|
|
Post by Darwin Ackles on Aug 7, 2019 22:59:03 GMT
Na kraji města je jeden z dřívějších podniků a velkých poskytovatelů zábavy. Dnes už je z toho však jen mechem porostlá budova s těžce držícím nápisem KINGPINS, kterým lehce upoutá stále jaksi smýšlející a zcela živé občany. Budova je na kraji města, no i tak se to nedá nazvat nejbezpečnějším místem. Jaké jsou ale výhody? Zase tolik nebezpečí nehrozí, pokud umíte alespoň trochu ovládat nějakou zbraň. Samozřejmě, pokud je něčím nepřilákáte. |
|
|
|
Post by Darwin Ackles on Aug 7, 2019 23:14:01 GMT
Pravděpodobně by se nejraději zdržoval někde, kde to bude přinejmenším na osmdesát procent bezpečné, ale jelikož to byl vcelku nadlidský úkol, musel se spokojit s prvním, co se mu naskytlo. Auto zaparkoval u zadního vchodu poněkud známé budovy a jen co ho zavřel a zamknul, vydal se opatrnými kroky a velmi opatrně, do bowlingové haly. Byl si jistý, že za jiných okolností by to vypadalo mnohem lépe. Možná cítil i trochu nostalgie, když si vzpomněl na svou malou sestřičku, se kterou chodívali hrát bowling do podniku podobnému tomuhle. Stesk po ní ho docela dostával, nebylo divu, že byl tak nesvůj. Opatrně vklouzl zadním vchodem a hned jako první se rozhlédl kolem sebe. Zatím na něj z žádné strany nic neútočilo, díky čemuž se mohl vydat dál. A tak šel. Vlastně to bylo docela poklidné, zaslechl nějaké mrtvolné hlasy, avšak příliš si toho nevšímal, jelikož se zdálo, že jsou příliš daleko. A on se jim také s každým krokem vzdaloval ještě více. Nakonec skončil na baru. -Někdo tu před ním už zjevně byl, jelikož pár mrtváků se tu válelo jen tak, neschopni se pohnout a zřejmě už doopravdu mrtví. To však nic neměnilo na tom, že se musel asi o tři postarat, než usedl na barovou stoličku a konečně jaksi vydechl. Mohl nad tím vším přemýšlet, ale moc nechtěl. No stejně se tomu neubránil. Zatímco, kupodivu, vše kolem sebe vnímal, přemýšlel nad celou tou záležitostí s koncem světa. Pěkně mu to zkomplikovalo život. Mrtváci byli vlastně jako holky. Přicházeli a odcházeli. Dělali mu z života peklo. Jen holky byly asi lepší společnost.
|
|
|
|
Post by Alyiah Vassia Artinelli on Aug 10, 2019 13:51:58 GMT
Notak... vydrž mi ještě chvíli, nemůžeš jen tak kleksnout! Aliyah byla pěkně na dně. Neměla chuť se zabít kdepak, spíše její naštvání rostlo v novou vlnu. Nebylo to na lidi, tentokrát to bylo na její vlastní auto, které má již od úplných začátků a momentálně ji už nechtělo ani jet. Její pickup snad chtěl odejít už do důchodu. "Nemůžeš mě tu nechat, copak to nechápeš?!" vrčela na auto, ale to už si auto divně ufouklo, celé sebou cuklo a prostě se zastavilo a ona se jen s převelice vražedným pohledem dívala před sebe. Snažila se uklidnit, avšak ji to nepomohlo, ano věděla že nemůže být moc hlasitá, ale i tak začala naštvaně mlátit do volantu a vztekat se jak malé dítě. "Jdi do prdele, víš co?! Nepotřebuju tě! Seru na tvoji opravu!" Asi nebyla úplně v pořádku, zvlášť když si celou tu dobu během jejího záchvatu vzteku povídala, no spíš křičela na svoje auto. Po nějaké chvilce se uklidnila a jenom zaklonila hlavu. Nezbývalo ji nic jiného, tma se blížila a stejně tak jako další chlad. Jistě i ve dne byl chlad, už to cítila jak přicházela zima, ale noc byla stejně chladnější než den a proto musela najít nějaké jiné místo. Nadechla se, moc dobře věděla, že se k autu stejně vrátí až najde benzín nebo něco co by auto vrátilo k životu. Svoji krabičku s již natočenými lidmi schovala do tajného prostoru, pro jistotu to ještě zamkla - bylo to pro ni snad to nejdůležitější co měla - a pak si do brašny přes rameno naházela důležité věci a samozřejmě kameru. Své meče si dala na záda a vylezla z auta. Nenechala tam nic, možná tak jedině zbytky jídla a nějaké papíry ale to bylo všechno a tak se vydala hold po svých, neznámo kam.
Po chvíli došla před bowling, jenom na to hleděla až nakonec nevytáhla svoji kameru a nenamířila si to na něj. "Tohle...mi přijde jako naprostá ironie. Vidět něco, kde jste si užívali s rodinou, pokud jste nějakou měli. Klidně i s přáteli, a teď? Teď tu vidím jen hromady mrtvých..," okomentovala to nahlas. Kolikrát na nahrávkách jde slyšet její hlas, kolikrát ukázala i svoji tvář, ale nikdy, nikdy neřekla nic o své minulosti. Nadechla se, kameru zase uklidila a jenom opatrně vešla dovnitř. Byl tu klid, tedy jen chvíli. Jakmile šlápla na nějaký střep, který ji křup pod nohou, během chvíle slyšela mrtvolné plazení. Zabila jich nespočet, o tom žádná ale byla unavená ze zabíjení hlavně po tom, jak musela zabít živé lidi. Nemusela, ale chtěla.. řekla si jenom v hlavě ale to už se oháněla s meči a pár těch mrtvol poslala nadobro k zemi, aby se už nehnuly. Nejistě to tu procházela, dokud neuslyšela jiný zvuk. Chtěla si najít zásoby, ale to už se musela schovat za kus nějaké látky, co asi sloužili jako dveře někam do skladu. Byla připravená vystartovat na mrtvé, avšak když nenápadně vykoukla, všimla si sedícího muže na barové stoličce. Sledovala ho, snažila se najít pohledem, jestli je opravdu živý, byl.. docela dost, když se postaral o zbytek, co se odnikud objevil. Měla by zmizet, ale chtěla jít dozadu, do skladu, jestli tam nenajde něco užitečného pro její auto - ne že by se v tom vyznala - a proto se začala tiše plížit hezky za ním, aby si ji nevšiml, ovšem nevydrželo ji to dlouho. Hleděla na něj, ne pod nohy takže najednou kopla do bowlingové koule, což vyvolalo nepříjemnou bolest a zasyčení a nadávku ve stylu doprdele. Podívala se na něj a pak se začala rychle rozhlížet kudy uteče, opravdu nechtěla přijít o krk jen kvůli tomu, že si ukopla prst o bowlingovou kouli...
|
|
|
|
Post by Darwin Ackles on Aug 10, 2019 17:51:39 GMT
Zabil je. Zabil mrtvé. Jednoduché. Už mu to snad ani nepřipadalo jako něco těžkého, či neobvyklého. Dělal to den co den už pěknou řádku týdnů. Pár měsíců. Musel, to kvůli přežití. Jak jinak. Nevadilo mu to. Teď už jenom zbývalo sednout si na tu stoličku a chvíli vydechnout. Hodilo se mu to. A taky tak učinil. Seděl. Docela spokojeně. Žádné hlasy mrtváků za zády a vlastně docela ticho. Docela. Rušil to jen jeho dech a vlastní myšlenky. Byl ale ostražitý, snažil se být. Sem tam se rozhlédl, ale nakonec i s tím přestal. Nic mu nehrozilo, jak se zdálo. Začínal dokonce přemýšlet, že by si nalil sklenku něčeho -no, čehokoli. Ale nechtěl se opíjet, i když alkohol byl to, co tu očividně zůstalo. Ne zcela, samozřejmě. Ale i tak. Z toho přemýšlení ho potom už jen vyrušil náraz, zaklení a bowlingová koule kutálející se po zemi. V mžiku vyskočil ze stoličky a rozhlédl se kolem sebe. Holka. Živá holka! V poslední době žádného takového neviděl. Uchechtl se -on prostě musel. Na to se zase posadil na židli, tentokrát ale čelem k dívce. "Díky bohům, nejseš mrtvák," každý tomu říkal jinak, jak se dozvěděl, on ale zůstal u mrtváků. Byl to takový jeho jednoduchý, nezaujatý a zcela badass název pro tyhle kdovíco. Díval se na ni, chtěla utéct? Jen ať si poslouží, nehodlal ji zdržet, i když by mu společnost nevadila. Ne teď, ne v této situaci. Živáčka neviděl už dlouho, i když se mu po nich zase tolik nestýskalo. "Klidně si přisedni, stejně tu není co lepšího dělat," pronesl nezaujatě a s povzdechem se rozhlédl po místnosti. Nic.
|
|
|
|
Post by Alyiah Vassia Artinelli on Aug 15, 2019 10:39:28 GMT
Ten muž se sice nezdál nebezpečný, ale Aliyah byla už hodně dlouho ostražitá. Když ji člověk nenabídl něco co by chtěla, jako jejich příběh, raději šla neboť to vždycky byla jen otázka času co ji lidi napadnou a pokusí se ji okrást, nebo snad zabít i. Jednou potkala někoho, kdo si nedokázal najít normální jídlo, tomu člověku se vyhnula jen tak tak, nechtěla s ním mít nic společného, protože když zpoza křoví viděla jak jí lidskou ruku měla chuť zvracet. Vraťme se k muži, kterému chtěla prchnout bez toho, aniž by byla prozrazena, což se ji rozhodně nepovedlo a než se nadála klela bolestí, pomalu skákala na jedné noze a bowlingová koule ujížděla někam pryč. Měla velkou chuť na tu kouli nadávat stejně jako na svoje auto, které ji vypovědělo službu, ale uvědomila si, že není sama a tak jenom mlčela a už zvedala ruku, že si rychle vezme svoje meče, co měla schované na zádech. Hleděla na něj, trochu přikrčená jak kdyby ji to mělo pomoci v neviditelnosti, ale nakonec jenom se zamračeným pohledem naklonila hlavu na stranu. Neútočil, to bylo dobré znamení. Dokonce ji nabídl, že si může taky sednout. Podívala se na stoličku vedle něj a nakonec se pomalu narovnala. "Díky bohům? Myslíš, že ještě něco takového existuješ, nebo to bylo jen řečnické?" pronesla jenom a trochu kulhavým krokem šla ke stoličce. Brašnu si sundala, ale dala ji samozřejmě tak, aby na ni on nedosáhl a posadila se vedle něj. "Můžeš si zahrát," kývla na tři dráhy, které byly nefunkční, ale třeba by to zprovoznit šlo. "Nebo opít," mrkla na bar. Dostala chuť se napít, nepila od té doby co ji zabili přítele, v ten den měla poslední skleničku dobré whiskey s ním a pak už nic, jenom vodu nebo limču, kterou dokázala najít. Měla chuť na něj hned vytáhnout kameru, začít se ptát, ale čekala, byla trpělivá, moc dobře věděla, že v tomhle světě je trpělivost dost důležitá.
|
|
|
|
Post by Darwin Ackles on Sept 3, 2019 15:59:26 GMT
Ta její otázka, cožpak to opravdu brala vše tak vážně? S povzdechem zakroutil hlavou a celou boční stranou předkloktí se opřel o barovou desku, v některých částech byla potříštěná sklem a jinde krví, on naštěstí vychytal tu především krvavou část. A nemusel se potýkat se střepy. Naštěstí měl dlouhý rukáv a tak to jediné, co se mohlo ušpinit, byl právě ten. "Myslím, že je v tomhle světě už jedno, v co člověk věří, nebo nevěří, ale pro tvou informaci, když už ses na to tedy ptala, jsem to jenom tak řekl, mluvit v jednotným čísle mi přišlo nudný," odfrkl a se zakoulením očima přesunul pohled zase na ni. Vypadala docela ... přeživší. No, jako všichni. Pár škrábanců a špíny na tváři, nedokonalý vzhled a to všechno mu na ní přišlo nějak přirozené. Vypadala nezkrotně, trochu jako divoška, někdo, kdo se jen tak nedá. Možná ho to proti vlastní vůli trochu dostalo, vyděsilo, kdo ví. Každopádně si byl jist tím, že ji nechce naštvat. Ale stejně mu nepřišla jako někdo, kdo by mu mohl kdoví jak ublížit. Nebo kdo by chtěl? Hm, možná, že chtěl. "To hraní by jenom přilákalo pozornost," nad druhou možností se ale uchechtl, "ač bych rád, stejne tak jako po loku dobrýho alkoholu toužím po zachránění svýho zadku, takže raději zůstávám plně při smyslech, ale fajn myšlenka," měl co dělat, aby na ni flirtovně nemrkl. Ovládl se a rozhlédl se kolem. Místnost byla prázdná. Tedy ne vyloženě prázdná, vládl tu docela chaos a rozhodně to byl pěkný svinčík, ale žádný živý mrtvoly nebyly v dohlednu. Naštěstí. A ona fakt seděla, byla od něj dost blízko, aby mu to nemělo připadat divný, ale dost daleko, aby jí nemohl ublížit. Ta holka byla sakra ostražitá a asi neměla v hlavě úplně nakakáno. Začínal přemýšlet, čím si asi tak musela projít. Samozřejmě naštěstí brzo přestal. Nesnášel takový myšlenky. Pitomý. Byly pitomý. Vzbouzely v něm empatii, kterou se snažil ze všech sil potlačit.
|
|
|
|
Post by Alyiah Vassia Artinelli on Sept 14, 2019 21:21:37 GMT
Po tom všem co si prožila asi hold neměla nějak extra velký smysl pro humor, ani netušila jestli vůbec nějaký měla kdysi. Nepamatovala si to v jejím životě nebyl čas na něco takového to bylo jasné a humor v dnešní době? Pěkně na nic, lidi které potkala, aby mohla natočit jejich příběh... jejich humor nikdy nepochopila, nechápe ho ani teď, když pronesl tu poznámku a ona se prostě musela zeptat. Jenom si nakonec sedla, sice poznala několika lidí, ale i tak ji nějaká ta přítomnost chyběla. Třeba ti chybí ta mužská, pomyslela si jenom, ale nad tím sama pro sebe okamžitě zavrtěla hlavou. Ne, tak to rozhodně nebylo, ani nemyslela v tomhle světě na nějaké muže..nebyl na to čas a ani nálada. Podívala se na něj a jenom si poslechla tu jeho odpověď. "Já to chápu, jen...Kdyby byl Bůh mohl nás z těchto.. sraček rovnou dostat," pokrčí rameny při svým názoru a jenom si prohrábla svoje špinavé vlasy. Ach, tak moc ji chyběla sprcha. Neměla ani tušení jak by ji sprcha stačila k radosti. Podívala se na něj a prohlédla si ho, fajn.. vypadal dobře a hlavně žil, to pomalu bylo snad to nejdůležitější, když člověk stále žil. Samozřejmě si neodpustila pár návrhů, co jiného by mohl dělat, ale o svém hlavním nápadu zatím pomlčela, chtěla si nejdříve získat jeho dojem a až pak to na něj vybalit. "To je pravda, ale.. kdo ví jestli by to za tu zábavu nestálo," uchechtla se jenom a pak naklonila hlavu na stranu a lehce se pousmála. "Jo.. ani si nepamatuju kdy jsem sama měla sklenku něčeho pořádně tvrdého," ušklíbla se nad tím a rukama si podepřela bradu a jenom nějakou chvíli hleděla před sebe na bar, kde stále byly nějaké ty láhve. Seděla od něj dostatečně daleko, ale byla i blízko, vždycky si dávala pozor, i když muž vypadal neškodně. "Poslyš... mám dost věcí, nebo kdybys něco potřeboval pomohla bych ti to sehnat, ovšem... chci za to něco," začne, dlouho ji to bez kamery nevydrželo, ale to by nebyla ona. Nadechla se a vytáhla svoji velkou kameru. "Řekneš mi něco o sobě a já ti nabízím za to pomoc, co říkáš?" zkusila to rovnou, co by se mohlo pokazit? Ano štvalo by ji, že o něm nic neví, ale stejně.. nějak by to přežila, neboť tu byli tací, kteří nechtěli, nebo i ti, co ji díky tomu okradli, ale zvládla to a jestli on patří mezi ně zvládne to taky.
|
|
