Post by Park Jimin on Jul 31, 2019 16:49:22 GMT
Hráčský nick
Bonnie
Jméno
Park Jimin
Věk
21
Rodina/skupina
Otec, matka (nezvěstní), bratr - Min ( 17, nezvěstný), přítel - Sim/Bílý chlapec (mrtvý). Za celou dobu od počátku apokalypsy nebyl s nikým ve skupině, až na pár prohození slov s dalšími osamělými dušemi.
Charakteristika
Je někdy až zvláštní a podivné, co všechno dokáže změnit a překopat lidskou osobnost. I když někteří říkají, že to nejde, je to pravda? Jen proto, že to říkají ostatní? V každém lidském životě je něco, co daného jedince změní. Ať už více, nebo méně. Proč ne k horšímu, nebo lepšímu? No.. Existuje vůbec něco jako horší a lepší? Každý je jiný, takže jak to lze posuzovat, když jsme nebyli v kůži ostatních a nevěděli, co si zažili? Klišé? Ne, dámy a pánové, realita. Realita je něco, co si každý z nás přebere po svém. Jsme tedy sami o sobě realita? Nebo je realita jen svět, ve kterém žijeme? Moc komplikované.. A takhle komplikovaná je i lidská osobnost. Můžete se snažit sami si ji změnit a může se vám to i povést. Nebo osudu se může zachtít vám do života vpravit něco, co vás trochu poznamená. Ale někde hluboko pod povrchem, ať už je to hlouběji, nebo přímo pod kůží, jste pořád stejní. Jen jste svoje "bývalé" já pohřbili někam do kouta. Ono se ale stejně jednou ozve.
O tom ví své i Jimin, už odmala dobrosrdečný mladík, který měl svoje můry, jako snad každý, ale nikoho s nimi neobtěžoval. Neměl to zapotřebí, bylo spousta lidí, kteří pomoc potřebovali více než on. Tak se snažil pomáhat. A bylo to k něčemu? Ten naivní kluk z dřívějška by řekl radostným hlasem, že ano, že bude pomáhat, dokud naposledy nevydechne. Ten starší, a o malý kousek více světaznalý mladík? Ten by řekl, aby se šli všichni bodnout, nebo napochodovat do náruče neživému. Trošku zahořkla chuť té radosti pomáhat. Protože většina lidí jeho snahu, nebo číkoli, ani neviděla nebo nechtěla vidět. Až příliš se litovali. To Jimin také dělával často, až to vyplnilo skoro celý čas, který přežíval.Po nějaké době si uvědomil, že je to naprosto zbytečné a čas, který se litoval, může využít i produktivněji. Tak a teď se může tento klučina zdát jako pesimista, vyhlížející konec z úkrytu někde v kanálu. Jenže tak jednoduché to není. Může si namlouvat co jen se mu zlíbí, ale tu dětskou naivitu v sobě pořád má, stejně tak jako naději, že se všechno obrátí k lepšímu. Dobrá, možná ne k lepšímu, ale alespoň žitelnějšímu a únosnějšímu. Pořád je to jen člověk a nedokáže ze sebe udělat obrněný tank proti všemu a všem. Což by někdy rád udělal. Nebylo by skvělé prostě ty pocity a emoce vypnout? Necítit bolest ze ztráty bližních, necítit vinu, ze zabití neživého, který byl dříve člověkem a možná přemýšlel nad tím samým, co on? Určitě to zní lákavě, ale kdo byste potom byli? Zbabělci, co odmítli dál přežívat?
Lidi, lidi... Jsou všichni ještě vůbec lidmi? Co dělá člověka člověkem? Snad tlukoucí srdce? Nebo svědomí? Schopnost cítit? Až moc otázek najednou, protože nemá, kdo odpovědět. Nikoho takového přinejmenším nezná. A přese všechno, co se stalo, pořád musíte být schopni se usmívat. Nedívat se na svět z té lepší stránky, protože žádná lepší není. Je jen ta, ve které právě žijete. Momentálně byste řekli, že je Jimin až moc velký realista, nebo rovnou blázen. Možná je obojí. Ale rozhodně nezapomněl na ty hezké vzpomínky, které má. Přehrávat si je pořád dokola jako oblíbený film může být občas uklidňující. Jo a taky depresivní, ale uklidňující pocit vyhrává na plné čáře. Když je člověk dlouho sám, touží po jakémkoli vlídném slovu a doteku. Lidé jsou přece společenští tvorové a tak není divu, že Jimin už z té samoty šílí. Neuklidňuje ho to, že většina zbylých lidí to má podobně. Protože opět dostává nutkání jim pomoct, a to, že by se na ně vybodl... Není pravda. Jen z náhlého popudu časem nastřádaných nervů by to udělal. Ale jen na moment, pak by se otočil a šel dělat to, co umí nejlépe. Naslouchat.
Minulost
Jako malý měl Jimin hezké dětství. Tak do dvanácti, kdy si začal uvědomovat, že je tak trochu jiný. Ale to je moc předbíhání najednou. Takže.. Ano, měl snad všechno, co pro něj bylo důležité. Milující rodinu v podobě charismatického otce, vždy laskavou a jemnou maminku a mladšího brášku, který i když byl o hodně menší, byl tedy rozhodně nebojácnější. Všichni čtyři spolu žili na menší farmě, kde chovali zvířata všeho druhu. Jimin se učil jezdit na koni, opravovat ohrady pro ovce a krávy, dokonce i vařit. Měl kamarády, spousty kamarádů. Byl pyšný na své rodiče, byl pyšný i na sebe. Moc nechápal dění okolo, ale viděl všechny se usmívat, tak si bláhově myslel, že je všechno přinejmenším v pořádku. Jenže nebylo. Jejich rodina totiž měla opravdu velké dluhy, které nestíhali včas splácet. V tu dobu přišla první rána, stěhování. Farma spadla do exekuce a oni si museli najít něco menšího a hlavně levnějšího. Tak se ocitli v pronájmu, nebylo to až tak hrozné, ale nebyli zvyklí. Hlavně Jimin a jeho bráška se moc rádi toulali lesy a milovali zvířata, kterých na farmě měli opravdu hodně. Teď se najednou ocitli v nepříliš velkém bytě a ještě k tomu ve městě, kde vládl beton a ruch města. Auta, která viděli jednou za čas, teď měli pod oknem a jejich zvuk, který je kdysi tolik fascinoval, začali nenávidět.
A s novým bydlením přišla i nová škola, do které museli nastoupit. A i přesto, že jim rodiče říkali, že to bude v pořádku... To teda moc v pořádku nebylo. Pro Jiminova brášku ano, ale pro něj se ta budova stala peklem. Ne hned, postupně, tak, že ani nezaregistroval, kdy se to vlastně stihlo udát. Prvně si našel i pár kamarádů, to ano, jenže to nebyli ti, které měl ve svém minulém domově. Lišili se od sebe, ty děti města a vesnice. Kdo ví, co za to mohlo. Ale to sotva dvanáctiletý Jimin mohl sotva chápat, ty nástrahy, co číhaly za každým blokem betonu a železa. Druhá rána přišla odnikud a zároveň odevšad, děti se mu začaly smát. Kvůli oblečení.. Jeho rodiče se mu snažili koupit to nejlepší, nechápal, co je na něm špatně. Kvůli vzhledu.. Byl trochu vyhublý, ale rodiče se snažili uživit jeho, tak i brášku. Kvůli jeho odlišnosti.. Rodiče mu řekli, že milovat je v pořádku. Proč bylo tedy špatné mít moc rád někoho, komu na něm doopravdy záleželo? Tkvěl snad problém v tom, že to byl kluk? Ale proč? Na tuto otázku mu odpověděli různě. A ty odpovědi nechápal. Na posměšky vrstevníků, dokonce i starších si časem zvykl, tloukli mu tak dlouho do hlavy myšlenku, že je odporný, že tomu sám nakonec začínal věřit. A fyzické napadání? Co to udělá s třináctiletým klukem? Co to udělá s jakýmkoli dítětem, člověkem?
Ta fyzická bolest byla velká, ale té psychické se nedala rovnat. Útěchu hledal ve čtení knížek, miloval příběh Malého prince, četl jej snad stokrát, nevadilo, že mu nerozuměl. Zbožňoval, když nad tím příběhem uvažoval i celé dlouhé týdny, ale pořád nepochopil chlapcova rozhodnutí, proč udělal tamto a proč se rozhodl udělat toto. Všechno ostatní se stalo pouhou rutinou, vstávání, škola, ponížení, stísněný domov, spánek. Vstávání, škola, ponížení, knihy, zase knihy a trocha spánku. Až v době, kdy poznal jeho, blonďatého chlapce podobného Malému princi, svět přestal být jen černý. S ním získal novou barvu, bílou. Nevinnou, čistou, nepoznanou, posvátnou. Vlastně to ani nebyla barva, protože bílá skrývala celé barevné spektrum. Uklidňovala a ochraňovala před negativními energiemi. Se Simem, Bílým chlapcem, (jak mu začal říkat), se cítil svobodný a plný elánu bojovat. Za sebe a taky za ostatní. Získal nový pohled na svět, začal chápat. Učil se, bránil se proti posměškům a už ze sebe víckrát nenechal dělat boxovací pytel. Po základní škole, kterou dokončil, se vydal na střední školu, poté i na vysokou. Všude, kde byl, tam byl i jeho věrný přítel. Akorát se nevědomky vzdaloval od své rodiny, která se o něj tak moc starala a chránila ho. I od svého brášky, který už na něj snad pomalu zapomínal. Byl až moc zaslepený láskou. A byla to vůbec láska? Nebylo to jako v těch knihách, kdy z pouhé přítomnosti milovaného člověka máte husí kůži, zrychlí se vám tep a toužíte po jeho doteku. Možná to byl spíše vděk, ale něco k němu cítil.
Něco víc než přátelství, ale něco méně, než lásku. Čas nad tím přemýšlet, ale neměl. Zrovna seděli v parku, bylo horko, schylovalo se k létu a oba dva měli nějaký čas jen pro sebe. Toho, že už byla téměř tma a všude bylo podezřelé ticho, si nevšímali. A to byla jedna z mnoha osudových chyb, za které by si Jimin nejraději minimálně vytrhal vlasy. Bylo normální, když tu a tam kolem nich procházeli lidé, takže si samozřejmě nevšimli, že to, co se k nim blížilo pomalým šouravým krokem mělo ke člověku docela daleko. Až když slyšel srdcervoucí křik jeho přítele, všiml si toho. Nebyl to obyčejný člověk, jako byl on, normální lidi jen tak z ničeho nic nekoušou ostatní. Ale nemělo to skončit jen u kousnutí, toho si Jimin ve své ztuhlosti všiml. Následující události měl jako v mlze, za kterou nemůže nahlédnout. Jen, když se dostatečně přiblíží. V tu chvíli zcela instinktivně vzal opodál ležící delší větev do ruky a praštil tu věc -která rozhodně nebyla člověk- do hlavy takovou silou, až se přelomila napůl a jeho na smrt vyděšený Sim měl čas se vyvléknout, což taky udělal. Potom běželi, bez zastavení a jediného ohlédnutí padli do jejich pokoje na koleji, kde se zamkli a odmítali vylézt. Měli až příliš velký strach.
Jeho Bílý chlapec měl na celé paži ošklivé zranění, které začínalo podivně hnisat a páchnout. Nevěděli, že to, co bylo tam venku, nakazilo jeho přítele a lék na to není. Stane se z něj stejné nemyslící monstrum. A to se také po nějaké době stalo, jako dlouho to trvalo, to přesně Jimin nevěděl. Dva dny měl vysoké horečky, až nakonec omdlel. Bílý chlapec se stal stejnou zrůdou, jaká ho kousla. Jimin neměl na vybranou, jedné z osob, které miloval nejvíce, musel vzít život. Ani nevěděl, co udělal, až když si všiml kuchyňského nože zabodnutého do zadní části Simovy hlavy. Bylo to v sebeobraně, ale to neměnilo nic na tom, že se z něj stal vrah. Jenomže si nemohl dovolit se sesypat, musel najít svou rodinu a varovat ji. Jakmile však dorazil do jejich bytu, nikdo tam nebyl. Jen vzkaz, který má celou tu dobu u sebe. Organizovanost a vláda se proměnila v neřízený chaos až nakonec zanikla, stejně jako všechny obchody a továrny. Zbyl jen svět ovládaný strachem a neživými, jak jim Jimin začal říkat. Nikdo proti nim neměl šanci, množili se jako krysy. A on, chlapec, co musel přežít, aby našel rodiče a bratra, putoval. Sám, aby kvůli němu nikdo další nezemřel, aby neměl další pádný důvod k tomu, říkat si vrah. A dobrá zpráva? Všechny dluhy jeho rodiny byly smazány. Peníze ztratily hodnotu, stejně tak jako bytí na tomto rozpadlém světě.
Schopnosti
Žádné bojové umění a vůbec schopnost bojovat od něj moc neočekávejte. Nikdy to neměl zapotřebí a když teď ano, nemá se od koho učit. Buď jsou mrtví a nebo by s ním neprohodili ani slovo. Ale pro případ nouze umí celkem dobře zacházet s nalezenými věcmi. Třeba s nějakou větví a kameny. Za tu dobu, co propukla apokalypsa se neživým vyhýbal jako čert kříži, takže spíše využívá své dobré kondice při běhu. Utíkat, to by mu šlo. Ze střední školy se naučil rozeznávat většinu rostlin a stromů, takže bezpečně ví, co si může dát na svůj slabý žaludek. A není hloupý, takže každý den cestuje a přesouvá se na jiné místo, lesům se vyhýbá jak to jen jde.
Majetek
Ze svého bytu na kolejích má svou střední sportovní tašku přes rameno, která sice už není tolik barevná jako bývala, ale na přenášení důležitých věcí spolehlivě postačí. Samozřejmou a stálou výbavou je čutora s vodou, kterou při každém nálezu použitelné pitelné vody naplní, nyní už jen pět konzerv, dvě s kukuřicí a tři s fazolemi, pár pohozených tyčinek, čelovka, do které má dvě náhradní baterky, přičemž jednu stačil nechat položenou na umyvadle na jeho poslední zastávce, kartáček a pasta, která je již z poloviny prázdná (i když hygienu zanedbává kvůli nedostatku nálezu vody, vidina toho, že si jednou přestane mýt zuby, které se mu zkazí a následně vypadnou je naprosto nepřístupná), dvoje sirky, jedny se mu podařilo nechat zmoknout. Deka, která je na chladné noci stejně tak potřebná jako náhradní dlouhé kalhoty a větší mikina. Sice ne v úplně nepoškozeném a čistém stavu, ale lepší než nic. Nějaké další náhradní oblečení kromě toho, co má na sobě, jako dvě trička, jedny tepláky, třičtvrťáky, pláštěnka, aby po zmoknutí nenastydl a šátek na hlavu. Samozřejmě do jeho nouzové výbavy nesmí chybět lékárnička, kde má prášky proti bolesti v extra balení (pár si jich už stačil vzít, ale sakra s nimi šetří), nějaké ty obvazy, náplasti, sice dětské, ale pořád to jsou náplasti, desinfekce, která mu už dochází, takže musí rychle narazit na novou, spodní prádlo v igelitce někde na dně tašky. Žádná zbraň, pokud se tedy nepočítají nově získané nůžky a kapesní nožík.
Obrázky/Gify
