtěl si přiznat že by potřeboval pomoct, ale bylo to více než jasné. Raději dělal že mu na tom nějak nezáleží, ale už teď věděl, že se bude muset nechat. Byl sice špinavý, ale další krev do svého oblečení vsakovat nemusí no ne? Chvíli ještě čekal, zavolal na psa, aby běžel napřed a nakonec chytil její ruce. "Rozjedu se rychle slítneš, tak nebuď citlivka, a chytni se mě, citlivko," zabručel nevrle a jenom ji jedním pohybem, což bylo zatáhnutí rukou natiskl na sebe. Raději nevydal žádný bolestný zvuk, její ruce si dal na břicho. Nelíbilo se mu to, ani trochu, ale musel to přežít. Pak už se jenom rovnou rozjel, slušnou rychlostí směrem k lesu, zavézt ji do jeho menšího kempíku, který byl jen a jen jeho. No a Psa samozřejmě.
|
|
|
Post by Avery Bradbury on Jul 20, 2019 18:47:46 GMT
Nadzvedla obočí. "Jestli to je vidět je přece jedno, hlavně je to dost hazard, přijít o tolik krve." A to Avery mluvila ze zkušenosti. Sledovala počínání muže a přišlo ji, že mu spíše vadí krvavé fleky na oblečení, nežli ztráta krve a možnost, že se vyboulí uprostřed cesty, neuřídí motorku a oba je zabije. To se Avery moc nezamlouvalo. Znovu si musela odfrknout. "A co třeba neumírat vůbec?" Koukla na něj. To by nejspíš byla nejlepší možnost, ale to v dnešní době nebylo zrovna lehké. Jakoby žádný člověk neměl svůj život úplně pevně v rukou, vše už bylo snad jen o štěstí, protože i těm šikovným se často nedařilo, někdy i chybou někoho jiného. NE, na to nemysli, zastavila svůj myšlenkový pochod hned než se mohl jakkoliv rozvinout. Nikdo nebyl dokonalý, ale Avery se své minulosti stále radši vyhýbala, než aby se jí týrala. Možná i proto vzdala hledání zbylých rodinných příslušníků. Bála se jim vůbec podívat do tváře, styděla se za sebe. Jakýkoliv náznak úsměvu, který ji zbyl na obličeji během vteřiny zmizel, její či zase pohasly a Avery zvážněla. No skvělé, ty si vážně umíš zkazit náladu, křičela ne sebe v hlavě. "Cetky? Jasně, dezinfekce a obvazy jsou totální blbosti." Prohodila sarkasticky. Když však řekl že mu to je jedno, došlo mi, že se nejspíše ošetřit nechá - co jiného mu taky zbývá, pokud nechce umřít. Při jeho dalších slovech byla zase dosti zaneprázdněná myšlenkami a tak si jen povzdechla, ale poslechla ho, a obmotala ruce kolem jeho pasu. U jeho břicha ruce ještě semkla, pro bezpečnost, nebo alespoň nějaký ten pocit bezpečnosti. Má pravdu, jsi citlivka, přestaň furt myslet na minulost, ta je dávno pryč, pomyslela si, když se motorka rozjela. Přivřela oči před větrem a také před hmyzem, nechtěla mít teď žádnou mini mušku v oku. I tak pozorovala okolí, otočila se ještě naposledy ke obchodu. Když si ho naposledy prohlížela, začala zase přemýšlet, jak ona měla ve zvyku. Neměla kam jít, neměla žádný směr, jaký to teda pak mělo smysl? Možná se z toho obchoďáku neměla nikdy dostat. To už je teď jedno, Avery nechtěla být zbytečně negativní, komu to pomůže, no ne? Přemýšlela tedy radši o tom co bude dál. Nejprve ze všeho by měla ošetřit toho chlápka. Nějak se mu odvděčit, ale co pak? Mohla by jít do hor, přeci jen, tam bude mrtvol méně, než ve městech a okolí měst. Mohla by si najít nějaké místo a tam zestárnout. To by mohla být taky strašná nuda. Před apokalypsou chtěla učit umění, vzít si Deana, založit rodinu - její život měl nějaký směr, teď se cítila jakoby se ztratila sama v lese a ještě k tomu slepá, jakoby neviděla kam jít. Nebrala tyto myšlenky jako sebelítost, spíše jí to hrozně otravovalo a štvalo, chtěla mít co dělat, chtěla mít někoho kolem sebe, s kým se bavit, nebýt sama, chtěla si zas užívat život. Možná se jí to jednou povede, možná jednou nebude jen každý den za dnem utíkat sama. Blížili se k jakémusi lesu a tak Avery zase zpozorněla. Když byla zadumaná ve vlastní hlavě, ani si neuvědomila, že je vítr ledový, už se těšila až muž zastaví a ona si bude moct obléct to, co si stihla v obchodě vzít, léto venku se ještě dalo, ale zima bude opravdu zajímavá..
|
|
|
Post by Callie Ackles on Aug 7, 2019 19:24:00 GMT
Zrovna je na takové vycházce, až na to, že sedí v autě a řídí si to směr nákupák. Dokonce je sama a docela se zdejchla od skupiny, protože si potřebuje obstarat nějaké ženské potřeby, a na to chce být ideálně sama. Nějak moc se nebojí, že by narazila na nějaké nemrtvé, zatím je v autě. A pak, kdyby to bylo potřeba, je vyzbrojena svým nožem. Ve skutečnosti ale hodně doufá, že to bude nikým nezpozorovaná návštěva nákupáku, protože se těch odporných nemrtvých hodně bojí. Radši na to tak nemyslí a jelikož rádio už několik dní nefunguje, tak si brouká písničku sama. Nemůže dostat "I'm All Out of Love" z hlavy už třetí den, ale zase tolik jí to nevadí. Soustředí se na svůj hudební doprovod mnohem víc, než se soustředí na řízení. Teď už stejně provoz není a když někoho smete, tak to bude jedině nějaký zombík, a to jí vadit nebude. Alespoň doufá, ještě nikdy nikoho netrefila autem. Ani živého, ani mrtvého. Nedá se ale říct, že by jela přímo podle předpisů, ale zase si na druhou stranu hlídá, aby třeba nenabořila do nějaké budovy. Je rebel, ne anarchista. Taky je to jejich jediné auto a její kamarádi by ji zabili, kdyby s ním něco udělala. Už se blíží na parkoviště u nákupáku, tak ještě zrychlí, aby tohle měla co nejdřív za sebou, ale zase ne tak, aby jí to nevycházelo do rytmu.
|
|
|
Post by Noah Winchester Blackstone on Aug 7, 2019 19:50:04 GMT
Ulice dokázaly být zmatečné. Občas by se dělily do třech různých směrů, přičemž by ta stejná značka ukazovala do všech tří stran. Důvod? Byla na tři kousky, ta jedna malá šipka, která původně ukazovala k nákupáku, byla právě na tři kousky, z čehož každý mířil hlouběji do betonové džungle plné šrotu a masa. V této chvíli bylo právě na něm, jakou cestu si vzít, měl však to blbé tušení, že každá z nich stejně míří na totéž místo, takže se ani neobtěžoval, zpomalil a připravoval se do zatáčky vlevo, aby se vyhnul autům blokujícím cestu před ním. Chladný vzduch mu v tuto denní dobu vždy dělal společnost ve formě deky, kterou pomyslně tvořil, což on také uvítal. Cítil tak lépe vzduch okolí, a kromě smrti dokázal i uhádnout, zda se zde nenaskytne něco jiného. Nenaskytlo se. Jel přímo rovně, přibližně takových šedesáti mil za hodnu, což oproti městským dvaceti pěti bylo o krapet více. A abych byl upřímný, taková rychlost mu vždy vytvořila úsměv na tváři, úškleb. Nebyla zde žádná pravidla. Nebyl zde nikdo, kdo by si všiml, že jede, jak rychle chce. Betty měla však navíc, a když se mu zachtělo, dokázala to dohnat až na osmdesát, ale nebyl by to samozřejmě on, kdyby se neobhlížel po domech, které míjel, zdali někoho nenajde. Někoho, koho by případně svezl. Nikdo zde nebyl. Přijímal ten fakt, že kromě prázdných domů zde najde maximálně tak svou smrt a záhubu, což – i když si občas přál – právě nepotřeboval. Začínal tedy přecházet z města na předměstí, přičemž si po své straně všiml cíle, obří zchátralé budovy, před kterou se už začala tvořit menší skládka všeho, co se snažilo dostat dovnitř a zároveň ven. Dokonce byl i překvapen, když v dálce zahlédl další auto, a dokonce i jedno v pohybu. Obvyklý člověk by si myslel, že to raději vezme na jistotu a zkusí to někdy, kdy nebude mít společnost v rabování obchodů. Obvyklý člověk by se mýlil.
|
|
|
Post by Callie Ackles on Aug 7, 2019 20:32:32 GMT
Ona si žádného dalšího pohybu nevšímá. Všímá si totiž jenom toho, jak její song přešel do refrénu. Tahle část ji vždycky dostane. "...so lost without you... believing for so long..." začne si zpívat, protože má zkrátka dobrou náladu. I když je to sakra smutná písnička. Zabubnuje si prstama na volant, i když ještě zdaleka není tak dobrá řidička, aby tohle mohla dělat. Vůbec se pak nesoustředí, taky ale když má v hlavě tak dobrej song, tak to ani nejde. Jak už nejsou na silnicích pravidla, stává se z ní někdo, kdo by za volantem spíš sedět neměl. Je docela bezohledná, i když samozřejmě nechce, ale nějak to má v krvi. I když to je také divné, protože její bratr by měl být v pohodě řidič, alespoň jak soudí podle toho, jak s ním párkrát jela a jak ji učil parkovat. Neúspěšně. Škoda, že si nepamatuje všechny slova k té písničce, takže není schopná určit, jestli to vypovídá o ní a jejím bratrovi. Každopádně se jí po něm stýská a kdykoliv, když si na něj vzpomene - myslí na něj docela nepřetržitě - začne být taková sentimentální a občas se jí do očí nahrnou slzičky. Stejně jako teď, když přestane dávat pozor na jízdu a najednou se před ní objeví motorka s někým na palubě. Okamžitě dupne na brzdu a trhne volantem, takže její auto strašně zaskřípá a pak se konečně s trhnutím zastaví. Ještě že má pás, jinak by byla hodně potlučená. Bezpečnost především. Hned si ho ale rozepne a na nic nečeká a vyskočí z auta. Žádný náraz necítila, ale taky byla v autě, to by mělo být bezpečnější než na motorce. "Prosím, prosím, nebuď mrtvý," mumlá si sama pro sebe, jak se vydá hledat toho druhého. "A taky prosím nebuď zombík," pokračuje v podívání si sama pro sebe, aby se alespoň trochu uklidnila. Celá se klepe, jak se bojí, aby někoho nezabila. Nebo aby někdo nezabil ji, ale to jí na mysl teď vůbec nepřichází.
|
|
|
Post by Noah Winchester Blackstone on Aug 7, 2019 21:32:59 GMT
Nikdy by nečekal, že hledat vjezd do parkoviště bude tak těžké. Mohl za to především ten fakt, že se neustále díval po třech věcech – po autě, silnici a značce. Jeho zrak si z něj však rád utahoval, a tak když se jen ohlédl, zdali je auto stále v pohybu, narazil na nemilé překvapení ve formě barikády, která byla postavena přímo před ním. S hlasitým zapištěním pneumatik a jedním polovýkřikem dokázala motorka taktak zabočit, aby se vyhnula své jisté zkáze ve formě několika kovových ježků. Znal je velice dobře, přeci jen je jeho oddělení samo používalo k tomu, aby se zbavilo všech pneumatik v okolí. Následovalo jen oddechnutí a další pohled na auto, ke kterému se přibližoval, no, možná jen oba nejeli úplně stejnými směry, takže když si řekl, že se k neznámému řidiči přiblíží, měl vědět, že se něco umí pokazit. Ostatně jako vždy. Jeho plán zněl tedy tak, že projede kolem a otočí to, aby jej pomyslně sledoval, avšak při svém projíždění si uvědomil pár blbých věcí. Za volantem seděla nějaká dívka, ne tedy, že by ženám za volantem nevěřil, ale už jen dle toho, jak náhle zastavila, jej přinutilo k myšlence, zda tu neumře. Kdyby nebylo Betty a několikaletým zkušenostem s řízením této bestie, pravděpodobně by se zatoulal někam hluboko pod kola toho auta. S nimi? S nimi se bez problému dokázal otočit přímo před ním, dokázal při tom podat ještě jeden další úsměv do sbírky a oddechnutí, které patřilo vlastním dovednostem. Občas na sebe byl rád pyšný, teď si to tedy aspoň na těch pár vteřin zasloužil. Ruka se mu pomalu zatoulala k pistoli, kterou měl zastrčenou pod páskem, a mlčky sledoval, jak si to jeho vrah míří ven z káry. „Živej a zdravej,“ houkl na neznámou s úšklebem, „ty?“
|
|
|
Post by Callie Ackles on Aug 7, 2019 22:15:46 GMT
Pořád neví, jak na tom ten druhý je. Každopádně jedna dobrá zpráva, úplně zapomněla na tu proklatou vlezlou písničku. Vlastně se nic lepšího stát nemohlo. Jo počkat, málem právě někoho zabila. Vyleze teda z toho auta, ale už docela uleveně vidí, že ten někdo z tý motorky ani nesletěl. To ji docela ohromí, protože si dokáže představit sebe a taky si hned dokáže představit sebe někde na kaši, jak by z toho asi sletěla hned, co by si na to poprvé sedla. Nemusela by ani do ničeho bourat. Dost se jí uleví, ale stejně se pořád klepe, protože to chvíli trvá, než to odezní. No a taky je nervózní, protože prostě potkala někoho živýho. To se ještě nestalo, je jenom s těmi lidmi, se kterými byla už od začátku. Takže ani neví, jestli to třeba není normální, že se lidi vzájemně zabíjí. Snad nezabije on ji. Dojde docela blízko k němu, aby zjistila, že je to velmi přitažlivě vypadající muž, docela starší, jenže v jejím věku jí připadají starší úplně všichni. Nahlas si oddechne, když na ni promluví. Už věděla, že to přežil, ale taky je ráda, že přežil tu apokalypsu. "To jsem tak ráda!" úplně jí spadne kámen ze srdce. "Promiň, promiň, promiň," hned naváže, nějak ze sebe ten stres musí dostat. "Úplně jsem nečekala, že tady někdo bude... jezdit," dodá zase na vysvětlenou, ale pořád se nezastavuje. Hodně ji to vylekalo a má pocit, že domů půjde pěšky. "Víš, já normálně řídím v pohodě, ale prostě teď už jsem měla pocit, že silniční pravidla moc neplatí," ani neví, jestli jela proti pravidlům. Ani neví, jestli to byla něčí chyba. Pravděpodobně její, protože nedávala pozor. Setřese ze sebe to klepání a docela se uklidní a už je tu zase stará dobrá Callie, která má rozšířený slovník a zvládá se učit tři jazyky najednou a občas do hovoru přimíchá zajímavá fakta o Neptunu. Už má nějaký na jazyku, třeba jestli ten chlápek ví, že Neptun byl objeven v roce 1846, ale zastaví se v poslední chvíli, protože to přece ví všichni. "Je mi to opravdu moc líto, nejsi zraněný? Nebo stejně vyděšený jako já?" když je klidnější, už zvládne dávat dohromady i normálně znějící věty. "Ještě jsem nikoho živého cizího nepotkala, tak nevím, jak tohle probíhá," přizná se a taky vůbec neví, že má ten chlápek ruku na pistoli. Kdyby to věděla, vyděsilo by ji to ještě víc. Naštěstí to neví, tak může být v klidu. Vlastně až teď ji napadne, že i tohle může být nebezpečné, tak udělá krok zpátky. "Ha, asi už si nemusíme měnit čísla pojistek, co, když už žádná pojišťovna neexistuje," naváže malým žertíkem. "A taky když se nikomu nic nestalo," dodá vzápětí zase trochu vážněji.
|
|
|
Post by Noah Winchester Blackstone on Aug 7, 2019 22:44:46 GMT
Tahle příhoda ho bez velkých obtíží zatáhla zpátky do minulosti. Byla to kotva v jeho moři vzpomínek, a právě teď padala velmi, velmi hluboko. Někam, kam úplně nerad zacházel, přeci jen to v něm probouzelo mnoho starého. Uzavřeného. Ve zkratce to nebylo poprvé, co ho málem někdo zabil a co by vyvázl o chlup. Obě tyto příhody mu přišly vtipné. Pak tam také byla ta třetí, která sem úplně nepatřila. Ne, až tak daleko zacházet nemusel. Jako první se musel podívat na tvář, kterou bez překvapení dokázal nějak popsat. Ze všeho nejvíce mu tedy připomínala sestru, možná už jen tím milým pohledem, který chovala, nebo slovy, která po něm hodila. Povědomé, tak strašně povědomé, až se z toho musel sám pousmát. „Příště jen bacha na cestu,“ upozornil ji, v hlase se snažil znít poučně, ale jediné, co vyšlo, byl zlomený hlásek, který už nějaký ten týden nemohl sám uslyšet. Když byl sám, nemluvil. Říkal si tak, že ještě není tak zblázněný, aby trpěl samomluvou, ale aby byl upřímný, měl své chvíle, kdy si zase přál promluvit. Teď k tomu měl skvělou chvíli. „Tam vzadu maj ježky.“ Svou pravou rukou dokonce i ukázal takovou přiměřenou velikost té kovové zrůdy, tu levou jaksi stále choval u svých džínů. Rád by cizím důvěřoval, ale na to už viděl dost filmů, kde se z malých nevinných holek stávají monstra. Přeci ale neodolal a neznámé začal skoro důvěřovat od prvního momentu, co jej málem zajela. Bylo to ale spíše tím, že byla prvním člověkem, který mu před zraky neutekl, nebo nebyl sežrán. Skvělé. Možná si tedy až teď všiml, že už sama stihla prohodit pár slov, z čehož zaslechl jen pár. Jo, taky nebyl úplně skvělým posluchačem, abych dodal. „Vše v pohodě, tvý řízení strašný nejni, já bez zranění, možná i vystrašenej a ujetej,“ vyhrkl najednou rychle, aby tak nějak dokázal zareagovat. Tou starostlivostí mu opět připomínala sourozence, možná i zčásti sebe, ale tak nějak nečekal, že by byla úplně v problémech. Tedy až na to, že byla zneklidněná, vypadala v pořádku. Když se však opět ozvala, musel se uchechtnout, což s tím vtípkem následovalo ve smích. On také úplně nebyl na novodobé sociální interakce přežívajících, a tak nějak i tušil, že jednu právě vedl. „Taky nejsem úplný borec, ale odhaduju, že oba máme stejný směr,“ ukázal na budovu centra kousek od nich, „tu pojišťovnu můžem vyřešit tam, eh?“
|
|
|
Post by Callie Ackles on Aug 8, 2019 2:02:16 GMT
Když se ten neznámý pán začne usmívat, hned se musí usmát také. Ještě aby přišla o nějakou příležitost se usmát. Je to přece veselá holka. A taky se jí ten chlápek líbí. Fyzicky. Zase tak starej není, nejspíš mu není šedesát, vypadá dobře a umí řídit motorku. Co víc si přát, že ano. Ale hlavně se jí líbí to, že si nic moc nedělá z toho, že ho mohla zabít. Jasný, to se přece lidem děje denně. Jí se to ještě nikdy teda nestalo, ale kdo ví. Třeba je divná. Hned jí to ale spraví náladu a jelikož si pravděpodobně neuvědomuje všechna rizika, co jí tento kontakt s někým cizím přináší, tak docela zahodí zábrany. Taky na tom má co dočinění, že je to prostě milej chlápek. Jestli si někdy představovala, jak bude vypadat její setkání s nějakým dalším přeživším, tam to zahrnovalo spoustu nedůvěry a krve. Protože tam byli i zombíci. Nečekala, že ještě zbyli normální lidé. Někdo, s kým si může v pohodě popovídat a usmát se na sebe. Jasný, to zvládne s každým, ale s tímhle chlápkem to jde samo a baví ji to. To je dobré znamení. V jednom díle Simpsonů někdo říkal, že žena se rozhodne během prvních šesti vteřin, jestli se s daným někým vyspí. Jejich prvních šest vteřin pravděpodobně uběhlo během té potencionální bouračky, ale stejně už má docela jasno. "Příště budu řídit mnohem opatrněji, když vím, že tady opravdu jsou lidi," dá mu za pravdu a zase se usměje. Je ráda, že se na něj může usmívat. "Ježky?" zopakuje po něm, než jí dojde, co myslí. Na chvíli jí vystanula v hlavě představa ježčí farmy. O kterou už se nikdo nestará, protože majitelé byli přeměněni na zombíky. A teď tam žijí v klecích a protože jim nikdo nedává najíst, mají zpečetěný osud. Je ráda, že si vzpomene na ty ostny. Taky jí přišlo divný, že by normální ježci dorůstali takové velikosti, jako ukazoval. To by je museli krmit steroidama. "Dobře, budu dávat pozor. To už teď asi pořád," ohlédne se na to auto, které vlastně za nic nemůže, ale nějak se jí k němu nechce ani přiblížit. Co když za to fakt mohlo samo. "Promiň, moje první skoro bouračka," hned zase dodá, aby to bylo jasné. Aby bylo jasné, proč se tak chová. "Což ale dokazuje, že jinak řídím dobře?" zkusí další vtípek, tentokrát už není tak dobrý. Ale pořád se usmívá. Je ve svém živlu, může s někým mluvit, víc nepotřebuje. Zase se znovu usměje, až je to otravné, když tak zalže o jejím řízení. Musela si vzít hodně krátkou sukni, aby ji komisař pustil dál. Ale od té doby, co dělala v autoškole zkoušky, se dost zlepšila. "Nejni? Slyším nějaký přízvuk?" je ráda, že si toho všimla. Vypadá pak mnohem chytřejší, protože si všímá maličkostí. Jako nějaký detektiv. Hodně se jí líbí, že se směje. Jednak, že se směje jejímu vtipu, a taky jak vypadá u toho, když se směje. I když chlápek tohohle kalibru pravděpodobně vypadá dobře, ať dělá cokoliv. Je prostě ráda, že někoho potkala. Byla sice se svými přáteli, ale nechtěla s nima strávit úplně všechny svoje poslední chvíle na zemi. A nějak předpokládá, že při apokalypse se člověk nedožije moc vysokého věku. Zasměje se taky, aby v tom nebyl sám. "Takže si prostě řekneme, že ani jeden z nás není zombík? To jde, ne? Já nejsem," prohlásí docela hrdě. Je to něco, na co by měla být hrdá. Pak na něj chvíli počká a rozejde se směrem obchoďák. "Tak dobře, ale doufám, že ta moje bude mít zrovna otevřeno. Zavolala bych tam, abychom neměli zbytečnou cestu, ale můj mobil je vybitý," baví ji to. Dělat si z apokalypsy srandu. A moci přitom mluvit s pohledným chlápek? O tom se jí může jenom zdát. "Ale kdyžtak můžeme zajít do tý tvojí? To budeš potřebovat moje jméno, ne? Callie. Callie Ackles," představí se a nezapomene bondovským stylem dodat i příjemní. Doufá, že ho to pobídne, aby jí sdělil i svoje příjmení, které potřebuje k... věcem. "Co jinak chceš nakupovat?" zase, jako kdyby žádná apokalypsa nebyla. Je přeci normální chodit nakupovat. A vsadí se, že tady není, aby si vyzvedl další zásobu tamponů. Pak trochu zahraje zakašlání a řekne do toho něco, co by mělo znít jako "vzít si". "Měla bych tě pozvat na kafe, protože jsem tě málem zabila? Chápeš, jako omluvu. Možná taky trochu doufám, že nebudeš chtít proplatit pojistku, kdybych náhodou nebyla pojištěná," usměje se, kdyby to byl normální svět, udělala by to. Ale přijde jí krajně nepravděpodobné, že má Starbucks otevřeno. Nebo že tam vůbec někdo pracuje. A taky to není její auto. Není si úplně jistá, jak to funguje, takže má možná štěstí, že je apokalypsa. "Kdysi jsem měla brigádu v kavárně, tak umím udělat docela obstojný kafe," má samozřejmě záložní plán, kdyby tam fakt žádný barista nebyl. "A taky ti můžu říct spoustu zajímavých věcí o Neptunu!" dodá ještě rychle a úplně na poslední chvíli, protože sama cítila, jak se jí její hlava vařila, že o Neptunu nic neřekla. Spíš to jenom tak vyhrkne, jinak by jí ta hlava vybouchla.
|
|
|
Post by Noah Winchester Blackstone on Aug 8, 2019 19:24:27 GMT
Netrvalo dlouho, dokud nezjistil, že jeho nová společnice je poněkud mluvná. Upřímně tedy byla docela ukecaná, což ani náhodou nebylo nic špatného, Noah to právě celým srdíčkem uvítal, dokonce mu to i donutilo nechávat na tváři ten vřelý úsměv. Chybělo mu to, lidé. Chybělo mu vlastně všechno, na co si dokázal v minulosti stěžovat, protože to vše byly jen ty malé banality, kterým nemusel dávat pozor. Jeho dnešní stížnosti se týkaly zejména toho, jak sakra přežije další měsíc se svými stávajícími zásobami a s příchodem zimy. Zajímavý rozdíl, že? „Dobrý nápad,“ přikývl, načež ještě natáhl ruku, aby ukázal palec nahoru. To měl vlastně ve zvyku již od doby, co si vymanil, že lidé kolem něj jsou hloupí jako polena, tedy zejména jeho vlastní sestra. Tyhle myšlenky jej zase přiváděly k tomu, jak sakra mu ji připomínala. Ale něco zde možná chybělo, onen temperament a horkokrevnost, která jim v rodině kolovala. Neznámá mu spíše připomínala medvídka koalu za volantem, což bylo extra roztomilé a zároveň extra nebezpečné. „Jo, takový malý kovový hovadinky, co ti píchaj gumy,“ pokusil se vysvětlit, měl však ten dojem, že to už sama pochopila. On zase pochopil, že si dost možná představovala pravé a živé ježky na cestě. Tedy kdyby na jednoho narazil, musel by překonat tu chuť si jednoho nechat, ačkoliv sám ani nevěděl, jak se o jednoho takového postarat. „Pusť to z hlavy,“ pokusil se ji uklidnit po dalším návalu omluv a ujištění, „stejně bych tě nezažaloval,“ dodal, jaksi se ji tak snažil nějak ujistit, že o nic nejde. Ano, málem ho zabila, ale v jeho aktuálním stavu by si ho i tak lehce spletla za nějakého nemrtvého s pěknou tvářičkou. „No,“ poměřil si ji, když se jej zeptala, pár sekund tedy věnoval váhání, „na první jízdu by to ušlo,“ došel k závěru s úšklebkem. Poté už jen následoval lehce překvapený výraz, při kterém pozvedl obočí. „Wow,“ uchechtl se, „načapalas mě.“ Své další chvíle už jen tedy strávil tím, že potlačoval chuť začít vyprávět o své minulosti, aby se nějak doplazil s tím, že přízvuk má po otci. Ale tím úplně plýtvat čas nechtěl, dával tomu ještě pár minut, pak už se potřeboval – klidně i ve společnosti – dostat k budově. Motorku rovnou dotáhl ke kraji cesty, aby byla alespoň méně nápadná, svou tašku si už jen hodil na ramena a přidal se k ní. „Taky ne,“ potvrdil stejným tónem. Takhle by si rovnou i oba zasloužili medaile za nejživější živáčky v okolí, ale o žádném takovém obchodě nevěděl. Bohužel. „Ta moje bude přecpaná, ale to jméno se hodí,“ uchechtl se, načež se k ní obrátil a nasadil svůj hrubý hlas. „Callie Ackles, jménem zákona vás zatýkám za pokus o vraždu.“ Nezapomněl tedy ještě vytáhnout to, co zbylo z jeho odznaku a karty. Měl tam také samozřejmě své jméno, a protože věděl, jak všímavá je, nedělal si starosti s tím, že by se už jmény neznali. „Teda zatknu, až zas budu mít práci a tak,“ pousmál se, zatímco si doklad zasouval zpět do zadní kapsy. Dále už jen pokračoval tím svým obvyklým tempem, díval se po budově před nimi a samozřejmě i po možném nebezpečí. Zatím čisto, ale to také nemohlo být navždy, že ano? „Jménem zákona si vezmu všechno, co mi spadne do cesty,“ uculil se na ni, „hlavně asi jídlo, co ty?“ optal se. Očekával, že asi totéž, ale kdoví, třeba byla na nějaké tajné misi, která zahrnovala dělání kávy pro cizince s krvelačnými monstry za zády. Tedy kdyby na jedné takové byl on, úplně by si nestěžoval, ale měl poněkud vážnější plány. „Káva?“ zeptal se pro jistotu, v očích měl kapku naděje, „jestli se nějaká najde, tak se mnou počítej!“ vyhrkl s nadšením. Kromě jedné staré kávy v plechovce neměl žádnou už od začátku této apokalypsy. Následoval dále už jen smích. „Jo, klidně povídej, jsem jedno ucho,“ pobídl ji, aby si nějak zkrátili cestu.
|
|
|
Post by Callie Ackles on Aug 8, 2019 21:36:09 GMT
Až teď si začne uvědomovat, jaké má štěstí. Zatím žádný zombík a ještě na někoho narazila, a to nejlepší, ten někdo se jí nesnaží zabít. Viděla pár hororů, žádný sice s nemrtvými, ale ví, že cizinci na parkovištích nemusí mít ty nejsvatější úmysly. Na tohle učení ani nepotřebovala žádný film, to jí říkávala babička už jako velmi malé. Už dál nic neodpovídá, jenom se vždycky usměje, jak jinak. Zastrčí si vlasy za ucho a ještě chvíli ho poslouchá. Kývne hlavou, že už tu věc s ježkama pochopila, přitom jí zase vypadnou ty zastrčené vlasy, tak to musí udělat znovu. "To je úleva. Protože soudní systém teď bude fungovat ještě pomaleji? Vlastně možná ne, úředníci byli zombíci už předtím," má dneska takovou vtipnou náladu. Neprobudila se s ní, jenom vyloženě přetéká štěstím, a to pak jdou vtípky samy. A to toho neznámého pána ani nezná, jenom je fakt ráda. "Odkud jsi?" napadne ji, že to musí být hrozné, nebýt doma ve chvíli, kdy nastane apokalypsa. Je naživu, ale jeho rodina to neví, protože jsou z nějakého jiného státu. A ani on neví, jak jsou na tom oni. Jenže pak si uvědomí, že ona a její bratr nebyli od sebe tak daleko a stejně už se neviděli. Takže je to asi jedno. Ale pořád si říká, že má pořád větší šanci ho najít tady než v jiném státě. Zatímco tam šteluje motorku, doběhne si do auta pro batoh a už s ním doběhne zase k němu a štráduje si to ke dveřím. Je jí jedno, že její auto právě stojí přes tři místa, má takový pocit, že to nikomu nebude vadit. Zasměje se společně s ním a neotočí se, když ji obviní z pokusu o vraždu. "Ale omluvila jsem se a nabídla jsem ti to kafe, nejsem sice žádný detektiv, ale když se někdo pokusí někoho zavraždit, většinou není milý..." konečně se na něj otočí a všimne si toho odznaku. Už jí také dává smysl ten jeho hrubý hlas. "Ale ty jsi detektiv," dojde k tomu objevu. "Ale vyšlo by mi to, kdyby nebylo vás, všetečného detektiva Blackstonea," taky napodobí hlas, o kterém má pocit, že by mohl patřit nějakému zločinci. "Promiň, Scooby Doo je asi jedinej detektivní seriál, na který jsem kdy koukala," trochu se tomu uchechtne a sleduje, jak si zase věci zandavá zpátky. A taky už je to pár let, co každé ráno velmi brzy seděla před televizí a sledovala animáky. To tam ještě byl Darwin. "Až bude po apokalypse, tak se sama přihlásím na stanici, ať s ním nemáš tolik práce, jo?" nabídne se jako dobrá duše a zase se rozejde společně s ním. Zasměje se jeho přístupu k pravidlům. "Potřebuju nějakou teplejší bundu na zimu. Možná taky lyže, kdybych měla volný víkend a chtěla někam zajet," něco si vymyslí, nechce se jí říkat, že potřebuje tampony. Zasměje se té jeho změně nálady, přijde jí to roztomilé. "Zkusím něco najít," slíbí mu a konečně dojde ke dveřím. Takovým těm samootevíracím, co reagují na pohyb, teď už ovšem nereagují na nic. Jedny jsou vysklené, tak se jenom sehne a proleze dovnitř. Už ze zvyku to tam hned zkontroluje, jestli někde nezahlédne pohyb, ale všude je ticho a klid. Trochu se začervená, když opravdu naváže na ten vtípek s Neptunem, to jenom tak plácla. Ještě štěstí, že to na ní není moc vidět. "Je to moje oblíbená planeta," chce to jenom nějak zakecat. "Má pět prstenců," vyhrkne, stejně se neudrží a nějaký faktík tam hodí. "Jaká je tvoje?" příště se může zeptat, jaké je znamení, a pak si někde najít, jestli jsou kompatibilní. Takhle šíleně teď musí působit.
|
|
|
Post by Noah Winchester Blackstone on Aug 9, 2019 23:52:17 GMT
„Tihle zombie na tom jsou furt lépe,“ utáhl si z nich s úšklebkem, „museli se cejtit fakt skvěle, když to všecko začalo.“ Ten další moment věnoval tomu, aby se ještě jednou porozhlédl po krajině kolem něj. Bylo tu pusto, na silnicích dále od nich viděl obrysy nemrtvých, ale krom těch a několika ptáků, zde mnoho nebylo. Možná jen trosky. Takhle si to představoval v těch apokalyptických knížkách, nikdy by však neřekl, že se v jedné sám objeví. Jeho budoucí představy tedy patřily zejména tomu, že dostane povýšení a bude si konečně moci říkat senior. Junior mu jaksi neseděl, tak raději oslovoval vlastní sestru, když nemohl přijít na horší přezdívky. „Kalifornie,“ odvětil stroze, „přízvuk jsem prej pochytil po tátovi, ale moc si nepamatuju.“ Nebyla první, kdo se tak zeptal, odkud pochází, a taky by nebyla první, kdo by byl překvapen, že je z Kalifornie. Kéž by tak věděl, z jaké díry země pocházel jeho otec. Tipoval se na něco severského, možná Skotsko, i když to v podstatě bylo přes celý oceán od něj. „Haha,“ pověděl ironicky, „tím mě nenachytáš,“ načež pozvedl ukazovák, aby s ním zatřásl. Ne-e, na to on byl moc chytrý. Nebo vlastně ani ne, ale to si přeci jen rád říkal. Zase nasadil svůj úsměv, aby ji ujistil, že to vše myslel ve vtipu. Poté už jen přikývl k jejímu překvapení. „Detektiv junior,“ opravil ji s našpulenými tvářemi. „Scooby Doo?“ optal se pro jistotu, na tváři mu hrála nostalgie. Vnutilo mu to vzpomínky z dob, kdy hlídání své sestry trávil u televize právě s tímto pořadem. A abych byl upřímný, byl to jeden z důvodů, proč byl tak motivován se k policii přidat. Taky odsud pochytil, že všechny zrůdy jsou ve skutečnosti lidmi, což byli. Nemrtví lidé. „Tak to na tom jsme podobně.“ K její nabídce přikývl a opět nahodil svůj palec nahoru. „Hodná holka,“ pochválil ji. Přišlo mu to směšné a zároveň podivně relaxující, tedy povídat si tak obvykle. Jako kdyby jim každou sekundou nehrozila jistá a násilná smrt. Asi tedy bylo vážně nejlepším řešením to nevnímat. „Zní fajn, pár hodin odsud znám dobrej areál,“ poznamenal s úsměvem, nato si také rovnou i představil své lyžařské dovednosti - tedy sebe, jak se válí z kopce s kupou nemrtvých na lyžích. Jako poděkování za její snahu alespoň tedy přikývl, nebylo to každý den, co by mu někdo nabídl kávu, nebo se ji tedy aspoň pokusit najít. U dveří chvíli sledoval, jak si počínala sama Callie, načež se sám pokusil vecpat skrze dveře. Podařilo se mu to, ale nemohl si odpustit chvilku pochybování o své vlastní velikosti. Ne, tak tlustý vážně nebyl. „Hustý,“ dodá k jejímu faktu o planetě. Měl pocit, že by to vědět měl, ale za těch pár měsíců se většina jeho znalostí jaksi vypařila. Zbyly jen základní instinkty a znalosti. Její otázka jej poté donutila jen k zamyšlení. Nad tím nikdy úplně neváhal, ale odpověď měl jasnou. „Pluto?“ odpověděl nejistě, no, věděl, že to planeta úplně není. „Mám rád outsidery,“ ušklíbl se. Poté se už jen dal do prohledávání obchodů. Kromě menších vyrabovaných kas a prázdných obchůdků s oblečením zde tedy ještě příliš nebylo. „Nějaký tip, kde začít hledat?“
|
|
|
Post by Callie Ackles on Aug 11, 2019 22:07:34 GMT
Zasměje se jeho vtipu. Chyběli jí lidé. I za starých dob se ráda seznamovala, ale teď jí přijde, že mají všichni alespoň jedno společné téma. A taky se jí s Noahem povídá moc moc dobře. Lepší to být ani nemohlo. "To je strašně dobrý!" otočí se na něj s nadšením. Hned si uvědomí, že nejspíš nemusí být tak nahlas a že ani jeho tón nenasvědčoval tomu, že Californie je takový odvaz, jako si vždycky představovala. "Promiň," hodí po něm takový omluvný úsměv. Umí udělat úsměv na každou situaci, protože když se celý život usmívala, tak už má jisté zkušenosti. "Jenom mám Kalifornii ráda, jestli potřebuješ nějaký dobrý centrum na výzkum oceánu, je to tam," na chvíli se zarazí, jednak si uvědomí, že jí zase pusa jede jak něco, a taky se svět už dost změnil. "Teda, až budou všichni zombíci mrtví a znovu se obnoví rovnováha světa a takový věci, tak tam zase budou," zachrání situaci, jak jinak než zase mluvením. Další omluvný úsměv s kapkou obdivu a jiskřičkami v očích, jak se baví. "Jasný, to jsem jenom zkusila. Ty jsi tady policajt," už normální úsměv. "Teda detektiv junior. Budu dělat, že naprosto přesně vím, co to znamená," pokrčí nad tím rameny, policejní hantýrku ještě v malíku nemá teda. "Kdybych to náhodou nevěděla, jaký je rozdíl mezi detektivem juniorem a asi seniorem?" zajímá se, chce si povídat a navíc to jsou nové znalosti, které třeba někdy bude potřebovat. "Počkej, znamená to, že nejsi dost starý na to, abys byl detektiv? Tak jsi detektiv jenom jako... jako miminko detektiv!" zase použije svou chladnou logiku a schopnost neustále mluvit, aby přišla na další objev. Možná nasála něco z té detektivské atmosféry a malý Sherlock Holmes je teď z ní. Není to tak těžké, jak si představovala. "Jo, vždycky jsem chtěla být jako Velma a nosit brýle," trochu se odmlčí a zavzpomíná na lepší časy. "Protože když máš brýle, všichni vidí, že jsi chytrý," dodá na vysvětlenou. Když se sama dostane dovnitř, jenom se za ním ohlédne, jak to jde jemu. "Jsem tady poprvý, tak nevím, kde jaký obchod je," zašeptá s takovou tou posvátnou hrůzou, jak je to tam velké a prázdné. Když ji to přejde, tak se rozejde kousek do prostoru a pak ho následuje k nějaké kase. Spolkne poznámku o tom, že Pluto planeta úplně není a místo toho se usměje starostlivě, jestli to ví i její společník. Tak se radši rozejde k nějakému obchodu s oblečením, kde pár kousků ještě zbylo. Moc se nerozhlédne, má taky ten pocit bezpečí a už může jenom doufat, že není falešný. Zkusí najít nějaké bundy, teď už ji moc nezajímá, jestli to bude její střih nebo velikost, je ráda za cokoliv. "Dobře, řeknu ti tajemství. Nikdy jsem na lyžích nestála. Neumím to," naváže na jejich předešlou konverzaci, kterou tak zamlčela. "Takže asi lyže nebudu potřebovat, nechci mít zombí instruktora lyžování," zasměje se tomu a dál hledá něco, co by se z jakéhokoliv obchodu dalo použít.
|
|
|
Post by Noah Winchester Blackstone on Aug 12, 2019 13:38:20 GMT
Její nadšení z Kalifornie úplně nepochopil. Tedy ano, Los Angeles bylo poměrně slavné a pěkné město, ale více toho asi nevyčnívalo, nebo to neviděl. „Dík za tip,“ pousmál se jejím směrem, když jej odkázala na nějaká výzkumná centra. „Někdy to zkusím navštívit.“ Samozřejmě až by na zábavu a volný čas byl prostor, prozatím se – jako každý – zaměřoval spíše na přežívání. I když se tedy jednou za chvíli, třeba jako teď, musel uvolnit a trochu si tu mysl zamlžit, což úplně dobře nebylo. Na každém kroku přeci jen stálo nebezpečí, a on potřeboval být připravený. A jak těžké to také i bylo. Raději už jen ztichl a naslouchal jejímu váhání o tom, co to detektiv junior vlastně je, což mu na tváři vynutilo úsměv, a když došla k tomu, že je z něj mimčo, pro chvíli nadzvedl obočí. Neudržel to dlouho a ihned se dal do krátkého, vyčerpaného smíchu. „Žádný mimino,“ uchechtl se ještě jednou, „prostě jsem ještě neprošel všemi kurzy,“ pokusil se vysvětlit, stále se tedy nemohl zbavit jisté představy svého malého já s policejní čapkou a obuškem, i když to od detektiva mělo poměrně daleko. Vlastně se už ani nedivil tomu, jak k tomu závěru došla. „Ale jo, v podstatě jsem byl takový mimčo na hlídání,“ dodal s úšklebkem, aby jí alespoň něco uznal. Už teď ji mohl chválit za výtečné dedukční schopnosti. „Nebo slepý,“ pokračoval v její myšlence s dalším úšklebkem. „Mně se líbil Scooby,“ řekl za sebe, „psi to maj lehčí, hlavně ti mluvící.“ Ne tedy, že by na nějakého mluvící psa už někdy narazil, ale jeho představy to lehce dokončily za něj. Jíst, spát, chodit na procházky, občas něco s někým prohodit, vlastně si nic jiného ve svém životě neplánoval. Dalo se říci, že jeho plány byly jaksi zmařeny. „Někde tu musí bejt plánky,“ vyřkl, zatímco sám prohledával kasu v naději, že jeden takový najde. Letáčky, nic jiného. Raději se obrátil, aby si prohlédl nabídku oblečení, která nebyla úplně vyhovující. Dle všeho tu měli ještě letní kolekce, a jelikož se blížila zima, potřeboval najít alespoň nějakou tu bundu. Bez meškání pomalu pokračoval v obhlídce obchodů, během se ještě porozhlížel v případě, že by zde měli nečekanou návštěvu. Zatím bylo vše v klidu, ale za to možná mohlo jen to, že stáli u vchodu. Dále v centru se muselo najít něco, co tak přívětivé nebylo. „Jestli tadle apokalypsa někdy skončí, můžu tě něco naučit,“ nabídl jí. Nelyžoval úplně skvěle, ale dokázal svou sestřičku něco naučit. „Jestli teda ještě budu mít vlastní nohy.“
|
|