Charles Aaron Nox

Rodina:

Francesco Nox
Byl jeho otcem, poněkud přísným a tvrdohlavým, který dohlížel na Charlesovu školní docházku a jeho výkon. Byl to on, kdo jej dovedl na cestu pedagogiky. Zemřel před apokalypsou na alkoholové delirium.

Cornelia Nox
Matka Charlese, také učitelka. Na rozdíl od jeho otce byla tím benevolentnějším rodičem, důraz na vzdělání však kladla také. Není známo, zda ještě žije.

Alex Blackborrow
Je sestřenkou Charlese. Otce nikdy nepoznala a matku ztratila v dopravní nehodě, od šesti je vychovávána Cornelií. Nakonec skončily v Bostonu, není známo, zda je naživu.

Skupina:

Ryker Wales
„Manžel“, ve skutečnosti tedy přítel Charlese. Od začátku apokalypsy přežívají společně.

Charakteristika:

Jde o podivnou směs všech povahových rysů, které vás napadnou. Z našeho pohledu je to uzavřený muž, který se dá nejlépe přirovnat k tygrovi v kleci. Již jen z pohledů, které vám daruje, dokážete poznat, že se vevnitř ukrývá něco divokého, síla a odhodlání, které se málokdy dokáží v lidech najít. To, co však od něj často vidíte, není nic víc než zbabělost a rychlý úprk, což již měl odjakživa ve zvyku. Je plachý, dává pozor svému okolí, každému detailu, každému zvuku, a když vyhodnotí, že zde není potřebný, uzavře se. Schová se ve své pomyslné kleci, kde se měl vždy nejlépe, aby se vyhnul všem těm podnětům, které od vás jaksi nepotřeboval. Je to poněkud nespolečenský muž se silnou skořápkou, a ještě silnější myslí, už jen napohled působí tak, že se mu v hlavě vaří nějaký velmi silný jed na vaši blbost. Mnohé tak napadá, nad čím vždy dumá, a abych byl upřímný, pravděpodobně přemýšlí nad vámi. Je to od základu kritizující muž s jazykem ostrým jako břitva, který se v posledních chvílích své přítomnosti nikdy nebál nahlas říct, co si myslí. Své myšlenky tedy nikdy neuzavíral pouze pro sebe, byl znám tím, že se s nimi svěřoval lidem, ať už je slyšet potřebovali, nebo ne. Jde ruku v ruce s tím, jak je nespolečenský, tato upřímnost. Vždy mu bránila v poznávání druhých, vždy mu zakalila mysl před tím, co se snažili říct ostatní. Tvrdohlavost je jeho femme fatale, osudnou vlastností, která jej pravděpodobně jednou dostane do hrobu. Málokdy dokáže ostatním uznat pravdu, tedy zdali nesdílí tu stejnou, a pokud se sám vážně mýlí, s radostí se onu pravdu pokusí překroutit. Ono mu to přeci jen vždy šlo nejlépe.

Nejsou to však jen špatné vlastnosti. Jeho kritika nikdy nebyla tolik sžíravá, aby odehnala celé publikum, jeho tvrdohlavost občas sama ustoupí jeho zvědavosti. Tak v něm občas vznikají boje, stejně jako v jakékoliv lidské bytosti, a jako ostatní, i on se s nimi naučil žít. Je zvyklý na to, že mívá nálady někoho zčistajasna zahltit vodopádem nevrlých poznámek, ale zároveň se i naučil žít s tím pocitem štěstí, který otevírá jeho vrata společnosti, dalším lidem, kteří byli tímto napohled podivným mužem zaujati. Dnes už to není žádný konstantně nevrlý muž, není to ani nikdo velice upjatý, jako jeho já za školních let, dal by se označit za něco mezi. Pokud jej dokážete nějak rozhněvat, a věřte, že to už je docela veliký výkon, můžete být přivítáni mnohými urážkami jak vašich rodičů, kteří s onou hádkou nijak nesouvisí, tak i vašeho napohled nízkého a velmi chabého výběru slov. Můžete si rovnou vybrat, on má docela velkou slovní zásobu k tomu, aby vás buď rozesmál, nebo aby vaše plané naděje rozložil na atomy. Když se na druhou stranu stane, že jej nějakým způsobem zaujmete, můžete být připraveni na jeho milejší náladu. A jak se k tomu dostat? No, je zde pár způsobů. Pokud si řekne, že vypadáte poměrně slušně, může přikročit a prohodit pár slov, ale poslední dobou už k tomu ani důvod nemá. Častěji se stává, že jej zaujmou vaše činy, slova. Je to obdivovatel všech těch hrdinných výkonů, té ochrany slabších, vlastně všeho, čeho nikdy úplně nedosáhl. Stačí mu to jen zahlédnout, aby si do hlavy nasadil, že se potřebuje sblížit. Může za to možná ten instinkt toho, aby se držel silnějších, nebo jen obdiv, kapka naděje, že se přiučí té odvážnosti.

Když se na vás nakonec usměje štěstěna, může se stát, že vás přivítá Charon v té dobré náladě. Není napohled úplně jiný, avšak stačí jen pár chvil, abyste zjistili, že vás překvapivě pozdravil nazpátek, nebo že sám započal konverzaci, která se jaksi netýká toho, jak mu vadí vaše, či jiná přítomnost. Může to nakonec dojít i ke komplimentům, kterých sám za několik hodin, když jej nálada přejde, začíná litovat. Vážně je to jiný člověk, a jestliže se v lidech dostatečně vyznáte, zjistíte, že to je onen pravý člověk, který se ukrývá v té chladné kleci, kterou si před světem vybudoval. Je to jeho pravé já, kterému svět ukázal svou pravou stránku, kterému natolik ublížil, že se musel začít skrývat za onu masku, která k němu přirostla natolik, že už sám ani neví, kým je. K tomu má své přátele, těch pár jedinců, kterým se otevřel a kteří prozřeli skrz jeho skořápku. Nikdy jich neměl příliš, nikdy jich vlastně ani příliš nepotřeboval, přeci jen je to vlk samotář, který až na několik výjimek nesnese být ve společnosti lidí příliš dlouho. To je možná ona výhoda, to, že mnoho lidí se stejně nenajde. Těch živých. V okolí svých známých je více usměvavým, jeho vtipy zaměřené na černý humor jsou tedy ještě dvakrát výraznější a pohodlnější. Možná to moc není, ale ti zkušení si uvědomí, o jak výrazný rozdíl ve skutečnosti jde.

Jeho poslední stránkou v tomto proudu chaosu je ta, kterou se snaží nejvíce potlačit. Smutek a panika. Všechno, co se poslední dobou pokusilo dostat do vedení jeho smyslů, co se snažilo odrovnat všechny jeho morální zásady a všechny sliby, na které nezapomněl. Není to nikdo zapomnětlivý, a jelikož není také úplně na straně lží, jsou pro něj sliby nadevše důležité. Je to nakonec jeden z důvodů, proč se za svou dobu naučil tak strašně nenávidět strach a vše s ním spojeno, ačkoliv s tím má takový nejasný vztah. Mnohokrát se stala palivem jeho přežívání, ale zároveň jej mnohokrát zastavila v pokračování své cesty. Když ji občas nedokáže potlačit, dostává se na scénu i panika, další jeho nepřítel nové doby. Nestálo se mnohokrát, že by převzala vedení, avšak když už se tak stane, není to dobré znamení. A bez jediné osoby, která by jej dokázala uklidnit, se z něj stává divoký tygr, který udělá vše pro vlastní bezpečí, což je nakonec o jednu osobu méně než obvykle.



Minulost:

Osud mladému Charlesovi nikdy úplně nepřál, co se jeho štěstí týkalo. Narodil se do rodiny dvou profesorů, jeho otec vyučoval literaturu a italštinu, zatímco se matka zaměřovala na obory matematiky a fyziky. Nebylo to úplně ono duo, které byste si napoprvé představili, ale jakžtakž to všechno fungovalo. Oba rodiče už měli nějaký ten rok, tudíž s dalším dítětem počítat nemohli, tedy pokud si jej nechtěli adoptovat. To v plánu neměl ani jeden, přeci jen museli věnovat všechnu pozornost svému malému synáčkovi. Vyrůstal v Londýně, ale jeho srdce vždy patřilo Americe. Již odmalička to byla jeho země snů, kterou si přál navštívit. Bylo zde všechno zajímavého, byli zde ti herci, které tolik obdivoval, pocházeli odtud jeho knižní hrdinové. Všechno poukazovalo k tomu, že tam patří, což na něj mělo poněkud velký dopad, tedy až vyrostl. Do té doby byl nucen následovat stopy svých rodičů, žít ve striktní rodině, která si vzdělání cenila ze všeho nejvíc. Trvalo i nějaký ten rok, než si to sám uvědomil.


Na střední škole objevil spisy svého vlastního otce, což zapálilo jeho zálibu pro literaturu a vlastně všechny předměty, kterými se jeho táta zabýval. Biologie, chemie, latina, italština, jednoduše toho bylo poněkud dost. Tak se tedy z Charlese stal autodidakt, a zatímco se ve škole zaměřoval zejména na literaturu a jazyk, doma věnoval čas svým samostudiím a pokusům, které jeho rodiče samozřejmě plně podporovali. Dostal všechny pomůcky, které jeho matka dokázala z vysoké přinést, dostal kolik jen chtěl, aby si sestrojil vlastní domácí laborku. Měl všechno, co chtěl. Tedy co se studií týkalo. Když někdy jen pomyslel na tu herní konzoli, nebo dramatický kroužek, nedostal ani cent. Stal se obrazem vlastních rodičů, nebo se jím alespoň stát měl. Jakýkoliv odklon, všechny jeho sny byly potlačeny. Měl talent a odhodlání stát se hercem, nebo režisérem, avšak domácnost vše překroutila k cestě pedagogiky a učení. Nenáviděl to, svou střední trávil proklínáním vlastních rodičů a zároveň obdivováním jejich prací, školu miloval, ale také se mu hnusila. Byla to střední zaměřená na atletiku, které si na rozdíl od jeho domácnosti vážila. Jakožto nespolečenský teenager, který neustále hleděl do skript a spisů, se stal perfektní kořistí k šikaně. Svých posledních pár ročníků strávil docela nemile, a kdybyste se měli zeptat, s radostí vám vyjmenuje, co všechno na škole zažil. To, co mu chybělo v atletice, si však dorovnal svou kuráží. Naučil se bránit vlastními slovy, a když k tomu přišlo, nebál se udeřit několik, byť slabých, ran. Šikaně to rozhodně nepomohlo, ale jeho psychiku to posílilo. Naučil se žít uprostřed pekla a zároveň se soustředit na vlastní práci, naučil se být neviditelným v případech nouze a nejnápadnějším v momentech hněvu. Věděl, že bude lehkou kořistí k nalezení, ale ne k polapení.


Vysoká škola znamenala mnoho nového, hodně nových přátel, milejší a chápající prostředí, dokonce i pár přítelkyň. Nedokázala však úplně zahojit zkušenosti ze střední, a tudíž už měl Charles onu pověst zahořklého a hrubého, což opačné pohlaví přímo lákalo. Když to s nimi zkusil, rychle zjistil, že tyhle hry nebyly pro něj. Možná za to mohl onen fakt, že nikdy předtím neměl pravou přítelkyni, nebo to, že je všechny vždy viděl jako kamarádky. Neví. Jednoduše se jeho srdce otevíralo pouze mužům, a že jich ani mnoho nebylo. Svým chováním a reputací si vysloužil přezdívku Charon, která se rozšířila rychle. On sám si ji přivlastnil s tím, že mu seděla. Vycházela z jeho jména, dokonce to bylo jméno toho zahořklého a nemilého převozníka duší. Deset z deseti. Studoval antickou literaturu, k čemuž si na dva další roky vzal semináře řečtiny a latiny, které po chvíli opustil. Jejich základy zná dodnes, ale neřekl by, že si je bůhvíjak oblíbil. Zatímco se jeho přátelé orientovali spíše v hudbě a umění, jemu se otevřela vrata vyššího vzdělání. Stal se tím pravým obrazem svých rodičů, ale v plánu už neměl pouze je. Svůj plán měl jasný, ačkoliv do toho zasáhlo mnoho novinek. První z nich byl alkoholismus jeho otce, který po několika letech vyplaval na povrch, další byla náhlá smrt jeho tety, sestry Cornelie. Jelikož otec byl neznámý, zanechala za sebou sirotka. Mladší sestřenku, které nemohlo být snad ani deset. Bylo tedy na jeho matce, aby si dítě převzala, byla dokonce i šťastná. Řekla Charlesovi, že se ji pokusí vychovat jinak, že jí dá volnost, kterou nedali oni jemu, což jej nadevše potěšilo, a tak sám začal malé Alex předávat své spisy a poznámky, aby je snad v budoucnu použila ke své vlastní cestě.

Po vysoké vedl různé kurzy a přednášky, aby si pro chvíli přivydělal a aby si mohl zaplatit poplatky za práci v zahraničí. Jeho dieta zde byla tvořen zejména z dlouhých a nudných proslovů, prázdných postelí a celkově samoty, která k němu přirostla. Byl zvyklý na práci, a když někdy přemýšlel nad láskou, obrátil se raději k rodině, která jí potřebovala, jelikož jeho otec začal vykazovat příznaky deliria. Odmítal se léčit, vlastně odmítal cokoliv. Jeho matka říkala, že byla příliš stará na to, aby jej opustila. Přeci jen spolu byli přes třicet let. Stal se kusem jejího života, který jen tak nemohla odtrhnout. Zpátky tedy k Charonovi, který se po půlroce úspěšně dokázal dostat na střední v Connecticutu, dle všeho zde učitele literatury potřebovali, zejména ty kvalitní. Nemeškal a nasedl na první let do Ameriky.


Život v Americe byl hektický. Čas zde plynul jinak, měl práci, které se musel dlouhé hodiny věnovat, musel studovat americké zákony a vyhlášky. Nikoho zde neznal, a každá chyba zde mohla být tou osudnou. Cesta do obchodu mu mohla trvat třeba i hodinu, tedy než se naučil všechny spoje a celkově jinou dopravu. Stačilo ale jen pár týdnů, dokud se pořádně neusadil, dokud se nenaučil svůj nový život ovládat. Cestu do školy mu zajišťoval další učitel, no, netrvalo dlouho, dokud se pomocí každodenní dvacetiminutové cesty nesblížili. A tak se z toho napohled tupého muže, kterého nemusel, stal jeho tolik milovaný přítel. Ryker. Byl to podivný výběr, který – ostatně jako všechno jiného – nedokázal úplně odůvodnit. Jen věděl, že tomuto muži propadl až příliš lehce, že si oba padli jako blbé skládačky. Ryker miloval toho podivného a uzavřeného muže, bez obtíží jej dokázal změnit ve společenského tvora. Štvalo ho to, ale nic s tím neudělal. Byl to jeden z důvodů, proč tak lehce dalšímu člověku podlehl. Jejich pouhé randění netrvalo dlouho, vlastně stačil ani ne půlrok, aby již měli vyhlídky na společný byt. V tom je přerušilo náhlé úmrtí jeho otce. Další měsíc strávil v Anglii, kde se organizoval pohřeb. Byl to pro něj šok, jeho životní idol, jeho táta už nebyl. Pomalu prošel změnou, trávil dny zavřený ve starém pokoji jejich domu. Nebyl tam sám, přeci jen ten pokoj už byl Alexin, ze které vyrůstala poměrně divoká dívka. Ale i tak si zde našel místo na jejím rameni. Rozuměli si. Oba vyrůstali v tom stejném pokoji, v tom stejném domě s tou stejnou rodinou. Po několika týdnech už byl v pořádku, dokázal se sebrat, posílit se. Nabídl své rodině místo v Americe, a tak souhlasili. Nic je zde nedrželo, jen špatné vzpomínky na poslední dny toho muže.

Vše se už pomalu zdálo být v pořádku. Dokázal se s Rykerem nastěhovat do jednoho bytu. Už to byly tři roky, co si poprvé řekli své první ahoj při jízdě, teď už spíše ani pozdravy nepotřebovali. V podstatě se z nich stal perfektní pár, tedy až na pár obvyklých hádek a banalit. Několik hodin cesty měl vlastní mámu se sestřenkou, tudíž ani od rodiny nebyl úplně odříznut. Jaká to je dálka, si uvědomil, až to všechno začalo. Byl začátek léta, užíval si začátku volna se svým přítelem tak, že spali do poledne. Plánovali si každý víkend darovat návštěvy dražších restaurací, dokonce zde byl i nějaký ten výlet zpět do Londýna, kam se chtěl Rye vždy podívat.

On ale přišel konec světa. Nečekaně. Když poprvé za oknem toho bytu zahlédli nemrtvé, začali panikařit. Pokusili se dovolat rodině, avšak linka byla přetížená. Každou minutou se ulice plnily nemrtvými, a tak věděli, že se nedostanou dolů. Zabarikádovali se, sbalili si v případě, že budou muset utéct. Dalších několik týdnů přežívali zejména na tom, co dokázali najít v opuštěných bytech, avšak i po těch měsících museli vyjít.
Při hledání zásob narazili na zlatnictví, a jelikož si nemohli odpustit, rovnou si darovali dva prsteny, čímž pomyslně uzavřeli manželství. Jednoduše si dali prostý slib, že spolu zůstanou do konce posledních dnů toho proklatého světa, a to dodnes ještě dodržují. Se svým malým počtem zásob se snaží dostat do Bostonu, kde snad budou moci najít zbytek jeho rodiny. Nebo nějaký dočasný úkryt s dalšími lidmi.



Schopnosti:

Není mnoho, v čem by Charles úplně vynikal, jeho povolání nikdy nebude úplně užitečné k přežívání a jeho studie se staly jen matnou vzpomínkou. Vyzná se v bylinách typických pro Anglii a občas i Ameriku, ale pozor víc daroval spíše chemii, kterou vyžívá ve své pofiderní medicíně. Jednoduše ví, co léčit čím, ví, kde to najít, a jak to případně vyrobit. Nejvíc jej však naučil život na střední. Dokáže se rychle učit a přizpůsobovat, což se aktuálně docela hodí, jeho paměť také není k zahození, ale to nejdůležitější byla překvapivě šikana, kterou prošel. Dokáže se lehce ukrýt v zorném poli prostých lidí, zároveň mu nedělá problém odhadnout kroky takových násilných zrůd. Co se týče jeho největší schopnosti, je to improvizace, která společně s jeho logickým myšlením dokáže tvořit nebezpečné kombinace. Nedělá mu problém z pár kusů odpadků vytvořit slušnou zbraň, rychle ošetřit menší rány, či najít bezpečný úkryt. Bohužel není úplně známý tím, že by se tímto chlubil, tudíž je to na pohled jen další zmatený a panikařící člověk, což i souvisí s jeho nadáním pro drama.

Majetek:

Charles nikdy nebyl úplně nadaný ve shromažďování, spíše už byl známý tím, že věci ztrácí. Svůj zadek si vyhřívá v autě Rykera, řízení nechává většinou také na něm. Má prostý batoh, v něm jaksi prosté věci – pár konzerv, kantýna, nějaké ty léky a pomůcky. V igelitce má také zabalené chemikálie, na které občas narazí, není to tedy nic extrémního a většinou jde jen o domácí přípravky, občas se ale i ty hodí. Třeba k úklidu krve, když už se nějaká objeví. Rozpouštědla bychom zde také našli, to společně s lihem a bělidly. Zatímco si jeho miláček libuje ve zbraních a sportech, on sám si rád shromažďuje těch pár užitečných knih, které najde, tedy od léčivých bylin po základy mechaniky, ty se většinou válí v kufru jejich auta. Co se oblečení týče, není toho mnoho. Má takové dva páry džínů a nějaké tepláky, krom toho i několik triček, o které se nebojí podělit. Samozřejmě nezapomněl ani na svou příležitostnou černou košili, kterou zdobí ošklivý vzor bílých duchů a sněhu. Dodnes tedy neví, jestli je to vánoční, nebo na halloween, ale tak i tak si s tím rád připomíná pár dobrých chvil se svým přítelem. Nemá žádnou střelnou zbraň, není si ani jistý, že by jednu mít mohl, ale prozatím si vystačí se svou hliníkovou baseballovou pálkou.