|
Post by Larentia Reyes on Apr 27, 2019 18:03:28 GMT
Když prohodil ona slova o tom, že jsem nejspíše nebyla sama, nepříjemně mě bodlo u srdce, až jsem nad tím jemně stiskla čelisti k sobě. S otcovou smrtí jsem se vypořádala, no myšlenka, že někde venku je má matka, mé děti a jejich otec, byla o dost horší než kdybych věděla, že jsou mrtví, doopravdy mrtví. Měla bych alespoň myšlenku toho, že jsou už daleko od všech těch hrůz dnešního světa a mohou mít svůj klid. "Ne, to jsem tedy nebyla" odvětila jsem, můj tón se značně změnil, už to nebyl ten milý, o který jsem se pokoušela celou dobu, sama bych svá slova přiřadila k jistému odseknutí. Když začal mluvit, jeho slova mi šla jedním uchem dovnitř a druhým tak nějak ven, z jeho vět se mi tedy v hlavě usadilo jen pár nejdůležitějších věcí. A to všechno jenom z jednoho pitomého hrnečku na čaj pomyslela jsem si až otráveně, kdybych teď chtěla být sama, asi bych se bez řečí sebrala a odešla, a jeho nechala kdesi za sebou ve tmě, no pokud tu opravdu někdo byl, a možná narafičil past, rozhodně jsem se do ní nechtěla chytit. "Co když ten někdo není živý, hm?" nadhodila jsem, "třeba toho někoho kousli" dodala jsem a lehce nad tím pokrčila rameny. Vždycky jsem tak nějak počítala na jednu stranu i s tím, že ne všechny stopy mohou vést k živému člověku, no v tuto chvíli jsem si opravdu přála, aby ten někdo byl mrtvý, brala bych raději pomalého kousáka, než vychytralého člověka, který v lese staví pasti. Baterkou jsem okamžitě ucukla poté, co se ozvalo prasknutí větvičky, automaticky jsem na to místo posvítila baterkou a tiše si oddychla, když si mezi keři vysedával zajíc. "Padej, než si z tebe udělám večeři a z kožichu šálu.." zamumlala jsem si spíše pro sebe, přičemž jsem se zhluboka nadechla a ihned na to vydechla, cítila jsem jak mi srdce z menšího leknutí bušilo.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 27, 2019 18:22:58 GMT
Není slepý ani hluchý, úpadku nálady ženy si samozřejmě všiml. Nijak na to však nereagoval, nebyl empatický k cizím lidem a rozhodně nevyjádřil, že by se za svou poznámku cítil špatně. Takový on nebyl. Ne že by byl zlý, či špatný, jen si často takové věci neuvědomoval, že řekl něco špatně. A i kdyby si to uvědomil, vždy byl spíše překvapený, z lidských reakcí, jelikož sám nebyl zrovna emotivní, ani kdyby šlo o někoho koho měl rád - to však on nemohl vědět, jelikož jediný člověk, kterého měl kdy za svůj život rád zemřel, když byl ještě velmi mladý, a emocím pořádně nerozuměl. Proto se nikdy nenaučil jim pořádně rozumět, proto byl vždy sám. Vzpomněl si na slova starého muže z jediné skupiny, se kterou kdy od počátku apokalypsy byl. Když od nich Ren odcházel, řekl mu 'Někdy je lepší být sám, nemáš koho ztratit, člověk je pak silnější.' Možná i těmito slovy si omlouval svou samotu, ale pocit, jaký člověk má, když ztratí milovanou osobu, už Ren dávno zapomněl. Radši ho zapomněl, než aby si ho vždy připomínal a litoval. Byl rád, že to má za sebou. Byl alespoň silnější. Z myšlenek ho vytrhl hlas ženy. "To byla jedna z možností. Nejspíš je sám, jeden chodec není nezvládnutelný." Řekl, bez toho aniž by se k ní otočil. "Bude lehčí mu vzít věci, než kdyby byl živý." Lhostejně pokrčil rameny a razil si cestu dál hustším a hustším lesem. Stále sledoval stopu, támhle byla divně zlomená větev, támhle rozkopaná hlína, vlastně to ani nemusely být pravé stopy, Ren se však potřeboval něčeho držet - za něčím jít, něčemu věřit, a fungovalo to, proto přidal do kroku. Nevěnoval pozornosti ženě za sebou, byl až moc zabraný do cesty před sebou, její slova ani žádné další pohyby neslyšel. Pak však zahlédl světlo. Bylo velmi rychlé, krátce se hýblo někde v dálce před nimi a pak zase zmizelo, či jen vybledlo. Otočil se k ženě a ukázal na její baterku, aby ji naznačil, že ji má radši vypnout. Nechtěl být viděn dřív, než on uvidí zdroj světla, dalšího potencionálního přeživšího. Na to jak byl les hustý měl dnes Ren až odporné štěstí na živé. Klekl si za křoví a nahlédl skrze větve a její listy. Neviděl však les, viděl mýtinu, vysokou trávou zarostlou, ale byla to mýtina. A na ní něco co připomínalo budovu? Možná horská chata. Že by přece jen svitla naděje, že se dnes Ren vyspí? Hlavně aby byla budova prázdná, jak od mrtvých, tak od živých. Snad bylo světlo v dáli jen odlesk měsíce. V to Ren doufal z celého svého srdce.
|
|
|
Post by Larentia Reyes on Apr 27, 2019 19:38:22 GMT
Když se chlápek rozešel, ještě pár vteřin jsem stála na místě a sledovala ono místo, kde byl ještě před nějakými vteřinami právě zajíc, který mě ,,tolik" vystrašil. Nakonec jsem se rozešla ve stopách muže a znovu zaujala svou pozici, tedy držení baterky tak, abychom oba dva dobře viděli na cestu před námi a ani jeden se tu nepřizabil o nějaký ten kořen. Skrze zajíce jsem nyní zůstávala více ve střehu, opravdu jsem nechtěla, abych měla dnes v noci infarkt z toho, že na mě vyběhne zajíc. Byla by to pravděpodobně jedna z nejtrapnějších smrtí v dnešním světě. "Jeden se zabíjí mnohem snáz než celá famílie" přitakal jsem na jeho slova, jak jinak.. projelo mi hlavou. Nadále jsem ho mlčky následovala a zpomalila v kroku poté, co se v dáli mihlo světlo. Že by měl onen nemrtvák taky nějakou baterku, kterou by si svítil? Kdyby mu někde uvízla, asi bych se tomu před svým útěkem možná i zasmála. Na jeho pokyn jsem baterku zhasla, ovšem držela jsem jí nadále pevně sevřenou v dlani, pro případ že bych jí musela v krajní nouzi použít pro nějaký ten útok, a na druhou stranu také proto, aby mi při mé nešikovnosti nijak nevyklouzla z ruky, i na to jsem občas měla jakýsi talent, zvláště když na mě pomalu ale jistě začala dopadat únava. Chtělo to pořádný desetihodinový spánek, ne cosi až doteď, že se během dvou hodin probudím minimálně pětkrát a sotva se vyspím.
|
|
|
Post by Bellamy Greyson on Apr 27, 2019 20:12:33 GMT
Bellamy se nad jejími slovy zase ušklíbl. Před očima se mu mihlo několik nekonečných momentů, kdy se musel vypořádat s početnýma skupinkama chodců, z každé strany, momenty, ze kterých vždy vyvázl živý a nepokousaný jen o fous, momentů plných adrenalinu, stresu, strachu. "Jojo." Přikývl souhlasně. Pak však zůstal úplně potichu. Neustále očima skenoval prostor v lese za mýtinou, kde se mihlo ono světlo. "Možná to byl jen odlesk." Zašeptal velmi tiše, ale tak, aby ho žena slyšela a pak ukázal před sebe, tak aby viděla skrz křoví. "Máme štěstí, je tam chata. Prozkoumáme ji a možná budeme mít místo kde přespat." Mluvil stále tiše. Odvrátil od ženy pohled, který ji věnoval, když ji vysvětloval 'plán' a znovu si prohlédl okolí kolem chaty. Vypadalo čistě, ale člověk teď nikdy neví. "Půjdu první, držte se blízko a hlavně potichu." Kývl hlavou k chatě a pak se postavil, avšak chodil trochu přikrčeně. Držel se blízko stromům, a podél hranice mezi lesem a mýtinou, aby byl v zákrytu před čímkoliv, co/kdo by ho mohl spatřit. Chata a celkově vše kolem bylo velmi tiché, dokonce i příroda jakoby byla najednou němá. Žádný hmyz, noční ptáci, nic, ticho bylo husté, stejně jako tma, která místo obklopovala. Bellamy konečně našel vchod do chaty, kladivo měl připravené, pevně ho svíral v pravé ruce a levou zaklepal na dveře. Nečekal, že ho někdo přivítá s otevřenou náručí - chtěl jen aby všichni mrtví, kteří by vevnitř mohli být, vyšli ven, on by otevíral dveře a zabíjel je jednoho po druhém, jak to měl ve zvyku, jelikož věděl, že jdou za zvukem. Několikrát zaklepal, ale nic se neozvalo a tak dveře pomalu otevřel. Zvláštní bylo, že byly odemčené, ale tím se teď Bellamy nezabýval. Hlavně chtěl prohledat chatu a co nejdříve si lehnout.
|
|
|
Post by Amiah Portman on Apr 27, 2019 21:41:46 GMT
Prostupuje pořád lesem a chvílemi má pocit, že ta stezka původně byla zvířecí, protože občas se musí sehnout hodně nízko, aby vůbec prošla. Gabe problémy nemá. Není moc ostražitá a se psem vedle sebe stejně nemá šanci slyšet další zvířata, ale se psem vedle sebe ho může sledovat, jestli on na nějaké nenarazil. Jenže ho moc nesleduje a spíš dává pozor, aby si nevypíchla oko o nějakou větev. Jde pořád dál, zdá se jí, že ta cesta někam vede. Má takové tušení. Pak Gabe zvedne uši a chvíli poslouchá a pak jí hodí takový divný pohled, jakože dávej si teď pozor, protože se něco změnilo a je tady něco, co žije. Ami se zastaví a ještě ho sleduje. Zná svýho psa a ví, že kdyby to byli zombíci, tak by štěkal a cenil zuby a pravděpodobně by se ji snažil dostat pryč. Teď se to něco jinýho. Je to tím směrem, co vede cestička. Vezme si mačetu do ruky a je připravená se znovu rozejít. Ještě chvíli čeká a zkoumá očima cestu a pak zhasne čelovku. Nebude nic riskovat. I když plně věří ve svoje schopnosti ubránit sebe i svého psa, nechce být ona tím, kdo bude překvapený, protože ho všichni už z dálky uvidí. Pak zase chvíli čeká, protože si její oči musí zvyknout na tmu, ale jak měla červené světlo, tak to netrvá tak dlouho.
Pak se konečně rozejde, teď už to jde mnohem pomaleji, ale jde asi pět minut a stromy začnou řídnout. Začne se jí rozvíjet pohled na mýtinu, dost prostornou, aby do ní někdo narval barák. A hele, tady jeden stojí. Zůstane schovaná ve stínu stromů a jenom čeká. "Máš něco?" zašeptá směrem ke Gabemu a ten se na ni jenom krátce podívá a dál zůstává napjatý a kouká někam do lesa přes plácek. Už by chtěla vyrazit to prozkoumat, když je tam něco, co se mu nelíbí, když se v ten moment z lesa vynoří dvě tmavé postavy a míří si to k domu. Podle toho, jak jdou, tak se skrývají a asi právě nechtěli ji, aby je viděla. Chytne Gabeho za obojek, protože rozhodně se nemíní vzdát toho, že o nich snad ještě nikdo neví, a jenom čeká. Neví, jestli jim ten barák patří, ale rozhodně je schopná určit, že to nejsou zombíci. To už je jasné. Mohla by se otočit na místě a jít zase zpátky do auta, nastartovat a jet pryč na nějakou krásnou dovolenou. Jenže se nějak nemůže hnout z místa. Rozhodně jí naprosto vyhovuje to, že je sama, ale viděla, jak se ti dva pohybují. Schovávají se. Jsou nenápadní. Něčeho se bojí, možná mají v patách zombíky, i když to by asi utíkali rovnou. Můžou být zranění. Svět sice padl, ale nemůže prostě odmítnout od všeho utéct a nechat je, ať si poradí sami. Bojuje sama se sebou a stále čeká, až co se stane. Sama se totiž rozhodnout vůbec nedokáže.
|
|