Odlehlá stravovací restaurace

Přes pět dní na nic nenarazil, prodíral se divokou krajinou a jíst postopadesáté veverky mu opravdu už nepřišlo ani jako vtipné, protože jejich masa měl víc než dost. Takže když v dálce zahlédl nějaké šipky či co, těžko říct, bylo to ještě hodně daleko, to jen Kyung měl opravdu dobré oči, že si dopředu všiml něčeho takového, tak se zkrátka rozhodl, že ať už by tam mělo být mrtvol nespočet, on nutně potřebuje dobrat zásoby nějakého jiného jídla. Pár minutek uběhlo, než došel k tomu sloupu, co viděl z dálky, přeci jen se musel pohybovat pomalu a co nejtišeji, když šel po cestě, kde nebylo kam se schovat. Vzhlédl vzhůru, opravdu měl pravdu, na konci byla šipka a na ní název nějakého bistra, jak by tak řekl. Aniž by nad tím více přemýšlel, vydal se oním směrem, protože jak již bylo řečeno, chtěl cokoliv jen ne veverčí maso.
Cesta mu zabrala dalších pár minut, tentokrát asi i víc než pár, než se před ním rozprostřela malá restaurace v docela žalostném stavu. Nachystal si luk a šíp, poněvadž pochyboval, že by uvnitř nebyla žádná obsluha. Teda alespoň živá a zdravá. Rychle se přemístil až ke vchodu, samozřejmě až potom, co se ujistil, že venku poblíž nikdo není a opatrně kopl do hlavních dveří, zatím co ruka držící tětivu byla připravena každou chvíli natáhnout a zamířit. To, jak zjistil, se mu taky brzo vyplatilo, protože ať už ty potvory vzbudil čímkoliv, snad samotným svým pachem, protože se rozhodně postaral o to, aby nedělal hluk, tak bylo třeba všechny tři rychle zneškodnit. Mušku měl přesnou a za chvíli už byl ve vnitřku opět jediný žijící. Eh, no... Jediný hýbající se. Bez problému vytáhl své šípy z jejich hlav, při mlaskavém zvuku, který se během tohoto procesu ozval, se na jeho tváři vytvořil mírný úsměv. Luk stále držel v rukách, připraven kdykoliv někoho zasáhnout, kdyby zde náhodou bylo ještě více nechtěných mrtvol. Nebo lidí. Když se však přesvědčil, že je vevnitř alespoň na chvíli v bezpečí, luk hodil na záda a jal se do prohledávání kuchyně, protože přeci jen... v restauraci rozhodně musí mít nějaké suroviny, ne?

Nestrávil prohledáváním ani dvě minuty a už jej někdo opět vyrušil. Tiché zaskřípání dveří způsobilo, že Kyungsoo vmžiku vytáhl zbraň za pasem, odjistil a namířil proti nově příchozímu. Byl trochu překvapen, když zahlédl ženu, mladou ženu, taktéž se zbraní. Narozdíl od něj mu však nemířila na hlavu. Něco říkala. Kyung pochytil význam slov až po chvíli, stejně tak mu i trvalo, než onu zbraň sklopil k zemi-až když si byl opravdu jist, že je uvnitř sama. I tak však zůstával ve střehu. Nelíbila se mu představa dělení se o jídlo a byl by to i řekl, nechtěl však hned pro začátek ukazovat svou agresivní stránku. Přeci jen, měla brokovnici v ruce, Kyung se rozhodl, že své názory vysloví nahlas jedině tehdy, když bude mít dívka svoji zbraň mimo dosah ruky. Nad její další poznámkou si nemohl pomoct a jeho rty se skřivily do ne příliš sympatického úškrnu. Děvče nevědělo, proti komu stojí. Na druhou stranu to ani on ne a skončit s prostřeleným bůh ví čím uprostřed divoké krajiny skončit nechtěl, a tak raději stále mlčel. Jediné, čeho se od něj mohla dočkat, bylo lehké pokývnutí na náznak toho, že si může něco z potravin vzít.
Když už se zdálo, že i on se vrátí zpět k místu, kde původně hledal, ozval se u dveří další zvuk, šustění či co, velmi tiché, jenomže apokalypsa Kyungovi zlepšila všechny jeho smysly natolik, že ho přeci jenom zaslechl. Aniž by dal dívce čas na reakci, už stál u dveří se zbraní opět v pozoru, připraven střílet do rozkládajících se mrtvol, místo toho však spatřil malého chlapce. Neváhal a chytil jej za límec, přitiskl k sobě a zbraň mu přiložil ke spánku. ”Řekla jsi, že jsi sama.” Jeho hlas byl ledově klidný na to, v jaké se nacházeli situaci, až to bylo děsivé. Jakoby mu bylo úplně jedno, že drží zbraň u hlavy asi sedmiletého dítěte. Počítal s tím, že se mu chlapec bude snažit vymotat, proto při prvním jeho pohybu zesílil stisk a hlaveň natlačil až k jeho kůži. ”Kolik vás ještě je. A nelži mi, nebo nebudu váhat a ustřelím tomuhle chlapečkovi jeho krásnou hlavinku.” Že jednal unáhleně? Ani ne. Nebylo pro něj příliš příjemné, že se v jedné malé restauraci sešlo tolik lidí najednou a nikdo se mu nemohl divit, že byl trochu podezřívavý. No... trochu. Pokud by měl vylézt ven a tam by na něj čekala nějaká skupina lidí, co by ho chtěla jako předkrm k večeři, chtěl to vědět rovnou. A proto na dívku upíral své temné oči a čekal, co mu odpoví.

Ah páni, to byl proslov. Tak či tak neobměkčil Kyunga natolik, aby chlapce pustil a nechal jít. Místo toho jen naklonil hlavu na stranu a aniž by se jakkoliv vyjádřil, měřil si dívku chladným pohledem. Až ve chvíli, kdy zmínila psa a jako na zavolanou se za ním ozvalo vrčení, byl nucen změnit polohu. Nelíbila se mu představa, že měl za zády velkého černého vlčáka, jehož tesáky by Kyung nerad měl zařezané v ruce, ukročil proto vzad, aby viděl jak na děvče, tak na zvíře. Mladého však stále nepouštěl, ne. Byla to jeho jediná záruka toho, že kdyby se cokoliv semlelo, on z toho nevyjde nejhůř. Musel mít nějakou pojistku. Vždycky. Jenomže tohle byla velmi nemilá situace, na jedné straně cizinka s brokovnicí, na druhé straně pes, který byl kdykoliv připraven vyrazit do útoku. Kyungsoo zvažoval, zda by případně stihl rychle zastřelit psa a následně opět přiložit zbraň ke chlapci, než by dívka stihla zareagovat. K jeho smůle si nebyl úplně vědom, čeho všeho je schopna, bůh ví co dělala za zaměstnání před apokalypsou a kdyby stál proti nějaké armádně vycvičené ženě, nejspíš by neměl velkou šanci. Ale bože, jaká byla pravděpodobnost toho všeho. Asi moc koukal na filmy. Za to by se praštil.
Mezitím, co se jeho mozek snažil vyhodnotit celou situaci tak, aby především neohrozil vlastní život, vzdálené vrčení a chňapání mu vzalo pozornost, hlavně z důvodu, že si byl velmi dobře vědom původu tohohle zvuku. To jim k tomu ještě chybělo. I Kyung přes svou tvrdohlavost věděl, že nemá cenu pokračovat v tomhle pření, když se na ně ve skutečnosti řítilo něco daleko horšího. Nechal by je jít, jistě, jenomže nemohl riskovat, že by prozradili i jeho. Zvlášť onen pes a malý chlapec. Právě proto mladíkovi překryl ústa rukou, aby nevydával žádné zvuky a společně s ním se skrčil k zemi. ”Když neuslyší žádné zvuky, měli by jen vklidu projít. Zpacifikuj si psa, ať nás neprozradí. Přiblížil se k dívce, dítě stále nepouštěl, místo toho očima těkal po místnosti a hledal cokoliv, kde by se dalo skrýt v případě, že by jedna z těch odporných stvůr chtěla vlézt dovnitř. Opatrně se pak narovnal a snažil se zahlédnout něco ze špinavého okna, aniž by byl vidět. ”Je jich sedm. To bychom zvládli, jen nepoužívej zbraň. Výstřel by mohl přilákat další. Kdyby se některý dostal dovnitř, něčím mu prostě uraž hlavu.” Mluvil tiše a rychle, protože jim docházel čas. Strčil chlapce pod jeden ze stolů, sám si schoval zbraň a nachystal si luk, kdyby ho náhodou musel použít.

Ta tichá chvíle plná strachu a úzkosti trvala snad celou věčnost. Kyung sice strach neměl, ale mohl ho cítit z malého chlapce, stejně tak jako nervozitu z oné dívky. Měli důvod se obávat, Kyungsoo ne. Jeho luk a střelecká schopnost jej zatím nezradili a on neměl v plánu nechat se porazit tak malým stádem zombie. Sedm. Co to bylo oproti tomu, co už viděl? Když už měl zemřít, tak alespoň s nějakou hrdostí, rozhodně by se nepoddal nějakým sedmi procházejícím obludám. Když už se zdálo, že jejich plán zabere a chrčení se čím dál více vzdalovalo, náhle se ozval zvuk roztříštěného skla a Kyung si na krátký okamžik dovolil zavřít oči a dlouze vydechnout, snad aby zklidnil vztek, který se v něm vzedmul jako písečná bouře. Téměř s jistotou tušil, co bude následovat a ještě před tím své oči otevřel a upřel na dívku, tentokrát v nich však nebyl chlad, dokonce ani lhostejnost. A když se jeho rty skřivily do škodolibého úsměvu, nebylo pochyb. Kyungsoo se jí vysmíval, protože narozdíl od ní, on bojoval sám za sebe, ona měla na krku malé dítě. Na víc však již nebyl čas a černovlasý mladík stál vmžiku na nohou a už jen sledoval, jak se jeho šíp zaráží do hlavy jedné z chodících mrtvol. Vážně by si někdy zasloužil metál za své rychlé jednání.
Ani se neohlédl a vyrazil vpřed pobít více těch potvor, které měly tu troufalost vlézt až dovnitř budovy. S lukem to byla sice rychle odvedená práce, ne však nijak zábavná a Kyung i přes to, že měl u nohou již tři mrtvá těla, nebyl tak docela spokojen. Ještě že lidé nedokázali číst myšlenky, asi by se nad ním docela podivili. Asi nejen to. Kyungsoo to neměl v hlavě zrovna dvakrát vpořádku, když se jednalo o boj a zabíjení. Během krátkého času, kdy se zbylí zombie dobývali dovnitř, zrekognoskoval vše, co bylo poblíž a když zahlédl kuchyňský nůž, chňapl po něm. V okamžik, kdy luk pokládal na jeden ze stolů, se přiřítila další příšera, načež hned od něj dostala ránu do tlamy, až to zapraskalo. Kyung neváhal a nůž zabodl přímo doprostřed čela útočníka, vydělal jej a znovu zabodl a pokračoval až do doby, dokud se obličej zombie neproměnil v krvavou břečku. Zapřel se mu do hrudi, čímž jeho ochablé tělo vyvedl z rovnováhy a postava se zhroutila k zemi. Otočil se, aby zabil dalšího podobným způsobem, jenomže když se do jeho zorného pole dostala dívka hluboce dýchající, zjevně znavená bojem, jeho pohyb na chvíli ustal. Až když se mu do kůže na hrudi zaryly dlouhé pařáty, uvědomil si, jak hloupě si počínal. Zasténal bolestí, ale ani ta jej neodradila od toho, aby vetřelce jednou ránou zabil. Bolest jakoby v něm probudila ještě větší zvíře a on se zbavil všech, až kolem něj ležela pouze mrtvá těla a jeho hrudník se rychle zvedal pod tou námahou. Věnoval krátký pohled dívce, než popadl svůj luk a vyběhl z restaurace jen proto, aby se ujistil, že už jich víc není. Kolem budovy už jim nebezpečí nehrozilo. Prozatím, jak tak Kyung za chvíli zjistil. Upřel svůj pohled do dálky a byl by si přál, aby se mýlil v tom, co viděl. K smůle všech přítomných ne. Vběhl zpět dovnitř a začal pobírat v rychlosti nějaké konzervy, přičemž seznámil děvče s nejnovějším vývojem situace. ”Na cestě sem je další stádo, tentokrát daleko větší. Musíme vypadnout, jinak nemáme šanci.” Jeho hlas byl opět klidný, tichý, na to, jaké informace sděloval. Hold už to takhle bylo. Ujistil se, že ho dívka dobře chápe jediným pohledem na ni a na její výraz, než zavelil, aby všichni opustili budovu. Stádo se pohybovalo z druhé strany, než Kyung přišel a mladík dobře věděl, že se musí vydat úplně jinudy, protože když sem mířil, nepotkal po cestě nic, kde by se mohli skrýt. Navíc tak nějak předpokládal, že zombíci budou pokračovat rovně, pokud je ovšem neucítí nebo neuslyší. Bylo potřeba vytvořit si náskok, aby bylo jisté, že se za nimi nevydají. V otevřeném terénu by neměli šanci.
Kousek před nimi zahlédl stromy a rozběhl se tedy tím směrem, nezapomněl však průběžně kontrolovat, jestli ho tam ti následují. Sedmiletý chlapec však rozhodně neměl šanci stíhat jejich tempo a pokud by jej nesla dívka, již teď docela vyčerpaná bojem, jejich rychlost by se zpomalila. Ještě byla možnost, že by je zde mladík nechal a on sám ani nechápal, proč to neudělá. Snad protože se mu vybavila jeho vlastní malá sestra? Těžko říct, ale to teď bylo jedno. Přehodil si luk na záda, aby měl volné ruce a počkal, až ho dívka s chlapcem doběhnou. ”Ponesu ho.” Jeho hlas nepřipouštěl námitky a on dítě zvedl, jakoby nevážilo ani gram, než se opět rozeběhl směrem ke shluku stromů. Tam by na ně nemuselo být vidět, navíc i poryv větru byl na jejich straně, vlál od severu, takže je ty hnijící mrtvoly nemohly ani cítit. Konečně vběhl mezi vysokou trávu a keře a když si byl jistý, že na ně opravdu nejde vidět, položil chlapce na zem a sám se udýchaně opřel zády o strom. Bolest po škrábnutí se ozvala vzápětí, přes vypjatou situaci ji ani nevnímal, ale nyní tiše sykl, když si všiml, jak se látka trika nalepila na ránu. Jeho oči se upřely na obličej dívky, viditelně polkl. Mohl doufat v jediné, že škrábanec nevede ke stejnému osudu jako kousnutí. A že do pár hodin nedostane horečku.