|
|
Koleje
Jul 11, 2019 18:47:42 GMT
Post by Winslow on Jul 11, 2019 18:47:42 GMT
|
|
|
|
Koleje
Jul 21, 2019 13:41:37 GMT
Post by Alexandra Thea Winters on Jul 21, 2019 13:41:37 GMT
Už to bylo pár dní co měla nějaké ty přestávky na zastavení. Najednou ji to přišlo zbytečné a navíc měla chvílemi pocit jako kdyby se kvůli díře ve stehnu už znovu nepostavila, kdyby se posadila. Přišlo ji taky, že mrtvoly ji sledují na každém rohu a proto se nehodlala ani zastavit. Po dlouhé době vyšla z lesa, ve kterém pomalu žila na louku, která nebyla naštěstí moc velká. Nechtěla být při svém putování moc na očích, byla tichá jako vždy a už nemluvila, zase...Naposledy mluvila na tu malou holku, kterou potkala, pak pro ní zdržela mrtvoly, které možná tenkrát nechtěně přivolala i ona. Od té doby byla celá od krve, musela se přes ně probojovat a když se ujistila, že dívka prchla, začala prchat taky. Samozřejmě podepírání větví, aby nešlapala na zraněnou nohu ji ubíralo moc času a taky rychlost, takže narazila na další, které taktéž vyřídila rychle. Poté měla aspoň den poklidnou cestu, z lesa se dostala docela rychle, dostala se na místo, které snad ani neznala, ale pokračovala v chůzi až do dneška, kdy záhadným způsobem našla koleje, na kterých byl dokonce opuštěný, starý vlak, nebo aspoň vagóny. Zdálo se to čisté, no aspoň dostatečně, neboť zabila dvě chodící mrtvoly, co lačnily po jejím zřejmě chutném mase a nakonec se s velkým úsilím vyškrábala do vagónu, který byl opravdu prázdný a tak si jenom oddechla a konečně se zastavila. Noha ji bolela jako čert, musela se na to podívat, nebo ránu aspoň vypálit. Začala se rozhlížet okolo, spát rozhodně venku nebude, když tu měla takovou možnost. Ovšem místo toho aby se začala starat o sebe, rychle sundala batoh a vytáhla si svůj deník. Musela si zapsat úplně všechno co zažila a hlavně to, že potkala malou holku, konečně někoho živého, někoho kdo byl po jejím boku na chvíli a přeci jen neumřel. Zvedlo ji to naději, doufala že potká buď tu dívku ještě jednou a nebo někoho jiného, snad mírumilovného. Nikdy nechtěla potkat zlé lidi, které by musela zabít, nebo s nimi bojovat. Na to neměla v tomhle světě ani sílu. Seděla na zemi, aby nebyla přes "okýnka" vidět a všechno si to zapisovala, samozřejmě stále hlídala okolí, aby byla připravena bojovat až do posledního dechu...
|
|
|
|
Koleje
Jul 21, 2019 14:44:16 GMT
Post by Mizu Winter on Jul 21, 2019 14:44:16 GMT
Po tom, co ošetřila mladíkovi pas ani nepřemýšlela, co bude dělat. Po bujaré noci nechtěla zůstávat dlouho. Spakovala si svých šest švestek a i s Maxem se rychle vydali z lesa pryč. Zachránil jim sice život, ale to, jak se choval před tím prostě nebyla dostatečná omluva. Táhla Maxe rychlou chůzí za ruku tak dlouho, než konečně les opustili. Koleje? Vážně koleje? Trošku zamračeně na ně hleděla a s povzdechem pustila chlapcovu ruku. Možná doufala v něco, kde si třeba sednou, nebo naberou nějaké oblečení, no koleje jí zkrátka moc nepotěšily. Rozešli se tedy po nich a po zapískání se k ní přidal i černý vlčák, který šel po jejich boku. Bylo možná až velké štěstí, že nepotkali žádnou z těch potvor.. Inu, ale jakmile se nad tím zamýšlela, už to tak bývá... Akorát si všechno tohle přivolala. Z nedaleka se ozvalo chrčení, které se přibližovalo rychleji a rychleji. Než se Mizu stihla nadát, jedna potvora na ní vyskočila z vysoké trávy a ona instinktivně vytáhla brokovnici a střelila jí do hlavy, která se rozpskla na několik částí a pokryla krví její obličej. Zase. Opět stiskla pevně ruku chlapci, nyní byli oba zase na útěku. Samozřejmě, že nemohli jít po kolejích, namířili si to přímo mimo trať a zanedlouho byli již ztraceni ve vysoké trávě. K jejich překvapení, po setřášnutí těch hnusných zrůd, se opět objevili na kolejích a dokonce ne prázdných. Vagóny a obecně vlaky měla Mizu nejraději, vždycky, když jela na dlouhou cestu vlakem, usnula. Také ráda pozorovala výhled z okna, obzvlášť, když vlak jel třeba zrovna okolo hradu, nebo nějakým velkým městem. Chlapec sdílel stejné pocity, proto se rychle rozeběhl sám k jednomu vagónu. "Dávej pozor, Maxi..." Starostlivě na něj ještě houkla jeho starší sestra a rozešla se nakonec pomalu k vagónu také. Chlapec, který bez ostychu vyskočil na stupátko a potom i do samotného vagónu. Tak nějak se rozhlížel kolem, než spatřil někoho sedícího na zemi. Byla to žena, něco psala. Nevypadala ozbrojená, ale co on veděl, rychle se zase otočil a seskočil z vlaku, spěchajíc za Mizu. Ta se k němu jen nechápavě nahnula a čekala, co z něj vypadne. "Někdo tam je..." Pošeptal jí. "Nějaká holka, sedí na zemi..." Dodal ještě. Mizu přejel mráz po zádech. Taková specifikace jí byla celkem k ničemu, protože to pořád mohl být někdo nebezpečný. Pomalu nastoupila do vlaku taktéž, před sebou měla hlavu brokovnice, prst připraven na spoušti. Otevřela dveře a i ona onou dívku spatřila. Byla zády k ní, možná dívka mohla již něco postřehnout podle zvuku, ale zatím tam na ní Mizu obestředně jen tak koukala.
"Kdo si?" Ozvalo se po chvilce odmlčení, když Mizu nasucho polkla. Neměla v zájmu jí ublížit, pokud byla přátelská, ale její priorita byla chránit bratra, takže se nemohla spolehnout na nic. Ani na to, že dívka byla očividně poraněná.
|
|
|
|
Koleje
Jul 21, 2019 16:11:44 GMT
Post by Alexandra Thea Winters on Jul 21, 2019 16:11:44 GMT
Nemám tušení jak se jmenuje...vypadala jako divoké zvíře, co nezná lidi. Líbila se jí moje baterka, měla jsem ji snad nechat? Měla jsem ji přemluvit aby šla se mnou? Ne...zbytečně by byla v nebezpečí, každý se mnou delší dobu je v nebezpečí. Četla si poslední větu co si napsala a jenom se podívala na náplň svého pera. Pomalu ale jistě docházelo, všimla si toho již posledně, ale teď náplň byla ještě níž a to se ji moc nelíbilo. Nakonec se podívala do deníku a tiše si povzdechla. Všichni stejně umřou, i já umřu a je jenom otázka času kdy mi vyprchá ubohá naděje. Poslední věc co napsala a nakonec jenom rychle zavřela deník a prohrábla si svoje špinavé vlasy od krve. Když sklonila ruku, všimla si dokonce že na ruce má nějaký divný kousek kůže pravděpodobně z mrtvoly. Rychle začala třást rukou, aby ten kousek z ní spadl a tvářila se u toho pěkně nechutně. Zasmála by se tomu, kdyby měla s kým... Raději nad tou myšlenkou zavrtěla hlavou, kousek něčeho, asi kůže setřásla z ruky a nakonec si ruku automaticky utřela do kalhot což byla ta největší chyba. Rovnou si projela přes ránu, sykla bolestí ale ne nějak hlasitě. Bolelo to, strašně moc, doufala že v tom nemá infekci a jenom uklidila svůj deník. Začala hledat věci v batohu nějakou knihu, kterou nepotřebovala, bylo ji to líto, spalovat ji, ale oheň potřebovala, potřebovala to vypálit. Její zbraň, obroušený kus kulometu jí ležel u nohy a ona se hrabala v batohu - nemohla si vybrat - dokud nezaslechla podivný zvuk, jako kdyby byl někdo za ní. Neřešila to, na mrtváka může během okamžiku hodit nůž, ovšem to najednou zaslechla hlas a tak hned přestala s hledáním knihy, pustila batoh, natáhla se po kusu kulometu a otočila se. Pokusila se postavit, ale z nohy se ji pustila krev i přes ledabylý obvaz a ona zase sedla s bolestnou grimasou na tváři. Všimla si dívky, samozřejmě i brokovnice a tak jenom sledovala. Nemá senu bojovat, brokovnice by ji udělala dost velkou díru do hlavy a o to nestála ne teď. Položila kus kulometu, aby věděla, že nechce bojovat a trochu zvedla ruce. Krev ji tekla z nohy, ale ignorovala to. Sledovala holku a jenom zvedla jeden koutek rtu. "Živá holka, nestačí?" poznamenala. Rozhodně nebude říkat jméno jen tak. Uvidí jestli ho prozradí ona a pak ho řekne i Alex, nebo aspoň po nějaké chvíli rozhodně ne hned teď.
|
|
|
|
Koleje
Jul 21, 2019 18:36:42 GMT
Post by Mizu Winter on Jul 21, 2019 18:36:42 GMT
Když se jí dívka skácela před očima k zemi, nevydržela tam jen tak stát a mířit na ní. Teď jí bylo naprosto jasné, že není nebezpečná, to, že zvedla ruce jí v tom ještě více ujistilo. Brokovnici přehodila na rameno a pomalu se rozešla k ní s pohledem na její stehno, které se barvilo do rudé červené. Její odpověď jí sice zarazila, ale nijak nepřekvapila, jelikož na ní ještě před chvílí mířila brokovnicí. Došla k ní blíže a podřepla si k ní. "Promiň za takový přivítání, jsem Mizu. Tohle je Max, můj bratr." Dala jí ruku na potřásnutí a malý klučina za ní popoběhl vpřed a jen tak na ní hleděl. Pak se ale přátelsky usmál a mávl na ní rukou. "Ahoj.." Špitl tiše a hleděl na ní, zatímco si klekl na jednu ze sedaček.
Mizu pak pohled znovu nasměrovala na její stehno a zakroutila hlavou. "Jak staré to je?" Zamumlala, zatímco sáhla pro svůj batoh dozadu. Dala si ho k sobě, hezky před sebe, zatímco si klekla a začala v něm šmátrat. Vyndala znovu zdravotnickou krabičku, utěrku a nějaké obvazy a že jich měla tolik... a čekala na její odpověď. "Pokud si neměla teplotu, nebo v té části necítíš tep srdce, infekce by to být neměla, ale rozhodně to stojí za dezinfekci, pořádný obvaz a nějakou mastičku na hojení..." Dodala trošku ustaraně a koukla na ní. Dobře věděla, že nemůže být pojízdná lékárnička, ale když dívku viděla, bylo jí zkrátka líto jí nepomoct. Možná v ní viděla až moc sebe, tu, kterou všechny skupinky odehnaly, proto musela cestovat sama. Navíc pohled do jejích nevinných očích ji taktéž nějakým způsobem uklidňoval.
|
|
|
|
Koleje
Jul 22, 2019 14:57:05 GMT
Post by Alexandra Thea Winters on Jul 22, 2019 14:57:05 GMT
Nechtěla vypadat za slabou, chtěla se spíše zdát jako někdo kdo se nebojí bránit i když ji teče hromada krve z nohy, ale už neměla sílu. Bylo to tou nohou to rozhodně, ale taky tím jak se nezastavila už pár dní a pořád pochodovala. Navíc... k čemu se bránit? Bylo pro ni dobrým znamením, že nebyla ani omráčená, když se dívka plížila za ní a navíc mohla být rovnou mrtvá. Málo kdo se v tomhle světě ptal, kdo je. Jenom se vzdala, a když ta dívka naproti schovala brokovnici pomalu dala ruce dolů, ale ostražitý pohled si ještě nějakou chvíli nechávala. Neměla moc velkou důvěru v lidi, zvláště ji to přišlo jak kdyby měla halucinace. Před chvíli psala do deníku o naději pro potkání malé dívky nebo jiných lidí a voalá byla tu holka a dokonce malý kluk. Když si podřepla k ní jenom se trochu nedůvěřivě posunula kousíček od ní a koukala na ni opravdu jako na ducha. Třeba to mám z té bolesti... pomyslela si a to už před sebou viděla ruku té dívky a najednou si všimla i hocha. "A-lexandra," zamumlala a ruku ji tou svojí od své vlastní krve stiskla a hned si ji dala zase k ráně, jako kdyby ji to mohlo pomoct uklidnit. Na kluka mávla jednom tou druhou. "Ahoj..," vydechla, bylo v tom poznat značné udivení, ale kdo by se nedivil, když najednou vidí dva živé lidi jen tak zničeho nic? Podívala se na svoji nohu a pak na dívku. "Asi..asi pár dní, chvíli jsem se nezastavovala," zamumlala jenom a pak už dost zmateně hleděla na holku, jak šmátrá ve svém batohu a jenom se následně zamračila na krabičku a na všechno ostatní. "Cítím jenom jak to strašně bolí. Co hodláš dělat?" zeptala se okamžitě a jenom ji sledovala. Opravdu chtěla Alex pomoci, i když znala jenom její jméno? To ještě nikdy neviděla. Nevěděla jestli se nechat, třeba bude pak požadovat něco na výměnu a ona by se svých věcí nedokázala zbavit. "Snažila jsem se to ošetřit, ale byla tma a ten klacek byl docela hluboko," řekla nakonec a jenom se natáhla pro batoh. Chtěla aspoň aby nepoužívala svoji dezinfekci, ocení pomoc samozřejmě, byla z toho strašně moc udivená ale nic neříkala, možná kvůli tomu, že poznala, že je dívka hodná a ten malý kluk by ji sám nic neudělal, dlouho nepotkala takhle milé lidi, možná proto se nechává ošetřit, jestli to je plán Mizu, aby s nimi Alex mohla nějakou chvíli být, neboť tahle přítomnost ji byla i docela dost příjemná a to během chvíle.
|
|
