Opuštěná chata v hlubokém lese

Otráveně jsem zabručela nad tím, když se znovu ozval ten stejný zvuk od toho jednoho a samého ptáka. "Mohl by jsi, prosím, zavřít ten svůj uřvaný zobák?" zamumlala jsem si potichu pro sebe a až zoufale si nad tím povzdechla. Momentálně jsem vysedávala na jednom z mnoha míst, které dříve bývali často navštěvovány lidmi. Tedy, jen kolem toho procházeli, bylo tu rozcestí, kam a kudy se vydat jakou lesní trasou, přičemž hned u toho byla lavička a k ní přidělaný stejně tak dřevěný stůl. Alespoň jsem si mohla na něco chvilku lehnout a pozorovat okolí, tedy do doby, než mi tu do toho nezačal ječet ten pták. Hodil by se teď jako svačinka, o tom žádná, a při pomyšlení na takového dobře pečeného vrabčáka se mi začaly v ústech sbíhat sliny. Na chvilku jsem se zadívala na ceduli která ukazovala směr a musela se nad tím z jisté absurdity ušklíbnout. V mysli se mi vybavilo to, jak se u cedule nějaký nemrtvý zastaví a přemýšlí, kudy půjde, přičemž se také bude rozhodovat, kde by asi tak bylo co nejvíce čerstvého masa. *Ve městě hochu, ve městě* pomyslela jsem si až ironicky. Jakmile mi ze sezení začaly dřevěnět nohy, zvedla jsem se, batoh si hodila na jedno rameno a rozešla se dál, zcela mimo pěší trasu. Věděla jsem, že mimo ní je menší šance kohokoliv potkat, a i když lidí už nebylo tolik, stále převládala ta odporná lidská povaha, jeden nikdy nevěděl, na koho narazí. Ani bych se nedivila, kdyby se někteří živí taktéž rozhodli pro kanibalismus. Přece jen, potravin bylo opravdu málo a nikomu se nic pěstovat nechtělo, když se většina neustále přesouvala. Nebo jsem si to tedy aspoň myslela.
Štvalo mě, že jsem při sobě neměla nic, co by mi ukazovalo čas, člověk tedy poznal akorát, že je ráno když svítalo, pak že je teda nějaký ten den, a nakonec až večer, jakmile slunce zapadalo. Na jednu stranu to bylo nesmírně otravné, tedy alespoň pro mě, měla jsem ráda, když jsem měla přehled o čase, i když dneska se člověk nemusel ohánět kolem povinností a nemusel přemýšlet, co všechno musí stihnout. Kromě toho, že musel hledat zásoby. Přivřela jsem nespokojeně oči nad tím, když začalo ubývat světlo. Byl to jen náznak jednoho a to, že je znovu večer. "Fajn, až neuvidíš ani metr před sebe, pak si rozsvítíš.." zamumlala jsem si potichu pro sebe, avšak v lese to bylo horší než někde na mýtině, světlo tu zmizelo o něco rychleji, i přesto jsem nechtěla plýtvat baterkou. Pokoušela jsem se jít opatrně, přece jenom jsem nemohla vědět, zda narazím na nějaký kořen a rozbiji si ciferník, nebo se tu půjde hladce. Netrvalo mi dlouho, a i v tom šeru jsem zahlédla nohy. Očekávala jsem ale nějakou další mrtvolu s bodnou nebo střelnou ranou v hlavě, a tak mi nedělalo žádný problém se coby pomalu přibližovat zezadu, s úmyslem se podívat, zda ona ,,mrtvola" opřená o strom u sebe nemá náhodou něco co by se zrovna teď hodilo.

Trochu až uraženě jsem si odfrkla. Vypadám snad na to, že bych lhala? Jasně, teď zapískám a ze stromů seskočí dvoumetrový chlápci, co tě jednou ranou skolí k zemi a vezmeme si tvoje věci. Jo, přesně to se teď stane.. pomyslela jsem si ironicky a zároveň trochu otráveně. Na jednu stranu jsem chápala jeho nedůvěřivost, na druhou stranu se většinou skupinky pohybovaly pospolu, sama jsem věděla jaké to je, oddělit se od skupiny, rozdělit se, a o to těžší bylo najít cestu zpátky. No tu svou cestu k navrácení ke své rodině jsem hledala už dost dlouho, až jsem pomalu přestávala věřit, že na ně vůbec někdy narazím. Možná jednoho dne ano, teď ale bylo otázkou, zda budou živí nebo ne.
"Předtím to tolik nevypadalo. Vypadal jsi jako mrtvola. Myslela jsem si, že by jsi byl jedna z těch užitečných povalujících se mrtvol, co by u sebe něco měly" pronesla jsem na jeho slova o odchodu a ironicky se nad tím ušklíbla, z jisté části jsem byla stále zklamaná z toho, že je živý, přece jenom některá těla u sebe občas měla něco užitečného, a když už nic, většinou se dalo využít oblečení, pokud nebylo nijak poškozené nebo pošpiněné krví. S tím jsem měla vždycky největší problém, brát mrtvolám věci, které byly od jejich vlastní krve. Pokud to nebyl už dávno mrtvý kousák, a krev na jeho oblečení nebyla někoho, koho si dal k odpolední svačince. Batoh jsem si přehodila na jedno rameno, rozepnula zip a vytáhla baterku, opravdu jsem se tu nechtěla přizabít. Batoh jsem znovu zavřela a klidnými kroky vyrazila za ním, přičemž jsem baterku zapnula a posvítila si na něj. "Nejsem zrovna typ, co by se k němu přidával, ale myslím si, že by se ti trochu světla v téhle tmě mohlo hodit" pronesla jsem poklidným tónem. Tak nějak jsem sama netušila, co to do mě vjelo. Možná lítost? Až příliš dlouhá samota bez kontaktu s ostatními lidmi? Nebo jsem nechtěla trávit o samotě tak temnou noc? Kdo ví.

Většinou jsem za negativní pokládala větší skupinky, které se kvůli vlastnímu přežití schýlili ke snad té nejvíc odporné části. Dobře, dobře, co si budeme? Zabíjení mrtvých také není zrovna úctyhodné, ale je to v rámci základního pravidla přírody - buď zabiješ, nebo budeš zabit, ale už párkrát jsem viděla, jak se velké skupinky vrhly na osamocené cestovatele, popřípadě malé rodiny, a nejenom, že je lidé okradli, ale pokud chtěli, a přišlo jim to v tu chvíli vhodné, klidně je i zabili. K mému vlastnímu štěstí jsem byla v takovýchto chvílích vždy pouhým pozorovatelem v dálce, ve svém plně bezpečném úkrytu. Vždy jsem si připadala hloupě, že jim nepomůžu, nebo že jim spíše nemohu pomoci, jinak by mě to také stálo život, a nenacházela jsem se v pozici, kdy bych chtěla zemřít. Od smrti mě stále dělila naděje na to, že někde žije moje rodina. Musí žít, cítila jsem to.
Co se ale týkalo chlápka přede mnou, nedokázala jsem odhadnout, zda byl jednoduše nedůvěřivý sám od sebe, nebo také narazil na podobnou skupinku okrádačů a vrahů, ale on vyvázl živý. Ptát jsem se nechtěla, mě samotné to přišlo neslušné. Když promluvil o tom, že to zvládal sám, a bez světla, trochu jsem nad tím protočila očima. Ty si snad myslíš, že tě chci okrást, že jo? pomyslela jsem si ironicky a s té menší absurdity mi poskočily koutky, neměla jsem daleko k tomu se i nad svou myšlenkou zasmát, no ovládla jsem se. Na druhou stranu, z jeho odpovědi jsem si sama odpověděla na mou předchozí otázku v mé mysli - evidentně nedůvěřoval lidem, což jsem chápala a respektovala, ale i tak jsem se nechtěla ptát. Bylo to dosti těžké, po tak dlouhé době narazit na nějaký lidský kontakt a zrovna na tohohle chlápka, co neprohodí ani dvě slova. No tak, říkej něco, nebo si brzo začnu povídat s nemrtvými.. projelo mi hlavou, přičemž jsem se musela pobaveně ušklíbnout. "Navrhuji zkusit to alespoň do svítání. Myslím si, že to vezme akorát více světla mě, ne tobě" nadhodila jsem, pro tentokrát jsem si na něj ale neposvítila, a nadále se snažila dávat cestě přede mnou - a také i před ním - nějakou tu dávku světla, než se tu objeví momentální nepřítel ve tvaru kořene a ještě si něco jeden z nás udělá.

Lehce mi cukl koutek úst, když s mou nabídkou souhlasil. Najednou se ti to světlo hodí, co? pomyslela jsem si, díky bohu jsem šla za ním a tak nemohl vidět můj vítězný úsměv. Sice to byla naprostá prkotina, a v dnešním světě se soutěžilo pouze o to, kdo déle přežije za pomoci věcí, které se stále někde válejí a čekají na nového majitele, ale přece jenom jsem si byla jistá tím, že snad každého dokáže potěšit, když někdo jeho nabídku přijme, popřípadě když dostane za pravdu, a já si tu účtovala hned obě věci naráz. Zašustění v keři mě nepřinutilo nijak zastavit, ovšem jeho ruka, která to naznačovala, ano. Nepatrně jsem protočila očima, jsme v lese, mohl to být králík.. nebo myš! pomyslela jsem si a tiše vydechla, jemně jsem baterkou zasvítila na místo, odkud to vyšlo - ovšem až poté, co se znovu dal můj momentální společník do chůze. "Nic tam není.." zašeptala jsem si potichu pro sebe, až jsem sama měla problém s tím slyšet svůj hlas. Znovu jsem se vrátila k předešlé činnosti, a to chůzi a svítění si baterkou před cestu, přičemž světlo jako předtím doléhalo i na zem před ním, ne tam silně jako u mě, přece jenom to bylo rušeno jeho samotnou postavou, ale už nešel tak na slepo, jako předtím. Když promluvil, pár vteřin jsem mlčela, v mysli jsem přemýšlela, co bylo napsané na té ceduli, u které jsem seděla, ale jelikož jsem jí nevěnovala tolik pozornosti, sotva jsem si pamatovala, co tam bylo. "Jo, šla jsem po cestě, dala si šlofíka u jednoho fajnovýho stolku s cedulí" odvětila jsem s úšklebkem, "pak jsem to stočila do lesa, pravděpodobně ze stejného důvodu jako jsi tady ty" pronesla jsem, mimo oči lidí.. dodala jsem v mysli. "Nebylo tam nic moc specifického. Cesta k nějaké vesnici, co si tak pamatuji, poté směr k nějakému jezeru, nějaké další turistické stezky.. nic, co by asi pomohlo" zamumlala jsem, jedinou šancí možná byla tak ta vesnice, ale ta byla na úplně druhou stranu, co jsem tak věděla, také že jsem od ní chtěla být co nejdál to šlo, přece jenom se v nějakém domku mohla usídlit rodinka nemrtvých a žít šťastně do doby, než jim dojde všechno lidské maso, popřípadě tam mohla sídlit jedna z větších skupin, kterým jsem se také vyhýbala jako čert kříži. "Hodila by se mapa.." povzdechla jsem si jen tak, "nejlépe GPS" dodala jsem, a nad svými momentálními problémy bez technologií, na které jsem byla zvyklá, jsem se musela potichu zasmát.

Chtěla jsem odvětit, že nevím jak on, ale že bych ještě nějakou tu dobu chtěla žít, ale svá slova jsem nakonec spolkla a nechala to být. Bůhví jak by mohl reagovat a zrovna teď jsem netoužila po nějaké hádce jen pro to, že bych si trochu rýpla. "Jindy bych řekla, že se můžeme podívat alespoň na kraj, ale opuštěná místa jsou jindy zrádnější než ta, kde se pohybují naši milí kamarádi s lidským masem mezi zuby" pronesla jsem s menším úšklebkem a když vytáhl mapu, udiveně jsem nad tím pozvedla obočí, no automaticky jsem na mapu posvítila a sama se na ní zadívala, chtěla jsem se ho zeptat, zda mi jí na chvilku půjčí, třeba bych našla místo kde jsem byla a podle toho mohla teoreticky určit, kde bychom se asi tak měli nacházet, a od toho bychom mohli vyvést, kudy pokračovat, no než jsem to stačila říct, mapu už zandal. Mávla jsem tedy nad tím v duchu rukou s tím, že ho možná požádám ráno, abych se sama podívala, kam bych tak mohla pokračovat. "Lidi byli vždycky svině, a i když se nacházíme v takových sračkách, jsou tací co jsou ještě horší než předtím, když je neomezují zákony" pronesla jsem a nad svými vlastními slovy se musela nespokojeně zamračit, ale co jsme mohli vědět, kdo byl kým před tím, než se objevil první nakažený člověk? Klidně mohl být muž přede mnou bývalý vězeň. Nemohla jsem vědět, čím byl, a kdybych se zeptala, mohl mi klidně lhát, no nechtěla jsem nad tím více přemýšlet, doteď se choval na dnešní poměry ještě normálně a opravdu jsem nestála o to, aby tu vznikl jakýkoliv konflikt. Mlčky jsem se podívala na věc, do které kopl a zlehka nad tím pozvedla obočí. Posvítila jsem na rozbitou věc baterkou a jemně se pousmála nad hrnkem. Z podobného jsem kdysi pila ranní kávu pomyslela jsem si až nostalgicky. "To usuzuješ podle toho, že najdeš rozbitý hrnek? Může tu ležet klidně pár dní, takže tu nikdo nemusí bejt" nadhodila jsem. Věděla jsem o přežívání prakticky úplné kulové a učila se až teď, ale nechtěla jsem tam jen tak stát a pořád přikyvovat, a navíc se mi v mých očích má teorie nezdála až tak špatná.