Propadlé metro

Kolik to bylo dní, kdy se naposledy Keith zastavil sám netušil. Nespěchal, neutíkal... využil svého "umění" potřel se krví hniláčů - jeho název pro chodící mrtvoly - a chodil s nimi, nevnímal cestu, utápěl se v depresích, ukrytý pod krví a vnitřnosti na těle i ve vlasech tiše brečel, slzy mu znovu tekly po tvářích, dělaly si mokrou cestu přes tu krev a špínu. Jeho kulhavá chůze ho už unavovala - stejně jinou pomalu neuměl - a tak se od hniláčů ve městě nakonec odpojil a nechal svoje malinké stádo asi o šesti těch potvor odejít. Jen si jděte svoji cestou.. já budu zase sám.. pomyslel si a raději se stejně onou kulhavou chůzí, jako měla většina chodících mrtvol vydal někam přes město. Byl v bezpečí, sice ve smradlavém bezpečí, ale byl. Možná dobrá zpráva pro něj? Nesnášel to, když se mu zničeho nic zachránil život, těsně před umřením se mu jakoby něco zjevilo a proto se zase zvedl a šel dál. Chyběly mu drogy? Jistěže, dlouho neměl úsměv na tváři, dlouho se necítil dobře, chtěl to cítit, chtěl zazdít ten strach, že by byl snad už poslední na světě, když za tu dobu, co byl v apokalypse potkal jenom umírající lidi, kterým vlastně ani nepomohl. V jeho depresním období, co momentálně zase prožíval se dokonce cítil špatně, že se nezastavil, že ani blbý kousek vlasu neobětoval pro záchranu nějakého člověka, ale moc dobře věděl, že tenhle špatný pocit ho přejde, až se objeví další změna nálady. Potřeboval jen jeden prášek, opravdu by mu to stačilo... samozřejmě, to su myslel jenom on, nikdy nebude mít dost, ale chtěl jenom zastavit takový pocit, nebo ty záchvaty, které prožíval a nikdo u toho nebyl, nikdo mu nepomohl a to bylo to nejhorší. Že i v té pro něj nejtěžší chvíli byl sám...

Netušil jak dlouho se plazil, topil se ve svých depresích, nechával se užírat, dokonce i několikrát přiložil svůj vlastnotučně vyrobený nůž ke svému krku. Stáčí jen táhlý a silný pohyb... bude po všem, už budu volný... opakoval si v hlavě, ale asi neměl sílu na to, aby se podřízl. Moc dobře věděl, že to jsou jen jeho myšlenky, přeci jen pro svoji smrt si schovával nejstarší kulku co měl v kapse. Měl i jiné, ale tahle byla něčím speciální, sám netušil čím ale měl ji rád. S hlavou zakloněnou šel dál a dál, sledoval oblohu, už nebylo teplo. Zima přicházela a on to cítil i na sobě, přes to oblečení, které měl. Ani netušil, jestli si bude hledat nějaké nové, aby mu bylo teplo. Kdybych umrzl byl bych hezký rampouch no ne? Pomyslel si, jeho myšlenky běhaly prostě okolo smrti, okolo samoty a nicoty. Jak tak koukal na oblohu s mraky najednou nohou šlápl trochu do prázdna a včas se zastavil. Podíval se dolů, byla tam díra, přímo pod ním bylo metro! Rozhlédl se okolo, když v tom si kousek od díry všiml schodiště dolů, proto se rozhodl rozejít se ke schodům a nakonec rovnou dolů.

Když tak udělal, došel dolů, vytáhl si baterku a začal se rozhlížet okolo. Kupodivu tu nebyl nikdo, ani jeho milý hniláči. Nejistě se rozešel dopředu, samozřejmě si nesvítil pod nohy a proto najednou zakopl o nějakou nohu? Vsadil by boty na to, že to byl kus nohy, ztratil rovnováhu a spadl přímo do kolejí hned vedle starého metra. Baterku upustil ještě na chodníku, kde lidi měli správně stát a čekat na metro, svítila přímo na něj, ale on se nezvedal. Už neměl sílu, propadl tichému pláči, se záchvatem úzkosti a jenom se schoulil do klubíčka naprosto zlomený bez špetky naděje že by vůbec mohl někoho potkat.

Byl tak moc unavený, prakticky jenom chodil, mrtvý nikdy nespali a ani on nikdy nespal. Zvláště když chodil právě s nimi, ale teď mu najednou jedno jestli se zastavil - nebo snad spadl - prostě se už nedokázal zvednout zvláště se záchvatem úzkosti a samoty. Bylo to strašné jak tiše brečel, neměl sílu ani na pořádné naříkání. Nehnul se, musel vypadat jako mrtvola co už chce ukončit svoje putování, kdo ví jestli ani tak nesmrděl. Neměl sílu pro nic, sotva se nadechl, jenom tam ležel jako ta největší hromádka neštěstí, bez jediného pohledu ignorujíc že na něj svítí jeho vlastní baterka. Rukami si držel kolena, třesoucí bradu se o koleno snažil zastavit, ale místo toho se mu tak akorát povedlo kousnout do jazyka. Nevydal ani hlásku, cítil v puse krev, ale neřešil to. Ponořil se do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že by se k němu někdo plížil natož nějaká malá holka. Dával šanci aby ho někdo zabil, moc dobře to věděl, ale přeci jen... Kdyby ho kousl hniláč byl by konečně jedním z nich a už by si na to nemusel hrát. Silně totiž pochyboval, že by snad se dokázal zabít když by se mu tělem rozplýval virus a on by se stával někým... no nesmrtelným dokud ho nepotká nějaký člověk a nezastřelí mu mozek, alias poslední nějak fungující část těla po smrti.
Ležel by dál, nechal by se i trefit, protože si malé holky nevšiml až do té doby dokud nezakřičela, vlastně kdyby to neudělala pravděpodobně by měl dávno po jeho noze, na kterou zaútočila první. To Keitha probudilo k životu a proto hned ucukl. "H-hej! Po-čkej!" dal ruku před sebe vyhnul se další ráně a jenom se tou druhou začínal posouvat co nejdál ve snaze se po psychické únavě postavit na svoje nohy. Rychle sáhl po baterce a nasvítil ji před sebe. Do levé ruky si vzal svůj nůž, zbraň měl schovanou za opaskem, neviděl zatím důvod proč ji vytahovat. Viděl tam dívku, neútočil, i když by měl právo se bránit, když ho chtěl přetáhnout...holí? Opravdu? Nekomentoval to byl ticho a jenom si držel dost odstup. Je živá? No jasně že je! Bože, našel jsem někoho živého! No spíš..ona našla mě, ale to byl jen detail. Povídal si pro sebe a baterku sklonil aby ji nějak neoslepil to nechtěl, zranit živého člověka, když to nebylo nutné.

Nedivil se, že ji vlastně nešlo pořádně se trefit - ne že chtěl být trefen -, byla totiž malá, nebo toho si aspoň všiml...Nemohla mu být ani po pas, nebo maximálně tam, ale víc ne. Jistě on nebyl žádný dlouhán, byl normálně vysoký ale ona opravdu vypadala jako malé pískle, no divoké pískle. Měla zřejmě docela dost zápalu pro to, aby se aspoň jednou trefila, ale on jak byl hubený, a šlo na něj hůře vidět toho hned využil a vždy se mu podařilo vyhnout. Bylo by to zvláštní po tom všem umřít rukou malé holky, co ho chce umlátit nějakou kovovou holí, či co to bylo no ne? To si rovnou mohl podříznout, nebo snad i zastřelit tou kulkou co si schovával. Musel si oddechnout, když tu dívku dokázal zastavit před tím, než by se dokázala trefit do jeho partií, věděl že by nestihl tentokrát uhnout a určitě by ho to pekelně bolelo. Jenom se postavil, snažil se držet klidně, aby ji snad nějak nenaštval, nechtěl. Dokonce byl připraven na nic se ptát, jen si ji chtěl prohlédnout, tak nějak věřil že by mu to mohlo stačit pro to, aby se mu do hlavy vrylo že přeci jen není na tomto světě sám, že by mohl ještě někoho potkat. Ale měl snad důvěru, aby mohl s někým zůstat? Lidi v jeho věku ho děsili, stejně jako dospělí muži po svém nevlastním otci...Pochyboval že by s někým mohl zůstat, že by někomu mohl věřit. Nad těmi myšlenkami o budoucnosti jen zavrtěl hlavou, asi nebyl nejlepší nápad o něčem takovém přemýšlet, když pro něj byla jen otázka jak dlouho bude asi ještě žít. Sledoval ji, jak se zastavila, ale nic neřekla, trochu ho to zamrzelo, ale bylo čemu se divit? Ne. Rozhodně ne.

Trochu uvolnil svoje svaly, když vypadala že trubkou útočit už nebude, tak na ni jenom posvítil, musel si ji prohlédnout mnohem lépe, neboť se mu do hlavy dostal obrázek, že by trubku vyměnila za nějakou pořádnou zbraň a chystala se ho rozstřílet na kusy. Netušil, že by ji to mohlo pořádně namíchnout, proto se mu okamžitě na tváři usadil překvapený a dost nechápavý pohled jak na něj vystartovala. Možná byla ještě dítě, ale Keith se ji dost lekl v tu chvíli, jak kdyby se zničeho nic proměnila na hniláče, dětského hniláče - na to přišel jen díky zvukům, které vydala během útoku - a raději hned couvl, aby si držel osobní prostor. Nemá vzteklinu? Pomyslel si jenom a světlo trochu sklonil, jen tak automaticky, pořád neměl tušení, že by mohla jít po něm kvůli tomu a to už si všiml jak mu chce vzít jeho vyrobený nůž a proto okamžitě zvedl ruku - výhoda vysokých lidí - a tou, kde měl baterku ji jenom zastavil. Měl chuť ji zastavit tím, že by ji dal ruku na čelo, aby viděl to vtipné hrabání, co viděl už v tolika filmech, kde byli sourozenci a starší vždycky něco takového tomu mladšímu udělalo. Bylo to opravdu komické, ale tady se bál, že by pokus o vtip a pro ulehčení situace by se nemusel vydařit, když se zdála tak... no divoká. "Jestli mě kousneš nepřej si mě!" snažil se ji pohrozit a chvíli ji držel za její malé rameno. Už na ni nesvítil, svítil do země, a to bylo ideální, hezké přítmí tak aby oba viděli normálně a ona mohla konečně i vidět jeho tvář. "Můj nůž, když budeš hodná, huh...nepoužiji ho, tak se klidni," trochu ji od sebe odstrčil a jenom na sebe posvítil. Nechtěl mít taky vzteklinu, jestliže nějakou ta dívka měla, proto jak na sebe posvítil jen velice pomalu ukazoval jak nůž schovává. No co, ona trubku taky odstranila, tak neměl ani důvod ten nůž držet. Rozhodně by si ho nenechal ukrást, ta holka byla rychlá a proto skenoval každičký její pohyb, i když to bylo docela zbytečné. To její máchání, kterému snad říkala boj? Kdo ví jak to nazývala bylo spíše vtipné a vůbec by ho to nebolelo, ani by to s ním snad nehnulo, ale...děsilo ho to. Nikdy neměl sourozence, nezvládl by mít sourozence ale to jenom kvůli jeho nevlastnímu otci, nedokázal by sledovat jak by bylo ubližováno i někomu dalšímu než jemu. Zavrtěl nad vzpomínkami hlavou, jenom tam stál, lehce ruce před sebou, ale nesvítil na ni už ne, byl spokojen se světlem co bylo a jenom s velkým doufáním čekal, sledoval ji jestli budeš už klidnější. Rozhodně nechtěl nějaký kousanec od člověka, stačilo mu že si na jeho maso dělají zálusk mrtvoly a ta holka vypadala opravdu divoce a tak by se kousání nedivil.

Docela se bavil, ovšem s tím jeho humorem mu přišlo vtipné snad všechno, tedy neštěstí druhých, vlastně směje se i svému neštěstí, neboť si aspoň uvědomoval jak moc ubohý je a to bylo krmivo pro jeho deprese. Snažil se tu holku nějak uklidnit, to opravdu vypadal jako hniláč? Jo vlastně...byl potřený jejich krví, vnitřnostmi a vším tím možný nebo i nemožným sajrajtem. Nelíbilo se mu jak se ta holka chovala, i když co on o výchově dětí mohl vědět no ne? Nic, naprosté nic a tak si ji jen snažil držet od sebe. Byl rád, když se zklidnila, bylo to pro něj tak akorát vynaložení jeho uschované energie, která vlastně byla stejně na minimum, ale to mu nevadilo. Sledoval ji, jenom si ji hlídal pohledem, aby po něm fakt neskočila a nekousla mu snad ucho nebo něco takového. Pak ji lehce odstrčil, nechtěl ji nějak ublížit, to mu přišlo naprosto zbytečné, co by mu mohlo dát malé mrtvé tělo? Nic, spíše byl rád, že žila, protože to byla pro něj mnohem větší naděje než to aby byla na hranici života a smrti a on by ji musel pomoct, což by vlastně neudělal. Nikdy to nedělal, nenasazoval vlastní krk.

Byl až moc zamyšlený, aby si všiml toho jak mu dupla na nohu, proto bolestně zasyšel. "Potvoro!" zavolal na ni okamžitě a chtěl jít hned za ní, ale pak uslyšel ránu a jenom tam posvítil baterkou. Přemýšlel jestli by tam šel, přemluvil by ji aby s ním na chvíli zůstala, aby si zvykl na to že prostě někdo žije a ona by si mohla jít pak vlastní cestou, ale vzdal to. Věděl, že jeho s ubohým já, které nic nesvede, které nedokáže ani uklidnit malou holku nechce nikdo být. "Všichni utíkají...nikoho nemám," mumlal si tiše, prostě se svezl podél zíďky zase na zadek a jenom sledoval tmu před sebou. Neměl sílu se zvednout nic takového. Když poznal, že první člověk po tom všem co zažil stejně utíká. Tiše si povzdechl a začal se mlátit pěstí do čela. Ani netušil jestli ta holka tam stále je, snažil se to ignorovat, když utekla ona. Navíc...proč by se vracela, když je Keith taková...no nicka jednoduše řečeno. Mlátil se pěstí do čela, byl to snad jeho druh sebpožkozování? Ani netušil proč to dělá. Mumlal si depresivní věty, kterého ničili jak zvenčí tak i zevnitř. Prostě už nic neřešil, jen ať si ho sežerou všichni, jen ať si ho ta holka okrade, kašlal na to, už nemohl..

Když se konečně po strašně dlouhé době rozhodl, že by byl schopen i s ničím pomoc, jen aby se mu ta holka neztratila z pohledu ještě chvíli, vymstilo se mu to tím, že nestihl ani říct jak moc by mohl být užitečný - nepočítaje svoje slabé chvilky - a už cítil jen bolavé prsty na noze. Ta holka měla sílu, nebo on měl špatné boty. Určitě to bude botami, protože z jeho častého chození jsou pěkně ošoupané, špinavé a na špičkách měl dokonce i nějaké stopy krve a malé kousky, masa? Raději nechtěl vědět co to je. Ke všemu mu na levé noze málem palec vyčuhoval ven, neboť se mu tam dělala díra. Zespodu moc dobře věděl, že tam má nějaké ty díry, protože když se mu nepodařilo vyhnout jakékoliv kaluži, ať už od vody, nebo dokonce od krve a neplánovaně do ni šlápl, hned cítil jak se namočily jeho jediné ponožky. Měl bych si najít věci, opravdu jo. Pomyslel si jenom, ale pak jeho myšlenky zmuchlal do nějaké koule a podíval se na tu holku jak se natáhla. Chtěl ji pomoct, byl by toho schopen i přes svoje depresivní chvilky, ale právě ony deprese vzaly kontrolu a on si prostě usmyslel, že i kdyby ji ruce vyčistil posledním zbytkem dezinfekce co měl, dupla by mu znovu na nohu a utekla. Tak nějak si to myslel, že by se mu tohle stalo, protože...no s ním nechtěl být nikdo. Proto upadl do své slabé chvilky, kde si jenom mumlal všechno co by ho zničilo. Neměl sílu na to ani brečet, ale plácat do čela to jo. Už tu holku ani nevnímal tak nějak si myslel že odešel, baterku nechal ležet hned vedle sebe a nakonec jenom hleděl před sebe. Nechal myšlenky jen tak kolovat, sáhl si do kapsy jestli tam je opravdu ten náboj. Chtěl odejít? I když viděl konečně někoho živého kdo zrovna nevypadal ani v tu chvíli na umření? Moc nad tím přemýšlíš, kdybys chtěl umřít...nepřemýšlíš... řekl si pro sebe a pak jenom zničeně zaklonil hlavu.

Chtěl být sám, vlastně byl sám celou dobu tak proč chtěl něco co už měl od narození? Samotu? Ovšem tady nikdy není klid, kdy by si mohl urovnat jeho depresivní myšlenky, aby ho ta nálada přešla. Na to přišel, když najednou zaslechl hodně divný zvuk. Okamžitě narovnal hlavu, neboť ji do té doby měl zakloněnou, ani krk ho nebolel. Podíval se do tmy, v tu chvíli ho snad ani nenapadlo posvítit tam baterkou, byl moc zaujatý tím zvukem. Měla tu ještě někoho? Měl bych se bát okradení, které ona nezvládla? Přemýšlel potichu, tak aby jeho myšlenky nikdo neslyšel. Nebo to taky mohl být hniláč, kterého se bát nemusel, když vypadal jako on. Proto se ani nehnul, jenom mhouřil očima, jestli by poznal co to je, ale nic neviděl. Nežijí tady dole i jiné věci? Pomyslel si jenom ale pak si uvědomil jak to zní. Padalo tam něco kovového z toho mu přeběhl mráz po zádech. Cítil na sobě pohled, proto pootočil hlavu a všiml si té holky. Ona neodešla? zeptal se sám sebe. Přemýšlel jestli by se i on nezvedl, ale on tam klidně mohl jen tak sedět, hrát mrtvého brouka, a počkat až to něco, ať to bylo cokoliv přejde, aby mohl zase upadnout do depresí. Ale taky přemýšlel o útěku, kdo ví jestli na světě nebyly nějaké vylepšené mrtvoly, co by prokoukly jeho masku a on by už nestihl utéct. Další zvuk padání kovu a to už si všiml jak ta dívka zmizela někde ve tmě a on pocítil ty doteky samoty. Stále se rozmýšlel, mohl jít za ní, nenápadně a dokud by se nezastavila. Poté by ji mohl poprosit aby zůstal, aspoň na chvíli, ale ne...to on nedělal. Nesnášel prosení, když jako kluk prosil, aby všechno přestalo, bylo to mnohem horší a pokaždé stejně skončil pod otčímem bez oblečení se slzami na tvářích a velice bolestným pocitem. Zavrtěl hlavou, nemohl na to myslet, zrovna teď ne. Na chvíli zavřel oči, tak nějak tušil, že by mohl mít čas, no při nejhorším by umřel jinak než svojí kulkou či nožem. Potřeboval tu chvíli, musel zapomenout, jinak by nedokázal udělat ani krok.

Z té jeho snahy zazdít ty nechutné vzpomínky ho vyrušilo až chytnutí za ruku, o kterou si opíral čelo. Zmateně zvedl hlavu a díky stínu baterky poznal malou postavu. Ta holka! Ona se vrátila? Jeho myšlenky díky tomu nabraly jiný pochod. Cítil jak se ho snažila odtáhnout, proto povolil svaly, chytil baterku a začal se dobrovolně stoupat na nohy. Snad neposloužím jako svačina. Pomyslel si. Buď ho zabije ona, aby měla jídlo, pokud byla kanibalka, nebo ho prostě podstrčí tomu, co se k nim blížilo. Nevěděl, ale pak najednou během vteřiny věděl, že tu půjde o pomoc. Když promluvila hleděl na ni. V hlavě se mu rozsvítila vzpomínka na film o Frankensteinovi, přesněji ta část, kdy šílený vědec přivedl monstrum k životu a bylo slyšet ta klasická hláška: 'ONO TO ŽIJE!'. Byl na tom podobně, avšak jeho mysl křičela: 'ONA MLUVÍ!'. Myslel si, že to neumí, ale hned jak promluvila, na nic nečekal. Bylo to pro něj něco jako další znamení, že by měl jít tedy s ní. Proto jenom pokýval okamžitě souhlasně hlavou a jen se nechal tahat do stínu. Nechápal sice, proč poslouchal rozkazy od malé holky, které nemohlo být více jak 13 let, ale prozatím to nechal, i když on je ten starší. Jak dlouho s ní zůstanu? přemýšlel a jenom se schoval s ní ve stínu, ve snaze našlapovat velmi tiše. Stále smrděl jako hniláč, kdyby šlo všechno do kopru jako odvděčení by ji ukryl, to už měl v hlavě dávno, ale když není třeba není nad tím moc uvažovat, použije to jako poslední možnost, protože to bylo velice riskantní a tak raději byl pro útěk, nevědíc kam a tak se ji nechal vést.

Stále byl překvapen z toho, jak se mu rozhodla pomoct. Nikdo mu nikdy nepomohl, na všechno byl sám. I teď čekal, že bude sám, že bude utíkat a pak si zase najde nějaké malé stádo, se kterým bude chodit dokud jeho smrad neustane. Nebo dokavaď nepřestane pršet a on nebude zase čistý a nebude muset párat dalšího hniláče. Snažil se být potichu, aby zbytečně nepřivolal mrtvé, ale to zřejmě bylo naprosto neužitečné. Rychle couvl, aby ho nekopla. "Tak promiň, že se snažím!" zavrčel jenom naštvaně. Copak nemohla promluvit? Když ji přišlo něco špatně měla to říct, neboť tímto stylem bude za chvíli celý pokopaný a kdo ví jestli k tomu nepřidá ještě něco. Stále se strachoval z toho kousání, pokousaný být opravdu nechtěl a k ní se to tak moc hodilo a proto ho to děsilo.

Když ho pustila, podíval se na ruku, kde mu přibyla trocha krve, proto se jenom otřel do kalhot, což vlastně nijak nepomohlo když i ty měl špinavé. Uvědomil si, že musí mít nějaké ranky, že by ji pomohl? Napadlo ho to přeci už před tím, tak proč to nezkusit. Viděl jak se rozešla, on tam malou chvíli stál, přemýšlel jestli půjde s ní. Samota je na nic, jdi. řekl si v hlavě a proto se nakonec rozešel opravdu za ní, když ani nevypadalo, že by ji to nějak vadilo. Sám musel běžet, aby ji vůbec stačil. Lezl tak jako ona. Přiběhl k vlakové soupravě, vlezl do ní hned za ní a pak došel k těm divně zkrouceným dveřím. Nebyl nějak tlustý, proto to zvládl bez problému a potom si protáhl batoh hned za sebou. Když se narovnal, otočil se a hned se mu naskytl pohled na schody. Chvíli ještě přemýšlel jestli by měl jít úplně za ní, stále nebyl ujištěn o tom, že by byl svačinou pro ni, nebo pro nějakého mazlíčka. Nakonec nad těmi myšlenkami zavrtěl hlavou. Měl by to brát pozitivně no ne? Když ji to nevadilo, neházela po něm věci aby se ztratil znamenalo to, že s ní být může, tedy aspoň si to myslel. Proto se rozešel po schodech až do té místnosti. Když tam vlezl, začal se rozhlížet okolo. Byla to zajímavá místnost, on ji snad ani neznal. Šel pomalu za ní pohledem, který jasně ukazoval nejistotu a nakonec pohodil batohem a koukl někam jinam než na ni. "Díky, jinak..jestli chceš, můžu ti to ošetřit, mám trochu dezinfekce," poznamenal jenom, chtěl ji pomoct, uměl to. Když tedy lidé nebyli na pokraji svého života a on nemusel nasazovat ten svůj, ale to teď nehrozilo tak proč nepomoct? Navíc bude to aspoň vypadat tak, že ji je vděčný za tu její pomoct, kterou sice nepotřeboval, ale už tak pro něj znamenalo dost to, že ho tam nenechala.

To nemá vychování?! zeptal se sám sebe. Jeho nálada se měnila v o něco lepší, pomalu, ale jistě. Spíše už nebyl tak depresivní, nebo nemyslel na sebevraždu. Tentokrát myslel na tu holku, která vypadala, jak kdyby jeho výhružky nebyly nějak velké. To ho štvalo, vždycky měl pocit, že by mohl být aspoň trochu nebezpečný, ale když na něj ta holka vyplázla jazyk, na nebezpečnost to rozhodně nevypadalo. Taky vypadalo jako by neměla zájem, ale Keith se i tak rozhodl jít dál, nechat své nohy aby ji následoval. Možná to je test, test, abych byl v klubu. Pomyslel si jenom. Stále ji nevěřil, i když šel za ní byl neustále opatrný, aby na něj nevyskočilo nic ze tmy. Nějaký mazlíček, nebo další člověk, co by ho okradl a on přišel naprosto o vše, co měl, i když toho nebylo mnoho. Netušil, jestli s ní zůstane, ale...bylo by to příjemné, alespoň pro něj.

Byl nejistý, ano trochu se bál malé holky, neboť už podle toho jak na něj cestou a na kolejích útočila to vypadalo, že má energie až moc což bylo přesně opakem Keitha. On neměl energii žádnou, měl chuť si prostě lehnout, odpočinout si, ale nemohl, když ji nevěřil. Usnul by a už by se nemusel probrat, to ne. Takto neumře. Rozhlížel se stále okolo, dokud se jeho pohled nezastavil na té dívce a chvíli si ji neprohlížel. Měl čas, mohl a tak to využil. Nedokázal tipnout věk, neznal moc malých dětí, takže věk dal stranou. Nechápal, proč byla sama. Neměla by mít rodiče? Nebo sourozence? Zeptal se sám sebe, ale nakonec nad tím zavrtěl hlavou, zahnal to, protože by jinak nevydržel a zeptal by se. Stejně ti neodpoví, třeba neumí nic jiného než jdeme. Znovu si řekl v hlavě a nad tím se zamračil. Děsilo ho, že si začal povídat sám pro sebe, rozhodně by měl přestat. Za chvíli si vymyslí nějakou osobu a to bude hodně špatné. Schizofrenii opravdu nechtěl. Nabídl se, tvářil se sice stále zničeně, ale uvnitř ji chtěl pomoct. To ho však přešlo, když najednou viděl ten její pohled. Okamžitě se zarazil, dokonce přimhouřil oči jestli viděl dobře, jak se mračí. Okamžitě poznal, že dezinfekce asi ne a tak jen zvedl ruce, jak kdyby ji chtěl dokázat, že teda dezinfekci nepoužije. Ten pohled byl strašidelný, dost vážný a proto to raději vzdal. Sledoval ji jak si sedla na zem, on tam ještě stál a pak se jen pootočil ke stolu. Viděl tam sušenky, které ho okamžitě zaujaly. Jenom se podíval na tu holku a pak zase na sušenky a opatrně přešel ke stolu. Přišlo mu nevhodné vzít si a nic nenechat, proto si sundal batoh, vytáhl malinký pytlík se sušeným masem - poslední co dokázal sebrat v obchodě, když nebyl potřen krví - a jeden větší kousek položil na krabičku od sušenek a vzal si onu jednu sušenku. Výhodná výměna za kousek cukru, potřeboval ho. Sušenku držel v ruce a nakonec když si hodil batoh zase na záda s masem uklizeným posadil se naproti ní a jenom se stále rozhlížel okolo. Napadla ho jedna věc, vlastně dvě. Nechtěl tam jen tak sedět, když viděl živého člověka. Proto z vnitřní kapsy vytáhl balíček karet, sice už špinavých, ale daly se použít. "Asi nechceš hrát že?" zkusil to, možná to byl jeho pokus získat si její důvěru..jo bylo to tak. Chtěl získat její důvěru a pokud možno být s ní co nejdéle.