Polní cesta

Přeživší. Slovo, které dokázalo na Joaově tváři vykouzlit úsměv, stejně tak jako u Elijaha způsobit záchvat pláče. Ano, myslel na toho chlapce. Uvažoval, jak si vede, ostatně jako zbytek skupinky. Nechal je před necelým dnem na statickém místě, doufaje bezpečném, avšak člověk si nemohl být ničím jistý. Ne teď, ne tady. Doufal, že se jim nic nestane, nerad je nechával samotné, musel však. Nicol si poranila nohu, nebyla schopná ujít velké vzdálenosti, které skupinu čekaly a k tomu všemu jim došlo jídlo. Takže co dělal teď Joa? No... byl na lovu. Ne poprvé, přesto však nervózní, protože cítil tíhu zodpovědnosti na svých ramenou. Byl zodpovědný za ty tři mladé, kteří se k němu přidali, nedokázal si představit, že by se jim něco stalo. A přitom je skoro ani neznal. Ne že by Joa rychle přimknul ke každé bytosti, co potká, vlastně byl vždy zvyklý víceméně dělat všechno sám. Ano, samotář. Začátky apokalypsy překonával jako samotář a on by na tom osobně nic neměnil, jenomže je nemohl nechat tak. A konec konců se ukázalo, že je přeci jen příjemné mít v tak těžkých dnech nějakou společnost. A taky podporu. I když jako podpora tu byl spíše on. Nu co. Nestěžoval si.
Pro upřesnění, své společníky nechal na kraji lesa, kde už tábořili čtyři dny. Nemohli pokračovat kvůli děvčeti. Na tom místě bylo relativně bezpečno. A Joa doufal, že to tak zůstane alespoň do doby, než se vrátí. On se teď pro změnu blížil k nějaké polní cestě, blázen, měl zvolit raději les. Zde bylo až příliš mnoho otevřeného prostoru. Každopádně tohle nebyla cílová destinace pro lov. Asi. Musel by mít velké štěstí, aby narazil na nějakého zbloudilého zajíce. Ne. S tím ani nepočítal. Rozhodl se vyhnout cestě, šel podél, co nejblíže k čemukoli, za co by se mohl v případě nebezpečí skrýt. Už z dálky jeho dobrý zrak upoutalo velké vozidlo, podle vzhledu chátrající, to však neměnilo nic na tom, že nemuselo být prázdné. Na druhou stranu by mohlo obsahovat něco užitečného, třeba další balíček cigaret, jenž by Joa s radostí uvítal. No co, naděje umírá poslední. Rozhodl se zariskovat. S dýkou v ruce a s pistolí u pasu se neslyšně dostal až k vraku. Měl štěstí, žádná chodící obluda nebyla přítomna. Ani jiný přeživší, zatím. Joa se rozhodl vlézt dovnitř. Stmívalo se, každopádně světla bylo stále dost akorát na to, aby viděl bez baterky. Ostražitě začal s prohledáváním interiéru.

S klidem a pohodou prohledával vnitřní prostory auta, ačkoliv by se měl možná strachovat, zda není příliš nápadný. Jenomže Joa byl toho názoru, že kdyby měl nechat strach ovládnout své tělo pokaždé, kdy k tomu situace přímo navozovala, nedělal by nic jiného. A on neměl zrovna v lásce to nepříjemné chvění, třes rukou a ledový pot. Ne. A tak raději fungoval v tom svém pozitivním světě, který si uměle vytvářel, tudíž neměl problém ani nyní, v takové situaci, zformovat své rty do menšího úsměvu, když skutečně ten balíček cigaret našel. To, že byl prázdný, byla jiná věc. Joa ale neměl příliš času nad tím dumat. Byl vyrušen. A to velmi nepříjemných způsobem, poněvadž to ani nečekal. Vždy si byl dobře vědom svého okolí, každého pohybu, a to i když zrovna s někým mluvil, zkrátka byl velmi bedlivý. Kam dal svou ostražitost nyní?
Těžko říct. Takže když se prudce otevřely dveře vozidla a on se shledal s tváří cizince, byl stejně tak vyděšený, jako on. Ovšem narozdíl od něho to v sobě dokázal udržet. Ahh, ten jekot musel být slyšet. Nad tou myšlenkou jej polelo horko. Každopádně během té doby onen neznámý předvedl pěkné divadlo, jakýmsi záhadným způsobem se zvládl zamotat do vlastního batohu a skončil rozplázlý na zemi. Joa neztrácel čas a v mžiku klečel nad ním, rukou zakrývajíc jeho ústa. ”Ššš. Ticho. Nemůžeme si dovolit být tak hlasití.” Hleděl muži zpříma do očí. ”Pomůžu ti se z toho vymotat. Ale prosím, hlavně už nekřič. Já ti sice neublížím, ale to, co nás mohlo slyšet ano.” Opatrně oddělal ruku z jeho úst, no nevypadalo to, že by měl začít ječet znova, takže se dal do vyprošťování jeho osoby z těch miliony popruhů, u nichž sám nepochopil, kde se jich tolik vzalo. Když byl hotov, odsunul se od muže a v podřepu si jej ještě chvíli prohlížel, dokonce se pokusil i povzbudivě usmát. ”Jsi sám?” Mluvil tiše, už to měl od začátku apokalypsy natrénované, takže mu to nečinilo žádné problémy. I když věřil, že člověku mohlo po čase hrábnout z toho neustálého šeptání. Nechtěl by se dostat do bodu, kdy už by úplně zapomněl, jak zní jeho skutečný hlas. Děsivá představa. Ale to asi nebylo možné. Hah, ačkoliv co nebylo možné. Taky by nikdy nevěřil, že by ty otrhané potvory z filmů, na než chodil do kina, mohly opravdu jednou zamořit celou zemi. A evidentně ano. Sranda.

Nečekal, že bude tolik panikařit. Předem tušil, že bude jeden z těch typů, co nenesou apokalypsu zrovna nejlíp, ale až takovou reakci nečekal. Nezbývalo mu nic jiného, než jen dřepět a čekat, až se dotyčný uklidní. Evidentně nejspíše neslyšel jeho slova, zvláště tu část o tom, že mu neublíží. I když... lidé nebyli důvěřiví a Joa by si nejspíše svými vlastními slovy taky nebyl úplně jistý, kdyby se neznal. Ale on se znal a věděl, že je přátelský, že nemá problém pomoci a že mu nechutná lidské maso. Teda, asi. Nezkoušel ho. Ale to je jedno, prostě neměl důvod tohoto muže zabíjet a to i kdyby trpěl hlady sebevíc. Čekal, čekal a čekal. A pak, z ničeho nic, se k němu cizinec vrhl a Joa už sahal po pistoli, než mu došlo, že jej dotyčný ve skutečnosti objímá, než že by na něj útočil. Joa byl empatický. Chápal jeho pocity. A tak neudělal nic jiného, než že ho objal nazpět a pro uklidnění jej poplácal po zádech. ”To je dobrý. Klid.” Zašeptal a mírně se pousmál, ačkoliv ho nyní muž nemohl vidět. ”Neboj, jsem člověk. Živý.” Chtěl dodat ještě něco ve stylu “tedy alespoň v to doufám,” ale nechtěl cizince vyplašit svým hloupým humorem, který nebyl na místě. A tak mlčel, mlčel do doby, než se od něj muž odtáhl, no alespoň se na něj mohl konečně usmát. Jeho úsměv vždy řešil všechny problémy. Nikdy ho nenapadlo, že by si to někteří mohli vyložit špatně. Třeba že za těmi zuby a nevinným pohledem něco skrývá, což Joa rozhodně neskrýval.
”Sám, dobře. Taky jsem tu teď sám.” Pokýval hlavou, podle všeho byl tento muž mimo jakoukoliv společnost hodně dlouhou dobu. Když se na něj tak díval, bylo překvapivé, že ještě žil. Teda, Joaquin nechtěl nikoho podceňovat, ale byl si vědom, jak těžké bylo fungovat v této době. I on sám by možná občas měl problémy, kdyby po jeho boku nebyli Nicol, Mason a Elijah. No rozhodně by trpěl samotou, ač by si to přiznal nebo ne. Byl od přírody samotář, to sice ano, jenomže i samotář v normálním světě se potkával s lidmi, při nákupu, při cestě po městě... teď to bylo něco zcela jiného. Teď člověk musel bojovat na vlastní pěst, vyhýbat se jak mrtvým, tak i nebezpečným skupinám. Bál se usnout, protože neměl nikoho, kdo by během té doby držel hlídku. Joa ten pocit znal. A tak nějak tušil, že se tento muž k jejich malé skupince přidá.

Lehce zamyšleně se na muže zadíval a v mysli uvažoval, co všechno si může dovolit říct. Avšak přeci jen, nakonec mu připadal více jako vyděšené dítě než někdo, kdo by byl schopen vyvraždit celou jejich skupinu. A tak se rozhodl říct pravdu. ”Teď sám. Ano. Jinak sám nejsem.” Mile se na cizince usmál a sledoval ho po celou tu dobu, kdy se mu svěřoval se vším možným, vypadalo to, jakoby byl stále v šoku a slova se z něj jen hrnula. Joa na to reagoval pobaveným úsměvem. ”To je v pořádku.” Mrkl na něj, že to myslí vážně a natáhl se k němu, aby mu podal ruku. To, že byli uprostřed apokalypsy neznamenalo, že museli nutně zapomínat na nějaké ty zásady slušného chování. Navíc na jeho očích viděl, že s tím váhá, tudíž se rozhodl vzít to do vlastních rukou a napřáhnout se k němu první. ”Těší mě Bene. Já jsem Joa.” Nač se představovat celým jménem, tohle docela stačilo. Joa si ho ještě chvíli mlčky prohlížel, evidentně byl tenhle ten Ben přímo přešťasten že narazil na nějakého člověka po tak dlouhé době. Buďme upřímní, měl štěstí, že narazil zrovna na Joaquina. Protože ten narozdíl od většiny dnešních lidí byl ochoten tohohle stále neznámého člověka přijmout, když viděl, jak zoufalý by mohl být, kdyby ho zde Joa nechal. ”Dobře, pojď mi pomoc najít nějaké užitečné věci z tohohle auta a pak tě vezmu ke zbytku skupiny.” Lépe řečeno skupinky, ale to je teď jedno. Vstal a poplácal Bena po rameni, načež se přesunul zpět do vnitřku auta, aby opět začal s průzkumem. Během toho, co se hrabal v nějakém bordelu nashromážděném za ten čas u předního sedadla spolujezdce, rozhodl se Bena na něco zeptat, těžko říct proč. Snad aby si vzájemně nepřipadali tak sami. ”No a jak to dopadlo s tou kočkou a veverkami.” Vypadlo z něj, aniž by se odvracel od své práce. Zeptal se ho naprosto klidně, jakoby to byla zcela normální otázka, kterou si lidé právě v takové situaci kladli. No co. Joa to vážně zajímalo, věřte či ne.

Joa se zasmál. ”Hodilo by se něco, co by všechny ty potvory teď hned zabilo.” Uchechtl se. ”Celé auto zní lákavě, ale dobrý nápad by to asi nebyl. Přilákalo by to příliš nechtěné pozornosti.” Vysvětlil, načež dál pokračoval v hledání čehokoliv. “Já osobně bych uvítal cigarety, ale jestli najdeš nějakou petku nebo lano, tak sem s tím.” A zase opět chvíli mlčel, zvláště pak v době, kdy se muž rozpovídal o veverkách. Teda o kočce. Nevadí. Pozorně poslouchal a nemohlo mu uniknout jméno dívky, jak tedy předpokládal, kterou Ben zmínil několikrát během vyprávění. Joa uvažoval, co se s jeho sestrou stalo, že nebyla s ním. Měl nutkání se zeptat, zároveň však nechtěl přivolávat muži jakékoliv špatné vzpomínky, kdyby byla třeba mrtvá. Na druhou stranu, kdyby tomu skutečně tak bylo, nejspíš by o ní nemluvil s úsměvem na tváři. Ne že by viděl na jeho výraz, ale podle tónu hlasu vyvodil tenhleten závěr. “Aha, zajímavé.” Ozval se Joa, když Ben domluvil. Když mu došlo, že si vybral špatné místo na hledání, protože v této části auta opravdu nic nebylo, přesunul se nahoru za svým společníkem. “A hele, helmy.” Široce se zazubil. ”Škoda, že už jednu mám. Ale čistě teoreticky by se v nich dala uvařit dobrá polévka.” Tvářil se, jakoby měl nějaké suroviny, ze kterých by tenhle pokrm mohl uvařit. No, ale nápad dobrý. Rychle zkontroloval celý obsah kufru, načež do svého batohu posbíral pár věcí, které považoval za užitečné. Například klíčenku v podobě zelené želvy, s krunýřem tvořeným písmeny U S A. Asi nějaký suvenýr, ne asi, určitě. A Joa se zkrátka rozhodl, že si ho nechá. Takže ano, jak již bylo zmíněno, velice užitečné věci. Nakonec seskočil za Benem a postavil se vedle něj, načež vytáhl baterku. ”Můžu ti posvítit, ale musíš počítat s tím, že to přiláká nezvané hosty. Jestli umíš rychle utíkat, tak ti s radostí nějaké to světlo obstarám.” Na jeho tváři opět pohrával úsměv, na to, v jaké byl celý svět situaci, se Joa usmíval nějak moc často. Ale lepší, než se hroutit, ne? Chvíli hleděl do temného chřtánu auta, než se opět ozval jeho hlas. ”Kde je teď Soph, smím-li se zeptat?” Náhle naprosto zvážněl. Ačkoliv ji neznal, doufal jen, že je živá a zdravá, už jen kvůli Benovi. Protože zrovna on si nezasloužil přijít o milovaného člena rodiny.