Keith Murphy
Přeživší
"Darkness can kiss my worthless ass."
Posts: 13
|
Post by Keith Murphy on Aug 8, 2019 13:31:50 GMT
Možná by ji mohl začít věřit... Měl k tomu hned několik důvodů. První...nenechala ho tam umřít, druhý... nebyl pokousaný, třetí...neposloužil ani jako svačinka. Jeho myšlenky okolo toho se mu díky tomu uklidnili, ale stále...bál se kousnutí, o tom žádná. Raději si hlídal svůj vlastní zadek, i když se ji snažil pomoc byla stále agresivní a proto to už nezkoušel. Nechtěla pomoct? Fajn, její smůla, ale ať pa neukazuje že se Keith nesnažil. Zajímalo ho, jestli bude někdy méně agresivní, že by se mohl i na chvíli otočit, aby mu neskočila po krku. Jediná nevýhoda asi malé holky, zvlášť když s takovým pískletem neměl co dočinění nikdy v jeho životě. Samozřejmě on si ani neuvědomoval, že by byla naštvaná na něj, přeci jen...to ona jej chtěl zmlátit, ona nebyla nápadná. On jen chtěl přežít a taky nechtěl, aby byla jeho vina, že by je něco napadlo. Samozřejmě by mu bylo jasné, že on by byl návnada a holka utíkající, jak jinak...to čekal ode všech, vlastně i on by to udělal. Nikdy nezachraňoval nikoho komu šlo o život a v té situaci, kterou si právě představoval šlo i o jeho život a v tu chvíli uměl být pěkně sobecký, moc dobře to věděl.
Nechtěl být nějak zlý, proto tam dokonce nechal i svůj kousek jídla za ten její. Schoval si to všechno do batohu, který jen tak nepustí, přeci nebyl tak moc hloupý, aby se nechal obrat o zásoby od malé holky. Nakonec seděl kousek od ní, jenom vytáhl karty, které mu dokonce během chvíle zmizely z rukou a tak si nohy dal do tureckého sedu, lokty opřel o stehna a jenom ji sledoval. Třeba karty někdy hrála, on sám nebyl žádný profík, ale už několikrát to hrál. Většinu času samozřejmě sám se sebou nebo s matkou, ale to bylo už hodně dávno. Nechal ji, asi bylo špatné brát dítěti hračku uprostřed zkoumání. Třeba je jako pes, tomu se taky nemá brát kost... pomyslel si jenom, ale pak nad tím zavrtěl hlavou. Nemohl přece o živé osobě přemýšlet jako o psovi, i když by se k tomu docela hodila, když ani nemluví a furt je tak agresivní. Když si prohlédla všechny karty, čekal, že by je mohl dostat zpět, aby to vysvětlil, ale ona začala stavět domeček. Když ji to spadlo, jenom se ušklíbl a jak se odtáhla začal karty rovnat. "Když budeš chtít, můžeme domek postavit spolu, jde to lépe," okomentoval tu její snahu o trucování. Na malinkou chvíli nedával pozor, stihl srovnat karty na hromádku, ale to už si všiml jak se mu natahovala po batohu a proto jej odtáhl co nejdále od ní hezky za sebe. "Batoh ne," řekl hned, věci co má by ji ukázal, ale tak, aby mu je nemohla sebrat. Když najednou promluvila, zase na ni překvapeně koukl, a nakonec ji s povzdechem karty sebral. "Takhle," začal je míchat a jenom ji sledoval. "Položím balíček, vezmeš kousek odhrneš tři karty, jestli na těch třech místech nebude žolík, položíš vedle a já z toho většího rozdám sobě dvanáct a tobě třináct karet," všechno ji to názorně ukázal. "Máš jich třináct, protože vyhazuješ tu první, nějaká co se ti vůbec nehodí. Abys karty vyložila ven, musíš mít stejnou barvu postupku, třeba... jedna, dvě, tři a něco k tomu, tři jéčka, tři dvojky atd. Do kolika umíš počítat? Pokud mi to řekneš," pronesl jen. Vysvětloval by dál, ale netušil do kolika malá holka umí počítat, jestli vůbec umí počítat. Proto se zastavil a jenom doufal, že mu řekne aspoň tohle.
|
|
|
Post by Madelaine Graham on Aug 8, 2019 19:47:25 GMT
Těžko říct, jestli mu věří, ale spíš ji prostě málo zajímá na to, aby aby se ho mohla začít bát. Takže ani nezačala. Taky jí přijde takový zpomalený a ona je tady doma, tak z něj prostě takovej vítr nemá. Líbí se jí některý ty obrázky na kartách. Už je to dlouho, co si třeba malovala nebo kreslila, nikdy teda nebyla takový extra výtvarný tvor, ale malý dítě má svoje needs. A obrázky nějakejch chlápků na kartách jsou nejblíž, k čemu se zatím dostala. A taky by si mohla zahrát na vykladačku karet a předpovědět mu budoucnost. Třeba že ho v blízké době čeká smrt a potom jenom sledovat, jak bude vyděšený a nebude z toho moct spát. Jo, kdyby tak uměla vykládat karty, to by bylo teprve srandy. Nechce s ním stavět domeček, staví si ho sama. Když jí dá ten batoh z dosahu, jenom na něj znovu vztekle zamručí. Sleduje, jak ty karty míchá, to se nikdy nenaučila a vždycky se jí to líbilo. Když má ona míchat karty, tak je míchá jako nějaká čarodějnice lektvar, všechny pěkně na zemi. Kouká na to a sleduje, jak je pak rozdává a vysvětluje jí to. A fakt se snaží poslouchat, protože chce vědět, co a jak budou hrát. Dokonce je ráda, že dostala víc karet, protože to znamená, že je lepší. V počtu karet, který každý drží v rukou. Chvíli si je prohlíží a kouká zase na ty obrázky, takže ho zase tak moc nevnímá a jeho slova pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když si je všechny projde a uzná, že jsou docela fajn, alespoň jak soudí podle vzhledu, je jí jedno, jestli jsou to herně špatné karty. Pak si uvědomí, co to ten chlapec říkal. A že to hodně přehnal. "Do kolika umím počítat?! Myslíš si, že jsem úplně blbá?!" hodí na něj ty jeho pitomý karty a hned se zvedne, aby na něj mohla vzápětí skočit a dát mu pořádně do čumy. Hodně se o to snaží. Štve ji to, protože se k ní chová jako k někomu, kdo nechodil do školy. Možná nebyla nejlepší studentka, ale není malé dítě. "Ty!" snaží se ho praštit rukou do hlavy, "Jsi!" zase, dává si pauzy na slova, "Úplně!" zase, "Blbej!" nějak s tím skončí, je celá naštvaná a uraženě odkráčí za jeden stůl, kde si sedne na zem, zády k němu, aby na něj nemusela koukat. Měli by si pořídit takovou tu ceduli "počet dní od poslední nehody", ale u nich by to byl počet minut od poslední rvačky. A kdyby se dostali přes třicet, už by bylo co slavit.
|
|
Keith Murphy
Přeživší
"Darkness can kiss my worthless ass."
Posts: 13
|
Post by Keith Murphy on Aug 10, 2019 15:03:21 GMT
Stále byl nesvůj, v dětství na žádné návštěvy nikdy nechodil a nikdo nechodil ani k němu, takže nevěděl pořádně jak se chovat. Kdybych jen měl normální dětství, kamarády, kdyby mě otčím neznásilňoval.. Pomyslel si, ale pak se zase zarazil a hned sám pro sebe zavrtěl hlavou, nemohl na to myslet. Upadl by do záchvatu úzkosti a před tou holkou nemohl mít žádné záchvaty, věděl, že by nějak nepomohla akorát by se vysmívala a ještě by si do něj kopla. To si myslel. Pak už u ní seděl s kartami, které si přivlastnila během chvíle ona. Nechal ji, zatím se zamyslel a snažil se vzpomenout nad pravidly, které se pokusí podat tak, aby to ta holka pochopila. Asi s ním nechce stavět domeček, neřešil to, bylo mu to jedno, neboť se jenom nabídl, když nechtěla tak nechtěla. Protočil očima nad tím jak vzteklé zvuky vydávala, prostě jeho batoh byl jeho a to byla jeho poslední slova. Nakonec začal míchat karty. Pamatoval si na tu hezkou část dětství, kdy se s mámou smál protože jak se učil karty mu pokaždé uletěly někam jinam a oni je pak hledali, ale jeho máma se nikdy nezlobila, brala to s humorem. Divím se, že nějaké pěkné vzpomínky mám, řekl si pro sebe, ale to už začal s rozdáváním a s poklidným vysvětlováním. Jediné co na holce poznal, bylo to, že se snažila poslouchat. Nakonec co rozdal karty se podíval na ty své a pronesl tu otázku ohledně počítání, což byla asi ta největší chyba. Hned se na ni překvapeně podíval, proč se tak zlobí a pak si dal ruce před tvář a začal se sunout dál od ní. "Co tak vyvádíš?!" Řekl hned a mračil se. Hned jak se ho snažila uhodit chytil ji ruku a pak pro jistotu hned druhou. "Tak promiň! Ale já ani nevím kolik ti je, kdybys něco řekla mlčel bych tak se hned nevztekej!" Zahřměl i jeho už to její chování štvalo. "Nejsem blbej, jenom ty se musíš vztekat kvůli blbosti místo toho, abys normálně komunikovala, pak se nediv, že si myslím že jsi jen malá holka!" pustil ji a nechal ji trucovat. Sám trucoval, ano dospělý kluk trucoval, ale šlo to jinak? Opravdu ho naštvala, to jak se zachovala, místo toho, aby komunikovala a pak to hodí na něj? Tak to teda ne. Měl jsem se sbalit a odejít, řekl si pro sebe hned a jenom si povzdechl. Už mu bylo jedno aby tu holku nenaštval, bylo to zbytečné se snažit, když se naštve kvůli naprosto normální otázce, kterou by položil snad každý dospělý, který neviděl nikdy dítě nebo ji.
|
|
|
Post by Madelaine Graham on Aug 11, 2019 20:14:00 GMT
Je tak hodně naštvaná, že jeho první větu ani neslyší. A stejně by mu asi neodpověděla, nesedla by si na zadek a nezačala by mu vykládat, že ji tohle všechno štve a že očividně její přežívání bylo docela jiný levl než jeho, tak ať si nemyslí, že ona je tady to malý dítě. Když chytí její dítě, tak ji alespoň potěší, že už jenom apaticky neuhýbá, ale hned se mu vysmekne. To je dobře, jinak by musela použít nohy a rozhodně nemá problém mu nakopat obličej. Jak na ni zakřičí, tak se trochu uklidní, stejně rychle, jako to naštvání přišlo, tak zase odejde. Už ani nemá chuť si někam zalézt a klidně by si teď šla zahrát ty karty, kdyby ovšem ten chlápek nezopakoval, že je to malá holka. To ji naštve zase. Podruhé ještě víc. "NEJSEM MALÁ HOLKA!" zaječí na něj taky, ale od té chvíle, co ho praštila poprvé, se už stala dospělejší a možná na ni má ještě dopad jeho řeč, takže na něj nezaútočí. Jenom po něm hodí velmi nenávistný pohled. Pak si prostě vezme na záda svůj baťůžek, kterej tam jenom tak ležel, protože si ho s sebou bere jenom na nějaký větší mise, a vydá se cestou k východu. Ještě jednou se na něj podívá a kdyby pozorně poslouchal, mohl by slyšet různé nadávky typu "blbeček," a "pitomeček," které si mrmlá sama pro sebe. Naštvaně nakopne nějaký kus betonu, který se tam různě občas válí, a pak zmizí otvorem a hned se protáhne jednou dírou nejspíš po nějaké trubce. Pak prostě zmizí někam do tmy. Nejde pryč na dlouho a rozhodně se ještě vrátí, sama neví, jestli chce, aby tam ten chlápek ještě byl, asi jí to je jedno. Hlavně se potřebuje vyvztekat a vytrucovat sama. Přeci jenom, bojuje o svůj život a očividně před tímhle chlápkem i o svou čest, to jednoho unaví.
|
|
Keith Murphy
Přeživší
"Darkness can kiss my worthless ass."
Posts: 13
|
Post by Keith Murphy on Aug 15, 2019 11:26:38 GMT
Chvíli dost pochyboval, že se u ní zdrží nějak dlouho. Tohle neměl zapotřebí, mít u sebe někoho tak agresivního, kdo by se naštval kvůli blbosti, jako ona teď. Kdyby se chovala normálně, mluvila a nevrčela na něj, nebo kdyby mu tedy aspoň ten věk vyvrčela, když to vypadalo, že nic jiného neumí, ale ne ona se hned naštve. Keith tohle nepotřeboval se svojí povahou vnitřními problémy a se záchvaty rozhodně ne, pravděpodobně by takové chování prostě nevydržel dlouho. Byl rád, že se tak nějak uklidnila, neměl problém ji pustit, což udělal taky, protože nechtěl dostat nohou do obličeje, asi by ho to bolelo. Zdála se klidnější, zdálo se mu chvíli, že by se dokonce mohli vrátit i k poslední činnosti, aby si karty opravdu zahráli, ale to pak asi zase řekl něco blbě a ona po něm už křičela. "Ne? Tak mi to dokaž!" zavrčel nepříjemně. Myslel tím to, aby se uklidnila a řešila jejich problém normálně, ne vztekáním a útočením. Ovšem to už ji viděl jak si bere batůžek, nechápavě na ni hleděl a jenom protáčel očima nad těmi nadávkami. Nevěděl jestli se zvednout a jít s ní, to by asi už opravdu dostal tou tyčí a proto ji nechal prostě odejít. Chvíli tam jen tak seděl, možná to přehnal on, ale ona by měla mít respekt s tím že žádné dítě ještě neviděl a tak ani neví jak se chovat. Nakonec to vzdal, nechtěl být sám, ale chvílemi se zdálo jak kdyby to byl ten nejlepší nápad. Ještě než se zvedl se podíval na karty, ze kterých pak jen složil nápis promiň. Uměl se omlouvat, věděl, že to bylo špatné pohádat se, i když ona to tak vážně brát nemusí a nakonec se jenom podíval tam, kde zmizela. Chvíli přemýšlel jestli by se nevrátila hned, neomluvil by se ji slovně, ale nakonec si to zatrhl. Stejně by to bylo k ničemu jako celý ty. řekl si jenom a proto se zvedl, oprášil se a dal si batoh na záda. Možná tu měl zůstat počkat, ale raději půjde. Kdo ví, třeba na ni ještě narazí, nebo ji měl jít hledat? Mohlo by se ji něco stát. Nakonec se jenom nadechl a praštil se do čela. Samozřejmě že se rozešel za ní, bude si držet odstup jenom hlídat, aby se ji nic nestalo a až by byla v bezpečí šel by, pokud to bude opravdu tak.
|
|