Post by Pascal Fletcher on Jul 31, 2019 16:52:19 GMT
PASCAL FLETCHER - 22
~KAI
Rodina/Skupina:
Charakteristika:
Svět tohoto chlapce velice pozměnil. Býval to složitým člověkem, jeho pohled na svět býval složitým a sám si tak jednoduše vystačil, byť tím mohl iritovat své okolí. Rád chodil kolem lidí, rád je všechny poznával, hrabal se v nich jako v kůlně svého otce a nacházel všechny ty skvělé vlastnosti, které mohl každým dnem oceňovat. Býval to také věrným klukem, stále tedy je, ale jeho naivita jaksi poklesla na své dno. Už nevěří všemu novému, ví, že to všechno nové vede, nebo bude vést právě k jeho záhubě. Optimismus a naivitu vystřídala paranoia v celé své síle, ruku v ruce s jeho instinkty jej stále vede kupředu, vlastně ani neví kam, ale nevyptává se. Naučil se, že otázky do tohoto světa už jaksi nepatří, společně se slabostí a strachem. Je to člověk, který svůj strach dokáže perfektně zakrýt, který své rány na duši schová pod peřinu všech těch chrabrých a silných slov, tvrdých výrazů, avšak jako každý, i on má své hranice výdrže. I on dokáže propadnout panice a rozložit se na strach a slabost. Nikdy to nebyl bůhvíjak silný člověk, dal by se spíše označit za šťastlivce a chytrolína. Díky svým vědomostem, dobrým instinktům a dobrému strategickému myšlení dokázal přežít ještě dodnes. To je všechno, co ho zajímá – že přežil další den. Že ještě dýchá. Neptá se na to, co bude zítra, nebo dále. Každý další den, který přežívá, jej pohání k tomu, aby přežil další a další, to je jeho zdroj naděje a všech těch pevných výrazů. Je to pýcha, motivace. Něco, co přesně on dokáže darovat druhým. Něco, co v těch nejtemnějších chvílích sám potřebuje.
Minulost:
Pascal si až teď uvědomuje, že se věci dokázaly perfektně rozkládat už před apokalypsou.
Prvně to byly jeho rodiče, kteří se rozvedli. Bylo to ještě v Kansasu, kde vyrůstal. Pamatuje si tedy ještě na to, jak se oba rodiče skvěle starali o farmu, jak si sám cupital ke kravičkám, aby se jich mohl s úžasem dotknout a říkat, jak jsou hebké a špinavé od bláta. Bylo mu v té době pět, a abych byl upřímný, od dobytka se nedokázal odtrhnout, to tedy až v devíti, kdy už žádné nenašel. Nikdy se vlastně nedozvěděl, proč se rozvedli. Vysvětluje si to poměrně lehce, jeho otec přeci jen měl francouzské kořeny a farmaření bylo něco, čím se živili již několik generací, zatímco jeho mladá matka, napůl Mexičanka, neznala život na venkově. Přežila zde devět let se svým synem, dokud si neuvědomila, jak moc potřebovala městský život zpátky, jak moc potřebovala svou rodinu, své staré přátele. Pamatuje si na jejich první a jedinou hádku, jak seděli u toho zchátralého stolečku, jak viděl pevný výraz své matky a ten zklamaný svého otce. S těmito vzpomínkami si vždy uvědomí, odkud tak lehce zakrývá smutek. Byla to jeho matka, která skvěle zakryla všechno to špatné a bolestivé, na povrchu vždy stála jen její síla.
Poté už si vzpomíná na to, jak se balí, jak mu maminka říká, že si život ve městě užije, kolik přátel tam bude mít, kolik nového může poznat. Nemýlila se, ale sám věděl, že mu budou zvířátka a příroda chybět. Takhle tedy vyrůstal, týdny trávil s matkou ve Wichitě, víkendy a prázdniny mohl být s otcem na farmě. Že by byl k něčemu, říct nemohl. Stačila jen jedna příhoda se zlomenou rukou a jeho matka pevně vyslovila, že nesmí pomáhat. Jeho otec? Ten její příkazy respektoval i po manželství. Jaksi si nikdy novou ženu nenašel, což si Pascal vysvětloval tak, že se jednoduše oženil s vlastní farmou. Jeho matka na druhou stranou prostřídala již několik partnerů, ale nikdy se pro ni nenašel nikdo dostačující. Když mu už bylo patnáct, začínala se svému synovi víceméně otevírat. Dala mu přístup ke všem svým pocitům, které jí zevnitř sžíraly jako nemoc. Takhle se naučil uklidňovat, takhle zjistil, že si přeje v životě pomáhat dalším od bolesti.
Jeho známky nebyly zrovna skvělé, ale každý věděl, že měl na víc. Jeho puberta jen byla trochu více divočejší, přeci jen její většinu strávil se svými přáteli někde venku mimo domov. Tak i tak si ale přál být psychiatrem, nebo něčím podobným. Dostal se i dokonce na školu, byl každým krokem blíže a blíže ke svému cíli. Měl plnou podporu svých rodičů, ačkoliv si jeho otec spíše přál, aby po něm jednou převzal pozemek, ten, bohužel, už nikdy nikdo nepřevzal.
Pamatuje si na ten víkend jako kdyby to bylo včera. Stále se mu to opakuje v hlavě a ve snech jako nějaká píseň. Straší ho všude, kam jde, jenom proto, aby si uvědomil, proč vůbec pokračuje. Byl opět u svého otce, dny zde trávil tak, že krmil zvířata, nebo jednoduše seděl u televize a počítače, popřípadě u učiva. Nic zde nebylo v nepořádku, nejbližší vesnice byla takových dvacet minut chůzí, takže kromě jeho otce tu nikdo nebyl. Stále slyší ta jeho slova, stále lituje toho, že ho nezastavil. Nějak, jakkoliv. „Potřebuješ něco? V Dearing mají nějaký problémy.“ Stačilo jen zatřást hlavou, aby se jej zbavil. Navždy. Po dvou hodinách, co se jeho otec nevrátil, začínal mít podezření, že je něco v nepořádku. Po dalších třech se pokusil zavolat na policii – bez signálu. Když se začínalo stmívat, byl strachy bez sebe, proto bez čekání naskočil do toho starého šrotu, co jeho otec vlastnil, aby se sám šel podívat, co se ve vesnici děje. Když dorazil, celý jeho život se rozpadl jako domeček z karet. Viděl mrtvoly, přesně ty filmové, ohavné mrtvoly, jak si to táhnou přímo k dalším živáčkům. Dokázal menší skupinku nabrat, chtěl i dokonce zůstat, najít svého otce – ale věděl, že zde není čas. Věděl, že má vzadu i jedno malé dítě. Otočil to, vrátil se. Dále už jen následovalo přežívání.
Pár týdnů zde na farmě vydrželi, měli zásoby. Pokoušel se mezitím jakkoliv spojit s vlastní rodinou, zjistit, zda někdo vůbec žije. Když už jídla bylo málo, byl to on, kdo musel pro další. Vzal si tedy tátovu starou brokovnici, nožík a zásoby aspoň na jeden den. Jeho cesta do Dearing trvala přibližně hodinu, za tu dobu dokázal najít napůl opuštěný dům na kraji vesnice, který bez obav dokázal prohledat. Skončil s napůl plným kufrem oblečení, pomůcek, jídla a nějakých hraček. Přeci jen mu na půdě pobíhalo to malé zvířátko, které se snažili nějak uklidnit. Tohle byla jeho poslední cesta zpět domů. Myslel si, že všechno bylo v pořádku. Vrata byla zavřená, v domě viděl svítit pár svíček. Stačilo jen otevřít dveře, aby zjistil, že jeho společníci tam stále jsou. Jen ne v tom stejném stavu. Viděl krev, cítil smrt a věděl, že jestli se nevzpamatuje, skončí stejně jako oni.
Od té doby byl víceméně na útěku. Jednou za čas vždy dokázal narazit na skupinku lidí, ale nikdy nevydrželi déle než několik týdnů, nebo měsíců. On potřeboval být v pohybu, nebo aspoň pokračovat, dokud si nebude jistý svým bezpečím. Za čas toho ztratil hodně, přeci jen začínal s kufrem zásob, teď už jich je tolik, že nosí v turistickém batohu. I jeho auto už není to, čím bývalo a dle všeho už pomalu vypouští duši.
Schopnosti:
Jeho největší schopností je snad to, že ve škole dával minimální množství pozornosti výuce a maximální svému mobilu pod lavicí. Hrál videohry, tedy teď vám s radostí řekne, že nemají ani náhodou blízko k realitě, ale z nich se lehce naučil, jak tiše a nenápadně přežit jednu apokalypsu. Aspoň na chvilku. Část jeho dětství patří také farmě a venkově, takže se i poměrně lehce vyzná v bylinkách a zvířatech. Práce na farmě mu také i celkem vyrýsovala tělo, což z něj nedělá jen tak lehkým soupeřem v soubojích, a kdyby náhodou, vždy má po ruce brokovnici. Hraní her mu také zlepšilo strategické myšlení, díky kterému si dokáže bez problému rozvrhnout své budoucí plány.
Majetek:
Pascala nejčastěji najdete ve svém autě, starém pick-upu hnědé barvy. Není to nic extra a dle všeho mu už nevydrží déle než pár dnů. Když už se tedy obtěžuje vystoupit, má na zádech svůj turistický batoh, ve kterém nosí těch pár konzerv jídla a sušin, tyto zásoby má většinou na samém vrchu batohu, aby zakryl své cennější věci, například pár krabiček náhodných prášků, které dokázal zabalit ještě před svých odchodem. Jak se zatím díval, je většina z nich na bolest, nebo na alergie, kterými jeho otec trpěl. Vedle nich je zde ještě malá lékárnička, většinu obvazů však využil. V malé krabičce si i uchovává léčivé bylinky, na které po cestách naráží, má zde zejména ženšen severoamerický, nebo větvičky dřínu. Úplně na spodu celého batohu má svých posledních pár nábojů do své brokovnice, bez které nedá ani krok. Po postranních kapsách má dvě čutory čisté vody a finku, nůž, který dostal na narozeniny od otce. Co se týče oblečení, nemá příliš kousků, to zejména kvůli místu, kterého se snaží zabírat co nejméně. Tři trička, jedno čistě modré, druhé hnědé – stejně hnusné jako jeho auto – s potiskem a třetí by se dalo označit spíše za svetr, dále už jen dvoje bledé džíny, původně bez děr. Potom už se drží jen jedné tmavší mikiny, kterou si většinu času omotává kolem pasu a tenčí bundy, kterou nosí na sobě. V její kapse má snad pokaždé zastrčenou baterku a mobil, vybitý. Když jednou za čas narazí na nějaký zdroj elektřiny, s radostí si jej nabije, aby si zavzpomínal na své staré doby.
ÁLVARO MEL
Geoffroy Fletcher Byl jeho otcem, není známo, zda je naživu. | Lisabeth Blanco Matka Pascala, její stav také neznámý. |
Charakteristika:
Svět tohoto chlapce velice pozměnil. Býval to složitým člověkem, jeho pohled na svět býval složitým a sám si tak jednoduše vystačil, byť tím mohl iritovat své okolí. Rád chodil kolem lidí, rád je všechny poznával, hrabal se v nich jako v kůlně svého otce a nacházel všechny ty skvělé vlastnosti, které mohl každým dnem oceňovat. Býval to také věrným klukem, stále tedy je, ale jeho naivita jaksi poklesla na své dno. Už nevěří všemu novému, ví, že to všechno nové vede, nebo bude vést právě k jeho záhubě. Optimismus a naivitu vystřídala paranoia v celé své síle, ruku v ruce s jeho instinkty jej stále vede kupředu, vlastně ani neví kam, ale nevyptává se. Naučil se, že otázky do tohoto světa už jaksi nepatří, společně se slabostí a strachem. Je to člověk, který svůj strach dokáže perfektně zakrýt, který své rány na duši schová pod peřinu všech těch chrabrých a silných slov, tvrdých výrazů, avšak jako každý, i on má své hranice výdrže. I on dokáže propadnout panice a rozložit se na strach a slabost. Nikdy to nebyl bůhvíjak silný člověk, dal by se spíše označit za šťastlivce a chytrolína. Díky svým vědomostem, dobrým instinktům a dobrému strategickému myšlení dokázal přežít ještě dodnes. To je všechno, co ho zajímá – že přežil další den. Že ještě dýchá. Neptá se na to, co bude zítra, nebo dále. Každý další den, který přežívá, jej pohání k tomu, aby přežil další a další, to je jeho zdroj naděje a všech těch pevných výrazů. Je to pýcha, motivace. Něco, co přesně on dokáže darovat druhým. Něco, co v těch nejtemnějších chvílích sám potřebuje.
Minulost:
Pascal si až teď uvědomuje, že se věci dokázaly perfektně rozkládat už před apokalypsou.
Prvně to byly jeho rodiče, kteří se rozvedli. Bylo to ještě v Kansasu, kde vyrůstal. Pamatuje si tedy ještě na to, jak se oba rodiče skvěle starali o farmu, jak si sám cupital ke kravičkám, aby se jich mohl s úžasem dotknout a říkat, jak jsou hebké a špinavé od bláta. Bylo mu v té době pět, a abych byl upřímný, od dobytka se nedokázal odtrhnout, to tedy až v devíti, kdy už žádné nenašel. Nikdy se vlastně nedozvěděl, proč se rozvedli. Vysvětluje si to poměrně lehce, jeho otec přeci jen měl francouzské kořeny a farmaření bylo něco, čím se živili již několik generací, zatímco jeho mladá matka, napůl Mexičanka, neznala život na venkově. Přežila zde devět let se svým synem, dokud si neuvědomila, jak moc potřebovala městský život zpátky, jak moc potřebovala svou rodinu, své staré přátele. Pamatuje si na jejich první a jedinou hádku, jak seděli u toho zchátralého stolečku, jak viděl pevný výraz své matky a ten zklamaný svého otce. S těmito vzpomínkami si vždy uvědomí, odkud tak lehce zakrývá smutek. Byla to jeho matka, která skvěle zakryla všechno to špatné a bolestivé, na povrchu vždy stála jen její síla.
Poté už si vzpomíná na to, jak se balí, jak mu maminka říká, že si život ve městě užije, kolik přátel tam bude mít, kolik nového může poznat. Nemýlila se, ale sám věděl, že mu budou zvířátka a příroda chybět. Takhle tedy vyrůstal, týdny trávil s matkou ve Wichitě, víkendy a prázdniny mohl být s otcem na farmě. Že by byl k něčemu, říct nemohl. Stačila jen jedna příhoda se zlomenou rukou a jeho matka pevně vyslovila, že nesmí pomáhat. Jeho otec? Ten její příkazy respektoval i po manželství. Jaksi si nikdy novou ženu nenašel, což si Pascal vysvětloval tak, že se jednoduše oženil s vlastní farmou. Jeho matka na druhou stranou prostřídala již několik partnerů, ale nikdy se pro ni nenašel nikdo dostačující. Když mu už bylo patnáct, začínala se svému synovi víceméně otevírat. Dala mu přístup ke všem svým pocitům, které jí zevnitř sžíraly jako nemoc. Takhle se naučil uklidňovat, takhle zjistil, že si přeje v životě pomáhat dalším od bolesti.
Jeho známky nebyly zrovna skvělé, ale každý věděl, že měl na víc. Jeho puberta jen byla trochu více divočejší, přeci jen její většinu strávil se svými přáteli někde venku mimo domov. Tak i tak si ale přál být psychiatrem, nebo něčím podobným. Dostal se i dokonce na školu, byl každým krokem blíže a blíže ke svému cíli. Měl plnou podporu svých rodičů, ačkoliv si jeho otec spíše přál, aby po něm jednou převzal pozemek, ten, bohužel, už nikdy nikdo nepřevzal.
Pamatuje si na ten víkend jako kdyby to bylo včera. Stále se mu to opakuje v hlavě a ve snech jako nějaká píseň. Straší ho všude, kam jde, jenom proto, aby si uvědomil, proč vůbec pokračuje. Byl opět u svého otce, dny zde trávil tak, že krmil zvířata, nebo jednoduše seděl u televize a počítače, popřípadě u učiva. Nic zde nebylo v nepořádku, nejbližší vesnice byla takových dvacet minut chůzí, takže kromě jeho otce tu nikdo nebyl. Stále slyší ta jeho slova, stále lituje toho, že ho nezastavil. Nějak, jakkoliv. „Potřebuješ něco? V Dearing mají nějaký problémy.“ Stačilo jen zatřást hlavou, aby se jej zbavil. Navždy. Po dvou hodinách, co se jeho otec nevrátil, začínal mít podezření, že je něco v nepořádku. Po dalších třech se pokusil zavolat na policii – bez signálu. Když se začínalo stmívat, byl strachy bez sebe, proto bez čekání naskočil do toho starého šrotu, co jeho otec vlastnil, aby se sám šel podívat, co se ve vesnici děje. Když dorazil, celý jeho život se rozpadl jako domeček z karet. Viděl mrtvoly, přesně ty filmové, ohavné mrtvoly, jak si to táhnou přímo k dalším živáčkům. Dokázal menší skupinku nabrat, chtěl i dokonce zůstat, najít svého otce – ale věděl, že zde není čas. Věděl, že má vzadu i jedno malé dítě. Otočil to, vrátil se. Dále už jen následovalo přežívání.
Pár týdnů zde na farmě vydrželi, měli zásoby. Pokoušel se mezitím jakkoliv spojit s vlastní rodinou, zjistit, zda někdo vůbec žije. Když už jídla bylo málo, byl to on, kdo musel pro další. Vzal si tedy tátovu starou brokovnici, nožík a zásoby aspoň na jeden den. Jeho cesta do Dearing trvala přibližně hodinu, za tu dobu dokázal najít napůl opuštěný dům na kraji vesnice, který bez obav dokázal prohledat. Skončil s napůl plným kufrem oblečení, pomůcek, jídla a nějakých hraček. Přeci jen mu na půdě pobíhalo to malé zvířátko, které se snažili nějak uklidnit. Tohle byla jeho poslední cesta zpět domů. Myslel si, že všechno bylo v pořádku. Vrata byla zavřená, v domě viděl svítit pár svíček. Stačilo jen otevřít dveře, aby zjistil, že jeho společníci tam stále jsou. Jen ne v tom stejném stavu. Viděl krev, cítil smrt a věděl, že jestli se nevzpamatuje, skončí stejně jako oni.
Od té doby byl víceméně na útěku. Jednou za čas vždy dokázal narazit na skupinku lidí, ale nikdy nevydrželi déle než několik týdnů, nebo měsíců. On potřeboval být v pohybu, nebo aspoň pokračovat, dokud si nebude jistý svým bezpečím. Za čas toho ztratil hodně, přeci jen začínal s kufrem zásob, teď už jich je tolik, že nosí v turistickém batohu. I jeho auto už není to, čím bývalo a dle všeho už pomalu vypouští duši.
Schopnosti:
Jeho největší schopností je snad to, že ve škole dával minimální množství pozornosti výuce a maximální svému mobilu pod lavicí. Hrál videohry, tedy teď vám s radostí řekne, že nemají ani náhodou blízko k realitě, ale z nich se lehce naučil, jak tiše a nenápadně přežit jednu apokalypsu. Aspoň na chvilku. Část jeho dětství patří také farmě a venkově, takže se i poměrně lehce vyzná v bylinkách a zvířatech. Práce na farmě mu také i celkem vyrýsovala tělo, což z něj nedělá jen tak lehkým soupeřem v soubojích, a kdyby náhodou, vždy má po ruce brokovnici. Hraní her mu také zlepšilo strategické myšlení, díky kterému si dokáže bez problému rozvrhnout své budoucí plány.
Majetek:
Pascala nejčastěji najdete ve svém autě, starém pick-upu hnědé barvy. Není to nic extra a dle všeho mu už nevydrží déle než pár dnů. Když už se tedy obtěžuje vystoupit, má na zádech svůj turistický batoh, ve kterém nosí těch pár konzerv jídla a sušin, tyto zásoby má většinou na samém vrchu batohu, aby zakryl své cennější věci, například pár krabiček náhodných prášků, které dokázal zabalit ještě před svých odchodem. Jak se zatím díval, je většina z nich na bolest, nebo na alergie, kterými jeho otec trpěl. Vedle nich je zde ještě malá lékárnička, většinu obvazů však využil. V malé krabičce si i uchovává léčivé bylinky, na které po cestách naráží, má zde zejména ženšen severoamerický, nebo větvičky dřínu. Úplně na spodu celého batohu má svých posledních pár nábojů do své brokovnice, bez které nedá ani krok. Po postranních kapsách má dvě čutory čisté vody a finku, nůž, který dostal na narozeniny od otce. Co se týče oblečení, nemá příliš kousků, to zejména kvůli místu, kterého se snaží zabírat co nejméně. Tři trička, jedno čistě modré, druhé hnědé – stejně hnusné jako jeho auto – s potiskem a třetí by se dalo označit spíše za svetr, dále už jen dvoje bledé džíny, původně bez děr. Potom už se drží jen jedné tmavší mikiny, kterou si většinu času omotává kolem pasu a tenčí bundy, kterou nosí na sobě. V její kapse má snad pokaždé zastrčenou baterku a mobil, vybitý. Když jednou za čas narazí na nějaký zdroj elektřiny, s radostí si jej nabije, aby si zavzpomínal na své staré doby.
ÁLVARO MEL
